Variace na jedno téma ....

 

.... čili monotématicky květ krvokvětu či jak 

se dřív latinsky jmenoval Haemanthus pohledem starosklíčka. To bylo vlastně nejnovější focení, i když už z minulých čtrnácti dnů. Většinu času po něm jsem trávila lenošením na bazénu či lehátku na terase (v práci díky celoevropské krizi začíná krize taky, takže odstávky se konají nejen v pátek ale už od středy a tak jsem do ní chodila jen sporadicky) do toho mi přijela návštěva z Prahy, a počítač musel na den do nemocnice, protože mi začal stávkovat disk a pracoval jen když se mu chtělo. Naštěstí narozdíl od práce kde to začíná zavánět nemilým průšvihem, se tenhle problém vyřešil promptně a bez ztráty jediné fotografie či záložky. A musela jsem začít řešit problém zvaný bazén - zelený děs. Nechtělo se mi už do něj cpát další peníze za chemii, takže jsem vytáhla čerpadlo a začalo kompletní vypuštění. Tak po patnácti letech si to už zasloužil, Jen mi do toho teď hodilo vidle počasí, protože se přihnala bouřka a začalo dost silně pršet. A tak se teď momentálně přetahuje čerpadlo se svatým Petrem. No, tak ono to bylo potřeba, co si budeme povídat, sucho už bylo dost dlouhé .....

Kdysi jsem měla ....

 

.... u staré švestky místo nynější bílé popínavé růže

jinou. Tuším, že žádná zahrada se v určitém období bez ní neobešla. Pnula se po plotech, pergolách a různých konstrukcích. Svou podstatou krasavice krásná, ale strašně choulostivá co se týče chorob. Tedy hlavně jedné, a to padlí růžového. To mi jí během let zcela zahubilo a neplatil na něj ani postřik. Takže když jsem si z chaty dovezla oplégr té bílé krásky a podařilo se mi ho zakořenit, šla na její místo. Je zajímavé, že ta je odolná vůči všem chorobám které normálně růže napadají. 

Ovšem sousedka má hned vedle plotu jeden exemplář a ten se mi tak trochu po plotě plazí a dělá parádu, a zároveň velmi vděčný objekt pro hrátky se starosklíčky ....

Červencové focení ....

 

.... začalo na kraji pole. Šla jsem z procházky a u kraje

cesty se na mě smály vlčí máky. Letos jsem jejich focení díky vedrům jak propásla, tak ani nebyla chuť se někam vypravit. Mám i na zahradě, z loňské směsi mi jeden vyrostl na záhonu a dva jsem přestěhovala z místa kde by přišly k úhoně do jiného záhonku. Ale tak rychle vykvetly a dokvetly, že jsem po návratu z dovolené našla už jen zelené makovičky. Jsem zvědavá, jestli příští rok někde zas nějaký vyroste. Je to taková potvora zvláštní. Tam kde ho člověk vyseje, tam neroste, ale roste si tam kde se mu zachce i bez toho, že by ho tam člověk sel. Tak jsem vzala zavděk alespoň těmi u cesty. Málokdy má mák jen čtyři okvětní lístky, ale tady byly hned tři. I s hmyzími návštěvníky ....

Kde jsou ty doby ....

 

.... kdy jsem žhavila foťák každý den a fotila 

a fotila. Bez něj jsem nešla ani do města za nákupy, natož když jsem jela do Litomyšle k dceři! Tedy nutno podotknout, že tenkrát jsem měla ještě svého malého ultrazoomka který v kabelce ani moc netížil ani nezabíral místo. Ovšem i první nikouší zrcadlovka byla tahána jak koťata kočkou z místa na místo, byla sice větší ale plastová, takže váha se o moc nezvýšila. Až s nákupem druhého Nikouše, celokovového, se situace výrazně změnila. S velkým objektivem a váhou kolem kila a půl už je to sakra znát když ho mám v kabelce. 

