Pravdou je, že ....

 

.... na chatě jsme se tedy moc neohřály. Dcera je zvyklá

s Bobulí pořád někde rajzovat a tak i na chatě se tenhle rituál pevně dodržoval. Takže po příjezdu se uklidilo, zatopilo, nakoupilo tedy spíš v opačném pořadí, a šlo se na procházku do lesa. Sobotu jsme tedy pojaly jako celodenní procházku, v neděli po návratu od prababí  a obědě, jsme ještě vyrazily nahoru na Skalku. Tedy já vždycky když jsem na chatě si taky dělám výšlapy, ale tentokrát to na mě už bylo docela dost. Navíc pokud usnete někdy o půl páté a v osm už jste zas vzhůru, veškeré aktivity nevyspáním utahané tělo odmítá. Takže jsem byla docela ráda, že v pondělí už jen sbalíme a jedeme domů. A jak jsem se celý den těšila na to, až přijdu z práce, zavrtám se do postele s půlkou prášku na spaní a konečně doženu ten spánkový deficit.

Tak, a první den ....

 

.... v důchodu mám za sebou, a přemýšlím jestli

nepřejmenuju blog na Ze života důchodkyně. Jenže to by asi bylo psaní  dosti se vymykající představě o spořádané a slušné důchodkyni.... je to takové zvláštní, jeden den jdete spát jako pracující člověk, říkáte si při pohledu do zrcadla že na šedesát to není ještě tak nejhorší, jsou čtyřicítky co vypadají na osmdesát a dvacítky co vypadají na čtyřicet, a ráno vstáváte jako pracující starobní důchodce. Brrrr, ten název starobní, to je prostě děsný. To zavání představou takových těch viktoriánských chudobinců, kde končili staří lidé a babek zabalených ve velkých vlňácích s nohama obalenýma hadry. Proč si ministerstvo nedá práci a nepojmenuje to jinak? Taky jsem okamžitě musela utrhat obdržené části důchodu drápky. Poplatila a povracela jsem co bylo potřeba, objednala si na Ali ještě nějaké věci a doufám že stihnou přijít dřív než vstoupí v platnost zákon že se budou platit cla i pro nákupy pod dvacet doláčů a vyplňovat celní prohlášení.

Ještě zbývá objednat zvěři krmení, objednat Bobeše na preventivní prohlídku, a  další a další a důchod je v prachu... no ještě že přijde taky výplata. Člověk si říká Nepotřebuju toho moc, jsem zvyklá neutrácet, budu šetřit, ale běda! Jak se objeví peníze na účtě, najednou vyskáče tolik věcí které se musí zakoupit, zaplatit a najednou člověk zjistí, že by jich potřeboval dvakrát tolik. Přinejmenším. Spíš třikrát. Ovšem s určitou zvrhlou radostí se svým novým společenským statusem pochlubíte kamarádům a kamarádkám, které ještě v důchodu nejsou a mají to do něj ještě pár let, ti kteří tam už jsou vám pogratulují k obdržené almužně a řeknou, že teď už nebudete mít vůbec na nic čas, jiní se hned starají jestli nejste takový cvok, a nevzdali se své práce, protože s tou směšnou částkou která vám je přiznaná nemůžeš přece vyjít! Jo a ty jsi šla do předčasnýho? No to jsi si dala, přišla jsi o spoustu peněz který se ti už nevrátí! To je reakce zas jiných. Nejsem člověk zvyklý riskovat, jdu na jistotu, ale v tomhle jsem měla jasno, risknu raději že ještě dostanu nějaké peníze teď, než bůhví co za ty tři roky kdy bych měla jít do důchodu ofiko. Čas ukáže, jestli jsem si to podělala, nebo na tom něco málo vydělala. Ale už teď mne hřeje pocit, že když mě v práci opravdu hodně naštvou, můžu jim říct báj, báj, a nezůstanu bez peněz. 

