Jak se má JÁ vypořádat s tím, že vlastně ubližovalo někomu kdo si to nezasloužil a ne že by to bylo ubližování nevědomky, ale naopak hodně vědomě...a teď zjišťuje že ten dotyčný je ve srabu o kterém se JÁ ani nesnilo ale zároveň se v tom srabu ocitá celá rodina. JÁ si připadá kurevsky blbě a jako naprostej idiot. Když ovšem chybí vzájemná komunikace, je to zlé. JÁ neví co se děje a v když je konfrontováno s pravým stavem situace, je to řádný šok a pecka mezi oči. A druhou pecku dostane JÁ ze strany z které to vůbec nečeká, od vlastního dítěte. Od toho dítka, kterému se vždycky snaží pomoc jak to jen jde, stará se o celou rodinu, a pak je nakonec poučeno, že je na čase aby začalo (JÁ) samo pracovat. Protože když mohou pracovat děti, může i JÁ. Ovšem JÁ by šlo pracovat, samo dítko však ví jaká je situace na pracovním trhu a že pokud má ono samo od třiadvaceti let rok co dva problém najít práci, ve které by mělo šanci vydržet alespoň pět let, nemluvím o dvaceti letech které má JÁ za sebou, tak nechápu jak by mělo JÁ šanci v jednapadesáti s operovanou páteří a chronickými problémy s tímtéž. A tak to šlehnutí dost bolelo.
JÁ o sobě ví že je sobecké a že chce pro sebe spoustu věcí, všechno vidí jen ze svého úhlu pohledu a že si neumí někdy odpustit určité způsoby chování, ale ví že už jiné nebude. V padesáti se těžko něco mění. Jen snad se dá uvědomit na jak tenké nitce někdy visí celé bytí a jak málo stačí k tomu aby se normální žití změnilo v hromadu sraček.
Jenže je až tak divné v době kdy jsou děti víceméně dospělé mít touhu věnovat se už taky jen sobe? Mít nějaké své vlastní sny které by si JÁ rádo splnilo? Těšit se na chvíle s lidmi, na kterých JÁ docela záleží? Toužit ještě po trošce lásky a něhy a slyšet to co slyší každá ženská ráda ale nějak se toho už nedostává ? Že vypadá dobře ? Že jí to sluší ? Má právo JÁ na všechno tohle ? Stejně tak jako spousty dalších JÁ?
Ano, JÁ se chová jak mrcha, a ví to a je po právu i potrestané. Protože už musí odteď žít ve strachu z každého dalšího nového dne.
JÁ je normální, životem obouchaná ženská, žijící v tomhle rychle se kurvícím státě stejně jako spousty dalších JÁ která řeší stejný problém, žijí stejný život a mají stejný strach z budoucnosti, a která kdysi měla sen o tom, že bude už jen líp .....
Když chybí v rodině komunikace, ať vědomě nebo nevědomě,je to vždy velký problém a od toho budu i vyprchá vzájemná pozornost a láska. Záleží ovšem na obou stranách a když to na jedné vázne, tak s tím ten druhý nic neudělá. Taky jsem tohle řešil několik let a nakonec mi došla trpělivost a bouchl jsem do toho. Ale každej člověk je pochopitelně jinej.
OdpovědětVymazatLeta si holt vybírají svou daň. Někdy se spíš už ani nechce komunikovat. Možná že proto že se ztrácí téma komunikace. A pak se v tom ztratí i to co je důležité a o čem by se mluvit mělo a ne mluvit o tom, co je podružné nebo stále stejné....
OdpovědětVymazatVendy, problém najít si práci mají mnohem mladší lidi i ve městech, jakým je Praha. U vás v gubernii to musí být ještě mnohem horší. Navíc jsi limitovaná nejen věkem (co si budeme zastírat), ale i svým zdravotním stavem.
OdpovědětVymazatJo, jo, dětičky jsou někdy hodně sobecké ale mě spíš zarazilo, to že ona sama moc dobře ví jaká je tu situace. Holt jsem si já dovolila zřejmě podle ní šáhnout na její privilegia a tak měla potřebu mi to vrátit .Teď jí to třeba mrzí, že to řekla, ale už to řekla a jak je v jednom přísloví že jednou vyřčené nevrátíš zpátky ani párem koní. Ona má prostě neustále pocit, že já se prostě doma jen tak flákám. Někdy ho sice mám i já, a mám v tom dost špatné svědomí, ale jsem taky realista a vidím jak situace vypadá. A pak, to flákání je vykoupené pěkně hnusným pocitem bezmoci....
OdpovědětVymazatDoba nám to dává pěkně sežrat... Tohle vidím nejen všude kolem sebe...
OdpovědětVymazatMilá Vendy, nejsi se svými problémy sama, to mi věř. Vládne nervozita a beznaděj a to se samozřejmě odráží i v rodinném soužití. Vím o čem mluvím, protože moje rodina se už tři roky potýká s podobnou situací a nikdy jsem si nemyslela,že budu mít v tomto věku existenční problémy. Je mi čtyřiapadesát, mému muži o dva roky víc. Podnikali jsme s kolegou ve třech v poměrně nezvyklém oboru, výrobou modelů pro architekty. Nástup krize se hodně projevil ve stavebnictví, přestal být zájem o naši práci. Třičtvrtě roku jsme neměli vůbec žádnou zakázku a tím jsme se dostali do velkých potíží. Můj muž odešel a našel si zaměstnání. Můj rozevlátý, umělecky založený muž se stal úředníkem. Prošel si spoustou školení a různých kurzů, celý rok, kromě práce ležel v učení ,cpal si do hlavy paragrafy a složil několik zkoušek. Ono to učení v pozdějším věku jde trochu hůř,než v mládí, zvlášť když je člověk ve stresu a má starosti,
OdpovědětVymazat[6]: Jsou lidé kteří umí za každé situace proplouvat vším marasmem bez problémů aniž by to nějak pocítilo jejich okolí a rodiny,a jsou lidé kteří se snaží být rovní a poctiví. A pak jsou paradoxně oni ti, kteří to odnášejí nejhůř. Asi je holt špatná veškerá ta skautská výchova k tomu být čestný za každých okolností. Ta prostě člověka nepřipraví na setkání s hajzlama a nepoctivostí ani trochu. Já jen zatím mohu děkovat bohu, že moji rodiče jsou zatím! v pohodě, že ještě zatím zvládají, i když vím že to asi nebude už dlouho trvat a bojím se co pak dál zvlášť když oni jsou v Praze a mi tady....Manžel může být v tomhle klidnější, jeho rodiče jsou už po smrti takže řešení ještě tohoto problému odpadá. Ale ty další problémy které se už tak dlouho vlečou po tom, co jsme se synem přestali s podnikáním v rodinné firmě mu neustále ubírají čím dál tím víc sil....Zatím můžeme chodit, slyšíme, vidíme jsme relativně zdraví takže to je asi to co je hlavní. A i ta láska v rodině zatím stále je. A to je velký dar.
OdpovědětVymazat