Prvosenky.....

Když jsme se se před lety přistěhovali, moje dvě typicky městské děti najednou začaly být na zdravém vzduchu stále nemocné. Dokonce tak, že je chtěla naše dětská lékařka poslat do ozdravovny. Dost velký paradox. V špinavé a nezdravé Praze skoro nezamarodily a na čistém venkově jim hrozí ozdravovna! A tak přišly na řadu babičkovské recepty a bylinky. A na kašel je vynikající kombinace jitrocele, prvosenky a podbělu. Jitrocele tu bylo spousty, stejně tak podbělu a prvosenek. Ale jak šla léta, nejdřív nějak vymizel podběl, pak jitrocel, jen ty prvosenky zůstaly.....A je tu takové místo v Srnovském údolí kde ty prvosenky rostou stále v hojném množství. Jen místo louky, na kterou jsme je chodily sbírat je tam olšové mlází výše tří metrů....

Ani kytičky nesmí chybět.....

Co by to bylo za procházku za jarem bez kytiček.

Pár jsme jich po cestě samozřejmě potkali a já nafotila...

Plicníky, devětsily, podběly, sasanky či prvosenky.....vše co si račte přát. Ty vysoké listy které vypadají jak hyacinty jsou listy podzimních ocúnů.

Zvláštní je, jak člověk když chodí s foťákem najednou vidí co dřív neviděl. Vím že tu hodně roste medvědí česnek. Vynikající léčivka a krásná i když hodně invazivní rostlinka. Její listy opravdu chutnají jak česnek a tak je tu lidé sbírají a buď je mrazí, nebo nakládají do oleje a já ještě četla u Rucoly rozmixovat s olivovým olejem a je z toho základ na dobré pesto. Ale i jen tak nadrobno nasekaný a nasypaný na chléb z máslem či zamíchaný do tvarohu je velká mňamka. A letos poprvé jsem tuto bylinku i uviděla, na notoricky známých procházkových místech kde jsme už byli snad tisíckrát, ale letos poprvé jsem se DÍVALA a VIDĚLA a sbírala. Jen tedy opatrně, abych zbytečně neškubala něco co pak vyhodím. Zvolila jsem rozmixování s olivovým olejem a teď je uskladněn ve skleničce v lednici. Má i krásné květy, ale ty budou až později.....

Listy dost připomínají konvalinky, takže pro neznalé kteří by se s touhle bylinkou potkali a také si chtěli listy nasbírat, nejdřív kousek utrhnout a pomnout v ruce a poté přičichnout. Pokud ucítíte charakteristické česnekové aroma jste správně a můžete bez obav sklízet...

Zvu vás do kina.....

Pokračovali jsme s hafušama dál do dalšího kopce, oni zvesela, já jak zpomalený film. Když jsem vyfuněla do kopce oddychla jsem si, protože mi bylo jasné že teď už si budu užívat jen rovinu a cesty z kopce dolů. Místa mi už vůbec nebyla povědomá, částečně proto, že byla buď vykácená nebo naopak ztam kde dřív byli jen malé stromky, bylo už docela solidní houští. A spousty cest které odbočovaly napravo i nalevo a o kterých dodneška nevím kam vedou....

A pak místa, která vypadala jak odněkud opravdu z hor.

Díky jednomu zvláštnímu pohledu skrze stromy jsem ale narazila na cestu která byla nově udělaná, zpevněná a uválcovaná do hladka, a řekla jsem si, že každá cesta má svůj začátek i konec a vyrazila po ní.....

Jelikož jsem opravdu do toho kopce funěla a ťápala jak zpomalený film, napadlo mne ty obrázky udělat jako filmové záběry....

A taky že ta cestakonec měla, po pár desítkách metrů na místě kam se zřejmě buď dřevo bude svážet, nebo se sváželo, ale podle toho pořádku který tam vládl, bych tipovala, že to teprve vypukne. A pěkně se rozběhla dolů do údolí. Na konci byl potok a tato krásná tůňka....

A Matesovi i Bakovi se to lítání nahoru a dolů moc líbilo....

Jelikož byl Mates na fotce mázlý, něco mne napadlo zkusit a ono ejhle, při tomto způsobu úpravy se stalo rozmázlé okolí a Mates se zaostřil....

Konec poezii, něco z krajiny....

Dnešní předpověď se (ne)vydařila a tak jsme se zase s Bakem a Matesem vypravili na procházku. Bobeš musel zůstat doma, páč má naordinovaný klid. Uhnal si svou nezřízenou žravostí všeho zase zánět ve střevech. Počasí sice bylo všelijaké chvíli sluníčko, chvíli mraky ale vcelku příjemná teplota a tak se šlo pěkně. Dneska jsem vybrala trasu, kterou jsme dřív hodně chodívali, nicméně nějak jsme na ní zapoměli. Musím říct, že nemám ráda chůzi do kopce a bohužel tady jsou do kopce všechny, někdy víc, někdy míň ale jsou.po zdolání prvního čekalo nemilé překvapení, ještě na podzim krásně zlatě zbarvený cíp bukového lesa zmizel pod pilami kácečů.....