A tak jsem s radostí přivítala doma starouška Nexíka, foťák z druhé  generace tzv. mirorlles, čili bezrcadlovek. Výhodou je rozměr kompaktu, ale možnost výměny objektivů jak u klasické zrcadlovky. Pořídila jsem si ho hlavně kvůli starosklíčkům, na něm mi totiž ostří na nekonečno. Jenže problém je v tom, že prd vidím, a on nemá hledáček ale displej. A na něj nejsem zvyklá vůbec fotit, vždycky jsme preferovala u aparátů hledáček. Tak jsem si na něj pořídila něco, čemu se mezi fotografy říká kaplička, ale oficiální název je LCD viewfinder a funguje to jako hledáček, ale dává se na displej aparátu. A samozřejmě že i zvětšuje. Na aparát se přišroubuje kovový rámeček a na něj se magneticky přicvakne právě tohle udělátko. Na kytky skvělá věc. Ostatně i na focení další to je dobré, protože přes něj dobře vidím na to jak mám na co zaostřeno, neboť to se mi na displeji ukazuje barevnými "stíny" okolo foceného objektu , což je skvělá vychytávka kterou bohužel zrcadlovka nemá. Tedy aspoň ta moje. Takže by se dalo říct, že prostě podmínky zas super. Ale já zjišťuju, že fotím stále míň a míň. A míň sebou foťák nosím, a když už si ho vezmu, kolikrát ho ani nepoužiju. Nějak ztrácím radost z každého nově rozkvetlého květu který se na zahradě objeví, ze západu slunce, z krajiny. Jó, u televize si u dokumentů z přírody sice pořád říkám ježiš, to by byla skvělá fotka ale mne samotnou nic nikam netáhne fotit. Ani na tu zahradu. Zjistila jsem, že krom fotek z Prahy jsem za dva měsíce nafotila jen těch celkově zhruba třicet fotek kytek, které teď předkládám. Za dva, respektive dva a půl měsíce ! A teď v srpnu ještě ani jednu !!! No je to se mnou nějak na pováženou ....

Už v minulém článku jsem ....

 

.... naznačila, že z výletových fotografií už 

dále nic nebude, a opět se začnou (ve velkém) objevovat fotky květů. Tak už si říkám, že začíná možná být ten blog tak trochu (možná i dost) monotématický. Kytky, kytky kytky.... občas nějaký ten výlet a pak zas kytky. Jenže co s tím. Na brzké stávání a focení na loukách jsem líná, ano, miluju spánek. Navíc nějaké pěkné louky z výhledy do hezké krajiny tu nejsou. Veškerým výhledům tu totiž vévodí dráha a vše s ní spojené. Jinak jsme tu v údolí, a když vylezu na nějaký kopec, zas se objeví pro změnu nic moc neříkající město bez jakékoli pohledné dominanty. 

Portréty jsou věc na kterou nemám ani trpělivost ani fantazii. Protože jsem si tímhle focením nedávno sama prošla na vlastní kůži, vidím co všechno takový portrétní fotograf musí umět. A to já fakt neumím. Takže mi prostě zas zbývají ty květinové modelky a modelové kteří jsou trpělivý, nemají žádné manýry, neodmlouvají a stojí v klidu. No pokud tedy nezačne v tom nejméně vhodném okamžiku foukat vítr....

Ono vůbec nějak v poslední .....

 

.... době mám na překvapení zaděláno. Ať už to byl

ten hudební večer anebo něco z říše květin. Jistě si vzpomenete, že jsem se zmínila o tom, že jsem si zakoupila konečně po letech rozmýšlení do jezírka leknín. Takového chudáčka, skoro neměl listy, a když tak takové bídné. Právě proto tam taky zůstal jediný v krásné barevnosti růžovobílé. Ovšem jak jsem ho dala do jezírka, z chudáčka se stal ďábel který začal růst tempem dva listy za týden. Co se týče kvetení, tak jsem byla skeptická, nepočítala jsem s ním dřív než (možná) příští rok. Jenže! když jsem před čtrnácti dny čistila motůrek čerpadla v jezírku, natáhla jsem se, abych zároveň odstranila už odumřelé listy. A jaké bylo mé překvapení, když jsem pod hladinou nahmátla poupě! ono mi totiž už jezírko opět trochu nabralo na neprůhlednosti takže sledovat růst už není možné.

Čekala jsem tedy jestli poroste i květ takovou rychlostí jako listy. A rostl. Každý den jsem cvakla jak se noří nad hladinu. Podle fotek tedy zjistíte jak dlouho mu to trvalo....

