05 září 2013

Sušiny....

Ať se nám to líbí nebo ne,
začíná čas sušin. To co bylo ještě před nedávnem bílými okolíky květů jak z krajky, je dnes suchým hnědým nic. A jediné co s tím, jak praví klasik Cimrman je, že o tom můžem mluvit, můžem se nad tím rozčilovat, můžeme s tím i nesouhlasit ale je to to jediné co s tím můžeme dělat. Čas je prostě neúprosný a léto vždycky střídá podzim.
Ještě hůř ovšem by se mi fotily kdyby byl už sníh. I to nás ale čeká....


Převedla jsem jich většinu do čb protože byly focené proti světlu, takže je z nich stínohra...




A jedna natur....

03 září 2013

Hádej, hádej, hadači....rozluštění


Však jsem vám to říkala že to bude
velice jednoduché. Všechny jste dámy správně uhádly že to jsou plody magnólie, ještě přesněji jsou to plody různých druhů magnólií.
O mé jsem říkala že je ozdobnější když má plody a ne květy, protože ty i přes svou velikost v listech zanikají. Za to její plody, velké šištice jsou k nepehlédnutí. Postupně fialoví až je strom plný krásně fialovorůžových šišek.
Takže to jsou ty první dvě. Před vybarvením a po vybarvení.
Ta druhá zelená a delší šištice patří klasické Magnolia x soulangeana a třetí onoho poněkud lascivního a lechtivého tvaru je souplodí Magnolia stellata.
Všechny jsem tu měla na jaře v květu a tak když jsem šla v pátek z hub nafotila jsem teď ke konci léta jejich souplodí....i ta mají něco do sebe.

Liliově...


Mívala jsem dost lilií.
Mívala jsem lilie krásně voňavé a krásně vybarvené. Jenže mě někam zmizly. Vysublimovaly ze záhonů či co, nevím....Zbylo mi jen pár a ty mě letos ještě dokonale ožraly slimejšové. Ke květu se dostaly jen dvě. Oranžová klasika a bílá. Nádherně voňavá, že když jí mám ve váze, voní celý pokoj... Té nikdy neodolám a i když má jen jeden stonek musím jí každoročně do vázy ustřihnout.







A jak jste na tom vy, necháváte kytky na záhoně nebo si je stříháte domů a kocháte se jimi ve váze?

02 září 2013

Patří už k podzimu....


Dozrávání ovoce všelikého
patří k atributům pozdního léta a brzkého podzimu. Čas švestek do kterého tvrdil staříček že nevydrží, jablíček malináčů, špendlíků, mirabelek, slív....jeřabin. Ty nás zdobili jako malé na konci prázdnin v navlečených dlouhých hadech korálů a náramků. Připadaly jsme si jako luční víly, jimi ozdobené a s věnečky ze zbytků chrp a kopretin. Rostly na každé mezi a v hájcích a spolu s výjezdem kombajnů do polí jejich červenání signalizovalo že čas her se krátí a zase nás čeká návrat do města a školních lavic.
Před nedávnem jsem vám tu dělala chutě fotkou mirobalánu a o kterém jsem psala že jeho plody byly sice krásné na pohled, nicméně k jídlu nebyly vůbec.
Teď když jsem šla v pátek na houby, po cestě jsem si dopřávala právě už z těch švestek, ochutnala krásně tmavé a hlavně už sladké a měkké plody mirobalánu, jablíčko sice krásné utrhla, leč bylo chuti nevalné, i arónie byla na cestě a tak jsem si ďobla. Než jsem došla do lesa ochutnala jsem ze všeho co se po cestě nabízelo...
Marie Terezie začala s výsadbou ovocných alejí kolem cest proto, aby nabízely pochodujícím vojskům úkryt v krajině, stín a občerstvení. Byl to i přes svůj původní ne zrovna mírumilovný důvod nápad skvělý. A pokračovatelé kteří vysazovaly ovocné stromky i podél těch nejužších polních cestiček si zaslouží poděkování.
Protože čím bychom se mi poutníci v míru osvěžovali za teplých dní pozdního léta a brzkého podzimu?


