Dneska se pořádně ....

 

.... obujte a oblečte, protože nás čeká 

pěkně dlouhá procházka tak ať vám není zima. A kdyby přece jen, tak si myslím že nějaký svařáček nebo punč, případně něco ostřejšího vás spolehlivě zahřeje. Jen tedy dnes začneme trochou kultury, pak se projdeme Prahou a skončíme na náplavce v naší klasické zastávkové destinaci, Vltavské restauraci. 

Když jsem letos propásla všechny adventní zájezdy, protože po dvou kovidových letech zákazů byli všichni tak natěšení že vzali zájezdy útokem a všechno vykoupili dřív než jsem si vůbec stačila vybrat. Takže jsem si řekla, že si udělám adventní výlet po svém. Protože nechodím do práce, můžu si udělat výlet i na víc dní a proto jsme se s Padesátkou domluvily, že mi poskytne azyl a vyrazíme do víru velkoměsta. Nabídla mi, že vyrazíme za kulturou, a jelikož jsem pro každou špatnost, souhlasila jsem. Tím myslela že vyrazíme ve čtvrtek večer na koncert skupiny Krausberry. Ona už na nich několikrát byla, pro mne to byl nepopsaný list ale poznat se má všechno. Schválně jsem tak ani nekoukala na YT abych věděla do čeho jdu. Takže ve čtvrtek 8.12. jsem sedla odpoledne na vlak a jela do Prahy. Sešly jsme se přesně na daný čas na Černém mostě před metrem. U Padesátky jsme něco pojedly, prošly se po nákupním centru (bydlí na velmi nebezpečném místě pro peneženku, což jsem taky pocítila) a vyrazily zpátky na Národní do klubu Vagón. Tenhle klub k mému překvapení pochází už z třicátých let! Už tenkrát se zde dalo bavit u dobré hudby a pití. Jen podoba byla jiná než dnes, opravdu vnitřek vypadal jako vagón, i falešná okna měl. Za války pak sloužil jako kryt. Dnes jsou na zdech vymalováni bardi rocku, blues, jazzu nebo si můžete na velkých panelech pročíst historii našich známých kapel či zpěváků. 

Našly jsme si místo ve vzdálenější části, chtěly jsme se také občas slyšet a zvuková zkouška naznačovala že s tím budeme mít problém i tak. A čekaly jsme a čekaly, občas šla pro pivko jedna pak druhá a čas plynul. Až kolem půl desáté se začala samotná produkce. Moc o ní říct nemůžu. Ne že by to byla vina přílišné konzumace alkoholu, spíš zvukaře a ne zrovna dobré akustiky. Nerozuměly jsme totiž nejen jedna druhé, ale ani zpěvákovi. Ani co zpíval ani co říkal. A o moc lepší to nebylo ani v blízkosti pódia. Po přestávce jsme se nakonec zvedly a šly na metro zpátky. Následně mi Padesátka pustila písničky z YT takže jsem alespoň věděla která bije. 😁

Dnešní procházka ....

 

.... bude jen taková lehká odpočinková, aby 

jste se před tou další adventní moc neunavili. Ta bude poněkud náročnější na délku. Před adventem i během něj jsem měla pár pochůzek ve městě a při jedné jsem  cestou autobusem zaslechla, jak si ženské povídaly o tom že v KC je výstava kostýmů z českých pohádek. To byla výzva a jelikož okolo KC jsem stejně měla cestu, řekla jsem že to obhlédnu. Výstavní síň v KC je malá, takže se nedalo čekat že by tu bylo narváno exponáty. Ale popravdě mohlo jich asi být i víc. Abych nebyla nespravedlivá, pravdou je, že velkou část zabíral pohyblivý betlém. Byla jsem jediným návštěvníkem a tak jsme měly čas si s paní která hlídala popovídat a taky mi nakonec spustila i betlém ....

A pěkně chodit ....

