Víc zdálky ....

 

.... než včera. Povětšinou nikdy se starosklíčkem 

neodolám mezikroužkům, ale používám jej i na normální snímky. Tak do metru kam dokáže zaostřit. Stále nejsem úplně rozhodnutá si koupit redukci s optickým členem, která by mi to umožňovala. 

Ale asi na ní stejně dojde.

 Dnes, stejně jak včera jsem řádila se sázením, přesazováním, dosazováním, přesejváním kompostu a konečně i dopravila do země hrášek a ředkvičky. Nad rámec jsem i vysázela do truhlíků nízké slunečnice, a stále přemýšlím, jestli neudělat další záhon. Dostala jsem od dcery nějaké trávy, tak jsem je zatím dala do země, ale jedna mi stále zůstává, protože ta prostě musí být jako solitér a na slunci. A tak přemýšlím a vymýšlím, jestli jí zakomponovat do už hotového záhonu, anebo prodloužit jeden z už hotových a věnovat jí místo v něm ....

Zas o něco víc květů ....

 

.... a hlavně těch hajních se ukazuje na zahradě.

Rok od roku je v trávě víc prvosenek, začínají už zas okupovat trávník jak ze začátku, kdy jsme sem jezdili ještě jako na chalupu. Sasanky se taky pěkně roztahují, nicméně ubývá mi křivatců. Těch bylo vždycky zjara spousty, teď už jsou jen na pár místech. Ale žlutá nemizí, místo nich vládnou orseje. No a pěkně se mi všude, tedy i tam kde nechci, rozmáhají modřence. Ty budu muset krotit, protože bych za chvíli v záhonech neměla nic jiného. 

Včera přivezli manželovi nového dvoukolového mazlíka. Toho prvního si před třemi lety pěkně rozflákal, a celou dobu přemýšlel jestli ho opravit nebo pořídit něco jiného. Varianta za A byla nakonec změněna na variantu B. Koupit něco jiného. Když dostal poslední kompenzaci tak bylo jasno. Já bych osobně ty peníze vrazila do baráku, těch věcí je tu spousty na které by se daly využít, jenže taky vím, že v jeho případě je skutr druhý firemní dopravní prostředek hojně využívaný od jara do podzimu, a pak, všechno to co ho drží dál od alkoholu a nudy je vítáno. 

A jelikož jako vždy neměl kvůli tomu úplně čisté svědomí, dneska jsem zas zavelela já a jelo se (bez protestů) do zahradnictví. Potřebovala jsem hlavně dokoupit muškáty, protože po osmi letech mi letos uhynuly muškáty převislé, které kdysi koupila dcera a jak jí, tak následně i mě dělaly parádu jak hrom. Opravdu, za celých osm let jsem je zcela proti všem zahradnickým pravidlům nechávala přezimovat, nic jsem s nimi nedělala, a rok co rok byly nádherné. Až ten letošek byl pro ně osudný, neb mi je zlikvidovaly mšice. A tak na jejich místo musí nastoupit další zděděné muškáty a to vzpřímené. A když už jsme tam byli, tak ještě dokoupit dvě převislé begónie, vida, jsou rajčata tak tři sazenice jen tak na chuť do květináče, no a ipomea, ta musí jít do nové sestavy mis jako prvek který v prvním patře bude převisat dolů. No, jó, ostrožky, zas mi nějak, už po kolikáté nezvládly zimu. Nechápu, vždycky jsem měla tak nádherně bohaté trsy, a teď najednou jsou tak nějak háklivé.... A růže! Popínavá, protože zřejmě Myšpulín se rozhodl mi přesadit někam jinam plamének, ale neřekl kam, tak aby nebyla ta červená u oblouku sama. Suma sumárum, první litr za kytky fuč. A to ještě stejně mne jedna návštěva čeká, abych mohla dokoupit trvalky které už díky věku odešly. Jen potřebuju vědět kolik a čeho nevydrželo ....

Myšlenky se někdy ....

