03 listopadu 2022

Dnešní procházka po Nise ....

 


.... zabere mnohem méně času než by člověk 
čekal. Když to tak vezmu, víc času mi zabraly prohlídky dómu a kostela sv. Petra a Pavla, ale díky absenci čehokoli co tvoří stará centra měst která jsou zhruba stejně věkovitá jak Nisa je to procházka hodně krátká. Celé centrum města tvoří vlastně jen budova radnice a pár měšťanských domů, dóm sv. Jakuba a Anežky a kostel sv. Petra a Pavla. Další dva kostely které jsem už nenavštívila jsou stranou mezi moderní zástavbou ....

31 října 2022

Od labutí k opevnění ....


.... čili od Moszny do Nisy. Město Nisa (Nysa). Nejdříve Niské knížectví, za Karla IV. součást zemí Koruny české, sídlo vratislavských biskupů. Třicetiletá válka znamenale pro město trojnásobné obléhání. Nejprve Janem Jiřím Krnovským, velitelem slezských stavů. pak saskou armádou a posléze švédskými vojsky. Po třicetileté válce se město stalo největším fortifikačním (opevněným) systémem ve Slezsku. V roce 1742 připadlo Niské knížectví Prusku. Čtvrté obléhání města proběhlo za napoleonských válek. Až do roku 45 byla Nisa vždy součástí německého státu. Nejdříve Německého císařství, pak Výmarské republiky a nakonec byla součástí Třetí říše. Není divu , že v roce 1910 bylo 95,8 % obyvatel německé národnosti. Po osvobození Rudou armádou byla zničena skoro z 80% ne kvůli odporu německých vojsk, ale díky plundrování Rudé armády (co mi to jen připomíná?)  Na základě Jaltské a Postupimské dohody připadla nakonec s větší částí Slezska Polsku.... obnova města trvala až do šedesátých let 20. století. Bylo rozhodnuto, že se opraví pouze nepoškozené a částečně poškozené budovy, zbytek byl demolován a nahrazen novostavbami.  Proto zde nenajdete mnoho z původních domů a ani nic z toho, co dodává městům onen kolorit starých měst. Úzké uličky, staré měšťanské domy, náměstíčka ..... Jen čtyři nebo pět kostelů z nichž největší ( a co do interiéru druhý největší v Polsku) kostel sv. Jakuba a Anežky stojí na náměstí proti radnici. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno a nahrazeno obyvateli z vnitrozemí Polska. Předválečného počtu obyvatel dosáhla teprve v roce 1974. Z historických budov tu je rozsáhlý Biskupský palác, již zmíněný Dóm sv. Jakuba a Anežky, kostel sv. Petra a Pavla, jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie, evangelický kostel Ježíše Krista a Minstrberská a Vratislavská věž, které byly součástí městského opevnění. Na levém břehu Kladské Nisy je ještě množství dalších fortifikačních staveb jako pozůstatky městského opevnění ....

29 října 2022

Labutí jezero ....

 

.... tedy spíše jezírko a vůbec nejpřesněji rybník. Ten je 
mimo areál zámku, před ním. A za svůj domov si ho zvolila labutí rodinka. Oražená, samozřejmě, jak oražený bývají labutě v každodenní blízkosti lidí. Jakmile se někdo přiblížil k jednomu ze dvou mol, už se mohly přetrhnout aby tam dopluly dřív než ostatní opeřené obyvatelstvo rybníka a vyzobly ta nejlepší sousta. Mě je přivolal anglicky hovořící pán který na molo přišel přede mnou a nadšeně si je fotil. Nakonec se ukázalo, že jsme si posloužili navzájem, protože když odešel na konec mola a já přišla na začátek v jedné ruce mojí oblíbenou pochoutku kterou v Polsku mají všude, pajdu s mastí, což je ohromný krajíc výborného měkounkého domácího chleba lehce nahřátá a pomazaná sádlem s okurkou, a v druhé foťák, nelenily opeřenci a hned se rozehnali ke mě. Byly natolik voprsklý, že svými dlouhými krky se snažily sebrat mi krajíc z ruky. Což se zas velmi líbilo pánovi a nelenil a fotil můj boj o záchranu svačinky. Nakonec jsem se s rodinkou podělila, byť s úplně ne dobrým svědomím o zbylá sousta a ony mi za
 to pěkně pózovaly ....

27 října 2022

Zámek je za námi ....