Takhle to vypadalo na podzim.....

.....a takováhle paseka tam byla dnes. To jediné zbylo z podobných buků.....

Z kopečka jsme se zkulili do další části, kde jsem zjistila, že ten cíp byl jen začátek. Stromy jsou tam označené snad každý druhý oranžovým puntíkem smrti. Tak jsem si ten les naposledy vyfotila dokud stojí, protože mám obavy, že až tam půjdeme příště už tam nebude.....

O kus dál už ale zase byl les jak má být, hustý a bez zěch smrtících teček. Nejsem lesní hospodář a nerozumím tomu, proč se ty stromy musí kácet, kdybych byla asi bych ten důvod znala. Jen ze svého lesamilovného hlediska jsem smutná, žemá mizet les, když už takhle jsou v něm velké ztráty po vichřicích z minulých let....

Svoboda ve slovech....

Ve slovech máme svou svobodu,

ve slovech máme své okovy...

Ve slovech je celé naše žití...Někdy

je pouštíme do srdce, někdy ven z hlavy.

Slova nám dávají moc, slova nás zotročí

Dávají volnost, útlak, radost. Někdy se z nich

i hlava zatočí. Jsou všemocná, ale i bezmocná,

jsou zbraň i pohlazení, nad které není když slyším

je z tvých úst.....a dívám se ti do očí.

Jen ve slovech jsme svobodní, jen v nich.

Vždyť následkem slova hada byl náš

prvotní hřích. Ve svobodně proneseném slově

je radost, v nesvobodném je jen žalost...

Když slovo raní, nelze ho vzít zpět,

i kdyby v něm stokrát zazněl smích. Stále a opět

můžeme se omlouvat, tomu kdo raněn byl,

se ale jeho svět zatemnil.

Svobodně pronášíme slova, zas a znova,

někdy s láskou, někdy je v nich zloba...

ale mít je zákázána to byl by hřích...

Ve slovech je naše svoboda, ve slovech jsou

naše okovy, a proto važme si své svobody

ze smíme je říkat zas a znova....

Ještě něco ze včera....

Včera už jsem nestačila dodat ještě dvě koláže, a tak jelikož je dnešek kytičkový, docela dobře zapadnou....

Je zvláštní jak se v detailu liší blizny žlutých krokusů od těch modrých a bílých....

A na kačery jsem taky včera zapoměla, plovali si po řece a zvědavě na mne nahoru na most pokukovali co že tam dělám...

Pak si to rozmyslel, otočil se zády a odplul....

Bledulky opět po roce.....

Jen o tři dny dříve než vloni, jsme se zase vypravily s dcerou do bledulkové rezervace. Za stejně krásně slunečného dne jak vloni a i s Matýskem. Bledulek zase o něco přibylo, a Matýsek je také o něco větší než před rokem....Netroufám si odhadovat na jak velké ploše se tato rezervace nachází, ale něco okolo čtyř kilometrů čtverečních to asi bude. Špatně se to odhaduje, protože se údolí zatáčí na obou stranách a nebyly jsme na jeho druhé straně, protože je rozděleno cyklostezkou.

Sice jsem už od loňska věděla co mne čeká, nicméně stejně jsem byla ohromená tou rozsáhlostí.

A ani sebelepší fotografie tu rozlehlost nemohou zdokumentovat protože to se musí vidět.

Narazí se v lese na nečekané věci, vloni to byl volant od auta, letos zapomenutá bota. A datlí autoškola. Tak nazvala dcera strom, který byl od datlů rozklován takovým způsobem, že jsem se opravdu divila, a kupa třísek pod ním byla úctyhodná. Nebýt to ve výšce od dvou metrů nahoru, řekla bych že se tam činil spíš bobr....

Těch posledních několik fotografii Křivatců žlutých jsou již od nás se zahrady, sluníčko je nádherně otevřelo dokořán a svítí v trávě jak maličká sluníčka, bratříčci toho velkého....

Tentokrát jsem vyzkoušela něco jiného, aby se obrázky rozhýbaly....tak snad to bude na podruhé už lepší.

Další vodní dílka.....

