Jdu a přemýlím, o čem by měl být Můj příběh. Nezdá se mi, že bych ve svém životě mohla najít nějakou inspiraci, která by si zasloužila to, být zveřejněna a zviditelněna. Přilítne jedna inspirace, ale ta je zavržena, pak jiná aby také byla posléze odmítnutá. Pak se něco vylíhne a přebírá se ze všech stran. Má to cenu? Vždyť to už je tak obehrané téma! Bude to někoho zajímat? Pomůže to něčemu? Odpovědi si říkám sama, nevím, snad, možná....
Můj příběh se začal bolavým rozchodem a následným hledáním. Jen jsem ještě měla dost velké klapky na očích, abych uměla hledat racionálněji a ne jen srdcem. A také se mi to hodně vymstilo. Domnívala jsem se, že jsem našla adekvátní náhradu za ztracenou lásku a neposlouchala varovné hlasy okolí, které nejdříve našeptávaly a posléze hlasitě křičely Děláš velkou chybu. Ten dotyčný sice uměl být okouzlující, ale také bohužel měl i druhou tvář, a tou byla tvář alkoholika. Nějakým záhadným způsobem zafungovaly geny a já se vydala naprosto stejnou cestou do pekla, jako moje maminka. Cestou samaritánky která si říká, že kvůli ní přestane.
Jako mnoho jiných přede mnou jsem si to jen myslela, protože samozřejmě nepřestal. Neodradilo mne ani varování jeho rodičů, kamarádů a ostatně i to co jsem osobně prožívala. A pak když jsem si už opravdu říkala ne, nemá to cenu, končím, zjistila jsem že čekám dítě. Nastalo velké rozhodování, skončit s ním? Jít na potrat nebo dát na jeho žadonění a sliby, že teď když už má i odpovědnost za to malé přestane a bude z nás šťastná rodina? Zvítězila opět moje důvěřivost a zvolila jsem variantu b. Dokonce to i vypadalo že to bylo rozhodnutí správné. Jeho rodiče nám zajistili samostatnou domácnost v bytě na sídlišti, pomáhali i moje rodiče. On se také zklidnil, dokonce i přestalo nekonečné opouštění jednoho zaměstnání po druhém a i s pitím se zkrotil.
Vypadalo najednou všechno tak, že ostatní se mýlili a já nad jeho démony vyhrála. Jenže to byl jen klid před bouří. V době kdy jsem byla tak v pátém, šestém měsíci najednou zjistil, že ho velmi baví vůči mně psychický teror, začal opět chodit z práce opilý, když přišel domů a teprve se dodělávala večeře křičel co jsem celý den dělala, že on ještě nemá jídlo hotové...když bylo během pěti minut hotové a nandané na talíři, talíř vzal a hodil ho po mě s tím,že na takový hnus chuť nemá. Jindy když přišel domů a jídlo jsem musela ohřávat, protože sice bylo hotové, ale nikdy jsem nevěděla kdy dorazí domů a v jakém stavu, jídlo opět letělo po mě že nějaké ohřávané sr....jíst nebude. Pak se k těmto výlevům přidávalo pomalu ničení různých maličkostí které byly po poličkách a které, což byla také taková jeho malá libůstka, kradl v různých prodejnách nábytku a které tvořily dekorace v ukázkových "pokojích" a kde jsem mu musela asistovat. Neexistovalo říci ne... A nakonec přišel i fyzický teror. Bití, případně mne vstrčil oblečenou do vany, držel mne v ní a pustil na mne studenou sprchu a nepřestal dokud jsem nebyla promáčená skrz naskrz a pak ještě tam dlouho nade mnou stál a smál se že vypadám jak zmoklá slepice, kterouž otatně také sem. Byla mi zima a nesměla jsem se ani utřít. Dokud on neuznal za vhodné. Podotýkám, že to vše se dělo v době kdy jsem byla těhotná. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla ani jedněm rodičům říct co se děje, protože jakmile by se o něčem zmínili, zbil by mne. A navíc by se uklázalo, že měli všichni pravdu....
