23 června 2012

KATAPULT 2012....live

A nakonec ještě pár videí....opět se omlouvám za kvalitu, není to natáčené na videokameru ale na foťák...




Ukázka i místních tanečníků a tanečnic....



A jako každý rok na závěr byl ohňostroj. Musím říct že stát přímo pod ním je zvláštní zážitek....všechny efekty tím dostávají zcela jiný rozměr a máte dojem že vás každou chvíli vtáhnou do sebe. Jen trochu vadilo to množství sypajících se zbytků papírů které nepříjemně padaly do očí. Takže příště dál a výš aby si člověk vychutnal celkový pohled bez nebezpečí že mu přistaně kus rachejtle ve vlasech.....

KATAPULT 2012 obrazem....

Vyráželi jsme už dost pozdě, přesněji ve třičtvrtě na deset, ale stále ještě bylo dost světla na vyfocení krásného soumraku. Na náměstí už bylo plno lidí a ač se akce jmenuje týden sportu, přezdívá se jí hlavně Týden chlastu, pokud se podíváte na všechen ten výběr různých piv a množství stánků, je vám hned jasné proč. Připadá mi to trochu zcestné, zvlášť když jsou to sportovní akce pro děti z třebovských škol....ale spíš to vypadá jak městské pivní slavnosti.





Mimo Luneticů, Katapultu a UDG (beru kapely které nejsou ze Třebové a patří mezi známější či známé) jsem nakonec zjistila že tu byl i Václav Neckář a Bacily a to mě dost mrzí, že jsme prošvihli....neměli jsme doma program tak jsem se řídila jen tím, co jsem letmo zahlédla na plakátnicích. Jako pokaždé provázel závěrečným dnem Jan Čenský, který si evidentně Českou Třebovou hodně oblíbil. Protože neexistuje prakticky žádná větší akce na kterou by nebyl pozván a nemoderoval jí....


KATAPULT 2012 slovem....

Jo, jo jak ten čas utíká....jako dneska si pamatuju, když jsem si v prvním ročníku na učňáku hrdě nesla pod paží novou desku Katapult, onu legendární stříbrnou s černými siluetami....a hlavně silně nedostatkovou. Já osobně jí měla ze známosti mezi obchody ze Supraphonu na rohu Poříčí a Zlatnické. Byla jsem na ní tak pyšná, že jsem si jí ani nenechala dát do pytlíku a nesla si jí jen tak a vychutnávala si, jak se kolem mě neslo: Páni, nový Kaťáci, to má někdo štígro.....za cestu domů jsem jí mohla prodat nejmíň šestkrát a za mnohem vyšší cenu než byla ta původní ale já odolala a už jsem se nemohla dočkat kdy si jí doma pustím.
Přiznávám se, že jsem nikdy nebyla na jediném živém koncertě téhle legendární české skupiny. Znala jsem jejich písničky jen z desek, rozhlasu a diskoték u nás na chalupě. Ale všechny jejich písničky sem uměla nazpaměť a s kytarou jsme je vyřvávali i každého táboráku.
Texty které měli co říct a hudba založená na čtyřech akordech, to byla devíza skupiny, která se stala nesmírně populární a válcovala ve své době Slavíky silou buldozerů. A jako buldozery se valily i jejich písničky a nádherná kytarová sóla Oldy Říhy a Jirky "Dědka" Šindeláře s podporou bicích nejčastěji Tolji Kohouta....
No a tak když jsem viděla že tady na závěr akce zvané Týden sportu v České Třebové se skví na plakátech vedle dosti prošlých a pofiderních Luneticů i Katapult, bylo rozhodnuto. Jde se!!!
A šlo se. A tak jsem se ve svých jednapadesáti letech poprvé účastnila živého koncertu téhle legendy. Nutno podotknout, že obecenstvo se skládalo z pánů prošedivělých, šedivých ba i bezvlasých, z dam plnoštíhlých i korpulentních, ale nebylo pochyb o tom, že ti všichni na Kaťácích vyrostli a jejich písně dodnes znají nazpaměť. A když Olda zahrál první akordy pecky AŽ, náměstí se okamžitě rozvlnilo a rozpískalo. Musím říct že onen pověstný pokřik fanoušků Hobluj Dědku, Hobluj se sice trochu pozměnil, ale Olda hobloval ostošest, jak za mlada a svým o generace mladším spoluhráčům dával řádně počudit. Sice dnes už značně prořídlá a kdysi blond hříva zbělela, ale i tak je to stále ten stejný rockový buldozer, který dokázal naplný koule hodinu bez jediné přestávky válcovat lidi jednou peckou za druhou. Došlo i na některé nové písničky, leč starý známý Lesní manekýn, či Hlupák váhá a další vedly....A roztancovali a roztleskali jak nás átníky tak i ty mladé i nejmladší. Jen bohužel na staré známe taneční variace s kytarou bohužel chyběl strašně moc ten "Dědek" Šindelář....
A já pevně věřím, že i nadále budou platit slova písničky Stovky hotelů....." z károu prastarou, a svou kytarou, jsem tu pro vás , jsem tu zas. A já budu hrát, pro všechny, dokud o to lidi budou stát! "