Dost mne překvapilo, že květ se ráno otevřel, ale s polednem se zavřel a otevřel až zase druhý den.  Kvetl celkem necelý týden. Po odkvětu se stonek zakroutí do spirály a stáhne květ pod hladinu. Tam se, v případě že byl opylený, začnou vyvíjet semena která po čase nejdřív vyplavou na hladinu, ale pak se potopí a na dně zakoření. Tedy mě, pokud opravdu by se tak stalo, nemají zakořenit kde, nemám na dně zeminu. Jen v koši kde je leknín zasazený. Ono do toho mého prťavého jezírka asi ani nemá cenu nějakou zeminu na dno dávat, protože ho každý rok na jaře před sezónou vypouštím a čistím. Nevím, jestli by pak třeba bylo čistší, že by třeba tak nezelenalo, ale zatím to nechám jak je ....

Nečekaný večer ....

 

.... nebo spíš ne dlouho očekávaný večer. Prostě

večer který jsem vyfasovala od syna a na který jsem nemusela dlouho čekat. Konečně po dlouhé době živák, a navíc moje oblíbená hudba. Tour Čechomoru který zavítal do "rodných" Svitav. Takže za humna. Jako vždycky při téhle hudbě jsem si zabékala, zavrtěla se a nabila úžasnou energií. A že má své kouzlo kterému podlehne snad každý tak tomu nasvědčovalo i to, že můj jinak rezervovaný synek pěl co mu hrdlo stačilo. Ostatně o svoje hlasivky jsem se bála i já, jestli vůbec druhý den budu schopná mluvit. Slyšet byly jak staré známé fláky, tak i písničky novější i nejnovější, které se nesly tentokrát v rockovém duchu. Dvě hodiny bez přestávky, jedna písnička navazovala na druhou. A zpívali všichni kdo stáli i seděli.

Dokonce jsem se i nečekaně setkala s jedním blogerem s kterým se známe z fb. Svůj blog má na platformě Mladé fronty, a je vcelku úspěšný. Vloni vyhrál titul Nejlepší bloger a letos skončil na druhém místě. Hodně cestuje, takže jeho články a fotky vás zavedou na různá místa i akce. Takže takový malý bonus 😉 ....

Co zbylo .....

 

.... z pražského výletu ve fotkách. Prostě takový

mišmaš všeho možného. Ještě sice mám pár černobílých fotek, ale ty jsou povětšině druhou variantou toho, co tu už bylo v barvě a jsou určené na úplně jiný účel. Tedy doufám. Ovšem netuším vůbec jaká bude situace a jestli plán vyjde. Ale to je ještě daleko, i když jak se zpívá v jedné písničce Čas letí jak zblázněný ....

Nebe, peklo, ráj ....

 

.... pro ty z nás, kdo milují gumídky, sušené ovoce 

a ořechy všeho druhu. Tak to je jeden z obchodů v Mostecké ulici. Do něj jsme zašly cestou ke Karlovu mostu. Je to něco neuvěřitelného, ty vůně, barvy, velikosti, druhy a množství. V okamžiku kdy vkročíte dovnitř jste lapeni a kroužíte kolem jednotlivých sudů jak můry kolem lampy. A pokud si nedržíte ruce pevně v kapsách, skončíte s prázdnou peněženkou.... Já se tedy držela zuby nehty, ale dcera přece jen neodolala pohledům které na ní Bobule házela a tak házely společně do sáčku různé dobrůtky ....

Takže pokud někdy budete v Praze a půjdete Mosteckou ulicí, zajděte se do obchodu podívat. Myslím že i když nic nekoupíte, stojí to za to ....

Z výšky rozhledny .....

 

.... dolů ke Hradu. To byl další cíl naší kulturně - vzdělávací

procházky s Bobulí po Praze. Že byla z rozhledny, kolotoče a bludiště nadšená, to asi nemusím nějak komentovat, a tak jsme doufaly s dcerou, že i další část výletu se jí bude líbit. A nemýlily jsme se. Pražský hrad jí, stejně jako miliony jiných zaimponoval na první pohled. Před katedrálou udělala jen ách a výjímečně byla ticho. Dovnitř jsme zatím nešly, to zas někdy příště, pokud se podaří na podzim tam zajet, teď byly před pokladnou i vstupem hodně velké fronty. Prošly jsme druhé nádvoří a Býčím schodištěm do Rajské zahrady. Tady na vyhlídku pokochat se pohledy na Prahu, a nahoru zpět na Hradčanské náměstí. Takže dnes to bude jen a jen tak trochu monotématicky o téhle pražské dominantě ....