 


.... a tak se podíváme na kousek parku. Jde opravdu 
jen o kraj, protože jak už to bývá, moc času není. Prostě něco za něco. Ale i ten kraj napovídá že park je pohledný. Takže pojďte za mnou, jdeme se rozhlédnout ....

22 října 2022

Barvy podzimu - fotovýzva .....

 


.... u JaryD. Ta mi sedla akorát do toho, co jsem nafotila 
v posledních čtrnácti dnech. Trvá sice až do začátku listopadu, ale počítám, že v té době budu mít ještě ruku v sádře takže nevím jak by se mi fotilo. A tak přeruším na chvilku nit vyprávění z prvního zájezdu abych se mohla, jak jsem slíbila, zúčastnit. Tak ono se de facto moc neodkloním, protože všechny fotky do výzvy jsou právě z těchto dvou zájezdů, jen z různých míst. Naštěstí všude tam se dalo pokochat i výhledy do krajiny a ty se mi tedy teď náramně hodí ....

21 října 2022

Vždy mi přijde trochu ....

 

.... voayerské nahlížet do nejintimnějšího 
soukromí při zámeckých prohlídkách. Jako kdybych tam sama seděla a okolo proudily davy lidí kteří by se dívali do mé ložnice, koupelny, budoáru .... no a přesně to ale dělám i já sama v této kapitole návštěvy interiérů na zámku Moszna. Dnes totiž je na pořadu dne koupelna, ložnice, zámecká kaple a oranžerie ....

19 října 2022

Jak jsem slíbila .....

 


.... dnes vás pozvu na prohlídku interiérů
zámku Moszna. Už na druhém hodně velkém polském zámku mne překvapilo, jak malé jsou tu pokoje. Z našich zámků jsme zvyklí na opravdu reprezentační a rozsáhlé místnosti, takže to může člověka docela zaskočit. Asi už tenkrát počítali s nějakou energetickou
 krizí 😉. Je znát, že historie zámku je vcelku novodobá, takže tomu odpovídá i mobiliář. Trochu mne zazlobil foťák, resp. bateriová šachta, dvě baterky nechtěly s kontakty spolupracovat, takže jsem až po pár prošlých místnostech přemluvila tu poslední aby začala makat. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a tak jsem nemusela letět do autobusu pro telefon .....

17 října 2022

Předminulá sobota byla prvním ....

 


.... víkendovým dnem, kdy jsem zas po delší době
vyrazila na výlet. Bylo to takové díky kokotviru s výlety zamotané, něco se uskutečnilo, něco ne a něco se převádělo z roku na rok. Letos jsem byla na výletech v květnu a až teď v říjnu. Co se týče adventu, tak tam to je zatím velká neznámá. Navíc je tam jen jeden který by mne zajímal a který jsem vlastně měla původně zaplacený, leč byl jedním ze dvou, které se nekonaly. Za první jsem chtěla vrátit peníze a za druhý jsem si je nechala převézt na jeden z těchto podzimních výletů. První zájezd byl do Polska (ty mám ráda, nemusí se člověk kodrcat přes půl republiky a stávat tak kvůli tomu v takové nekřesťanské časy jako je půl třetí ráno a je tím pádem na místě i brzo a brzo i doma) a to jen kousek za hranice. Na zámek Moszna (Mošna), do města Nysy (Nisy) a do zlatého dolu Zlaty stok v Rychlebských horách. 
Druhý výlet byl po vlastech českých, a to na Karlštejn, do Koněpruských jeskyní a k lomu Velká Amerika. Právě kvůli dvěma posledně jmenovaným jsem se na něj přihlásila, byť ze závěru jsem byla pohříchu docela rozladěná. 
Dneškem vás tedy zvu na prohlídku zajímavého a tak vzhledem trochu pohádkového zámku Moszna. A jak je mým zvykem, nejdříve trochu historie ....