Teď už byly nejen krásně vybarvené, ale i slaďounké a šťavnaté...




Vypadaly na stromě už zdálky nádherně, pak i zblízka. Ale chuť byla nevalná....staré jablůňky podél cest....dávno překonané odrůdami chutnějšími.



Černý jeřáb, Arónie černoplodá. Přezdravé to plody. A chutnají moc našim papouškům. Z jedné strany byly plody pečené, není to tak dlouho když tu hořelo pole pod kterým ty stromky rostou a žár je z jedné strany upekl....

Ještě jednou z hor....



01 září 2013

31 srpna 2013

Život pro kočku....


Kolikrát už jsme si tak
povzdychli: "To je život pro kočku!" v okamžicích kdy nám nebylo vůbec dobře. Jenže....má kočka opravdu tak špatný život? Tedy pokud zrovna neskončí v rukou nějakého úchyla kterého baví zvířata týrat nebo se nestávájí vděčným terčem na odstřel band zelených brigádníků. Teď mám na mysli micky ze dvorků venkovských domů, ty které se volně pohybují po zahradách čili jak já říkám kočky venkovní. Tak schválně....


Když si taková micka, v tomhle případě parádní don Kočičón užívá páteční odpoledne...

.....slušně vás pozdraví...



....způsobně si sedne....


....prohlídne si vás....


.....zalaškuje...



.....když zjistí že stále ještě fotíte, zapózuje....


......předvede své dokonalé tělo a zaposiluje si....



....a jelikož už toho bylo dost čím vás oblažil, uloží se na sluníčku ke slastnému spánku....


Jiná si zase pro odpočinek vybrala vyhřáté dřevěné schůdky mezi voňavou mateřídouškou...


A pak ty naše, domácí. O nic se nastarají, pěkne dostanou mňamku až pod čumáček, pořád si s nimi někdo hraje nebo je hladí, mají teplé pelíšky, výhledy z oken na všechny strany, mohou si spát jak dlouho chtějí, nemusí si lámat hlavu s úklidem, protože po nich uklízíme my....občas zfackují psy, občas je oni na oplátku trochu proženou domem...a když jsme na zahradě jsou tam s námi. Vědí že jsou bezmezně milovány a s láskou to vracejí...







Takže nakonec si říkám, jestli by nebylo lepší být kočkou. Co myslíte?

30 srpna 2013

Na houbách....