Dnes se podíváme na Prahu ....

 

.... z menší výšky, ale i z větší. Z té kterou nabízí

pohled z Petřínské rozhledny. Pokaždé když jsme byly s dcerou u babičky, vedly naše kroky na Petřín. A samozřejmě i k rozhledně. Ale pokaždé tam byla taková šílená fronta, že stáli lidé i ven z brány a částečně v parku před ní. Tentokrát jsme asi zvolily lepší hodinu, nebo prostě po covidových opatřeních stále není v Praze tolik pohledůchtivých turistů, ale když jsme k rozhledně dorazily, bylo před námi úplně prázdno. Původní rozhodnutí znělo statečně vyšlapat ty tři stovky schodů, ale nakonec jsme vzaly rády zavděk výtahem. A pak už jen stačilo se rozhlížet a kochat a fotit. Tedy pokud zrovna bylo u otevřeného okénka volno a nezdržovali tu selfíčkoví maniaci .....

U dortu a kávy jsme s dcerou ....

 

.... vymýšlely co za program na příští dny.

Trochu nám ho nakopla prababička, která skončila na pozorování v IKEMu protože jí zlobí srdce a nechtěla tak aby jsme za ní chodily. Původně totiž dcera naplánovala setkání u ní a pak přesun na nedaleké Kavčí hory kde slíbila Bobuli návštěvu Déčkosvěta. Takže bylo nutno vymyslet jiný plán. Dohodly jsme se, že je načase, aby malá začala poznávat starou Prahu a aby viděla proč se Litomyšli říká Malá Praha. A jelikož jet až s chaty autobusem dcera zamítla, jely jsme k Andělu kde jsme nechaly auto v OC a autobusem vyjely na Strahov. Odtud přes Růžový sad k rozhledně, zdolat jí a pak se přesunout do bludiště, odsud ke Strahovskému klášteru, přes Hradčanské náměstí na Hrad ke katedrále, po Býčím schodišti do Rajské zahrady a zahrady Na Valech zpět na náměstí, po Zámeckých schodech dolů na Malostranské náměstí, přes Karlův most na Národní a zpět tramvají k Andělu. Říkala jsem si, jestli jsem to nakonec nepřehnala, jestli to malá v tom teple uťape, ale obavy byly liché, je vidět, že dcery výchova v tom, chodit v zimě v létě na procházky nese své ovoce, protože malá byla nesmírně nadšená, neodmlouvala, nefňukala a statečně ten osmikilometrový okruh ušla bez jediné odmluvy či s nechutí. Naopak, hopkala vesele a závěrečná cesta tramvají pro ní byla strááášně krátká. Slíbily jsme jí tedy na pátek další pražskou návštěvu, na Příkopy do Hemley's a motýlího domu, k Prašné bráně, pak přes Ungelt na Staroměstské náměstí a pak podle nálady. A hlavně cestování metrem a tramvají! Ovšem na tenhle výlet už nedošlo ....

Po sobotním výletu ....

 

.... a krásném slunečném dni následovala opět

deštivá a tím pádem prolenošená neděle. Ale přece jen se později odpoledne na půl hodiny udělala mezi deštěm přestávka, a tak jsem vyrazila projít se konečně do lesa. Jenže už po pár metrech bylo jasné, že to není úplně dobrý nápad. V lese bylo jak v tropickém skleníku, dost blbě se dýchalo a po pár krocích ze mne lil pot jak v sauně. Šla jsem se podívat co po všech těch deštích dělá mokřadní jezírko, jestli už se naplnilo nebo ne. Kupodivu, i po týdnu dešťů, se naplnila jen přední menší část. Samotné jezírko bylo stále prázdné. Zaujal mne docela čerstvě padlý strom, který měl zajímavě (tedy pro mne) rozštípaný kmen. Tak jsem si šla udělat pár detailů dřeva.