Zámek Moszna se nachází v obci stejného jména v Horním Slezsku. Jedná se z architektonického hlediska o zámek eklektický. Eklektismus je styl, který se objevil na přelomu 19. a 20. století a znamená že se používají a napodobují prvky z vícero a někdy i protikladných architektonických slohů a stylů spojovaných do nových kompozic a celků (pro ty kdo znají Pařížskou ulici v Praze, tak ta je přímo rájem eklektismu na zdejších domech).
I zámek je takovou "slátaninou" mnoha slohů. Barokní, nejstarší střední křídlo z druhé poloviny 18. století obnovené po požáru v roce 1896, novogotické východní křídlo z let 1896-1900 a novorenesanční západní křídlo z let 1912-1914. Všechno dohromady má prý 99 věží a věžiček. No nevím, nepočítala jsem, ale pokud se počítají různé ozdobné věžičky tak tomu tak možná i bude. Výsledek je tak trochu disneyovsky kýčovitý, ale  vcelku pohledný.
Zámek je nejvíce spjatý s rodinou slezských průmyslových magnátů von Tiele - Wincklerů, kteří v něm žili od roku 1866 až do konce II. světové války a kteří mu vtiskli dnešní podobu.
Zámek má 365 místností, část z nich tvoří prohlídkové okruhy, zbytek slouží jako hotel, restaurace a konferenční centrum. Zámek je tak nejznámější památkou Horního Slezska a symbolem Opolského vojvodství.
Základní kámen zámku byl položen v roce 1768, přecházel z jednoho majitele na druhého až k von Tiele-Wincklerům. V roce 45 jej zplundrovala Ruská armáda (horší než kobylky) ale naštěstí zámek nezapálila jak měla v oblibě. Po válce díky změně hranic připadl zámek Polsku a byl zestátněn. Od roku 1961 nejdříve sloužil jako oddělení psychiatrie, později coby sanatorium a naposledy jako Centrum pro terapii neuróz. V zámeckém hřebčíně se chovají koně pro polský soutěžní sport. Od roku 2013 slouží  zámek po předchozí rekonstrukci veřejnosti ....

14 října 2022

Podzimní procházka .....

 

.... tak trochu předznamenala mou budoucí 
činnost která bude náplní dalších dnů, týdnů a měsíců. Ale teď to byl spíš důsledek výletu (byla jsem pěkně rozchozená) a krásného počasí (i když jsem byla utahaná, prostě se nedalo odolat) takže jsem vzala zas jednou pséka (nějak se začal chlapec kulatit) nexíka a šlo se. Byla jsem namlsaná barev které se kolem mě během cesty do Polska míhaly v lesích při průjezdu našich pohraničních hor. A jelikož tady momentálně vládne zlatá v různých odstínech na bucích a javorech, budou následující fotky v tomto tónu ....

07 října 2022

Moc už toho .....

 

.... na zahradě ke koukání není. Spíš tedy to koukání 
připomíná, že mě tam ještě čeká hromada práce, ale obávám se, že už toho moc nepostíhám. Tento a příští víkend je ve znamení zájezdů, a v týdnu to je tak, že až do operace budu chodit jak dopoledne tak odpoledne do práce. A v té mezeře mezi dopolední a odpoledním nástupem se toho moc stihnout nedá, ani kvůli tomu, že jsem tolik utahaná, a to většinou dopadne tak, že si dám kávu a zvadnu. Na dnešek a příští pátek jsem si sice domluvila, že na večeře nepůjdu, ale musím pro změnu dohánět na úklidu co nestíhám v týdnu. 
I proto moc  nefotím, alespoň květy určitě. Moc už jich totiž nezbývá. Ale užiju si focení teď po dva víkendy a možná i, pokud to konečně vyjde, uprostřed dalšího týdne ....

01 října 2022

Bizarnost, parodie, groteska ....

 


.... absurdita, kýč ale i určitá genialita v jednom 
filmu na jednom místě. To jsou nejčastější popisky v recenzích na jeden sice americký (režisérem) film ale natočený evropsky v Evropě. Ten film se jmenuje Grandhotel Budapešť a v roce 2014 ho natočil mladý americký režisér Wes Anderson. Možná někdo z vás, hlavně filmových fanjšmekrů některý  z jeho filmů viděl, ale já se naprosto ztrácím a tohle je první film který jsem viděla. Co mi připomíná nebo k čemu ho přirovnat mi stále uniká, nějak mi prostě stále chybí ten správný popis, ale dal by se trochu přirovnat k některým filmům Oldřicha Lipského (Tajemný hrad v Karpatech, nebo Adéla ještě nevečeřela) případně Menzelův Konec starých časů, ale třeba animovanými částmi i k Zemanovým filmům.
Film je jak omalovánka, hýří barvami, zároveň ale vypadá jak jedna velká kulisa loutkového divadla. 
A teď o čem vlastně tenhle film je.....

