Hory ....

Skalka ....

Skála ....

S dráty .....

Než rozkvetou ....

Půl srdce je v prachu ....

Všimla jsem si ....

.... při cestě z práce, že na splavu se po posledních mrazivých dnech ukázali letošní první ledouni. A tak jsem si včera po vysilujících dnech kdy jsem tvořila DPH a Kontrolní hlášení na chvilku vyběhla s foťákem zkusit jestli by se něco nedalo blejsknout. Obzvlášť potom, co v zasílaném e-občasníku byl článek jak ledouny fotit.  A tak jsem si to šla vyzkoušet. 

Něco málo jsem tedy nafotila, a tak dneska, když zas sněží si k tomu dáme i něco málo ledu....

Když se zamilujete ....

.... do ohromných dandičích očí a po několika psech a letech 

se k vám dostane váš Pan Pes je to něco úžasného. Tím Panem Psem je Bobeš. Před ním jsem byla jen zamilovaná do každého jezevce a velkého havinka kteří naší rodinnou smečkou prošli.

Tohle bylo a je úplně něco jiného. To je zbožňování. Prostě našel si mě pes který s mou osobností naprosto splynul. Kvůli němu jsem přestala dělat mnoho věcí, protože jsem se od něj nedokázala odloučit, ale začala jsem dělat spoustu jiných. V životě by mne nenapadlo, že bych někdy jezdila se psem na výstavy. A hle! pět výstavních sezón a pět šampionátů. Spousty krásných chvil  a veselí které jsme spolu s mým po mnoha letech znovuobjeveným kamarádem na těch výstavách ale i na cestách na ně zažili. Dokonce jsem díky tomu měla možnost jet i do Rakouska a vidět jak vypadá taková sjezdovka ve vysokohorském středisku když není ještě sníh, pokochat se krásnou cestou a zajímavou architekturou Polska, ale vidět i majestátní Dunaj a Váh na cestě do Nitry. A taky zažít ten super pocit, když se vám podaří porazit váš velký psí vzor, Bobešovýho tátu. 

A co teprve ty skvělé chvíle s mnoha jeho známými a kamarády na jeho chatě na jihu Čech, kde jsme měli základnu když jsme se účastnili výstav v Budějovicích. To je mimochodem místo které jsem si taky zamilovala. Tedy tam kde má chatu. Pod Novohradskými horami...

Měla jsem takový sen, mít ještě jednoho takovýho okáče, ale věděla jsem také, že není pro mne finančně dostupný a dlouhou dobu jsem si myslela že Bobeš už zůstane jen ten jeden jediný. Sice byl jeden pokus, když jsem si z Prahy přivezla dvouletého dandíka který se vrátil majitelům z Rakouska, ale to nedopadlo tak jak si představoval majitel a tak si ho zas odvezl zpátky. Dokonce jsem po Bačíkově smrti začala uvažovat o adopci jezvčičky z útulku, ale pak se mi ozvala jedna chovatelka jestli by se tu nenašlo místo pro jednoho pepřáčka. Po krátké poradě s polovicí jsem jí napsala že ano, a tak jsem se stala spolumajitelkou druhého dandíka v mém životě. Pořád  mi to každý den, když se mi vnucuje večer do náruče a zbožně na mě poulí ty kukadlice připadá jako něco nepravděpodobného. Že se mi moje přání a sen splnily a já mám ještě jednoho dandíka. Ale Bobeš, Bobeš je prostě ten jediný Pan Pes a velká láska. A tak to bude vždycky.....

Dávno již tomu ....

.... co kvůli Bobešovi vznikl tenhle blog. Letos to bude v květnu 9 let. Jenže macecha zlá začala i s jinejma věcma, a na Bobíška a jeho kamarády začala zapomínat. Článků jim věnovaným začalo valem ubývat. A jen občas si na něj vzpomněla a dala nějaké fotky.

Ale fotila, a fotky syslila a teď, když už nemá co na blog dávat, jí jsou dobré....

A tak se trochu vrátím k tomu co se vlastně u nás (ne)změnilo. 24.10.18 odešel v patnácti letech  a po patnácti letech s námi labík Bačík. Odchoval Matyldu, Bobeše a Matese. Krom Bobeše už jsou všichni za Duhovým mostem. V létě mi za ptačí Duhový most odletěl žakouš Oskar, a v prosinci přibyla šedá chlupatina a had na čtyřech nohách Myšpulín. 

Následek přechodného částečného ochrnutí Bobeše před třemi roky se ukázal jako fatální v tom, že zadní nožky a svěrač s močákem nepracují na sto procent, ale nikdo si to nedal do souvislosti. Ani vet, a tak jsme léčili nejdřív to co napadlo všechny, a to nachlazení. Pak možný zánět, později prostatu, navržená byla kastrace, tu jsem odmítla a tak jsme vyzkoušeli chemickou. Jak se ukázalo, nemělo to krom toho, že se Bobešovi zmenšila o dost varlata a přestala moč smrdět, žádný jiný výsledek. A Bobeš čůral a ztrácel bobky dál.

Provedla se urologická vyšetření, všechno negativní a tak mi nakonec nabídl vet že mne objednají do Brna na kliniku na neurologické + interní vyšetření vyšetření. Včera jsme tedy obě absolvovali a vlastně jsem se nedozvěděla nic, co bych nevěděla, nevypozorovala a tak trochu už netušila. Jícen naštěstí v pořádku (to byly ty zvracecí problémy rok 2016+17) kdy mi vet řekl, že ty změny na jícnu jsou už trvalé a nevratné. Naštěstí se to neprokázalo a už rok a něco je mi to jasné. Jen jsem se za ten rok neprokrastinovala k tomu abych se objednala na kontrolní rentgen. 