Po těch pár fotkách jsem byla ale úplně hotová a šla jsem raději zpátky domů. Tam aspoň nebylo tak hnusně mokře horko .....

Můj první dovolenkový ....

 

.... výlet, když počasí a práce dovolily byl, jak jinak,

do Prahy a jak jinak opět s Míšou - Padesátkou. Na mojí oblíbenou náplavku. Miluju její atmosféru, která díky malým, větším i velkým kavárničkám a kavárnám připomíná náplavky ve světových metropolích. Nejdříve si vždycky projdeme farmářské trhy, protože tu mají výborný rybízák, a na najezení je tu stánek se skvělou pljeskavicí. Jenže tentokrát tu nebylo k mání ani jedno. Ale přece jen jsem si tu něco koupila. Už delší dobu jsem pokukovala po náramcích z minerálů, první jsem si koupila na Lázních ducha v Litomyšli, druhý na náměstí tamtéž a teď jsem si koupila třetí na prodejní lodi. Ano, na lodi, i tam se totiž prodává. Různé šmuky, oblečení (stejně sis měla Míšo tu bílou blůzku koupit, fakt ti moc slušela i když se ti to nezdálo) apod. 

Když jsme si prošly co jsme chtěly, přišel čas zahájit naší klasickou Aperol tour. A kde jinde než v jedné stylové kavárničce která vznikla ze zdejších skladových kobek. No sice ještě nebylo ani jedenáct, a angličtí lordi by nad námi lkali, ale co. Když si chce člověk hezky posedět, nasát atmosféru a připravit se na další cesty, tak se k tomu hodí káva a něco k ní, o tom žádná! Co mi tedy celou dobu kazilo požitek, byly různé náhražky plastových brček a proklínala jsem tu evropskou posedlost spasit svět jejich zákazem. Plastové kelímky ano? A plastová brčka ne?? Tak kde je pak logika .... sorry ale musím. V řiti! V téhle kavárničce recyklovali sklínky na marmelády a pilo se makarónem. No pořád lepší než papírové brčka na jedné z dalších zastávek

Sedět, povídat si, nechat plynout čas, pozorovat cvrkot kolem. Hlavní náplň návštěvy náplavky....

Jsou malé, jsou různé, jsou zajímavé a neotřelé a jsou útulné. Kavárničky ze skladových kobek 

I výtvarno zde najdete

Pod mostem .... se můžete octnout jedna dvě, a v dnešní situaci ještě rychleji. Tady dokonce i dobrovolně

Dvojloď - dvojkavárna - botel ve středomořském stylu jménem Matylda. A dokonce i psi zde mají svou osvěžovnu. Ostatně těch na sobotní náplavce najdete s pánečky opravdu hodně. Jen si říkám, co ti malí jorkové v tom velkém množství nohou okolo nich vlastně z takové procházky mají

" Vyfoť mi prosím to roští, je takový pěkný" ..... ano Míšo, už fotím 😉

Jenže po drinku a kávě jednomu vyhládne, a tak jsme se začaly zajímat i o uspokojení bříška, neb jak jsme jedna druhé pravily, Hladová jsem děsně protivná! Takže jsme to vzaly kolem Mánesa na roh Národní do Slavie. Je to až ostudné, ale já jako Pražák jsem ve Slavii nikdy nebyla! Asi jsem neměla nikdy ty správné partnery kteří by mne tam pozvali. Takže tenhle telecí tatarák byla moje premiéra ve Slávii. Byl výborný, byli v něm lískové oříšky a bylo ho hodně. Dvě topinky byly málo ....

Kdo z našich literárních či divadelních nebo hudebních velikánů u tohoto okna sedával. Byli to Š + G, nebo V + W + J? nebo která z prvorepublikových filmových hvězd odsud pozorovala co se děje okolo Zlaté kapličky? Pohled kavárenského povaleče na ruch města nikdy neomrzí ....