 

.... po těch dnech nadužívání si. Doufám, že jste si

svátky užili bez zabodnutých kostí v krku, hořících stromečků a jiných klasických vánočních pohrom. A nyní nastal čas, kdy je potřeba se pěkně rozhýbat. Takže procházka číslo jedna, adventní Litomyšl. Ta se konala o druhou adventní neděli. Jela jsem za holkama po jejich návratu z lázní, měsíc jsem je neviděla takže jsem byla natěšená. A těšila se i na Litomyšl samotnou. Té správné náladě chyběl sníh, protože advent s deštěm, blátem a větrem není nic moc. Aspoň má ale člověk ten správný obhajitelný důvod proč si dát tuhle i tamhle vánoční svařáček nebo punčík. Aby nezáblo 😉....

Jak to zas letos ....

 

.... zase udělám. To je tradiční každoroční otázka kterou 

si kladu před vánoci. A o co jde? O vánoční výzdobu. Venku i doma. Hlavně jde o světýlka a kam je všude nacpat. Co se týče části domu k chodníku tady už mám druhým rokem jasno, tam se po zakoupení nového osvětlení, takových těch svítících "cancourů" po celé délce oken a okolo dveří už neexperimentuje, spíš jde vždycky o zahradu, okna na terasu a samotnou terasu. A pak v obýváku. Jelikož stromeček nemáme, tak mám vždy místo na skříňce pro něco většího. Ta letošní mi tedy dala při výrobě docela zabrat. A pak tedy adventní věnec. To je taky vždy otázka. Jakou barvu dozdobení vybrat, klasický kulatý nebo něco netradičního, svíčky klasicky fialové s růžovou, nebo k celkovému barevnému ladění? 

Letos mám ty přípravy trochu postavené na hlavu, nesmím totiž nic moc dělat, ruka se nesmí prostě namáhat ani krájením čerstvé mrkve! To že jsem to podvakrát dost porušila jednou mohutným gruntováním koupelny a podruhé porcováním ryb se mi vymstilo, protože ruka si to nedala moc líbit a bolela. 

Nakonec jsem se se vším nějak popasovala s větším či menším úspěchem a jak to letos vypadá u nás s výzdobou se podívejte v dnešním článku ....

Přání všem .....

 

Kde a čím začít ....

 

..... tak to je momentálně dilema. Já se svojí 

úchylkou dávat články v časové posloupnosti jak vznikaly fotky teď trpím, protože mám ještě fotky z podzimu, ale i k momentálnímu adventnímu času a momentální ne zas tak v posledních letech obvyklé situaci že je sníh. Mám jak adventní z Litomyšle, tak ze Třebové i Prahy, mám i sněhové odsud i z přejezdů do Litomyšle přes Kozlov, a mám i nafocenou letošní vánoční výzdobu. A teď tedy čím začít .... babo raď.

Nicméně i tady se budu držet tradice a začnu tedy od první adventní neděle, kdy jsem se ne úplně plánovaně přichomýtla k rozsvěcení vánočního stromu ve Třebové. Původně jsem si šla dát vánoční punč, který se už třetím rokem na náměstí nabízí, ale zatím jsem neměla nějak šanci se tam dostat. Dokud jsem byla v práci tak to vycházelo jen o víkendu anebo, když už jsem tam byla a fotila výzdobu, tak byla taková zima, že jsem ráda vzala za vděk odvozem domů který se mi nabídl. Ono fotit a ještě držet kelímek se nějak moc neslučuje. A ani tentokrát jsem neochutnala, protože fronta se táhla přes půl náměstí dvojstupem, a stát v ní půl hodiny mne tedy vůbec nelákalo. Takže jsem si jen nafotila opět krásně ozdobené náměstí a vyrazila domů. Jen byla škoda, že ještě nebyl sníh ....

I když tady nasněžilo ....

