Určitě
znáte
ty staré
jablůňky
podél
polních
cest. Stromy prastaré, které nikdo neošetřuje,
ale stále mají spousty sice malých i když v mnoha případech velmi
chutných plodů. Jsou krásně vybarvené, a když na ně svítí sluníčko
začnou se vám sbíhat sliny na to jak je ochutnat. Občas neodolám a pár
si jich utrhnu, nebo pokud je po cestě véc odrůd, ochutnám od
každé. Někdy je to šťavnatá lahoda, jindy suchá kyselá drť. A
občas si je vyfotím ...... víte že ta stromořadí kolemcest i
silnic vznikla díky tak neprozaické věci jako je válka? To
Marie Terezie s tím začala, protože díky těm alejím
nebylo vidět pochodující vojsko a navíc se mohlo
cestou osvěžovat právě plody ovocných
stromů. Bohulibé, že? A tak díky
válkám si dnes můžeme pbčas
na těch jablíčkách
pochutnat ......
Nejsou to ale jen jablka co jsem mezi plodová fota zařadila.
Ale i modré trnky, černá aronie, drobné šípky nebo zelené žaludy
spadlé na cestě mi poskytly inspiraci.
Původně mám tenhle článek rozepsaný už od včera. Začala jsem ho psát potom,
co jsme se vrátili s Bobešem od veta a než jsem šla já s výsledky na kontrolu
k očaři. Narozdíl od Bobeše jsem jakž takž v pořádku. Zákal tam sice není,
ale tlak je stále v jednom oku vyšší než má být, takže za půl roku na kontrolu.
Bobeš ten dopadl hůř. Opět se mu vrátil problém se zvracením a po dnešní
probdělé a proťapané noci skončil na kapačkách. Když jsem ho tam nechávala
bylo mi strašně, protože naposledy jsme tam takhle nechávali Matýska a on se už
domů živý nevrátil. Dojeli jsme domů a já vlezla do postele a vzbudil mne až
telefonát z veteriny že si ho nechají na kapačkách až do odpoledne protože
mu začalo týct z nosu a vypadá to na nějaký problém s horními dýchacími cestami
a že mu přidali do kapačky atb. Takže můj původní plán, ztrávit prodloužený
víkend na chatě tím ovšem padá .....