Když jsme se nadlábly a zahnaly žízeň, pokračovaly jsme dál po Palackého mostu směrem ke Kampě. Plán byl vyjet lanovkou na Nebozízek, tady se napojit na cestu k Petřínským terasám a dál ke Strahovskému klášteru, a odsud na Pohořelec a do zahrady u Černínského paláce, kterou Míša ještě neznala. K lanovce jsme došly, leč nejely. Změna pravidel v nákupu lístků.... Míša sice s lítačkou jet mohla, ale nakonec jsme to vzaly pěkně po svých. Bylo krásně, teplo, až vedro a tak jsme s povděkem zasedly ve stínu na Petřínských terasách. Tady už náš oblíbený rybízák měli takže volba byla decka rybízáku a půllitr domácí bezinkové limonády s kupou ledu. Přiznávám, oboje bylo strašně sladké. Ale aspoň led a citron trochu osvěžil. Bohužel brčko papírové, po chvíli v limonádě měknoucí

Díky mánii sdílet všechno na fb (no taky jsem jí propadla, i když tedy bez selfíčkování, brrr. To prostě nedávám) jsem zjistila podle komentáře Čerfa pod fotkou ze Slávie, že je také v Praze. Nelenila jsem a zavolala mu kam má namířeno. Prý na Pohořelec. To byl i náš cíl, takže jsme se domluvili že se tam u Černínského paláce sejdeme.

Našli jsme se, pokecali, nechaly mistra fotit a vydaly se do zdejší zrekonstruované a o víkendech a svátcích lidu přístupné zahrady. Tady jsme se ještě jednou s Čerfem potkaly abychom se definitivně každý vydal svou cestou. Ta naše vedla přes Nový Svět, do Jeleního příkopu, přes Hradčany po Zámeckých schodech dolů ke stanici metra Malostranská kde jsme svou Aperol tour zakončily posledním drinkem toho dne ....

Když jsem objevila v době kdy jsem jezdila za maminkou do LDN čistě náhodou, že u Černínského paláce je otevřená zahrada, nemohla jsem samozřejmě zahradu nenavštívit. Z mé první návštěvy byl na blogu rozsáhlý report, takže tentokrát jen pár obrázků

Na Novém Světě je rozkošná malá kavárnička okolo které neustále při procházkách tady chodím a  která vypadá jak kdyby sem byla přenesená z Francie. Chtěly jsme si tam dát kávu, jenže jako na potvoru po všech těch cestách kolem kdy bylo otevřeno jsme se trefily do dovolené. Tak aspoň pohled na krásné zákoutíčko u okna

Domy na Novém Světě mají svou úžasnou historii a skoro každý jeden z nich pod svou střechou hostil nějakého výtvarníka, spisovatele nebo herce. A mají nejen krásná domovní znamení ale i kliky a klepadla ....

Asi nejznámnější je dům U Zlatého beránka

A jsme v Horním jelením příkopu a trochu netradiční pohled na součást Pražského hradu

Protože cestu od Hradčan dolů k Malostranské jsem dokumentovala na blogu několikrát z jiných mých toulek ať s Padesátkou, Čerfem nebo jen když jsem tu byla sama, tak už jsem další snímky nedělala. Jen mne trochu vyvedl z míry tristní stav části ulice Thunovská která byla pro průchod uzavřená a zarůstá plevelem. Za chvíli ten pohled který jsem tam nafotila před pár lety a byl součástí výstavy Za sklem už bude minulostí, protože přes vysoký plevel nebude ani dolů do uličky vidět. Dorazily jsme, už docela uondané na stanici Malostranská kde jsme naší tour ukončily. Konečně s plastovým brčkem! Ještě že nám nebyla nabídnutá poslední varianta neplastových a to brčko kovové....

Dovolená za všechny prachy ....

 

....nebo - li chatařské galeje. Zná každý kdo 

vlastní jakoukoli rekreační nemovitost, a jezdí na ní dál než dvacet kilometrů. Rád by na ní byl klidně každý víkend, ale dálka mu to hatí. Takže pokaždé když tam dorazí, zjistí, že bude muset navléknout pracovní chatařský oblečení, odemknout kůlny, vytáhnout na světlo boží všechny přístroje k zušlechtění pozemku a makat, a makat, a makat. Představa klidné odpočinkové dovolené s popíjením koktejlů a opalováním vezme brzy za své, protože seká díky počasí pozemek s půlmetru vysokou trávou celý týden. Neb mu do plánů hodí vidle svatý Petr, který si usmyslí že zrovna teď a tady bude zalévat a zalévat. 