Hrozně ráda sbírám houby.
A tak po včerejší optimistické reportáži na Velké Sestře Nově, oslavných článcích na Novinkách.CZ a v poslední řadě nadšení souseda který mi tvrdil že je v lese hub mraky, a že on sám na sto metrech nasbíral celý plný koš hřibů mou houbařskou vášeň vytočilo do obrátek a já vyrazila.Nejsem však klasický houbař. Chybí mi dvě základní houbařské povinnosti. Vstát za rozbřesku a vyrazit a polykat při tom kilometry. Z obojího mne vyléčily pobyty na chatě mého biootce v dětství. Vypěstovala jsem si tam za a) doživotní nechuť k brzkému vstávání (každý den vstávat o prázdninách ráno v půl šesté je děsná pruda) za b)uhnala jsem si tam dlouho léčenou plíseň na nohou zapařovaných každodenním nošením holin a za c) na dlouhá léta absolutní nechuť ke konzumaci smaženice. Do lesa chodím kdy se mi zachce, v lehkých botách a pokud nenajdu na prvních třech kilometrech houbu vracím se okamžitě domů...
Cestou do kopce jsem neustále musela odpovídat na stále se opakující otázku: "Jdete na houby? Jo, jo, je jich mraky!" Otázku ovšem absurdní vzhledem k tomu, že se mi na krku houpala nepřehlédnutelná červená a masivní zrcadlovka a obě prázdné ruce jsem měla vražené do kapes u džín(plátěné tašky a malý nožík se skrývaly v brašně na foťák).
Cestou po kraji pole ovšem mé nadšení bylo brzy nahlodáno pohledem na houbaře vracející se ze směru kam jsem měla namířeno s koši vrchovatě naplněnými krásnými hřiby. Pro houbaře není více deprimující pohled na houbaře s plnými koši, zvlášť když víte že vám rejdili na vašich oblíbených sbíracích místech. Mraky hub se rozplynuly v okamžiku kdy jsem vstoupila do lesa do košů jiných hledačů. V samotném lese bylo buď prázdno, nebo hromady okrájených nohou nebo hledači - halekači. Ani jedno mne tedy nenadchlo. Zvlášť ti halekači....určitě to znáte..."PEPO! FRANTO! MÁŇO! KDE STE? MÁTE? NÉ? JA TAKY NÉ!"...navíc jak zjistí že se před nimi pohybuje jiný hledač nenápadně nápadně se mu přilepí na paty a sledují jeho kroky v naději že je dovede na paseku plnou půlkilových hřibů. Pro takový případ je skvělá taktika neustále se shýbat pro každou houbu kterou vidíte i když není jedlá, nonšalantně očistit a uložit do tašky či koše. Za chvíli je to dovede do stavu naprostého zoufalství a oni vyrazí šíleným tempem aby vás předběhli a mohli si užít tu sklizeň sami.
Vy spokojeně vyházíte to co není k jídlu a pokračujete svým tempem hlemýždím a směrem tam kam chodí vítr spát a vy hledat hřiby o kterých víte že tam každoročně jsou.
Jenže dalším nemilým překvapením které vás, krom hromad zapáchají siláže kterou nevím proč rozváží myslivci k místům kam chodí rokovat srny a divočáci, zápachu ze střev která tam zanechali zřejmě pytláci, je i to že ten váš skvělý a každoročně navštěvovaný flek je vykácený!! Sakra práce, ale on je vykácený i ten druhý a třetí a....
V tom všem zoufalství se ale na vás najednou z listí usměje hříbek jak malovaný a hele! támhle je druhý !no šmankote a třetí!! a vy okamžitě zapomenete na všechna příkoří, na jehličí za krkem, v kalhotách i hlavě, na věčné odhánění much, smetání pavučin s obličeje a užíváte si ten slastný pocit když pomalu zanoříte prsty do půdy a táhnete opatrně tu baculatou hříbkovu nožku, pomalu a pečlivě očistíte,přičichnete a uložíte k ostatním bráškům...


26 / 52

1 / 23.8.13
Každý uklizený kout ať už doma nebo na zahradě dělá radost. Já se dala do pálení větví, které se už nedaly rozdrtit v drtiči a nakupily se mi u ohniště. Začala jsem už ve čtvrtek odpoledne a večer a dneska jsem to okolo pohrabala a uklidila místo v technické zóně po dřevu které manžel před třemi nedělemi pořezal. Bude potřeba začít vyklízet další kompost tak aby se dala hlína z něj kde skladovat. Mákla jsem si, trochu mě bolej záda ale zase je kus práce vidět....a to je vždycky důvod k radosti.

2 / 24.8.13
Upekla jsem úplatkový koláč pro syna, a rozebrala kočkám škrabadlo aby byl pokoj od dcery. A proč? Protože je potřeba ho zrenovovat a potřebuji k tomu syna. Proto ten úplatek. Už koupil i nový provaz, protože doma vyráběl škrabadlo pro ten jejich kočičí přírustek tak je potřeba nově omotat sloupky a uříznout dvě lehací plochy. Potáhnu si je kobercem sama, ale to řezání a vrtání potřebuju od něj. A pokoj od dcery je že pořád za mnou nechodí a neříká:...."mělo by se rozebrat to škarabadlo!" alespoň pětkrát za den...A mám ještě jeden den k dobru ke klidnému spaní! Hurá!!!

3 / 25.8.13
Ještě pořád se můžu bez výčitek svého svědomí poflakovat. Dneska zase jsem byla celý den samotná a tak jsem jen převlékla postel, miluju totiž zachrout se po vkoupání do čerstvě převléknutého, vyluxovala a protože pršelo usedla jsem bez nějakých špatných myšlenek typu "Máš na zahradě tolik práce" ke sledování F1...je to radost si takhle hovět!