Všechny zdraví, zatím nová ještě duševně čerstvá důchodkyně!

Želvy, šelmy a terénkozy ....

 

.... uzavírají výlet do ZOO. Želvy stejně jako mnoho

ostatních zvířat si užívaly v klidu v poslední době velmi vzácných slunečních paprsků a vyhřívaly se. Ostatně tuším, že ani jindy nepatří mezi exponáty zrovna pohyblivé. U nich jsme se opět potkaly s ridgbackem který tak usilovně pozoroval slony, i když tentokrát pomalu sám tvořil výstavní exponát, protože zemdlena, byla to fenka, odpočívala na zemi a bylo jí úplně jedno, že panička tahala za vodítko, jako že tedy jdeme dál, že jí hladí hromada dětských ručiček, a okolo stojí spousty lidí a fotí si jí. 

Od želv jsme to daly ke gorilám, leč bohužel, ty nebyly venku, jen ve vnitřním pavilonu, a vidět byla zdály jen jedna, podle paní hlídačky Kijivu. A to jsem se tak po mnoha videích na fb těšila na Richarda a jeho nejmladšího potomka Ajabu. 

U šelem byla situace obdobná. Narozdíl od goril sice byli venku, ale stejně někde zalezlí.  Letmo jsem zahlédla geparda, trochu víc byla vidět lvice a nejvíc tuším levhart. Ten se ve vysoké trávě mohl cítit jak někde v džungli. 

Od šelem jsme to vzaly zkratkou k výběhům terénkoz. Tímto názvem poctila dcera celou skupinu zvěře popírající veškeré zákony logiky pohybu po skalách. A je jedno jestli to jsou kozorožci, tahři, paovce, prostě to jsou terénkozy. Dál od terénkoz vede naučná geostezka, jsou zde různé zkameněliny, stopa Tyranosaura, jeho lebka i část čelisti pravěkého žraloka. Konec stezky je u dvou Gočárových domů, které původně stály jako provozní budovy na letišti Kbely, v 60. letech minulého století byly demontovány a převezeny do pražské ZOO. Jeden sloužil jako učebna pro děti a druhý jako služební byt. Ačkoli jsou, jak je u arch. Gočára zvykem kubistické, více připomínají tvorbu arch. Jurkoviče. Nejen tím, že jsou to klasické dřevěnice, ale i zdobností a barevností. Protože vznikly dva roky po vzniku republiky, dostalo se jim barevnosti trikolóry. V roce 2002 i je málem zničila povodeň, a tak bylo rozhodnuto o jejich přestěhování na bezpečnější místo, tedy do horní, nejklidnější části ZOO. V roce 2010 byla zahájena jejich rekonstrukce a dnes se opět skví v celé své kráse. V jednom je restaurace a druhý slouží jako malé muzeum ZOO, přednáškový sál a galerie. I když s tím klidem to je sporné, nedaleko od nich se počítá s výstavbou nového pavilonu pro lední medvědy, kde budou mít mnohem lepší přírodní podmínky než v tom původním. Paradoxně byl tento umístěn tam, kam celý den nejvíc svítí slunce, tudíž je i teplotně velmi exponovaný.

Pak už následovala cesta kolem jelenů, levhartů (spali) tygrů (byli zalezlí) zas dolů ke slonům a na slíbenou závěrečnou zmrzku. Celkem jsme měly za sebou čtyři hodiny, jeden oběd a zmrzlinu. Nebylo tedy divu, že když jsme sedly do auta, Bobule po pěti minutách úplně vytuhla ....

Ptactvo vodní i v nebesích ...

 

.... létající. Tedy když může. To jsou dnešní zastávky.