V jedné bohem zapomenuté zemičce jménem Zubrowka, mezi dvěma válkami funguje luxusní Grandhotel Budapešť a jeho dokonalou fukčnost zajišťuje šéf hotelového personálu pan Gustav (Ralph Fiennes) legenda ve všech světových hotelích. A zajišťuje ho až tak dobře, že je milován všemi návštěvníky jejíž přání plní ještě dřív než ho vysloví. Milován je i fyzicky, hlavně staršími i starými ale nutně bohatými dámami, kterým vrací s bravurou jemu vlastní pocit mládí a obdivu. Když mu jedna taková, madame Desgoffe und Taxis (Tilda Swinton)  odkáže před svou ne zcela dobrovolnou smrtí velmi vzácný a velmi drahý obraz, rozjede se kolotoč bizarních situací. Pan Gustav se stane terčem hněvu rozzlobených příbuzných hlavně syna Dimitriho (Adrien Brody) a jeho pravé ruky nájemného vraha Joplinga (Willem Dafoe) navíc po něm jde i místní policie v čele s velitelem Henkelsomem (Edward Norton). Ve všem mu pomáhá mladý hotelový poslíček Zero Moustafa (Tony Revolori) kterého si pan Gustav vychovává jako svého nástupce. 
Zero (F. Abraham Murray) jako starý pán je také vypravěčem celého bizarního příběhu  a vypráví ho Spisovateli (Jude Law), když se v tomto už své luxusnosti a hostů zbaveného a zašlého hotelu jednou sejdou. 

Pro mne je tento film hlavně hereckým koncertem pro Ralpha Fiennese a mladého herce Tonyho Revoloriho který je britskému herci rovnocenným partnerem. Ovšem i těch malých a nejmenších rolí se ujali hollywodské hvězdy jako je již zmiňovaná Tilda Swinton (dokonale maskovaná jako 85 letá hraběnka) Jeff Goldblum v roli advokáta, ale třeba i Bill Murray, Owen Wilson a Harvey Keitel.
Pro natáčení se hlavním městem stal německý Görlitz (Zhořelec) ale k vidění je zde i drážďanský Zwinger, skalní most Bastei nebo ikonický výtah v městečku Bad Schandau. Původně se měl film natáčet v Čechách, ale kvůli nevyjasněným podmínkám filmových pobídek se natáčel v Německu a Maďarsku. Jako interiér hotelu posloužilo historické obchodní centrum Görlitzer Warenhaus.
Režiséra Wese Andersona pro tento film inspirovaly texty knížek spisovatele Stefana Zweiga, proto se děj odehrává oproti původně zamýšlené současnosti v meziválečném období.
Film získal celkem 4 Oscary z devíti nominací. Za hudbu, výpravu, kostýmy a nejlepší masky a pět cen BAFTA (za stejné kategorie plus nejlepší původní scénař), zlatý Globus za nejlepší film v kategorii muzikál - komedie.

Ralph Fiennes - pan Gustav a Tony Revolori - Zero Moustafa


Jeff Goldblum - Kovacs


Adrien Brody - Dimitri a Willem Dafoe - Jopling


Tilda Swinton - hraběnka Desgoffe und Taxis


A všechny hvězdy filmu pěkně pohromadě


Momentálně je film k vidění na O2 TV případně v archívu tv PRIMA MAX


22 září 2022

Mokro -slunečné ....

 

.... budou dnešní květinky. Něco ještě zbytek ze zahrady
a něco z parku v Dobříši. Ty už byly o něco veselejší protože svítilo krásně sluníčko. Což se o posledních dnech tedy říct nedá. Momentálně sice je víc modré oblohy než mraků, ale na můj vkus to je stejně málo 😏.....

18 září 2022

Od středy jsou tu ....

 


.... první náznaky podzimu, který nesnáším.
Vlezlý déšť, sluníčko vykoukne jen na chvíli a zase se schová. Ovšem co předvádí počasí od pátku do dneška, tak to je echt hnusný podzim kdy více či méně prší celý den, fouká vítr ( vyšší trávy dostávají pěkně na frak) a je hnusně zima. Dokonce jsem na pokyn muže, který volal z nemocnice zapnula kotel aby se alespoň trochu dům zavlažil. Pravda, letos jsme začali docela pozdě. Byly roky kdy jsme začínali topit prvního září. Trávník je nacucaný jak houba, záhony rozblácené jak dno vypuštěného rybníka a stejně smutně vypadají. Jediné kdo toto počasí kvitují se zdají být fuchsie. Opět jsou některé z nich obsypané květy jak nebyly celé léto. Rajče které jsem měla na záhonu a bylo obsypané plody třetí den tohoto úžasného počasí chytlo plíseň, a dokonce i ta která jsou pod střechou začala taky. Na nich už naštěstí je jen pár plodů, takže se zas tak moc nic neděje. Je prostě, obzvláště dnes, ohavně ohavně. 
A tak ani dnešní fotky nebudou suché ....