Katapult 2012 Olda Říha-Andy Budka- Ondřej Timpl

Co zbylo z Bobeše...

Skorem celý pracovní týden jsem si hrála s Bobešovou srstí. Lépe řečeno, té srsti jsem ho zbavovala. U hrubosrstých plemen psů je ta péče o srst trochu jiná než u dlouhosrstých či hladkosrstých. Jelikož jim nevypadává (což by se dalo považovat i za určitou výhodu) musí se jednou do roka (to ovšem v případě, že nemáte psa výstavního) zbavit staré odumřelé srti trimováním čili vytrháváním. Někdo by mohl namítnout, že to musí být pro psa nepříjemné a stresující, ale ze své zkušenosti musím říct že je to nepříjemné, stresující a bolestivé spíš pro mne než pro Bobeše. Já bych třeba při depilaci těžko usnula, kdežto on si spokojeně na stole usne a spí. On se při tom válí, a nebolej ho nohy, za to já u něj stojím tři čtyři hodiny, nohy nevím kam už si dát, záda mám jak vejpůl přeražená a to už nemluvím o prstech, které večer už ani nevědí jak co vzít a hlavně jak to udržet.
Může někdo namítnout a co mašinka? Pár tahů a je po práci! Dalo by se, ale opět u psů nevýstavních, kde nezáleží ani na barvě a ani na struktuře srsti. Protože stříháním strojkem srst jemní a i mění barvu cvož samozřejmě na výstavách není žádoucí, vše musí být podle standartů....
Další námitka může být, proč se s tím tedy patlám sama a nejdu do nějakého salonu. Jo, dalo by se, ale ve většině salonu jsou zvyklí hlavně na taková modní plemena jako je bišonek, westík, pudlík a pod. Málo známé plemeno si nikdo netroufne upravit a jezdit buď do Brna nebo do Prahy se mi nechce. I když ze začátku jsme to tak dělali, ale pak jsem si řekla, že přece nejsem takovej blb abych se to nenaučila sam. A navíc člověk alespoň podle posudků sám ví, kde a jak úpravou srsti doladit nějaký nedostateček. Aspoň na pohled. Oni si rozhodčí ty pejsky řádně prošahají a poznají hned kde je jádro pudla....
Ale jsem zdárně u konce, Bobeš sice vypadá jak krysák Hodan, ale pro krásu se holt musí trochu i trpět....jen si musím dát pozor když bude na sluníčku aby se mi nespálil Smějící se!


To je všechno co z Bobeše zbylo....

22 června 2012

Jak si vedou....

....v kvetení moje minirůžičky.....
Voní ta růžová, to je odpověď
pro Ivet, a trochu změnila svůj květ.
Když jsem jí koupila byla víc žíhaná....
Ale i tak je na ní hezká podívaná...

I lososová si vede skvěle...
S bílou soupeří směle...
Ať ta či jiná, každá je kráska
která svou krásou oko vždy polaská...



Zamyšlení nad zradou....

