Na houbách....

Hrozně ráda sbírám houby.

A tak po včerejší optimistické reportáži na Velké Sestře Nově, oslavných článcích na Novinkách.CZ a v poslední řadě nadšení souseda který mi tvrdil že je v lese hub mraky, a že on sám na sto metrech nasbíral celý plný koš hřibů mou houbařskou vášeň vytočilo do obrátek a já vyrazila.Nejsem však klasický houbař. Chybí mi dvě základní houbařské povinnosti. Vstát za rozbřesku a vyrazit a polykat při tom kilometry. Z obojího mne vyléčily pobyty na chatě mého biootce v dětství. Vypěstovala jsem si tam za a) doživotní nechuť k brzkému vstávání (každý den vstávat o prázdninách ráno v půl šesté je děsná pruda) za b)uhnala jsem si tam dlouho léčenou plíseň na nohou zapařovaných každodenním nošením holin a za c) na dlouhá léta absolutní nechuť ke konzumaci smaženice. Do lesa chodím kdy se mi zachce, v lehkých botách a pokud nenajdu na prvních třech kilometrech houbu vracím se okamžitě domů...

Cestou do kopce jsem neustále musela odpovídat na stále se opakující otázku: "Jdete na houby? Jo, jo, je jich mraky!" Otázku ovšem absurdní vzhledem k tomu, že se mi na krku houpala nepřehlédnutelná červená a masivní zrcadlovka a obě prázdné ruce jsem měla vražené do kapes u džín(plátěné tašky a malý nožík se skrývaly v brašně na foťák).

Cestou po kraji pole ovšem mé nadšení bylo brzy nahlodáno pohledem na houbaře vracející se ze směru kam jsem měla namířeno s koši vrchovatě naplněnými krásnými hřiby. Pro houbaře není více deprimující pohled na houbaře s plnými koši, zvlášť když víte že vám rejdili na vašich oblíbených sbíracích místech. Mraky hub se rozplynuly v okamžiku kdy jsem vstoupila do lesa do košů jiných hledačů. V samotném lese bylo buď prázdno, nebo hromady okrájených nohou nebo hledači - halekači. Ani jedno mne tedy nenadchlo. Zvlášť ti halekači....určitě to znáte..."PEPO! FRANTO! MÁŇO! KDE STE? MÁTE? NÉ? JA TAKY NÉ!"...navíc jak zjistí že se před nimi pohybuje jiný hledač nenápadně nápadně se mu přilepí na paty a sledují jeho kroky v naději že je dovede na paseku plnou půlkilových hřibů. Pro takový případ je skvělá taktika neustále se shýbat pro každou houbu kterou vidíte i když není jedlá, nonšalantně očistit a uložit do tašky či koše. Za chvíli je to dovede do stavu naprostého zoufalství a oni vyrazí šíleným tempem aby vás předběhli a mohli si užít tu sklizeň sami.

Vy spokojeně vyházíte to co není k jídlu a pokračujete svým tempem hlemýždím a směrem tam kam chodí vítr spát a vy hledat hřiby o kterých víte že tam každoročně jsou.

Jenže dalším nemilým překvapením které vás, krom hromad zapáchají siláže kterou nevím proč rozváží myslivci k místům kam chodí rokovat srny a divočáci, zápachu ze střev která tam zanechali zřejmě pytláci, je i to že ten váš skvělý a každoročně navštěvovaný flek je vykácený!! Sakra práce, ale on je vykácený i ten druhý a třetí a....

V tom všem zoufalství se ale na vás najednou z listí usměje hříbek jak malovaný a hele! támhle je druhý !no šmankote a třetí!! a vy okamžitě zapomenete na všechna příkoří, na jehličí za krkem, v kalhotách i hlavě, na věčné odhánění much, smetání pavučin s obličeje a užíváte si ten slastný pocit když pomalu zanoříte prsty do půdy a táhnete opatrně tu baculatou hříbkovu nožku, pomalu a pečlivě očistíte,přičichnete a uložíte k ostatním bráškům...

---