 

.... ubírají zvláštním směrem a spojují se v 

zcela nečekaná spojení z kterých vznikají různé věci. Já třeba přes včerejší vzpomínání na lázně Mšené jsem se dostala až k mejlu že dnes končí akce v Happy foto na levné A4 fotoknihy. A vzpomněla si na jeden komentář i otázku v povídání pro Klub blogerů. Jestli neplánuju krom nějaké výstavy i vydat svoje výtvory básnické. Jak víte, jsem v tomhle strašně nesebevědomá a chybí mi určitá drzost k tomu někoho oslovit. Takže mne napadlo, že si udělám svou vlastní knižní podobu básniček spojenou  s fotkami. Výběr fotek byl tentokrát lehký, vybrat ty nejsvětlejší aby přes ně byl vidět text. Básničky mám naštěstí uložené v jedné složce, a tak nebránilo nic tomu, dát se do práce. No, zabránilo. Zjistila jsem, že v programu na vytvoření knihy nelze vkládat zkopírovaný text do obrázku. Představa přepisování každé jedné básničky do fotky mne tedy neuchvátila a já se na to vykvákla. Jenže! V práci mi to nedalo a pořád jsem přemýšlela jak to udělat. Jsem blb, protože to úplně nejjednodušší řešení mi unikalo. Ale nakonec jsem ho chytla. Přidat ten text v editoru do dané fotky. Hrála jsem si s tím včera do noci, abych dnes už skoro hotovou knihu musela smazat, všechny fotky zmenšit a znovu je nasázet do připravených stránek. Už zase jsem měla cukání se na všechno vykašlat, ale nakonec jsem se kousla a knihu dodělala. A teď jen budu čekat až dorazí. I když nevím jestli se tím budu někomu z rodiny chlubit ....

A takhle nějak to vypadá

Není Mšeno jako Mšeno, natož Mšené ....

 

.... aneb já o koze a ty o voze. Tak nějak by se dala

charakterizovat moje poslední komentová a mejlová komunikace s Padesátkou. Na blogu měla v posledním článku fotky ze svého výletu a já, registrujíc jen název místa Mšeno (jak se nevyplatí nedávat při zeměpisu pozor zjistíte později) jala jsem jí v komentářích vyslýchat jestli šli tudy a tamtudy, jestli viděly to i ono. A že prostě ty lázně a okolí (a jsme u toho) stojí za vidění. 

Nabídla jsem že tam můžeme vyrazit ještě jednou a v klidu si projít jak lázně tak přilehlý lesopark, a vyšlápnout si i do nedaleké Budyně nad Ohří. S tím že spojení vlakem jsem našla. No, to už začala Padesátka větřit, až nakonec mi napsala, že každá mluví o jiném místě, byť tedy obě jsou ne zas tak daleko od Mělníka. Ona o městě Mšeno (no trochu mi falírovaly ty skály, nicméně v lesoparku jsou taky, a navíc na pohledech ze začátku minulého století bylo místo zvané i Mšeno) i taková trochu jiná architektura než jsem znala já. No a já zas o místě mé následné doléčby po operaci páteře Mšeném, nebo také městečku Mšené - lázně. O tomhle městečku už jsem na blogu psala, jenže článek patří do let u nichž po definitivním konci Galerie.cz zmizely fotky. No a tak se asi nic nestane, když si toto místo připomeneme znovu. Takže Míšo, tohle je to místo kam jsem tě tak urputně snažila umístit a které bych docela ráda ještě jednou navštívila.....

Mšené lázně jsou malý městys ležící na samém okraji litoměřického okresu, zhruba 12 km jihozápadně od Roudnice nad Labem a 14 km severně od Slaného, tudíž i v nevelké vzdálenosti od Prahy. Lázně zde byly založeny už roku 1762, v té době pouze s koupelovými a pitnými kůrami. Až později, když se zde objevilo ložisko slatiny, rozšířilo se jejich zaměření i na slatinné zábaly. Dnes se již místní bahno nepoužívá, dováží se sem třeboňské. Po celém lázeňském parku se mezi starými stromy schovávají většinou secesní lázeňské villy, ovšem největší stavební klenot celých lázní je lázeňská jídelna, kavárna a centrum společenských akcí, pavilon Dvorana. Je dílem českého architekta Jana Letzela, u nás  málo známé osobnosti, architekta ale i politika. Oč méně je u nás známý, o to víc je známá jeho stavba tzv. Atomový dóm, neboli budova, která jako jediná zůstala stát ve městě Hirošima po výbuchu atomové bomby. Letzel si Japonsko vůbec zamiloval a dlouhá léta zde žil a pracoval, a jeho zásluhou se  dnes staví po celé, seismicky velmi činné zemi domy odolávající otřesům. Po vzniku republiky byl jejím prvním velvyslancem v Japonsku. Pavilon Dvorana projektoval ve svých 25 letech a je nádhernou ukázkou secesní architektury z roku 1905. V lázních ještě spolupracoval na návrhu stavby jiného pavilonu,

 Villy Kyselky. Dodnes se do Mšeného sjíždějí studenti architektury z celého Japonska, neboť odkaz Jana Letzela jako architekta je v Japonsku stále živý a velmi vážený.

