Konečně nastal den kvůli kterému se tahle moje poslední
cesta do Prahy konala. Již v pořadí III. setkání dandíkářů kteří mají
chuť se sejít i jinde než jako soupeři ve výstavních kruzích. Sluníčko, které
mne ráno vítalo v okamžiku kdy jsem otevřela oči mi udělalo ohromnou radost, protože jsem
nevěřila, že bych měla to štěstí aby mi to vyšlo třikrát za sebou. Asi měl sv. Petr
někdy ve svém životě dandíka, že tak nad námi vždycky drží ochranou ruku a dopřeje
krásné počasí. S mužem jsme se nejdřív ještě zastavili u maminy abych jí mohla
dát kytičku ke Dni matek a pak už jen s lehkým šimráním okolo žaludku
mne vysadil před Strahovským stadionem, kde jsme měli sraz a volné parkoviště.
A tady se ukázal trochu první zádrhel. Někdo zaparkoval mimo, někdo na
domluveném místě a někdo dokonce úplně jinde a čekal na nás v restauraci
kam jsme měli jít až PO procházce. Takže jsem trochu povlávala
před stadionem jak urvanej plakát sem a tam, a sháněla všechny dokupy.
Nakonec jsem musela nechat Bobeše hlídat jednoho z členů setkání
aby se neutahal ještě dřív, než vůbec někam vyrazíme. I já už toho měla pomalu dost
a to jsme se stále ještě scházeli! Jako posledního jsem musela jít vyzvednout
mého kamaráda, který překvapivě dorazil, ale naštěstí stál velmi blízko
místa kudy jsme do petřínských sadů scházeli, takže jsem se nemusela vracet nikam daleko.
To, že jsme budili zaslouženou pozornost asi nemusím nijak zdůrazňovat,
protože třináct stejných psů, tedy vzhledově, ve dvou barevnostech
se přece hned tak nepotká. A to bylo také vlastně účelem, předvést ty okaté
krasavce co nejvíce lidem. A oni jakoby to vycítili, se předváděli skvěle!
Sice jsme neprošli to co jsem měla původně v plánu všem ukázat, protože jak se ukázalo,
krom mne a ještě jedné dandíkářky nikdo z těch kdo byli z Prahy to už na Petříně
vůbec nepoznávalo, a jak z nich vylezlo, nebyli tam třeba třicet i víc let, ale aby
nemuseli na nás dlouho čekat ti, kdo vzali za místo srazu restauraci vyrazili jsme
nejkratší cestou za nimi.....
Byť jsem měla sebou celou fotovýbavu, já sama moc času na focení neměla,
takže až na pár fotek jsem převzala od jiných.
Tulíšek Bobíšek. Se musel i při focení mazlit .....
Tady je z Bobeše jen provaz. Stačil zmizet před objektivem jako vždy
Tři generace dandíkářek, aneb babička, dcera a vnučka se svými miláčky.
Malá upekla pro všechny pejsky psí sušenky. Paní s brýlemi zas měla sebou největší
počet pejsků, tři a tři ještě nechala doma. Následující fotky jsou jediné
které jsem už v klidu nafotila já....
" Takhle málo místa tam bylo ...." k téhle dandíkářce jsem nejdřív jezdila do Prahy s Bobím na úpravu
I u tohoto stolu sedí celá rodina pro kterou se dandík stal tím pravým chlupatým mazlíčkem. Patří už
k těm, s kterými jsem se potkala poprvé. Chybí tam ještě druhý syn. Ten byl někde
něco fotit. A pozorně poslouchající kamarád. Byla jsem moc ráda že mu to taky konečně
vyšlo, byť z docela bolavých důvodů. Jelikož byl po reoperaci ruky, nemohl proto makat
na chatě.
Klasický dandík. Mazlivý, a ke všem lidem se hlásící jako ke své rodině. I k těm,
které vidí poprvé. Tenhle má i krásné literární jméno. Pan Darcy
A tohle už je "náš" fotr lotr. Čili Colorado Cash ze Žihelské zahrady alias Velkej Bobeš 
A zas, jak při prvním setkání, i teď mne někdo pěkně nachytal nepřipravenou .....
I když ten smích byl asi zasloužený, protože to byl den jak víno, legrace si člověk
užil dost a dost, ale hlavně se zase sešla příjemná společnost lidí, naladěných na jednu strunu.
A ta se jmenuje Dandie Dinmont teriér ....