Ano, tak, nad zradou. Je špatný pocit že vás někdo zrazuje, ale ještě horší je pocit že vás zrazuje někdo hodně blízký a vy přitom nevíte kdo to je. Víte jen že to je někdo z vašich přátel, někdo komu věříte xdesítek let a svěřujete se mu z věcmi které vás trápí, z kterých máte radost nebo z kterých máte zlost.
A on, z vám nepochopitelných důvodů, má potřebu to dávat dál ale nevidí, nebo neví jaký dopad to má. Na lidi. kteří s tím nemají nic společného, na dítě, a celkově na všechny kteří ho znají a mají ho za kamaráda.
Začínáte pátrat, přemýšlíte, vyhodnocujete, eliminujete a zase přidáváte různé své přátele, kombinujete a dáváte si dohromady souvislosti. A stáváte se paranoidní, protože přestáváte všem věřit.
Nakonec volíte zoufalá řešení a vypouštíte před různými lidmi různé průzkumné balony v podobě falešných zpráv a čekáte z které strany se k vám vrátí aby jste nakonec s definitivní platností zjistili kdo za tím vším stojí. Buď jste překvapeni nebo se vám potvrdí vaše podezření. Ať tak či tak, vždy to znamená konec dlouholetého přátelství a kamarádství a další ztracenou iluzi.

Je zlé když vás někdo zrazuje, ale je horší když je to někdo z těch kterým jste věnovali svou bezmeznou důvěru a své přátelství.....

Co uvízlo v Síti sítí....Labutě

Konečně hotovo!!! Bobeš je zbaven všech starých odrostlých chlupů a vypadá jak večerníčkový krysák Hodan. Taky mu tak říkám, protože i tou svou barvou teď opravdu krysku připomíná. A jelikož nemám své žádné aktuální fotky tak nezbylo než sáhnout do archívu obrázků z netu, které mi přicházejí a které ráda předávám dál. Tentokrát to jsou od profíků labutě....










A jedna černá kráska na závěr....


Zažila jsem si jednou s labuťákem dost nepříjemnou historku. Když jsme ještě jezdili lodí, měli jsme jí "zaparkovanou" ve Smíchovském přístavu a tam občas labutě zabloudili a loudili od nás lodníků něco k snědku. Lodě byly zaparkovány v takových stáních, kterým se říkalo domečky a okolo kterých vedla malá dřevěná mola. A v jednom tomhle domečku jsme stáli a obědvali, když se vedle nás na mole objevil labuťák a začal nám klepat na bok lodi a žebral o jídlo. Manžel už měl s labutěmi své zkušenosti a varoval mne před tím něco mu dávat, jenže já byla nadšená tím jak je labuťák "vlezlej" a i přes varování mu dala kousek chleba. A na problém bylo zaděláno. Chtěl samozřejmě víc a víc a nedal se vůbec odbýt. A začal být i čím dál tím agresivnější. Neplatilo na něj žádné HUŠ ani MAZEJ a vypadal na to, že nám snad do lodi přijde udělat inventuru zásob. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsme museli natáhnout střechu na otevřenou část lodi, jenže ani to ho neodradilo. Začal zobákem klofat do střechy, do boků a dokonce se mu podařilo protáhnout hlavu pod plachtou dovnitř. To už jsem si připadala jak v nějakém hororu a i dětem se už přestala labuťka líbit. Nakonec jsme museli vzít oba pádla a plácáním do vody a šploucháním na labuťáka ho zahnat. Nechtěl chlapec nechtěl, ale nakonec se přeci jen se vzteklým syčením sebral a odešel somrovat k jiné lodi.

19 června 2012

Ty zamýšlené detaily....

Je jich víc...jak udatny tak i růžiček které začínají nesměle rozkvétat a nakonec i té jednoduché bílé pivoňky, která nepospíchala z rozkvétáním a teď teprve začíná svou krásu ukazovat.....