Jelikož v době kdy jsem tu byla jsem zdaleka netušila že jednou se vrátím docela fanaticky k focení a k psaní blogu, fotek svých mám jen pár, a to ještě fotil muž když mne do lázní vezl. Takže většina fotek je stažená z netu ...

Tak tohle je kulturní centrum lázní. Pavilon Dvorana

A takhle jsem se na ní dívala já, z balkonu mého pokoje

Altán pro lázeňský orchestr

Výzdoba vnitřku jídelny. Tady jsem sedávala na jídlo, před těmi dveřmi

Interiér lázeňské kavárny ve Dvoraně

A jednotlivé villy. Tohle je Kyselka, na jejímž návrhu se také podílel Jan Letzel. Já tam chodila na elektroléčbu

Villa Říp, zde je příjem pacientů, vodní a bahenní kůry a masáže

Většina pavilónů je jak ubytovacích, tak v nich jsou nějaké balneo provozy, jedním z mála který je čistě jen ubytovací je Slovanka která mi poskytla na měsíc ubytování. Velmi příjemné...

Tedy až na to, že mi za zády jezdily vlaky na místní trati. Naštěstí nebyla moc frekventovaná. Ale kvůli mnoha přechodům přes trať tu vlaky furt troubili. Tohle bylo moje království. Až úplně na konci budovy. Tedy v patře, ne dole.

A Slovanka v celé své kráse

Jako zpestření pobytu jsem měla léčení malých koťátek, protože kočiček tu bylo neurekom. Aby ne, lidé je s radostí krmili, ale ony si stále zachovávali svou hrdost a hladit se moc nedaly. Ale vesele se množily. Jenže se taky o ně nikdo nestaral a tak ta, trpěly i mnoha chorobami. Koťátka o která jsem se starala měla chudinky hodně silné záněty spojivek. Takže jsem si nechala od návštěvy přivézt oční kapky a prckům očička pravidelně vykapávala. Druhým zpestřením bylo natáčení ČT a jejího povídkového seriálu 3+1 s Miroslavem Donutilem. Takže se člověk setkával nejen s filmaři ale i s herci kteří zde byli ubytovaní, v době kdy jsem tam byla já to byla Zlata Adamovská a Svatopluk Skopal. Miroslav Donutil vždy na natáčení přijel a zas odjel.

Lázně a park se také objevily ve filmu O rodičích a dětech. 

Tak koukám, že ten dnešní článek je tedy o něco obsáhlejší než ten minulý. Ale co, takovéhle krásné místo si to zaslouží. Tak co Míšo, pojedeme? 😉

Abstrakce větvičkověkroužková ....

 

A jako Aerosmith ....

 

.... ale ne Armagedon. Když jsem dneska doplňovala 

do včerejšího článku pro Chudobku do Hudební abecedy písmenka, kterých už jsem se zúčastnila, marně jsem hledala písmenko A. No a nakonec jsem zjistila, že k němu vůbec nevznikl na blogu článeček, nýbrž jsem ho poslala jen mejlem. Vyhlášením písmenka A bylo jasné jak facka kdo to bude. Ani Alphaville, ani Adiemus, ani Armstrong (kterýho tedy sakra miluju) ale šerednej Steven Tyler a Aerosmith. No a k tomu by se hodilo hned A na druhou, tedy písnička pro film Armagedon. Jenže.... to jsem si říkala napadne každého a nakonec se sejdou stejné tipy víckrát. A protože mám ráda rockový balady (viz výběr DP a Soldier of Fortune) tak jsem sáhla po méně známé skladbě Dream On. Pozor! Nezaměňovat s mnohem známější baladou od Nazareth, nebo písničkou od Depeche Mode.