15 září 2022

Z rozhledny jsme se už podívali .....

 

.... nicméně v Černolicích ještě zůstaneme. 
Jelikož fotky hřbetu Černolických skal z prvního výletu už na blogu byly, tak jsem si jejich další focení až na výjimky odpustila. Ale podíváme se na jiné, ukryté v lese nedaleko rozhledny. Místo je to velmi zajímavé a trochu mi to připomnělo návštěvu Stezky Druidů z loňského roku v Ysperklamu. Skupiny zajímavých kamenů na vrcholku kopce přímo vyvolávají představu druidských rituálů. Navíc v krásné doubravě. Prostě pohanská lesní svatyně jak vyšitá! 
Ale nejen skály, ale i něco dalšího z přírody jsem tu nafotila. Což mne ovšem přivodilo velmi nemilou situaci. Ujel mi autobus, a další mi jel až za hodinu a půl a druhý ještě o patnáct minut později. Oba to jsou spoje jedoucí do Dobřichovic resp. až na Karlík. Jeden cyklobus a druhý normální linka. A sobotní intervaly bývají o dost delší než ve všední den. Co teď. Nabízela by se možnost zajít si do nějaké restaurace na oběd, pivko a v klidu si tam na autobus počkat. Jenže ani při druhé návštěvě jsem žádnou v téhle vesnici nezaregistrovala. Kdoví, kde tam je. Jestli vůbec. Takže co v takové vesnici kde chcípl pes dělat. Mohla jsem volit dvě možnosti. Jít po silnici do Všenor a tam jít na autobus anebo jít po silnici  do Řitky a tam si na autobus počkat. Zvolila jsem variantu Řitka. No .... jen málokterá ves má opravdu tak přiléhavé jméno. Jedině že na rozdíl od Černolic tu najdete restaurace dvě a jedno bistro. A možná že ještě nějaká mimo hlavní trasu bude. Jinak je Řitka hezky česky řiť. Ale upravená, to ano, a stále se upravuje. Ovšem nachází se tu zámek, který je ale veřejnosti nepřístupný. Sídlí v něm Jezdecká stáj a škola Norma. Nese jméno klisny s kterou vyhrála jako jediná žena v historii Velkou Pardubickou majitelka právě zmiňovaného zámku Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937. Od té doby se to žádné jiné jezdkyni nepodařilo. Ne že by se jich pár dostihu nezúčastnilo, ale buď nedojely nebo skončily v poli poražených. 
Zámek vznikl v barokní podobě v roce 1650 na základech zchátralé tvrze z 15. století. K zámku patřil mlýn, kovárna, pivovar a vinopalna. Pivovar fungoval až do roku 1900. Posledními majiteli byl právě rod Brandisů (Prandisů)  pocházející z 12. století původem z jižního Tyrolska. Zakladatel české větve byl Jindřich hrabě Brandis. Byli nositeli titulu říšských hrabat. Rod je příbuzný mimo jiné i s Kinskými. Po roce 48 jim byl zkonfiskován a sloužil jako sklad pražských obchodních domů. Nyní je ve vlastnictví potomka sestry Laty Brandisové Alžběty. Před deseti lety  zámek figuroval i v nechvalně známé metanolové aféře, neboť v té době zde měla sídlo firma jednoho ze dvou hlavních aktérů této tragické kauzy ....

13 září 2022

Nejen šikmá věž ....

 

