Kdepak jsem to asi byla? .....

Rozhodla jsem se, že vám trošku zamotám dnešními

fotografiemi hlavu. Kdepak že jsem to byla? Středomoří, Egypt,

Azurové pobřeží ......

Protože jak uvidíte, všude tam to klidně mohlo být.

---

Nechám vás hádat, v které z těch možných destinací jsem se mohla pohybovat

a pak přidám do článku vyluštění ......

Dodatek k tématu Macochy ....

Jak jsem zmínila v předchozích jeskynních článcích,

jako na potvoru mi došla při plavbě Punkvou a jejími jeskyněmi baterka

ve foťáku. A to ještě byla před námi sice krátká, ale hezká, prohlídka

Masarykova nebo taky Pohádkového dómu. Je to opravdu jen chvilka,

aby se nenarušil jízdní řád lodí. Ale i ta malá odbočka za to stojí.

Takže ke slovu přišel telefon. Nemá úplně špatný foťák, má takovou

zobrazovací schopnost jako leckterý kompakt, jen já se s ním nějak ještě

nespřátelila a zapomínám na jeho různé fotomódy a různá nastavení.

Tudíž fotky nejsou nic moc, ale jelikož ještě doplňují onen výlet,

myslím že by se sem měly ještě dodat .....

---

Husův sloup. Má připomínat uvázaného Jana Husa u kůlu

A jsme zas venku. Udělali jsme si pěkné kolečko a vylezli tam, kudy jsme pod

zem vlezli.....

Leknínově ....

Když jsem vloni natrefila na kytíském rybníčku

na lekníny, zajuchala jsem protože mám tím pádem místo, kam

občas můžu zajít, pokud budu na chatě, tyhle krasavce fotit. Čeho jsem si

minule všimla, bylo to, že se listy leknínů dotýkají břehu a tak jsem si říkal,

že by i příští květy mohly být blíž pro lepší focení. A tak při zpáteční cestě

od Čunčí huby byla další zastávka více než jasná.

A taky že jo, lekníny si nejen krásně kvetly, ale pěkně se jejich květy tulily do

trávu u břehu, takže mi stačilo jen si sednout, pěkně si je přizoomovat a

fotilo se jedna báseň.....

---

Osmé kolo a sedmé vyhlášení vítěze.....

Tak, a teď jsem tedy totálně zazdila začátek

dalšího kola sakrálek. I když..... nevím jestli ještě vůbec o ně máte zájem.

Ale v tomhle článku nemůžu nevyhlásit vítězku, protože zapomenout na její

nádherný příspěvek prostě nesmím. Takže s ohromným náskokem

vyhrála v tomto sedmém kole

Loreta v Rumburku (7 hlasů)

(SignoraA)

Mým dalším příspěvkem je krásný kostelík, který uzavírá zahradu u Faustova domu.

I když působí dosti mohutným dojmem, jedná se o nejmenší barokní stavbu v Praze.

Ostatně pojďme si přečíst co o něm píší na stránkách o Praze.

KOSTEL SV. JANA NA SKALCE

Tento barokní kostelík patří k nejmenším barokním stavbám v Praze. V letech 1730 - 1738 byl postaven dle projektu architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Zasvěcen byl jednomu z nejoblíbenějších patronů barokní doby, svatému Janu Nepomuckému. Jeho název také hovoří o skutečnosti, že je postaven na skále.

Kilián Ignác Dientzenhofer tento nelehký skalnatý terénpři své stavbě mistrně zvládnul. Výškový rozdíl mezi ulicí a kostelem spojil nádherným dvojramenným schodištěm a celý pozoruhodný dojem stavby završil dvojicí předsunutých věží, postavených nakoso.

Vnitřní prostor kostela je založen na půdoryse osmiúhelníku a na konkávních stranách. V interiéru na hlavním oltáři pak najdete dřevěnou sochu sv. Jana Nepomuckého, kterou vytvořil Jan Brokoff. Tato socha se záhy stala modelem nejstarší bronzové plastiky Karlova mostu a stala se také jakýmsi vzorem, dle něhož se v následujícím období tvořily další svatojánské sochy a sousoší u nás i v zahraničí. Klenba kostela je vyzdobena freskami od Karla Koláře z roku 1784, na nichž je zobrazeno Oslavení sv. Jana Nepomuckého.