Prostě Aerosmiťáci si moc práce s názvem nedali a vyprodukovali tak pro zmatení posluchačstva Dream On č. tři. Nebo dvě? Nevím jestli byli první oni nebo Nazareth, DM počítám jako třetí, nejnovější toho jména. Tak tady je můj první áčkový příspěvek ....

Abstrakce dřevěněledová ....

 

Tak jo, když E .....

 

.... tak E. A tři možnosti. Vybrat jemnou a éterickou Enyu,

nebo jeden ze dvou projektů Era nebo ENIGMA? Všechny tři jsou hudební styly které mám ráda. Ale .... no tak jo. Francouzský hudební projekt Era. Prostě to je spojení klasiky, gregoriánského chóru a rocku. A všechny ty tři styly já prostě můžu. Era sice nepřežila narozdíl od Enyi déle než pár let, což vlastně platí i o Enigmě se Sandrou, ale mě ta Era nějak sedí nejvíc ... A já vybírám nejznámnější jejich výtvor z prvního CD což je píseň Ameno. Texty Ery jsou takový trochu chyták. Na poslech zpívají latinsky, nicméně to není latina, ale jen něco, co jako latina zní. " Prostě jsem si ten jazyk vymyslel ...." řekl zakladatel Eric Levi.

Styl Ery se oficiálně řadí jako New Age, ale dá se klidně přesunout i do ranku Meditační hudba. 

HUDEBNÍ ABECEDA

písmeno E

Tahle písmenka už mám za sebou

Krom A, ke kterému jsem samostatný článek nepsala a je odkaz jen na YT, když klepnete na písmenko najdete článek s danou skupinou a mým výběrem písně.

Opět něco málo inspirací ....

 

.... pro háčkařky. Asi se vám bude zdát divné, 

že po velikonocích dávám inspirace vánoční nebo podzimní. Ostatně ani já to nechápu, ale z Pinterestu mi to tak chodí. Na vánoce nic, a po velikonocích vánoční věci a v létě velikonoce. Nicméně, nebudeme nad tím hloubat, ale kochat se. Některé věci jsou bez návodu, ale myslím, že zručné háčkařky si je určitě budou umět "naroubovat" na svoje oblíbené vzory. Spíš jde o tu inspiraci a nápad, který se dá použít ....

Mám dojem ....

 

.... že matička příroda se zhlédla v chaotismu

rozhodování naší vlády a přesně tak se začala chovat. Když je oznámeno teplo, druhý den už to neplatí a mrzne. Když je oznámeno jasno, druhý den už to neplatí a prší nebo sněží. Tyhle dubnové výkyvy se nám tak nějak delší dobu vyhýbaly, nicméně teď si to vybírají naplno. Večer jsem se vracela z práce za deště, Myšpulína jsem pouštěla na vyvenčení do chumelenice, ráno bílo a zatím až doteď se střídá déšť a sníh. Jsem ráda, že aspoň o víkendu a včera dopoledne jsem něco stihla na zahradě udělat i přes výpadek sobotního odpoledne u dcery, sice jsem včera byla urvaná jak plakát,  při přesazování čemeřic jsem si pustila na palec nádobu od filtrace jediným ostrým výstupkem který tam je, když jsem z ní sypala písek na zamíchání se zeminou. Do rána nehet fialovej, navíc mne po stříhání větví na vrbě a katalpě a jejich drcení bere ten bolavý kloub na palci, ale stihla jsem udělat co jsem si předsevzala. Jabloň počítám ostříhám až přestane v červnu sněžit.

 Takže si myslím že pár jarně sluníčkových fotek ze sobotní procházky přijde dneska vhod ....

Studie ne v ......

 

.... v šarlatové

 (na Sherlocka Holmese vždycky vzpomenu pokaždé když slyším slovo studie) nýbrž skoková. Zatímco si Bobule užívala na klouzačce, já si užívala krásu koní při tréninku na parkur. Totiž tam kam chodíme na koníčky, je velký jezdecký oddíl specializující se právě na parkurové ježdění a má velkou cvičnou a závodní plochu jak krytou, tak venkovní. No a zrovna probíhal trénink. Tak jsem si trochu zahrála na špióna a učila se zachycení pohybu. Jak se to (ne)podařilo můžete posoudit z následujících fotek sami ....

Makáme, babi, makáme .....

 

.... Tak by se daly nazvat dnešní

fotky. A jak jsem se k nim dostala? To bylo milé děti tak ....