Kdysi se třeba takoví orly, supi či jiní větší dravci mohli pozorovat jen zvenku voliéry, dnes si k nim do voliéry můžete v klidu vejít a pozorovat je zevnitř. I oni nebyly zrovna moc akční, supové se prali někde ve větvích, byl slyšet jen skřekot a občas nějaký z větve shučel dolů, orlosupi si hověli na skále, luňák červený si jen tak přelétl voliéru a zase se usadil, a tak jediné kdo byly stále v pohybu byly straky, které si zřejmě našly nějaký otvor kterým se dostaly dovnitř voliéry, a vesele hodovaly na masejčku, které tam mělo osazenstvo naservírované. 

Od těchto velkých dravců jsme pokračovaly k další expozici a to vodního ptactva kde valnou většinu tvoří pelikáni. I k nim si můžete vlézt do voliéry a povídat si s nimi. Tedy pokud mají na to náladu. Jinak dřepí a čučí. Jedná se o odrostlejší mláďata, ale i tak mají sakra dlouhé a špičaté zobáky a asi není radno je nějak provokovat. Mezi pelikány se procházelo i pár nesytů, bílých a černých čápů a jeden jeřáb jakýsi a další vodní ptáci. Jen jsme prokoučovaly setkání s plameňáky, ti byli na opačné straně než jsme se vydaly my. No, prostě nám chyběl po ruce ten plánek ....

Tučňáci, hroch, klokani ....

 

.... jedni k nefocení, druzí líní jak lemry... čili 

buď jsem jak naspeedovaná veverka, nebo totální salámista.  Tučňák který rejdil kolem skla se nedal moc nafotit protože v jednom okamžiku byl na konci bazénu a ve druhém nám pod nohama aby se zas rychlostí blesku ocitl na druhé straně. Jen bublinky naznačily že tu ještě před vteřinou byl. Takže jsem svou pozornost raději věnovala těm kteří vcelku rozumně meditovali na sluníčku ...

Údolí slonů, žirafy a surikaty ....

 

.... ačkoli se stalo, že do ZOO jsme vlezly severním

vchodem, čili tím který je nejblíž výběhu slonů, k nim jsme se dostaly až po shlédnutí předchozích expozic. Protože jsme nekoupily plánek a neměly tak žádnou koncepci, zbytečně jsme brouzdaly sem a tam, a díky tomu nám uteklo spoustu dalších zajímavostí, které bych třeba já osobně ráda viděla. Slony si pamatuju ještě ve spodní části ZOO, ovšem po tom, co se stalo co nikdo nikdy nepředpokládal, a to, že by někdy mohla Vltava vtrhnout až do areálu a řádně ho poničit, a že se bude muset díky tomu obětovat i jeden ze slonů kterého už nebylo možné zachránit, se přestěhovali sloni až nahoru, do jedné z největších venkovních expozic spolu s hrochy a antilopami. Ovšem ta brzy svůj primát ztratí, protože na podzim příštího roku bude (doufejme) otevřený nový unikátní pavilon goril, které budou ze stejných důvodů jako sloni, přestěhované do bezpečí v horní části ZOO. Protože v ZOO najdeme slony indické, je kolem výběhů instalovaná naučná stezka přibližující chov a použití slonů v Indii. Najdete zde i dvě svatyně, budhistickou a hinduistickou, mnoho soch zpodobňujících indické bohy i slony se slavnostními ozdobami. Ale hlavně spoustu výhledů na zdejší stádečko slonů. 

Od nich se pak po lávce přejde přes silnici k expozici Africká savana, kde našly domov žirafy, antilopy, zebry, pštrosy a drobná zvěř, jako jsou surikaty a hrabáči. Ze všech jmenovaných jsme tedy měly štěstí jen na žirafy, jednu nebo dvě antilopy, zebry a pár surikat. Ty nás tedy dost zklamaly, protože jsme se domnívaly, že jich bude víc ....

Kapské veverky, mangusta, bongo a lamy ...