Tyto tři poslední růžičky jsem si koupila v květinářství jako ty známé minirůžičky, které určitě většina z vás zná. Po odkvětu mne napadlo dřív než zhynou zasadit je do země. A ony si to moc užívají, narostly sice do podstatně větší velikosti než ta původní pidi, ale barvičky mají stejně krásné...




Takže se nebojte a pokud jí někdy od někoho dostanete, klidně jí po odkvětu zasaďte do záhonku, nebo truhlíku a můžete se z ní radovat dál....

Nemám momentálně na blog čas....

....protože všechno se podřizuje práci doma a hlavně trimování Boba. Jde mi to těžko, za chvíli mě bolej záda a o prstech už vůbec nemluvím. Takže ani nemám čas na focení natož na psaní či nějaké procházky. Dokonce ani na koupání! Doufám, že se mi podaří do čtvrtka to zvládnout, abych si ještě užila toho, že si lehnu na sluníčko a budu si vyhřívat staré kosti.
Tak jsem jen vyběhla za roh domu s úmyslem vyfotit si nějaké detaily kvetoucí udatny, ale nakonec se to zvrhlo ve šmírování těžce pracujících včel....








17 června 2012

Poslední z květů....

....bílé pivoňky. Rozkvetly po mém odjezdu a dešť jim vůbec neprospěl, a ty dva parné a slunečné dny jim jen dodaly. Květy nepěkně zhnědly nebo vůbec opadaly a já si je vůbec neužila. A to je mám tak ráda a rok co rok se na ně těším...

Jen snad její spoluhráčka na záhonu, také bílá, ale jednoduchá, je na tom lépe ta mne ještě svými květy potěší, protože teprve rozkvétá.

Krása detailu.....

Pivoňka, jméno pro krásu...
Pivoňka, to je krása a něha....
Pivoňka, vůně a kouzlo....
Pivoňka, jak bílý šperk...
Sklání svou těžkou hlavu
a svítí do večera jak luna...



16 června 2012

Poslední fotky z chaty.....

Přiznávám, že teď jsem trochu porušila časovou osu, protože dřív než z foťáku jsem stáhla fotky z telefonu. Takže se ještě na chvilku vrátím v čase zpět do pátečního dopoledne, kdy se konečně po týdnu sluníčko rozhodlo na obloze zůstat. A došlo k zajímavému úkazu. Naší zahradou končil okolní svět. Nádherná modrá obloha, sluníčko na plný pecky a vzadu nicota, bílo, konec světa tak hustá mlha tam byla. A za chvilku se pomalu začala nafoukávat i k nám k chatě, takže to vypadalo v první chvíli jak když se někdo snaží spálit mokrou trávu. Chvilku se plouhala po zemi, pak zase létala vzduchem aby se nakonec definitivně rozplynula a nastal krásný teplý den. Tak na cestu autem spíš až moc teplý.


Takhle byla ve chvilce mlha u chaty....


Tady za tou břízou je někde silnice a za ní les. Měla jsem ho tu focený v tom plápolajícím západu....


Tu už byl trochu i vidět....sebraly jsme Baka a vyrazily konečně na procházku do lesa. Za celou dobu co jsem tam byla pršelo a já nevylezla s chaty, snad jen pro nové dřevo na topení....a úterní návštěvy rodičů, tam mne ovšem vezl manžel autem..
A začala jsem, jak jinak mým bukem....


Chodit s mojí dcerou na procházky je stejné jak s ní jezdit na kole, vždycky řekne že půjde/pojede pomalu, ale pak nasadí tempo a já se musím přizpůsobit. Chodím taky sice rychle, ale když jdu s foťákem tak mám ráda klid a dívám se kolem. Takže mám jen minimum fotek.


Krásně to tu vonělo, jak byla navlhlá kůra na stromech a začalo do ní prát sluníčko, krásně voněla pryskyřice....




Musím říct, že po těhle kořenech jsem se už něco naklopýtala, zvlášť když jsou namoklé....to sakra kloužou....

Tuhle krásu jsem tam na stromech musela s bolavým srdcem nechat. Bylo jich spousta a tak jsem vzala domů alespoň košík. Bohužel jak neměly ze začátku sluníčko a vláhu se na nich podepsalo tím, že byly malé a s nástupem deště začaly praskat jak o závod. Tak se alespoň kosáci a jiní zpěváčci pomějou....teď už je na plechu bublaninka Usmívající se.