 

.... a snad i ještě nasněží, tak stále ještě zůstaneme

v začátku listopadu, kdy jsem podvakrát vyrazila fotit. Jednou se starosklíčkem a Nexíkem a podruhé provětrat zas Nikouše, aby mu to nebylo líto. Po oba dny kdy jsem byla fotit mě vytáhla mlha nebo její pozůstatky. A dokonce i se sluníčkem. Tedy v případě dnešních fotek. A to jsem se po stažení dočkala docela velkého překvapení. Netušila jsem že nastavení focení do RAW na Nexíkovi až tak zahýbe barevným podáním fotek. Ale zase, když fotit starosklíčky tak proč ne i starobarevnost a la šedesátky? 😉 ....

Prokletí vánočních filmů ....

 

.... aneb Láska nebeská, byť je to prostě

romantická limonáda, je prostě jen jedna. A všechno ostatní, co se snaží vypadat jak ona je na nic. Tím myslím české vánoční filmy které jsem v poslední době viděla. I když jsou dobře obsazené. A pokud jsem si myslela, že Šťastný nový rok I, je takové dno těžko uvěřitelných náhod, tak film Láska hora přenáší mě tohoto pocitu dokonale zbavila.

První z těchto filmů které mi proběhli před očima v posledních dnech je Přání Ježíškovi z loňského roku. Je to přesně ta skládačka různých osudů, které na sebe nějak navazují a prolínají se. Rozhlasový moderátor (Richard Krajčo) který má svůj noční pořad kde radí osamoceným sám vychovává po smrti manželky malého syna (Jakub Barták), převezme telefonát mladé ženy která je rozzlobená na celý svět (Elizaveta Maximovna) a netuší co mu vlastně v dalších hodinách přinese, Santa Claus (Petr Vaněk) je děvkař, který proplouvá životem v cizích postelích, nemilosrdná ředitelka rádia (Táňa Pauhofová) s manželem (Matěj Hádek) na první pohled mají šťastné manželství, ale na druhý pohled se ukáže, že i oni mají své trauma v podobě smrti novorozeného potomka, manželství policejního krizového vyjednavače (Jiří Langmajer) trpí nevěrou jeho ženy (Anna Polívková) demencí jeho otce (Arnošt Goldflam) a naprostou lhostejností jejich dcery (Veronika Marková),

rodiče manažera rozhlasu (Jiří Burian alias raper Kapitán Demo) trochu praštěný pár (Jaroslav Dušek + Eva Holubová) se snaží svého syna nahnat do sňatku, ale nějak to stále podle jejich plánu nevychází. A tak se malá uprchlice z dětského domova (Valentýna Bečková), rošťák z ulice (Nico Klimek) svobodná matka (Veronika Khek Kubařová) a ostatní tak nějak sejdou na Štědrý den ve svátečně vyzdobeném Brně v často neuvěřitelných situacích. 

Mínusy - opravdu někdy ty situace jsou tak neuvěřitelné že si říkám jestli  režisérka tak strašně podceňuje diváky

Plusy - obsazení a hlavně výkony dětských herců a zasněžené vánočně vyzdobené Brno

Hodnocení na ČSFD 67%

Láska hory přenáší je po dlouhé době česko - slovenský film z letošního roku. Sice není úplně z ranku vánočních, nicméně i tady je zima kulisou. Tentokrát zima tatranská. Celý film se odehrává v jednom dni na jednom místě a tím je horský hotel. Majitel Róbert (Richard Stanke) vdává dceru Alex (Anna Fialová) a po rozlučce se svobodou se mu ztratí ženich Matěj (Noël Czuczor). Lyžařský instruktor Petr (Marek Lambora) se snaží sbalit tu nejkrásnější účastnici výcviku Kláru  ( Natalia Germani), neurotická matka (Lenka Krobotová) neustále tyranizuje svými výlevy nevěstu, nevlastní otec nevěsty, kriminalista, hledá, pátrá a zapisuje stále něco do notýsku, stará teta neustále pro změnu hledá Kukuru, který by možná měl přijít, svědkyně i oddávající se někde zapomněli a všemu tu vládne vedoucí hotelového personálu Patrik (Csongor Kassai) v postavě ne nepodobné dokonalému panu Gustavovi z Grandhotelu Budapešť. 