.... byly další zastávky. Ty prvně jmenované

a ještě i další zvířátka která jsem ovšem nefotila, protože byla buď natolik v obležení lidí nebo si rozumně zalezla do vnitřních prostor obývají venkovní expozici Africký labyrint navazující na pavilon Afrika zblízka. Tam nejvíc k našemu překvapení Bobule fňukala, že nemůže na pavouky! Ona, která když vidí pavučinu mele pantem, když vidí mouchu tak se jí bojí a když vidí normálního pavouka, žádá okamžité odklizení! myslím, že příští návštěva ZOO bude opravdu na celý den, protože bude chtít prolézt komplet všechno ....

Sitatunga, vydra a lední medvědi .....

 

.... nejsou nějakou šifrou, ale jsou to první zvířátka 

která jsme potkaly po příchodu do ZOO. Nešly jsme totiž hlavním vchodem, protože auto jsme zaparkovaly nahoře na parkovišti, které zřejmě už patří k botanické zahradě, ale bylo poloprázdné a navíc ještě o stovku levnější, než ty patřící k ZOO, ale vchodem druhým, kde jsou hlavní atrakcí Údolí slonů a Africká savana na jedné straně a na druhé lední medvědi. To že nemusíme až dolů k hlavnímu vchodu nám doporučil pán hlídající parkoviště. I když.... kdyby jsme to udělaly tak jak jsme chtěly, viděly by jsme toho víc. 

Po uplynulém víkendu ....

 

.... jsem spráskaná jak pes. Byl vyčerpávající

jak fyzicky, tak emočně. Jely jsme holkovou cestu, jak to označila Bobule. Tedy takovou dvou a půl člennou dámskou jízdu na chatu. Hlavní téma bylo prababička a návštěva u ní, aby aspoň jedna viděla svou pravnučku. Prababička je moje bývalá tchyně, která svou vnučku poprvé zas viděla až když jí bylo 35 a svou pravnučku znala jen z fotek. Ostatní dvě se nedožily. Tedy, jedna, moje maminka se narození dočkala, leč už v době kdy demence začala přebírat svou vládu, a příjezd s malou nám zakázala. I druhá prababička měla podobné tendence, nicméně dcera se tentokrát odbít nedala, a tak se razilo. Páteční program byl cesta + úklid po víc jak třičtvrtě roce nepřítomnosti + vytopení dost vychladlé chaty + nákup + procházka po zámecké zahradě + procházka v lese. Sekání trávy, tradiční to zábava při každém příjezdu se odložilo, protože po loňském, prý nejsušším roce, a posledních několika měsících dešťů a zimy čvachtala zahrada jak nikdy. 

V sobotu změna plánu, z původně plánované návštěvy u babičky kvůli bolesti jejích zad sešlo, a tak se jelo do ZOO. Musím uznat, že ač tunel Blanka byl tunel hodně velký, přímo černá díra na peníze, a je tunel vskutku dlouhý, má v pražské dopravní situaci opravdu nezastupitelnou úlohu. Cesta z Mníšku do ZOO nám trvala bratru 30 minut. Já pak nevěděla kdo vlastně je dítě, jestli já, nebo Bobule. V ZOO jsem byla po dlouhých 37 letech a musím říct, že jak u vytržení. A to nejen kvůli tomu, že jsem měla možnost vyřádit se dosyta při focení, ale taky si užívat vejšplechtů a mouder Bobule.

Po návratu nás čekalo sekání trávy a nemilé zjištění, že soused má oslavu narozenin. Poučená z předchozích mnohem menších akcí jsem si říkala, že tentokrát se vážně nevyspíme. A taky že jo. Špunty v uších ani hlava pod polštářem nepomáhaly, milosrdné ticho se rozhostilo až někdy o půl páté, a nevyspalá Bobule už od čtvrt na osm se už dožadovala pozornosti. Že jsme byly s dcerou jak zombie a stejně tak nám to i (ne)myslelo, nemusím ani zdůrazňovat. Aspoň setkání s prababí nás trochu nakoplo, i když to, že zůstala úplně sama (ex zemřel vloni a tchán před čtyřmi lety) nám moc nepřidalo na dobré náladě. Zatím to i ve svých 90 letech zvládá docela dobře, ale jak mne to mrzelo u maminky, že s ní nemůžu být častěji, mrzí mne to i u ní. I proto, že nikdy nebyla tou zlou tchýní a vždycky jsme si dobře rozuměly. 