Kostel jsem fotila když jsem byla na oné skalničkové výstavě v této zahradě a všimla si, že jsou

boční dveře otevřené a zevnitř jsou slyšet varhany. Šla jsem se tedy juknou

a ejhle, ona se tam koná mše. jenže jaké bylo moje překvapení, když jsem

neslyšela ani češtinu, ani latinu ale němčinu! Vše vysvětlila tabulka vedle dveří.

Kostel totiž spadá pod německočeskou společnost a chodí sem na mše

německá menšina žijící v Praze. A jako jeden z mála se mi podařil nafotit i zevitř. Počkala jsem až

na konec mše a vloudila se dovnitř.

---

Když vcházíte po schodech do kostela, máte dojem že spíš vstupujete do zámku ....

Tudy se vychází do zahrady kde byla výstava

A zase jedny varhany pro Majku

I pana faráře( německého) jsem si blejskla

Poslední fotky jsem fotila již od Emauz, které stojí hned naproti přes ulici

Vsí i lesem .....

Jak se tak dívám postupně na fotky, zjistila jsem,

že se sice pohybuji v časové ose jednoho dne, tedy 16.7. ale trochu jsem

předběhla čas a místa kudy jsem šla. Takže dnes se podíváme na pár

různých obrázků z cesty skrz Stříbrnou Lhotu a les na rozcestí odkud jsem šla

do Čunčí huby.

Zhruba v půlce cesty přes Lhotu mne zaujaly v zahrádce odkvetlé květní stvoly.

Květinu ke které patří znám, ale jen v menších velikostech. Ovšem tady na mne

číhaly zpoza plotu stvoly skoro tři metry vysoké. Škoda že už odkvetlé, protože

v plném květu to musí být velkolepá podívaná. Jedná se o květinu jménem

Eremurus robustus, neboli Kleopatřina jehla. Teď už mi je jasné že mnohé z vás

pokyvují hlavou a říkají si, to znám, to mám na zahrádce.

---

I odkvetlý je zajímavý svými kulatými semeníky

Tady dávám nepřiblíženou fotku, aby jste tak trochu byli v obraze, co se týče

výšky stvolů. Plot je klasický s půlmetrovou zděnou zítkou a keře za ním mohly mít

tak dva metry výšky.

Na konci vsi, než se napojí cesta na lesní silničku, stoí v jedné zahradě

nádherný velký červenolistý buk. Neodolala jsem, abych si nenafotila alespoň větvičku

Už se šinu pomalu do kopce lesem. Tráva jen v jednom místě osvětlená

sluníčkem jak reflektorem

Koryto potoka je vyschlé, prostě je pořád málo vody

Když tu ale teče voda, je to hukot.....

Alespoň ty dva kilometry do Kytína jsem si šla coby dálkoplaz.

Už jsem se doplazila do Kytína a v jednom domečku měli tohle

místo záclon. Fotka je bohužel prapodivně osekaná, protože cesta

nebyla z nejširších a i z druhé strany stál plot. Takže jsem musela fotit zešikma,

aby se mi tam okýnka vešla

Taky se vám stane, že vás něco, co někde vidíte najednou přenese

do dětství nebo let bujare pubertálních? Mě se to při téhle vycházce

stalo hned dvakrát. A oboje setkání bylo s ovocem a oboje mělo pro

svůj druh netradiční barvu. Žlutou. V prvním případě to byly žluté maliny,

ty jsme měli na mé milované chalupě. A jediné ty zůstaly nedotčené,

protože si místní, kteří nám tam za nás chodili sklízet úrodu, mysleli si

že nejsou zralé. V druhém případě to byly třešně. Chodívali jsme za teplých večerů s

kámoškou, mým bratránkem a mou dětskou láskou courat po přilehlých

vsích a na jednom místě rostla alej právě těhle žlutých třešní. Od

té doby jsem je nikde neviděla, až zase teď v Kytíně. Čímž se uzavřel

kruh vzpomínek na dětství, protože i na tuhle chatu jsem jezdívala taky jako

malá holka .....