Krásné prostředí, dobré jídlo, ale....

Možná na pohled tohle povídání nebude možná až tak souviset s tím daným TT, ale i ta krása tam má trochu svoje místo. A ne možná v dobrém....
Kdo se občas podívá ke mě na Projekt 365, ten již dvakrát zaregistroval, že jsem se zmínila o tom, že se tu ve Třebové otevíral malý pivovar. Krásně zrenovovaný dům ve kterém se skrývají dva salonky, jeden kuřácký a druhý na opačné straně chodby, tedy dokonale odělený, nekuřácký, ohromné venkovní částečně kryté sezení, pivovarna přímo na chodbě takže se tu vaří pivo málem v přímém přenosu a penzion. Dobrá jídla, většinou na základě české kuchyně, žádné tak oblíbené cizokrajně znějící a chutnající záhady na talíři, velké porce a ceny přijatelné. Na zdejší poměry opravdu velkolepé dílo a luxusní prostředí a co je také taková perlička, pivo zde vaří paní sládková! Mají na výběr tři druhy, černá čtrnáctka, kvasnicové a ležák....ale....
A jsme u toho. Ne všechno co je krásné je i naprosto funkční. Nevím kde se stala chyba, jestli majitel podcenil nějakou přípravu, nebo nečekal až tak velký zájem (místa se musí zatím rezervovat, jinak nemáte šanci si sednout) ale na tolik místností s tolika místy k sezení je tu strašně moc málo personálu, který navíc absolutně nestíhá. Pravá ruka neví co dělá levá a navíc nějak chybí personálu i základní slušnost, kterou by měli mít všichni pracovníci ve službách....
Šlo o to, že dcery přítel nás chtěl překvapit a tak pro nás rezervoval stůl a odvezl nás na tajnou misi. A už to začalo, nikdo z obsluhujícího personálu nevěděl že by tam nějakou rezervaci dělal, dokonce i tvrdili, že si to vymyslel, že tam netelefonoval, protože jinak by to samozřejmě museli vědět, až když jim ukázal v mobilu čas kdy telefonoval a řekl jméno zaměstnankyně s kterou mluvil se najednou jakoby zázrakem upamatovali a bez jediného slova omluvy či uznání toho, že to prostě někdo zblbnul nám ukázali naše místa....
Přišel sice okamžitě číšník a přinesl nám jídelní lístky a zapsal si objednávky pití, ale tím to také haslo. Všichni žízniví a hladoví jsme tam půl hodiny seděli, než se dostavil znovu s otázkou zda máme vybráno. Měli jsme, ale pusou slepenou suchem jsme pomalu ze sebe nemohli vypravit jediné slovo. Přijal naší objednávku a zase se nic nedělo. Po dobré třičtvrtě hodině a trojnásobném připomínání se, nám konečně přistálo vytoužené pivo na stole. Černé, dobré a perfektně vychlazené, ani málo ani moc. Samozřejmě do nás všech zajelo pomalu na jeden lok. A situace se opakovala. Objednávka a zase třičtvrtěhodina čekání. Situace kdy je jídlo na stole dřív než vám jsou schopni donést natočená tři piva mi nepřipadá až tak normální....Další malá nepříjemnost byla při objednávání, kdy číšník ani nevěděl co je vlastně v nabídce protože když jsem ho požádala, jestli bych místo bramborového salátu mohla dostat zelené fazolky které měli v nabídce u jiného jídla se velice podivil že vůbec mají nějaké fazolky. Nejsem hnidopich, ale myslím že to nebyl zas tak úplně nesmyslný požadavek, již několikrát jsem si takto bez problémů objednala něco co přímo u mého vybraného jídla nebylo.
Nakonec jsem na vysvětlování rezignovala a nechala si přinést bramborový salát. Byl sice dobrý, ale ty fazolky bych měla raději.
Jestli si nás tímhle způsobem vychutnávali za to, že se dcery přítel dovolil ohradit vůči jejich chování, nevím, ale při pozorování jak to odsejpalo u jiných stolů nám to tak silně připadalo. A takových malých i větších mínusů bylo víc. Nazývat karbanátek grilovaný na ohni steak, za tři hodiny stihnout vypít jen dvě piva a ještě s několikerým připomínáním, pak vám najednou přinesou ta která jste si vůbec neobjednali....
Možná stále ještě vychytávají mouchy, možná sami jsou zaskočení zájmem, možná že svoji roli sehrává i to, že personál se skládá z lidí, kteří s pohostinstvím nemají vůbec žádné zkušenosti, nevím. Ale jsou to docela věci, které se nasčítají a ve finále vám další návštěvu vcelku znechutí.