Třebová má tři naměstí..... Staré, to je centrem a z něj tu už fotečky byly, Nové a poslední je nám. Jana Pernera kde je dopravní terminál. Dřív se jmenovalo Petra Bezruče a stejně jak dělnická byla jeho básnická tvorba, stejně tak dělnicky a neutěšeně vypadalo. Ale z tohoto náměstí jsme se přesunuli na Nové, kde je ještě z dob dávno minulých další vodní fontána, ta už je modernější než ta na Starém námku, ale přestože všechno ostatní krásně funguje, tahle je letos nějaká "nemocná".....asi po zimě zřejmě má nějak ucpané čerpadlo a či co, protože místo krásného gejzíru se v okolním bazénu z ní tekla voda velmi neochotně. Ale i tak vám jí ukážu, protože patří k městským vodním dílům....

Tak snad se stav zlepší a budu vám moct ukázat tuhle fontánu v plné kráse.....

Další z nově udělaných míst je spojnice mezi Starým a Novým náměstí, ulice s příhodným jménem Na Splavě. A jak se zjistilo při přestavbě opravdu tady kdysi býval splav. Zřejmě to býval náhon k nějakému buď mlýnu nebo kovárně které tu kdysi stávaly. Ulička dostala nové vydláždění a v jednom z domů mne zaujalo řešení zahrádky u domu a jedné provozovny kterým ten dvorek patří....

Dříve tu byl takový nevzhledný parčík uprostřed kterého stálo veřejné WC.....dnes je tu příjemné posezení mezi upravenými stromy a keři. Jen proti odstranění onoho WC se zvedl velký rozruch ne nepodobný Kosmonosům, jen z opačného důvodu. Ani se moc nedivím, protože zlikvidovat jediné veřejné toalety v centru mi taky připadá dost, no ne zrovna šťastné řešení....sprintovat totiž až na nádraží, kde jsou další je tedy hodně nedomyšlená věc...Můj syn trochu škodolibě prohlásil, že mu ta fontána stejně ten pisoár připomíná....

Přímo na Splavě vzniklo minináměstíčko s další vodní atrakcí, kde se dá zajít buď na dobré vínko do vinotéky nebo do jedné ze dvou pizzerií. Tedy jedna je přímo pizzerie a druhá je Kavárna Bella s pizzerií.Ta má i rozvoz....

A tímto koutem se z vodní architekturou loučíme. Protože na Starém náměstí ta nejstarší fontána ještě nebyla v provozu, tak snad až někdy jindy.....

Dítě a voda.....

Tímto videem se rozloučíme z nejnovějším stavebním počinem ve městě a půjdeme dál po stopách dalších úprav a vodních hrátek....

Vodní prvky ve městě.....

Jedním, z podle mne, velmi podařeným kouskem je vybudování několika nových fontán a jiných vodních prvků ve městě na místech která prošla generální přestavbou a vznikla tak zajímavá místa k posezení. Několik z nich je přímo u terminálu, ať už je to točící se zeměkoule která se dá ovládat rukama, nebo skleněná stěna a od ní následující vodní schody. Já mám moc ráda vodu v architektuře a proto se mi tyto počiny moc líbí. A že nejsem sama je vidět i na fotkách. V létě v parných dnech je okolo zeměkoule vždycky spoustu dětí i dospělých kteří se manipulací s ní osvěžují.

A všechno je samozřejmě patřičně osvětlené a podsvětlené, ale to zase jindy....

Dopravní terminál a okolí.....

Již jsem se zmínila o tom, že ve městě u nádraží ČD byl za hojné podpory financí z EU postavený nový dopravní terminál. Díky tomu jedno z náměstí ve městě získalo slušivý a moderní kabát. Dříve z nevzhledného autobusového nádraží a parkoviště se stalo celkem pěkná vizitka města pro ty, kteří sem přijedou a přestupují na autobus dál. Okolní budovy dostaly nové barevné fasády a i nová výsadba je povedená. Místo stále přeplněného parkoviště vznikly pod celým náměstím podzemní garáže z východem přímo k nástupištím. A díky kamerovému systému odsud zmizeli bezdomovci a i veškeré ozdobné prvky i ta výsadba jsou chráněné před nenechavýma rukama. Jen ještě nádražní hala a některá nástupiště by také potřebovala nějakou radikální proměnu....

A proměnou prošla i ulice jdoucí od nádraží k centru, která se změnila v pěší zónu a jednosměrnou ulici k podzemnímu parkovišti. V rohu u budovy Provozního ředitelství ČD vznikla malá oddychová část s lavičkami i s chytrým detailem, stojanem na kola....

Jediná věc která nejen podle mne ale i podle místních tuto úpravu hyzdí je socha Jana Pernera po kterém terminál nese jméno. Už od samého začátku proti ní bylo spouty protestů, nicméně i přes anketu kterou město vyhlásilo a v které zvítězila úplně jiná socha vyhrála tato.

Velikonoční strom....