.... v Pise nabízí zajímavé pohledy. Ty totiž nabízí
jedna z nejnovějších rozhleden, a to rozhledna Korunka na vrchu kopce Červená hlína u Černolic. Že se nad Černolickými skálami něco děje, jsem zaregistrovala vloni. To se totiž začala nad korunami stromů objevovat záhadná kostrukce. Na podzim už se ale v plné kráse vyloupla rozhledna. A letos v květnu se otevřela pro veřejnost. Proč ale ona šikmá věž v názvu článku? Inu proto, že i tato rozhledna je totiž šikmá! V Pise se začala věž naklánět kvůli chybám stavitelů, Korunka je tak projektovaná od začátku. Odborně řečeno, rozhledna se sestává ze dvou nakloněných mimoběžných křižujících se rotačních hyperboloidů, kterými prochází svislé vřetenovité schodiště. Rozhledna je vysoká 30 m a nahoru na vyhlídkovou plošinu vede 118 schodů. Korunka jí nazvali místní, protože vršek stavby opravdu korunu připomíná. Výstavba trvala od roku 2019 a financoval jí poskytovatel internetu firma Eurosignál. Rozhledna tak slouží jako vysílač pro Dobřichovice a okolní brdské obce. 
Když! je dobrá viditelnost můžete dohlédnout na Berounsko, Brdy, Cukrák, Prahu, Černošice, část Berounky, Říp, Šumavu i Krkonoše.
Říkám když, protože ač bylo počasí hezké a slunečné, opravdu do dálky bylo přes opar vidět prd. Navíc, jak už jsem zmínila, jsem si na tenhle pobyt na chatě nevzala úplně vhodný aparát na dálkové fotky. Něco ale se mi přece jen podařilo nafotit...
Vcelku úsměvné bylo, dostat se k rozhledně. Mou nemilou vlastností je určitá zbrklost a hledání zkratek, které mne ovšem ve finále přidají mnoho kroků navíc a pak absolutní nekompatibilita mé osoby s mapami. Jakýmikoliv. Mám něco čemu říkám vizuální GPS, nicméně v mapách se vůbec nevyznám. Je div, že už jsem se dávno někde neztratila. Takže místo abych šla cestou, na kterou odkazovala cedule Rozhledna a šipka, dala jsem se cestou ke skalám, neboť vizuálně byla rozhledna kousek nad nimi. Což, jak se ukázalo byl naprostý optický klam, neboť kopec s rozhlednou je ještě o něco vyšší než vršky Černolických skal. Když jsem totiž nad ně vystoupala, a vyhlédla nad koruny stromů, zjistila jsem, že tedy rozhledna rozhodně není tam kde jsem si představovala že je, ale že je ještě notný kus přede mnou. Došla jsem sice na červeně značenou stezku, k tomu jít po ní jsem vydedukovala z červené šipky na začátku cesty, jenže ta se rozdělovala do více stran. A tak přišlo na řadu optat se nějakého domorodce. Našla jsem, ovšem ten jen mávnul směrem někam do lesa s tím že: " Běžte tudy, tam už jsou cedule. Asi, já nevím, ještě jsem tam nebyl" .... no dobrá rada nad zlato.
Šla jsem tedy směrem který mi naznačil, ovšem žádné cedule jsem nikde neviděla. Navíc mne po několika desítkách metrů upoutaly další skalní útvary a tak jsem se k nim vyplazila abych si je nafotila. 
Ale ouha, sešla jsem z cesty a další nevidno. Takže jsem se na vršku začala točit jak korouhvička za větrného dne a hledala kudy bych asi tak mohla jít, aniž bych musela slézt dolů a pokračovat cestou kterou jsem šla. Nezbylo mi nic jiného než vytáhnout mobil a zkusit něco, co jsem považovala za stejně naprostou zbytečnost. Mapu. Samozřejmě že mi to bylo k ničemu, mapa ukazovala dvě cesty a mezi nimi bod, evidentně mne, ale nějak mi prostě nedocházelo jak se na tu jednu dostat. Jo, les krásný, dubový, samé borůvčí bez borůvek, ptáčci zpívali, jenže já nevěděla kde jsem a kde je ta zatracená rozhledna! A jak jsem se tak stále točila na místě najednou před sebou asi tak ve vzdálenosti deseti metrů vidím kýženou ceduli Rozhledna! A když jsem sešla pár metrů na cestu, a podívala se nahoru, mezi stromy jsem viděla probleskovat hledanou konstrukci. Nakonec se ukázalo, že moje posedlost focením mi cestu o pěkný kus zkrátilo, protože na cestu, kterou jsem objevila bych došla stejně. Jen o něco později ....
Musela jsem se začít smát, neboť jsem si vzpomněla na svou babičku, která kdysi podnikla výlet na zámek Libochovice, stála zády k zámku a ptala se okolojdoucích kdeže tam ten zámek je! Prostě geny nepřelstíš..... určitou omluvou mi budiž i fakt, že tu rozhlednu vidíte opravdu až v posledním okamžiku, protože je velmi dovedně v té bučině schovaná ....
A tak přijměte moje pozvání na dobře utajenou rozhlednu😉