A to, že ten horší pohyb zadních nohou, stáčení jedné packy do strany a i to učůrávání a ztrácení bobků by mohlo být následek toho ochrnutí, mi začalo tak nějak vrtat hlavou už taky dřív. 

Včera se to tedy potvrdilo, jen se bohužel už po těch letech nedala určit příčina proč k ochrnutí došlo. Jestli nějak ve tmě špatně šlápnul, nebo do něčeho narazil, kdo ví. Tehdy byl na rentgenu vidět otok kolem páteře, včera byl rentgen čistý.

Takže budeme rehabilitovat, dostali jsme nějaké léky na zkoušku a už asi napořád budeme potřebovat plenky.

Myšpulín dál cvičí naší pozornost a schopnost okamžité reakce, s Bobím se víc a víc sbližují (což jsem strašně ráda) a doufám že to tak bude už napořád. I když předpokládám, že nějaké třenice a různice budou, ve smečce dvou psů to je normální. Naštěstí Myšpulín pořád ví, kde je jeho místo mladšího psa v hierarchii a nesnaží se vůči Bobešovi prosazovat.

Zimavo ....

.... tu už je druhý den. Žádný ušolíchaný mrazík, ale pořádných - 10°C v noci a kolem -5°C přes den. A to navíc i svítí sluníčko!

Strašně jsem se musela smát při zprávách jak s tragickými tvářemi oznamovali jejich moderátoři jaká u nás nastala kalamita když začalo sněžit. Zajímavé, v lednu a příroda si dovolila trochu se vrátit ke svým povinnostem a nasněžila ....

Nějak jsme si odvykli žít s tím, co dřív bylo zcela běžné. V zimě sníh, v přírodě vlci a medvědi. A když se to náhodou na chvíli vrátí, jsme z toho perplex. Co by pak měli říkat v Rakousku a horských oblastech Německa, když jim tam napadlo kolem tří až pěti metrů sněhu!

Dneska jsem se šla přesvědčit na zahradu, jestli budu muset sebou do opravy vzít jen objektiv nebo i foťák, ale naštěstí to odnesl jen ten objektiv. Takže jsem si cvakla pár sušin, které na zahradě zůstaly po letní sezóně....

Dneska modře ....

..... protože venku, alespoň tady, je po hódně dlouhé době

modrá obloha a sluníčko. Ovšem taky pořádnej samec. Dokonce tak mrzne, že na schodě okamžitě zamrzlo Bobešovo počůrání se. No snad se v pondělí na něco přijde co by nás toho zbavilo, případně to zmírnilo. Jedem totiž do Brna na vet kliniku na neurologické vyšetření. Tak se uvidí na co se přijde. Já už bych byla ráda kdyby se to nějak rozseklo. Bobeš to má na háku, tomu je to jedno, vlastně o tom ani neví, jen v okamžiku kdy začnu hudrat se to snaží po sobě uklidit svým psím způsobem. Vyblízat. 

To mu ale zakazuju a tak je z toho takový zmatený.

Ale zpět k fotkám. Něco květů, něco architektury a les. To je dnešní modrý článek ....

Pokračujeme zeleně ....

..... tentokrát v domácích lesích. Tropy už jsou za námi (a to doslova) a tak zabrousíme do luk a lesů. Ano, je tu jedna ještě krásně letní luční fotka z Dobříše jako vzpomínka na léto ....

Zelená .....

.... se zelená. Nejen venku, jak leze sníh pomalu dolů, tak se bude zelenat i tady. Zelenalo se v přírodě ale i ve sklenících, tam obzvlášť. Hlavně u kaktusů. Ono člověk nějak nevěděl co a kde fotit, krásných rostlin tam bylo spousty, a tak jsem si tu a tam vyfotila buď něco co z nám anebo co mne nějak zaujalo.

To druhá část fotek z přírody, tedy hlavně z brdských lesů už bylo něco jiného. Tam mne zaujaly pavučiny na mladých smrčcích ve světle sluníčka v okamžicích kdy se zvedala ranní mlha .....

Dnes se ale nejdřív podíváme do tropů a pouští

Dorůžova .....

.... se nesou dnešní fotky. Opět jsou focené, krom jedné, v Botanické zahradě. Ale moc exotiky nečekejte, takové jsou jen dvě.

V parku jsem fotila zcela " obyčejné " růžičky. Tedy obyčejné, ony už tyhle moc na zahradách nevidíte, jedná se o francouzské staré parkové růže zvané Bourbonky. Mají nádherný květ i vůni, jenže prostě to nejsou čajohybridy s jedním pravidelným květem....

Venku bílo ...

...... a tak si tu střihneme taky nějaké fotky s bílou. A nejvíc bílé vždycky nachytám na květinách, takže se opět vrátíme v čase do Botanické zahrady, a to ne naposledy.....

Momentálně tu zas od včerejšího odpoledne silně fouká a od noci chumelí a chumelí. Jediný kdo z toho má obrovskou radost je Myšpulín, který dokáže ve sněhu řádit hodiny, a kdybych ho nevolala domů, asi by tam vydržel celý den. Je to zřejmě pes polární, ještě jsem nezažila štěně které by tak milovalo být za každého počasí hodiny venku. Prostě přímo učebnicový příklad dandíka ze skotské Vysočiny.