Celý film je sledem stejných scén z pohledu nevěsty Alex, jejího otce Róberta a Kláry. Samozřejmě že ženich se nakonec najde, svědkyni přiveze hrdina Petr, a dceru nakonec oddá na palubě vlastní jachty její otec, který jako kapitán plavidla má právo oddávat. A tetička se nakonec dočká i toho Kukury....

Mínusy - snad celý scénář

Plusy - nevím, za mne snad jen výkon Csongora Kassaie 

Hodnocení na ČSFD 47%

Ale abych pořád něco úplně nehaněla. Trochu mi spravili chuť dva filmy. Kdo viděl film Ženy v běhu asi se těšil na další avizovaný film stejného režiséra a tím je film z letošního roku Srdce na dlani. Příběh jedné rodiny, Josefa (Bolek Polívka) který si po odchodu do důchodu splní svůj starý sen, dělat pouličního klauna, syna Karla (Vladimír Polívka) který je po jednom nevydařeném horolezeckém výkonu upoután na vozík a dcery Aničky (Jana Pidrmanová) které se zhroutilo manželství. Josef se při svých pouličních vystoupeních seznámí s Maruškou ( Eliška Balzerová) která brázdí ulice se svou pojízdnou kavárnou. Anička zjistí, že se vrátila do sousedního domu její dávná láska Pavel (Matouš Ruml). A do všeho toho se přimotá baset Váleček. Podaří se najít lásku všem nebo jen někomu? 

Kdo viděl Ženy v běhu má už jasno....

 a jak už ve svém článku psala Padesátka, na Vladimíra Polívku se nejen krásně kouká, ale i něco umí.

Mínusy - zhruba stejný děj jako Ženy v běhu, i když tam mi přišlo že bylo víc humoru, rozhodně pro mne byl top výkon Ondřeje Vetchého

Plusy - skvělý herecký koncert dvou tak rozličných herců jako je Bolek Polívka a Eliška Balzerová. I když u Bolka Polívky by se člověk divit neměl, on totiž dokáže jak vážnou notu tak i tu veselou.

Hodnocení na ČSFD 65%

Poslední a úplně nejčerstvější filmový zážitek je z pátku. Na Netflixu u Padesátky jsme si pustily film také z letošního roku a to Promlčeno. Jedná se o thriller, jak je v upoutávkách, ale to mi zas tak úplně nepřijde, já bych řekla spíš psychologické drama s prvky krimi. Akce zde není hlavní, a ani jí tu moc nenajdete, nicméně o napětí není nouze. Opět se jedná o film odehrávající se v daném časovém úseku, kde se ale jedná o události staré dvacet let. 

Rozhlasové moderátorce Evě (Barbora Bočková) se ozve z Ameriky záhadný Čech Radek (Karel Roden) s tím, že by potřeboval najít jistou mladou ženu a vyrovnat se konečně s minulostí. Evě se podaří dostat jeho příběh do živého vysílání své noční show. Jenže nic není tak jak vypadalo, Eva sice ví, že by se mělo jednat o nějaký dávný příběh, ale netuší, že až se začnou rozplétat nitky dvacet let staré vraždy a dalších zločinů, začne se jednat vlastně i o její život, o její trauma z dětství kdy se domnívala že viděla smrt svého otce, stejně tak jako trauma mladé Elišky (Denisa Barešová)  a její matky (Vilma Cibulková). Radek svůj plán připravoval dlouhá léta a jeho uskutečněním chce dosáhnout spravedlnosti a odsouzení zločinu který byl kdysi spáchán a který doposud není promlčen. Do jeho pochmurného vyprávění je vtažena nejen sama Eva, ale i pražská kriminálka, bývalý firemní advokát (Igor Bareš) a další aktéři zapomenutých událostí. Radkovo přiznání a vysvětlení situace zasáhne tvrdě několik nevinných lidí. Co tedy je a co není

 promlčeno ?