Dala jsem se dneska do věšení barevných vajíček na stromek a přemýšlela jsem o tom, jak rychle se tenhle zvyk u nás rozšířil a zdomácněl. Každý rok střídám strom který takto zdobím, ale vždy dostatečně daleko od pazourů různých ichtylů, kteří mi tu z velkou radostí stále rozkrádají každou výzdobu. Už nemůžu dávat nic na schody, protože to zákonitě do dvou dnů zmizí, truhlíky na oknech už raději přivazuji a ostatní výzdobou se kochám vzadu na terase. Ať si všichni trhnou....

A taky mi u toho pěkně mrzly ruce. byla snad větší zima než když jsem dávala na terasu vánoční světlíška.

P.S. Letos mám ozdobený náš "pohřební" strom. Okolo něj v jeho stínu jsou uložené všechny naše micky, protože si po něm moc rády šplhaly, když s námi bývaly venku....

Nedalo mi to abych nepoužila něco co jsem objevila a co se mi docela líbí. A trochu si na zahradu přičarovala jezero...

TT potřetí a naposledy....

Potřetí a naposledy a odlehčeně TT....zase trochu zpátky do hudební a vlastně i naší historie....kdy frčely plísňáky, vycpaná ramena, na hlavách lví hřívy a Jágr deky, doba veksláků a klídku, prostě osmdesátky jak vyšitý..... jen ten text té písničky je stále bohužel aktuální dodnes....v tom se u nás nic nezměnilo.

A tak hurá pěkně do minulosti....

Spokojené JÁ našeho kocoura....

....se projevuje nejvíc když je teplý radiátor, a na něm pokud možno suché čerstvě vyprané prádlo. To se spokojeně natáhne v celé své délce na tom prádle, dá si packu pod hlavu a sní si sladké sny o kočičích fešandách, plných miskách žrádla, a o tom jak si vyleze na strom a uvelebí se na nejvyšší větvi a odtamtud bude pozorovat svět pod sebou....

Pokus o TT č.2....

Jak se má JÁ vypořádat s tím, že vlastně ubližovalo někomu kdo si to nezasloužil a ne že by to bylo ubližování nevědomky, ale naopak hodně vědomě...a teď zjišťuje že ten dotyčný je ve srabu o kterém se JÁ ani nesnilo ale zároveň se v tom srabu ocitá celá rodina. JÁ si připadá kurevsky blbě a jako naprostej idiot. Když ovšem chybí vzájemná komunikace, je to zlé. JÁ neví co se děje a v když je konfrontováno s pravým stavem situace, je to řádný šok a pecka mezi oči. A druhou pecku dostane JÁ ze strany z které to vůbec nečeká, od vlastního dítěte. Od toho dítka, kterému se vždycky snaží pomoc jak to jen jde, stará se o celou rodinu, a pak je nakonec poučeno, že je na čase aby začalo (JÁ) samo pracovat. Protože když mohou pracovat děti, může i JÁ. Ovšem JÁ by šlo pracovat, samo dítko však ví jaká je situace na pracovním trhu a že pokud má ono samo od třiadvaceti let rok co dva problém najít práci, ve které by mělo šanci vydržet alespoň pět let, nemluvím o dvaceti letech které má JÁ za sebou, tak nechápu jak by mělo JÁ šanci v jednapadesáti s operovanou páteří a chronickými problémy s tímtéž. A tak to šlehnutí dost bolelo.

JÁ o sobě ví že je sobecké a že chce pro sebe spoustu věcí, všechno vidí jen ze svého úhlu pohledu a že si neumí někdy odpustit určité způsoby chování, ale ví že už jiné nebude. V padesáti se těžko něco mění. Jen snad se dá uvědomit na jak tenké nitce někdy visí celé bytí a jak málo stačí k tomu aby se normální žití změnilo v hromadu sraček.

Jenže je až tak divné v době kdy jsou děti víceméně dospělé mít touhu věnovat se už taky jen sobe? Mít nějaké své vlastní sny které by si JÁ rádo splnilo? Těšit se na chvíle s lidmi, na kterých JÁ docela záleží? Toužit ještě po trošce lásky a něhy a slyšet to co slyší každá ženská ráda ale nějak se toho už nedostává ? Že vypadá dobře ? Že jí to sluší ? Má právo JÁ na všechno tohle ? Stejně tak jako spousty dalších JÁ?

Ano, JÁ se chová jak mrcha, a ví to a je po právu i potrestané. Protože už musí odteď žít ve strachu z každého dalšího nového dne.

JÁ je normální, životem obouchaná ženská, žijící v tomhle rychle se kurvícím státě stejně jako spousty dalších JÁ která řeší stejný problém, žijí stejný život a mají stejný strach z budoucnosti, a která kdysi měla sen o tom, že bude už jen líp .....