Konec poezii, něco z krajiny....

Dnešní předpověď se (ne)vydařila a tak jsme se zase s Bakem a Matesem vypravili na procházku. Bobeš musel zůstat doma, páč má naordinovaný klid. Uhnal si svou nezřízenou žravostí všeho zase zánět ve střevech. Počasí sice bylo všelijaké chvíli sluníčko, chvíli mraky ale vcelku příjemná teplota a tak se šlo pěkně. Dneska jsem vybrala trasu, kterou jsme dřív hodně chodívali, nicméně nějak jsme na ní zapoměli. Musím říct, že nemám ráda chůzi do kopce a bohužel tady jsou do kopce všechny, někdy víc, někdy míň ale jsou.po zdolání prvního čekalo nemilé překvapení, ještě na podzim krásně zlatě zbarvený cíp bukového lesa zmizel pod pilami kácečů.....

Takhle to vypadalo na podzim.....

.....a takováhle paseka tam byla dnes. To jediné zbylo z podobných buků.....

Z kopečka jsme se zkulili do další části, kde jsem zjistila, že ten cíp byl jen začátek. Stromy jsou tam označené snad každý druhý oranžovým puntíkem smrti. Tak jsem si ten les naposledy vyfotila dokud stojí, protože mám obavy, že až tam půjdeme příště už tam nebude.....

O kus dál už ale zase byl les jak má být, hustý a bez zěch smrtících teček. Nejsem lesní hospodář a nerozumím tomu, proč se ty stromy musí kácet, kdybych byla asi bych ten důvod znala. Jen ze svého lesamilovného hlediska jsem smutná, žemá mizet les, když už takhle jsou v něm velké ztráty po vichřicích z minulých let....