Mínusy - kdo nemá rád povídavé filmy na své si moc nepřijde, byť i tenhle dokáže do děje vtáhnout a udržet vás v něm

Plusy - jako vždy skvělý Karel Roden kterému zdatně sekunduje Barbora Bočková

Hodnocení na ČSFD 73 %

P.S. Všechno je můj pohled na věc, samozřejmě nikoho kdo má takové filmy rád nechci hanět a zatracovat. Spíš to berte něco jako doporučení s čím neztrácet čas vůbec a s čím jen trochu. Vždyť i ona Láska nebeská je vlastně takový kýčovitý, i když dnes už ikonický film ... 😉

Zatímco všude vládne advent ....

 

.... my se dneska vrátíme na chvíli do prvních 

listopadových dní. Bylo krásně sluníčko, takže mě to táhlo ven. Ostatně jako vždycky když se takové počasí vyvrbí. V tom si myslím nejsem výjimka. Zvlášť když to je vždycky první den po dlouhé řadě zatažených dnů. Takže Nexík se starosklíčkem na krk, Myšpulína na vodítko a jde se. Ještě že už se ten hafan naučil, že když řeknu čekej,  a vezmu do ruky foťák, tak si zhnuseně sedne s vražedným pohledem a otráveně čeká až si vyfotím co chci. Naštěstí. Dřív vždycky byl problém že mi tahal rukou že chce pokračovat dál 😉

což většinou udělal vždy v tom nejdůležitějším okamžiku ....

Divoký západ nad Amerikou ....

 

.... nám tak trochu vynahradil celodenní 

upršené počasí. Od jeskyní jsme vyjížděli něco po čtvrté hodině hodině a před pátou jsme byli na místě....

Když se řekne Amerika, tak každý Pražák ví vo co gou. Ikona trampů, místo adrenalinových setkání undergroundu a disidentů, i místo konců nešťastných duší. Pověstné štoly v kterých bloudí duch německého vojáka Hagena i místo setkávání milovníků nudistického ražení rozháněného policií. Místo kde se natáčel Limonádový Joe ale také cíl mnoha nepohodlných politických vězňů, český Grand Canyon. To a ještě víc je nejznámější vápencový lom z mnoha okolo obce Mořina Velká Amerika. Nedaleko se ještě nachází Malá Amerika, a v úplně těsné blízkosti Mexiko, nebo též Trestanecký lom. 

Zatímco Velká a Malá Amerika nabízí pohledy na krásná modrá jezírka na dně, Mexiko v duchu svého jména jen džungli stromů ne nepodobnou té mexické. 

Velká Amerika je dlouhá 800 m, široká 200 m a hluboká 100 m. S přístupem dolů, do lomu je to takové trochu nejasné. Z bezpečnostních důvodů je průchozí štola snad neustále zavřená, takže lidé riskují sestup po stěnách lomu, ale za naší návštěvy tam přijížděla a odjížděla auta, lidé tam venčili psy. Kvůli hloubce a průzračné vodě v jezírkách zde momentálně nejvíc najdete potápěče kteří tu mají výcvikové středisko. Zespodu to musí být impozantní pohled, ale z vrchu je opravdu jedinečný. Lom se po cestičkách dá obejít kolem dokola, ale nejkrásnější pohledy na něj jsou dva. Z obou protilehlých konců, kdy máte celý lom před sebou a kde jsou také vyhlídkové plošiny ....

Když to vezmu co do počasí ....

 

.... byl tento výlet jeden z nejhnusnějších. 

