Polní....

Nastal čas, kdy každý klas

svou hlavu pod gilotinu skloní...

Kdy naposledy rozběhne se vítr polem.

Čas kdy sklizní voní vzduch....

Pak už jen pluh brázdu jak otevřenou ránu

vyryje, do níž nový zárodek léta se skryje.

---

---

Zpět u filmových idolů aneb co se dělo Tenkrát na západě...

Bzučící moucha, vrzání větrného kola,

cikády prozpěvující v rozpáleném písku své písně a pod pražícím sluncem se tetelí vzduch kolem kolejí....

V dálce zahouká vlak a trojice můžů zpozorní. Oči se přivřou do tenkých škvírek a čekají až lokomotiva přifuní do stanice. Nic se neděje a muži znejistí. Pak se otevřou dveře nákladního vagónu a......jen zřízenec vyhodí poštovní pytel a znovu je zavře. Muži hledí jeden na druhého a napětí z nich pomalu opadává. Ruce položené na koltech se uvolní a oni odcházejí od vlaku. Ten pokračuje ve své pouti když v tom....táhlá kvílívá melodie harmoniky nečekaně protne vzduch....

Kdo by neznal tuhle kultovní scénu ze stejně kultovního filmu Tenkrát na západě. Nejameričtější western natočený Italem. Proslulý detailními záběry na tváře hlavních protagonistů, hudbou barda filmových hitů Ennia Moriconeho z nichž dvě ústřední patří mezi ty nesmrtelné....Kdo by si nepamatoval na vysokou štíhlou postavu, línou chůzi, ledově chladné nebesky modré oči a dravčí úsměv Henryho Fondy v roli zabijáka Franka, indiánskou tvář, záda jak pravítko, zelené oči utopené pod věčně zamračeným čelem, a úsměv který jen chvilkami tu tvář prozářil...ano Charles Bronson a jeho Harmonika, tajemný cizinec. Bodrá řeč a tvář, trochu medvídkovská ale i nelítostná povaha zloděje a uprchlíka Shanea v podání Jasona Robardse a nakonec jemná a křehká krása Claudie Cardinale jako bývalé prostitutky a manželky a vlastně ani ještě nic netušící vdovy Jill přijíždějící za novým životem na farmu Sweatwater.

Věčný souboj dobra se zlem, nezměrná touha po bohatství která deformuje lidské povahy, potřeba lásky a zázemí. Tvrdost života v prázdné poušti. A nezastavitelnost pokroku....

A ty filmové idoly v názvu? Tak tím byl hlavně Charles Bronson. Kvůli jeho filmům jsme s kamarádkou zbrousili v Praze kdejaké kino kde zrovna nějaký dávali. Ať už to byl další nesmrtelný western Sedm statečných, nebo francouzský film Cesující v dešti, Tucet špinavců, Valachiho svědectví, Velký útěk....

TENKRÁT NA ZÁPADĚ - ONCE UPON A TIME IN TE WEST

ITÁLIE/USA 1968

REŽIE: SERGIO LEONE

HUDBA: ENNIO MORICONE

HRAJÍ: CLAUDIA CARDINALE, CHARLES BRONSON, HENRY FONDA, JASON ROBARDS....

V malé roličce se zde mihla i další tvář známá z westernů, Eliho Wallachiho.

P.S. Ať si kdo chce říká, mě titulní melodie nazpívaná Věrou Špinarovou nikdy neseděla a nesedí...prostě mi ta melodie připadá zkažená.

A na závěr jedna z nejlepších scén filmu

Ztracené....

Včelkování...

Pilný jako včelička....

Tohle pořekadlo má hodně co do sebe. Když je pozoruju jak tady na slunečnicích vesele hodují a rejdí po jejich květech, říkám si, že být tak pospolití a pracovití my lidé, jak bychom se měli fajn....a navíc takový voňavý medík, hmmmm....mňam. Ať už lesní, květový, akátový nebo řepkový nasbíraný s tím úsilím a namazaný pěkně na čerstvý voňavý chleba....(pokud máte někoho známého kdo má letos zrovna ten akátový, vřele doporučuju, je to fakt mňamka)

---

Malý "bonus"....

Ještě k předchozím fotečkám

malý bonusový dodatek. A jak jinak fotohrátkový. Neodolám nově dodaným efektům v editoru a tak si je hned musím vyzkoušet. Ale ani stará dobrá BW úprava se hodí....

---

---

Splněné přání...

Když v skutečnost promění se sen,

i zatažený den se rázem změní v duhový.

Jeho barvy září, a i zamračených tváří

rázem je míň.

Vše kolem zdá se jasné, úsměv

v tváři neuhasne a v očích se třpytí slunce zář.

Jak krásné je že ten den je právě jenom náš.

Patří mě i tobě, patří nám....

Jdem deštěm a město je jen naše,

ruku v ruce a nevadí nám pranic,

že z mokrých ulic

kapky skáčou sem a tam...

Vždyť pro nás jen všude duha září,

úsměv s tváří

nesmaže ani stovky kaluží ...

Když splní se můj sen, nevadí mi nic,

mokro v botách i hluk z ulic...

když splní se nám sen

i ten nejšedivější den je rázem duhový

a jahody jsou sladké, a víno opojné...

a sen je skutečnost a skutečnost jak sen..

když spolu ruku v ruce městem jdem..

I slunce je život....aneb se sluncem na dlani

Poslední dobou mi

nějak TT nejdou pod nos. A i tohle poslední i když už svými možnostmi rozsáhlé mě nějak moc nelákalo k tomu něco psát. Však taky o čem a jak. O svém, před lety dost smutném období s alkoholikem? Tak o tom už jsem psala a koho by to navíc zajímalo? O svém dětství mezi Prahou a vsí? Pro mne určitě úžasném, ale pro ostatní? Nejsem poutavým vyprávěčem takže by to vyznělo asi velmi ploše a nudně. Ale pak vzniklo těhle pár fotek a mě došlo, že by se vlastně i ony k tomuto tématu docela dobře hodily.

Vždyť přece bez slunce není život! Bez něj to ve tmě a zimě prostě nejde! Takže z pár náhodných výcvaků vlastně vzešlo moje srovnání se s Tématem týdne....

---

Něžně bíle....

Na osvěžení....

....snad přijde vhod

sem tam nějaká ta kapička z posledního deště. No už je to dost dlouho kdy zapršelo. Něco málo by to zase sneslo. I když ty poslední dny jsou skvělé, není takové šílené vedro, slunko a azurová obloha...ale světlo už pomalu začíná upozorňovat, že podzim se chystá převzít žezlo.

---

---