Po návratu jsme po dalším šoku z nálože aut u souseda a představy další probdělé noci, se ještě vypravily na procházku po areálu Skalky. Tedy nešly jsme celou cestu pěšky, byť by jí Bobule asi zvládla, ale zajely si na parkoviště pod areálem a vyšly si jen kopeček nahoru. I tady byla Bobule ve svém živlu i když zpočátku trochu frfňala. Naštěstí se nakonec další bezesná noc nekonala, všechno spořádaně odtáhlo domů. No a v pondělí nás čekala cesta domů. Bobule překřtila pohotově chatu na perníkový domeček a neustále se ujišťovala u své matky, že se zase brzy do něj vrátí. 

Což doufám se poštěstí i mě, těch restů je tam dost, ale hlavně se už zas těším na nějaký další výlet a setkání s Padesátkou. 

Večer mi neskutečně chybělo to moudré vysvětlování a glosování situace Bobulí, protože ona je silně "návyková". Ostatně prý návrat domů obrečela, že chce zas do perníkového domečku s babičkou.

Co víc si člověk může přát?

Než na to G zapomenu ....

 

.... protože to by mne ale hodně moc zlobilo.

Na něj jsem se totiž zase moc moc těšila. Už mnohokrát jsem tu zmínila že jsem prostě v hudbě na ty skupiny - dinosaury jako Deep Purple, Queen, Nazareth, Genesis anebo Pink Floyd. A dvě poslední jmenované mezi sebou svedli u mě takový malý souboj. Genesis s Philem Collinsem kontra Pink Floyd s fenomenálním kytaristou Davidem Gilmourem. Jako, jo, Genesis jsou výborní, o tom žádná, ale... prostě když on ten David je ták dobrej! Kdo někdy hrál na kytaru, musí k němu vzhlížet pomalu jako k Bohovi (no a máme tu další G. Jako Gott) . Navíc po skončení kariéry Pink Floyd vystupuje a skládá sám, a tak mi krásně i pasuje do téhle výzvy jako sólista na G. Jako omlouvám se Mistrovi, byl to skvělej profík, ale nikdy nebyl mým šálkem ničeho. Ani kávy ani čaje, byť na nich taky rozjížděl svou mnoho desetiletí trvající kariéru. Tedy na čajích tanečních. 

A když už jsme v našich hudebních vodách neudělím tuto poctu ani Antonínu Gondolánovi a jeho bratrům, ani jeho sestře, skvělé swingařce kterou jsem měla možnost párkrát slyšet zpívat s O.H. a která by si to připomenutí možná i zasloužila, protože to není tak dlouho co zemřela. Ne, pro mne je prostě tou jedničkou 

David Gilmour.

Vybrala jsem pro dnešek úvodní písničku On An Island, ze stejnojmenného sólového alba. A vybrala jsem video, kde doprovodné vokály jedné legendě zpívají legendy hned dvě. 

David Crosby a Graham Nash ze skupiny Crosby, Stills and Nash, jeden čas ještě také s Neilem Youngem.

I když se zdálo F docela ....

 