Od brzkého rána kdy byl odjezd pršelo a pršelo, když jsme šli od autobusu nahoru na hrad pršelo,  a pršelo do doby než jsme vlezli do hradu. V okamžiku kdy jsme ho opustili začalo zas pršet a opět pršelo až k příjezdu ke Koněpruským jeskyním. Jestli pršelo i po dobu prohlídky to nevím, okna tam nebyla, ale když jsme vylezli ven bylo velmi zataženo a velmi větrno. K autobusu jsme už ale docházeli za dalšího deště. Počasí se nad námi smilovalo až při poslední zastávce a dokonce nám zapadající sluníčko a mraky připravily na závěr dne krásnou podívanou. 

A zabrousíme opět do historie. 

Koněpruské jeskyně jsou nejdelším jeskynním systémem v Čechách. Nacházejí se v CHKO Český kras asi 5km od města Beroun a 4 km od města Králův Dvůr pod návrším Zlatý kůň. Jde o třípatrový jeskynní systém v devonských vápencích. Mezi jednotlivými patry je rozestup 70 m. Jako první bylo objeveno náhodně v roce 1950  střední patro při odstřelu v nedalekém vápencovém lomu Čertovy kameny. Jeskyně byly zpřístupněny v roce 1959. V jeskyních se nachází mnoho komínů které vytvořila ve vápenci voda. Koněprusy nemohou co do krápníkové výzdoby konkurovat Moravskému krasu, ale najde se tu i nějaká ta raritka. Jmenuje se Koněpruské růže a obsahují v sobě opály. Našlo se zde i mnoho kostí prehistorických zvířat i zbytky kostí ženy druhu Homo sapiens sapiens staré 40000 let. V nejvyšším patře se našla i penězokazecká dílna z 15. století.

Celková délka přístupných částí je 620 m a vyšlapete na ní úctyhodný počet schodů, celých 530 včetně závěrečného výstupu po točitém schodišti k východu z jeskyní. Ale mohu říct, že já na schody nejsem, ale vůbec si to neuvědomíte že jich je tolik. Asi proto, že se jimi sestupuje víc dolu, ale nahoru se jde spíš stoupajícími chodbami. Při návštěvě se vyplatí sejít i do bývalého lomu pod vchodem do jeskyní, je tu totiž okolo jeskyní zajímavá naučná stezka a jako bonus si můžete v lomu najít i nějakou tu zkamenělinku. My tam tedy v rámci zájezdu nešli, ani to počasí tomu nenahrávalo, ale určitě za pěkného počasí je ta procházka určitě velice pěkná ....

K věcem poněkud přízemním ....

 

.... leč nutným se dostaneme v dnešním posledním

zastavení na Karlštejně. Tedy lépe řečeno v podhradí. Ale abychom toto první zastavení které se neslo i v duchu duchovna nekončili úplně přízemně a materialisticky, ještě si uděláme takový malý výlet do historie. Určitě si pamatujete že se pan purkrabí z Vartenberka ve filmu Noc na Karlštejně několikrát zaklínal jménem sv. Palmácia. Já a možná nejen já, si myslela, že jde o postavu fiktivní, ale při výkladu průvodce v Pokladnici hradu mne najednou jeho jméno probralo z určité letargie. Spojovalo se s některou z vystavených monstrancí či jinou památkou kde by měl být jeho ostatek. Takže mi to nedalo, a zapátrala jsem v tetě Wiki a ta na mě vyplivla toto. 

Sv. Palmácius byl údajně! římským politikem narozeným v Trevíru a popraven jako mučedník. Měl být římským politikem a senátorem, ale přímý důkaz o jeho existenci není dostupný. Měl se zúčastnit povstání Thébské legie v Xantenu, kdy se odmítli křešťanští legionáři zúčastnit pohanské bohoslužby. Za to byli popraveni a s nimi právě sv. Palmácius a také už tedy známější svatý sv. Mořic.

V římskokatolické církvi je uctíván jako světec a jeho svátek připadá na 10. května. Takže kdo ví, třeba to opravdu je jen fikce .....