4/ 26.8.13
Dneska jsem původně vyrazila do města jen sehnat časopis o dandíkách u kterého je i malý plyšový dandík. To bylo jako první věc a jako druhá koupit v pekárně celozrnné kaiserky a slunečnicové housky, které mi ohromně zachutnaly. Jenže....časopis jsem zakoupila hned na nádraží, ale vzala jsem to k pekárně ulicí plnou lákadel. Jako první byla hobby prodejna kde měli jednu okrasnou trávu která mi zašla a moc se mi líbila takže jsem si jí koupila, když jsem šla platit jen tak jsem se podívala co mají v nabídce semínek a hlavně slunečnic, měli, takže tři různé pytlíčky semínek. Pak do pekárny přesně podle plánu. Ovšem proti pekárně je galanterie kam už dlouho chci zajít koupit mašle na artyčokovou metodu o kterou se chci pokusit. Takže neplánovaně. Čtyři podzimní barvičky plus polystyrénová koule. A ještě, jó!.... Podívat se po nových riflích. Byli. A vínové. A v mé velikosti. Hubnutí začíná přinášet své ovoce. Při placení kouknu a vidím. Krásnou vínovou kabelku. Ještě mi na ní vyjde takže jí beru....Že já vůbec do toho města lezla! Ale ta radost !!

5/ 27.8.13
Ještě včera večer jsem se dala do pokusů vyrobit něco artyčokovou metodou. Tak pomalu se blíží zima a tak se to do doby než to začne být aktuální naučím co nejlépe. Seděla jsem u toho od sedmi až do jedenácti. Dneska mám sice trochu zatuhlá ramena a bolí mne hlava a prsty, jenže jsem vcelku spokojená s tím co jsem vyrobila. a mám radost z toho jak mne to baví.Tak má to mouchy , ne že ne ale....a dala jsem dneska ještě jednu kouli, tentokrát trochu jinou metodou, ta opravdu vypadá jak zákryt na artyčoku. Postahovala jsem si nějaké inspirace a přišla na to, že je naprosto zbytečné kupovat celá balení mašlí. Stačí spolehlivě na ty koule, vajíčka nebo srdíčko klíďo 2 m od každé barvy. No jsem alespoň chytřejší a v pondělí až půjdu z masáže zase něco nakoupím....

6/ 28.8.13
Nula bodou, nula radostí...prostě prostřední středa jak vyšitá....

7/ 29.8.13
Sluníčko se dneska zase začalo trochu víc ukazovat a tak jsem se dala opětně do zahrady. Zjistila jsem že se mi na záhonu začínají množit rozrazily, které se tam vysemenily. Tak jsem si je povyryla a zasázela do truhlíků. Něco půjde na druhý záhon a něco možná na chatu. Je to radost když je vidět že se kytičkám daří tak že se i vesele množí.

K růžím patří listy, k listům patří kapky....


Dvě opět moje oblíbené...
Kapičkové. Vypadají stejně, ale nejsou. I kapky vypadají na první pohle stejně.
A při tom je každá jiná...



Ach ty růže....


I když jsou pro někoho pyšné,
někdo k nim zase rád voní,
jiný je má prostě rád takové jaké jsou.
Pro mne jsou inspirativní, voňavé, pyšné i královské.
Prostě jsou to růže...






29 srpna 2013

Mňam...



Suchý portrét...


Kozí brada....nehezký název
pro krásnou zlatožlutou květinu. Bohužel jí nemám nikde vyfocenou v plné kráse, dík těm letním vedrům
odkvetly nesmírně brzy. Myslím že jí znáte, pokud víte jak vypadá arnika víte tím pádem i jak vypadá Kozí brada. Nevím odkud se vzal ten název, snad jí měly rády kozy na pastvě, snad měla nějaké léčivé účinky, nevím....
Ale i suchá a napůl rozfoukaná větrem má něco do sebe.
I když už definitivně připomíná to že podzim je už docela blízko u prahu léta.
A dává na vědomost, že sušiny budou přebírat funkci kvetoucích kytiček.
A já zase budu mít další inspiraci....