.... oříškem, a jediná skupina která mne napadla

(a teď se omlouvám jak Ewě Farné, ale její Boky jako skříň mne už neskutečně vytáčí, nevím proč třeba nehrají její velmi dobrou interpretaci písně Skyfall, tak i vcelku oblíbenému Fleretu) byla Frankie goes to Hollywood. No jasně, kdo by taky neznal film Bony a klid, kde byly písničky téhle skupiny zakomponovány. Takže jsem nejdřív uvažovala o tom, že sem dám od této skupiny něco i jiného než notoricky známý Relax. Jenže pak mi po přečtení play listu vytanulo na mysli úplně jiné jméno. Ella Fitzgerald! Královna jazzu a gospelu. Úžasná zpěvačka která si s hlasem dělala co chtěla a vždycky to bylo prostě něco. A navíc tahle dáma nazpívala ještě s jednou legendou další úžasnou píseň, kterou já swingařka miluju, byť je z jazzové opery. Ale on není jazz jako jazz. Já miluju ten neworleánský, ten má v sobě hodně ze swingu anebo má swing hodně z něj? V každém případě, když už jsme u legend, legendou je i tato píseň.... Už víte? Ne? A když řeknu Porgy a Bess. Ještě ne? 

A co takhle Sumertime? Už?

Takže, dvě legendy hrají a zpívají legendární píseň.

 Dámy a pánové, Miss Ella Fitzgerald and Mister Luis Armstrong!!!

Přeji krásný zážitek .....

Vždycky mi u téhle melodie běhá mráz po zádech. Ať je zpívaná nebo v instrumentální podobě.

Dva dny ....

 

....kdy pršelo a byla kosa, jsem na 

zahradě nebyla, a když jsem tam vlezla včera čučela jsem jak péro z gauče. Po teplých dnech přišla závlaha a všechno se najednou zbláznilo a vylítlo nahoru. Pivoňky, které jsem ještě ve středu hledala jestli rostou jsou najednou půlmetrové a mají poupata, trvalky udělaly mohutné trsy, okrasné česneky jsou před rozkvětem a azalky buď už kvetou nebo jsou obalené poupaty jen jen se rozvinout. A samozřejmě že už řádí ti hnusní slizouni. Tentokrát ne ti velcí viditelní na první pohled, ale malý černý mrchy který na zemi snadno přehlídnete. Jako první jim padla v plen nově zakoupená ostrožka, kterou budu muset ze země zas vyndat a zasadit na zbytek roku do kontejnerku aby se vzpamatovala. 

Dneska jsme s dcerou opět zajely do zahradnictví. Jak to asi dopadlo si dokážete představit .... já jela jen pro čtyři převislé muškáty a čtyři bidensy. Nakonec z toho byl nákup za osm stovek! A to byly jen letničky! trvalky nás teprve čekají. Tak mám o práci na zbytek dne postaráno ....

Zaváhala jsem ....

 

.... a teď se mi to vymstilo. Ve středu jsem si říkala

že bych mohla posekat zahradu, ale nějak jsem se k tomu už neodhodlala, protože jsem byla utahaná jak kotě z věčnýho běhání nahoru a dolů po schodech, když jsem z půdy snášela zas kytky na letní byt. No a teď už jen prší a prší a tráva bují a bují, a pršet bude ještě dlouhou, tráva bude bujet ještě víc a já se při první příležitosti kdy bude možné posekat z toho podělám, protože to bude hustý a přerostlý. Asi bych měla začít uvažovat o další možnosti jak zmenšit plochu sekání. No nabízela by se možnost, udělat další záhony a osázet je azalkami nebo ozdobnými travinami, případně by se šikly i růže. To se uvidí časem ....

Bylo mi ctí! ....

 

.... tak mi to napsala v komentáři Blondýna. A je mi ctí a plesem

uvítat vás na svém blogu (teď jsem si trochu vypůjčila slova z úst nejvyššího purkrabího v podání Jaroslava Marvana z Noci na Karlštejně) kdykoli a každý dnem. A moc všem kteří jste mi včera i dnes napsali milé komentáře k výročí blogu děkuji (ani nevíte jak jste mi jimi podrbali za ušima mé ego!) a doufám, že dál se budete ke mě rádi vracet. Stejně tak doufám, že i snad přibude těch, s kterými se potkám i osobně. 