A pokud k tomu ještě navíc zjistí, že místo dílny má jednu vélkou a dlouhou sprchu, a plavou mu věci v regálech musí jednat. Načež mu začnou makat mozkové závity co s nastalou situací dělat. Využije tak půlden kdy si déšť dává pauzu, zajede do nejbližšího železářství a jako jedinou momentální možnou variantu zvolí nákup té největší plachty a tu prostě natáhne na střechu. Vypadá to sice zespodu velmi jednoduše, ale když se konečně na střechu vyškrabe a začne plachtu roztahovat, skončí dosud krásné bezvětří a začne bojovat s celou tou ohromnou plochou igelitu který si samozřejmě začne dělat co chce. 

Nakonec se zadaří bez propadnutí, bez větších škod na střeše jen s pár ulámanými nehty a dvěma přiklepnutými prsty kladívkem při připevňování plachty na daný objekt. Sotva všechno dodělá a pouklidí, opět začne déšť a tak tedy může hned zjistit jestli to náhodou nebyla úplně zbytečná práce. Když zjistí že ne, oddychne si, odebere se do chaty a zaslouženě odpočívá.

Následující den dopoledne definitivně doseká zahradu a může se hrdě postavit na schody a přehlédnout svou celotýdenní práci ....

A je tu poznání že je týden v prachu a je na čase udělat si nějaký výlet, pokud možno s nějakou spřízněnou duší. Ta se najde, a tak hurá na pražskou Náplavku. Místo které se neomrzí náladou, možnostmi posezení, nákupy nebo jen tak sezením a tlacháním. 

Ale Praha není jen náplavka, je to množství možností kam se vydat. Oblíbená trasa je přes Petřín na Hradčany, navíc s bonusem setkání se s dalším blogerem, byť setkáním ne úplně plánovaným. Z Hradčan zas dolů na tramvaj a rozloučení s krásným dnem i dobrou společností.

Druhý víkend opět zakončí déšť a bouřky a je tu druhý týden dovolené. Začátek co do počasí rozpačitý, chvilku slunce, chvilku mraky a chvilku déšť. Tedy akorát jen na to, aby se přesunulo ohniště na pálení velkých větví, do pytlů posbíral bordel a věci které je potřeba vyházet a kterých i po víc jak dvaceti letech stále na pozemku plno a díky postupnému kácení a vyřezávání nechtěných stromů a keřů se k nim lepší přístup. Jenže to už sluníčko svítí naplno, takže všechna práce jde stranou a konečně dojde i na to pravé plánované lenošení a opalování. Stejně tak druhý den, ale ten je dnem očekávání na příjezd vzácné návštěvy. Mají dorazit dcera s Bobulí! Takže pořádně všechno vyklidit, uklidit, vyluxovat, vyprášit a vyvětrat aby návštěva nedopadla stejně jak vloni, že jeden den jsme přijely a druhý už zas frčely rychle zpátky. A jsou tu a od toho okamžiku se čas zrychlí na dvojnásobek, procházka tady, procházka tam, opět výlet na Hrad, zasvěcení nového ohniště, spálení tří hromad větví které dva roky hyzdily zahradu od doby kdy nám kvůli drátům které nám jdou přes pozemek zase zkracovali stromy které pod nim rostou, dokonce i úklid dalších popadaných po celém pozemku i spálení nějakých starých papundeklů které se konečně daly vytahat. I když tentokrát se obávané záchvaty u Bobule nedostavily, přišel jiný problém. Zvýšená teplota, špatná nálada, pálení očí a rýma a rozhodování co dál. Zůstat nebo se vrátit? Rozhodnutí za nás udělalo v pátek ráno počasí. Zataženo a dvanáct stupňů rozhodlo že se jede domů. Byť mě osobně to zkrátilo plánovanou dovolenou o dny dva. Jenže co tam když je zima a prší. Sedět na zadku, topit a čučet ven na provazy deště? 

P.S. A jako klasicky, domů jsme přijely do slunečného počasí ....

P.S.S. Nakonec se ukázalo, že to jsou u Bobule plané neštovice ...

Tak trochu nám z toho hráblo ....

Ale pak se vše vrátilo do normálu .... tedy snad