Takže ne všechno co je krásné je i účelné a fungující, a možná že méně je někdy více....

Varna piva, foceno je telefonem, protože foťák by mi neprošel, takže se tam nevešla celá...



Děvčata zkoumají kde se stala chyba a kdo si nezapsal naší rezervaci....a stále tvrdila, že se žádná nedělala...bylo mi v tu chvíli líto ne jich, ale dceřina přítele, který se tak těšil na to jak nás překvapí.

Shoping, shopování a bolavé nohy....

Když přijela za mnou dcera na chatu, neměla po cestě zrovna dobrou náladu. To už pak raději vyklízím pole a jdu si zalést k sobě do pokoje buď s knihou nebo ntasem a čekám až se sama vyvzteká a přijde za mnou. Takže když přišla domluvily jsme si program na další dny. Chtěla hlavně jet za babiškou a dědou, hlavně kvůli tomu přijela a tak jsme ve čtvrtek vyrazily. Koupily jsme v cukrárně pár těch jejich božských zákusků a za to jsme u babičky na oplátku dostaly k obědu vynikající jahodové knedlíky. No a aby se ty kalorie nějak zase vyhnaly s těla, zašly jsme se pocourat po OC Nový Smíchov. Prošlo pár úpravami, hlavně středová "loď" kde dřív byly vzrostlé fíkusy Benjamína a okolo nich odpočívadla. Teď tam jsou dva ohromé sloupy od podlahy až po střechu které jsou dokola osázené pokojovkami. A samozřejmě nová odpočivná místa.




U této kytky se na chvilku zastavím. Jmenuje se Marantha a její zajímavostí je to, že její listy se na noc vzpřimují a zavíjejí. Má mnoho podob a "dekorů" na listech. Zrovna tato odrůda posloužila kdysi filmařům pro tajemnou rostlinu BORORO, ve sci-fi filmu AKCE BORORO. Tak pamětníkům to asi něco řekne, mladším ročníkům už ne....


Couraly jsem se po různých obchodech různých značek, já prohlížela a dcera nakupovala. Tedy také bych ráda něco na sebe nového hodila, o tom žádná, jen jsem jaksi bohužel dorostla do velikosti a tvarů, které mne v těchto obchodech absolutně diskriminují.... Vše je ve velikosti na postavy o dvacet centimetrů menší a dvacet kilo lehčí.
Za to dcera si nakoupila na léto spoustu krásných triček. Jo, a letos v létě hurá do všech možných neónových barev, a to i starší ročníky, nebojte se, barvičky jsou pěkné. A pokud někdo chce dotáhnout outfit do dokonalosti tak může mít v neonové barevnosti boty, ponožky, hodinky i pouzdra na brýle. Já si svou touhu vybila alespoň tím, že jsem si koupila krásně barevné náušnice s pírek.
A jak jsme chodily a bloumaly tak jsem si říkala jak už se lidé nedokáží bavit moc jinak, než v těchto centrech....


Bylo tu dost plno....ale možná tahle holčina se zas tak nebavila, nebo že by jí maminka nekoupila to co chtěla?


Nohy bolely, byla jsem trochu i naštvaná a tak jsem zavelela k odchodu. Ale nabila jsem se paradoxně i novou energií. Prostě ten rumrajch je šálek mého čaje Mrkající