Nelze si nevšimnout při každém pohledu z okna, jak se venku všechno začíná zelenat a hrát všemi barvami. Mám strašně moc ráda ten první pohled, když ráno vytáhnu zatemňovačky a ve stráni naproti se víc a víc zelenají stromy, občas mezi nimi zasvítí i kvetoucí třešeň, den ze dne je té zeleně víc a víc, až je celá stráň oděná do různých odstínů zeleně. A pro mne nastává ten pravý hon na květy. A když to je i s novým starosklíčkem, baví mne to ještě víc.

Minule to byly fotky v jedné barvě, dnes to bude barev mnohem víc. A fotek taky ...

Jedenáctého ....

 

.... jedenácté narozeniny. Tolik let už užívám

drogu jménem blogování. Počítám to pěkně vcelku, protože přechod z Blog.cz na Blogger neberu jako nový začátek, jen změnu adresy, jako když vám přejmenují ulici v které žijete jednu dekádu a vy si musíte jít nechat do občanky napsat novou. Všechno zůstává stejné, jen vy máte jinou adresu. A tak beru i tuhle situaci která zánikem B.cz vznikla. 

Za jedenáct let prošel blog mnoha změnami, od designu po celkový obsah. Proč vznikl a na jaký popud jsem se k němu dostala, to už jsem psala mnohokrát, dál se o tom zmiňovat nebudu, ale to že mi stále pomáhá velmi ve zvládání ne zrovna dobrého životního období, které se vlastně kryje s jeho vznikem až doteď, platí stále. Jo, je to droga, jak si nenapíšu svůj článek denně a nepročtu u ranní kávy nové příspěvky mám absťák. 

Původce toho všeho, Bobeš, je už pán v letech, je mu letos třináct, mnoho jeho souputníků kteří se na blogu objevili ať ve fotkách nebo zmínkách přešlo za Duhový most. Přestala jsem psát dlouhé články a básně a začala se víc realizovat focením. Naopak v posledních letech mám problém vůbec složit jeden verš, natož celou báseň. 

Dokonce jsem si založila ještě další dva blogy, ale ty tak nějak byly a jsou na vedlejší koleji, jeden jsem ani nepřenášela na novou adresu a jeden je taková chudinka odstrkovaná.

Neumím dělat statistiky jako Čerf, jen se občas podívám na číslo které uvádí počet návštěvníků. To mne překvapilo jednou věcí, že přes sto tisíc návštěvníků se přehouplo během dvou let, zatímco na B.cz to trvalo devět. Že jsem sice měla víc vlaječek v přehledu zemí kde na můj blog někdo narazil než tady? I tak je to úspěch. A stále mne překvapuje to, kde všude alespoň jednou někomu stálo za to ve vyhledávači na něj kliknout. 

Ovšem mnohem důležitější dopad blogování pro mne je, že jsem poznala osobně pár výborných lidí, kteří se stali takovými "kamarády do deště". Kteří většinou ať už ze slušnosti, nebo opravdu z důvodu, že si rozumíme, neodmítnou když mám chuť se s nimi sejít a projít se po Praze, Mníšku, zaplatí si draze zájezd do Drážďan na orchideje, byť je mají za rohem a cesta autem je vyjde na zlomek ceny. Že jsem narazila na lidi na které občas navalím své problémy a čekám na rozhřešení. A že mi řeknou Jseš ty to ale kráva! beru jako pomoc, protože většinou mají pravdu. 

O virtuálních známých platí asi totéž, i když tam si rozumíme jen přes tu obrazovku, ale shodujeme se v mnoha věcech také. Tohle všechno pro mne je blogování. Je drogou, terapií, zábavou, možností podívat se do míst kam se nedostanu a občas seznámit s místy kam se nedostanou ostatní. Přečíst si zajímavé články o umění, o výstavách, o hudbě. A jsem dodnes nesmírně ráda, že jsem se na jedné z výstav slyšela pro mne ono osudové slovo BLOG ....

Každý oslavenec by měl dostat kytku s počtem květů kolik mu je let. Těch tulipánů je tedy o mnoho víc, tak doufám, že i mě ještě to blogování pár let vydrží...