Ne, nebude žádná pohádka, ale prostě mi zavolala včera dcera, co mám v plánu, že by potřebovali odpoledne zabavit Bobuli, aby mohli se zeťákem dělat na zahradě aniž by se jim do toho Bobule pletla. Práci jsem sice měla na zahradě i já, ale zas, už třičtvrtě roku jsem u nich nebyla, tak jsem souhlasila. Jenže nakonec dopadlo všechno úplně jinak. Bobule mne sice přivítala velmi radostně ale hned mi oznámila že bude s tátou makat (její slova) na zahradě a jestli s nima budu makat (děsně se jí to slovo líbí) taky. Zpočátku jsme si sice hrály na pískovišti, pak si dali s dcerou a zeťákem kafe, ovšem Bobule si pak vzala svoje malé hrábě, rýček a kolečko a šla tedy s tátou makat. Ovšem od toho jí záhy odvedla jiná oblíbená činnost a to jízda na kole. Dcera chtěla jen pojezdit kousek za domem a pak zpátky aby mohli natahovat textílii pod mulč, ale malá že chce na koníčky. Dcera jí řekla že ne, že to neujede a že si jen uděláme kolečko a půjdeme domů. Jenže říct před Bobulí, že něco nezvládne, je obrovská chyba. Jak jsme se dostaly na rozcestí odkud jsme se měly vrátit, Bobule se prostě rozhodla ukázat, že ONA na koníčky dojede! nabrala takovej švunk na tom svým pidikole, že jí dcera nebyla schopná dohnat (a to má natrénováno, páč dva roky už běhá) a milostivá se zastavila až za polovinou vzdálenosti, která nám k vytouženému cíli chyběla. Když jsme jí konečně dohnaly, za a) dostala sprdunk a za b) rozkaz k návratu. Chyba lávky, vymínila si že chce ke koníkům a že tam taky dojede, což se ji také podařilo! Ujela na tom prvním dětském malém kole bezmála tři kilometry tam a zase zpátky, jen asi tři minuty se ode mne nechala nést. A ještě si polézt po prolejzačce na hřišťátku u koníčků....nemusím dodávat, že já zpátky už pajdala, protože jsem si vzala boty nové, které je potřeba rozchodit, ovšem postupně, takže mne bolely paty, palce, měla jsem žízeň a vůbec už jsem toho měla až nad hlavu. Doma jsme moc pochválené nebyly, protože zeťák netušil že zmizíme na hodinu a půl, a musel tu plachtu natahovat za dost silného větru sám. A Bobule? Ta měla ještě tolik energie, že hopsala po celém domě jak zajíček ....

Abstrakce bublinkovo - bokehová .....

 

Abstrakce vodokapající ....

 

Šokézní překvapení....

 

.... mě čekalo dneska ráno, když jsem odtáhla

zatemňovačky. Něco málo mi mělo napovědět už to, že škvírou pod konci nešlo tolik světla kolik normálně jde. Jenže jsem si říkala, aha, je slyšet že auta jezdí po mokré silnici, takže je zataženo. Jenže ne, až když mi spadla na hlavu při otevření okna zas kupa sněhu, došlo mi že je venku nachumeleno. A to vcelku tak nějakými cca čtyřmi až pěti centimetry sněhu. Mokrého sněhu. Těžkého sněhu. Který samozřejmě leží i na střeše altánku. Tudíž dřív než jsem si dala ranní kafe, popadla jsem smeták a valila ten sníh nějak sklepat ze střechy aby se nezačala pod ním trhat. Přece jen, už má za sebou čtyři sezóny (zatím se drží ale nejdýl, první tři střechy vydržely vždy tak jednu a půl sezóny) a jeden neví co s ní ta váha udělá. A vlastně nejen s ní, ale i celou dosti subtilní střešní konstrukcí. Přece jen je to altánek na

LÉTO! a ne na kila sněhu. A když už jsem byla venku, tak jsem udělala i pár snímků. Vzpomněla jsem si, že naposledy, když jsem takovéhle nečekané sněhové nadělení fotila pro velikonoční přání dandíkářům, odnesla jsem to málem přetrženým vazem v kotníku a dvěma měsíci epoxidové podkolenky. Naštěstí tentokrát přežil altánek i já bez úrazu ....