Pak se narodila dcera a najednou to zase byl ten okouzlující a milý člověk ze začátku, hrdě jezdil na procházky s kočárkem, dcerou se všude chlubil, i když by raději měl syna a vypadalo všechno zase nádherně a sluníčkově. Dokonce se i smířil se svými rodiči, s kterými byl už nějaký čas na kordy. Začala jsem věřit že už je všechno za námi a bude to dobré.
Nebylo....
Opět začalo bití, dokonce už i sousedé začali volat policii, někdy dvakrát i třikrát za týden. Scénář byl stále stejný, když policie přijela s udiveným obličejem se ptal PROČ tam jsou, že je všechno naprosto v pořádku, že se sousedům něco zdálo. Po předvolání na služebnu kam jsme museli oba, se také tvářil velice udiveně a já musela být zticha. Říci jen jedinou stížnost, doma by mne zase zbil. Uměl to samozřejmě jako všichni tak, aby nebylo nic vidět, ale aby to hodně bolelo. Nesměla jsem jít vyvenčit pejska, kterého jsme si pořídili dřív než on dovolil, samozřejmě že pejsek se několikrát doma počůral nebo pokakal, takže nejdřív to odnesl on a pak paradoxně i já, i když jsem s ním nesměla jít ven. Jednou jsem jeho zákaz přestoupila a když mne potkal venku na ulici když se vracel jak jinak opilý, že ho venčím vodítko mi vytrhnul z ruky a skopal mne přímo na té ulici. To viděli sousedi a vyběhli ven mi pomoct. Začal jim sprostě nadávat a útočit na ně. Mě bylo hrozně, styděla jsem za něj, za sebe, za to, že nejsem schopná se sebrat a odejít. To bylo před vánoci a poslední kapkou bylo, že mi den před Štědrým dnem jen tak pro zábavu rozházel po obýváků napečené cukroví, rozšlapal ho po koberci a do toho rozbil mísy a misky na kterých bylo.
Zamkla jsem dceru která spala v dětském pokoji, a šla zatelefonovat tchánovi ať pro mne přijede, že končím.....Přijel opravdu velmi rychle a když viděl tu spoušť beze slova a slzami v očích mi pomohl zbalit dceři věci, něco mě, bohužel pejska jsem musela nechat tam, a odjela k tchánovi a tchýni, kde jsem konečně v klidu mohla spát.
Další den mi odvezli dcerku k mým rodičům a jeli se mnou pro další moje věci. Když jsem si balila ještě nějaké věci všimla jsem si že se na sedačcev obýváku válí podprsenka, ovšem ta nebyla moje. Mužíček nezahálel. Já ani nešla do ložnice zjišťovat, která je ta šťastná a ani on neměl tolik odvahy aby za celou tu dobu vylezl ven. Možná že byl tak zpitý že ani neslyšel že tam jsme. Vzala jsem tašky, psa a zabouchla dveře za jednou kapitolou svého života. Trvala sice jen dva roky, ale dodneška mi z ní zbylo hodně nízké sebevědomí, i když se to mnoha lidem kteří mne znají asi ani nezdá. Být v té době zákon o tom, že by mohl být vykázán z bytu jak to je dnes, asi by už z něj byl bezdomovec, ostatně ani nevím jak skončil.
Po rozvodu mi volala bývalá tchýně a s pláčem mně prosila o odpuštění. Nevěděla jsem co jí mám odpustit, dostatečně mne před svým synem varovali, to já neposlouchala. Bylo mně jí líto, už proto, že jsem měla s nimi výborný vztah a nikdy jsme nebyly jen tchýně a snacha, ale i dobré kamarádky. Mohla jsem být a nakonec i jsem vděčná za to, že jsem to já i dcera přežily a jestli toto zamyšlení pomůže byť jen jediné ženě v tom, že se také z takové situace rozhodne vyvléknout pak mělo jeho napsání smysl.....
P.S.Toto téma jsem popsala ne proto, abych byla litována, ostatně jsem neposlouchala všechna varování, ani kvůli tomu, abych si zvedla "sledovanost" a počet komentářů, ale proto, že je téma domácího násilí stále bohužel aktuálnější......
....
.....
. Může snad být něco lepšího, no řekněte......