Poslední co mi zbývá ....

... ještě z pražské procházky je takový malý pelmel

různých pohledů a různorodých maličkostí které jsem po cestě

nafotila a které se nějak nehodily k žádnému tématu zde uveřejněných

článků ....

V průchodu kde jsem si oklepávala trdelník od nánosů skořice jsem před sebou

uviděla tuhle krásnou bránu. Za ní je vchod do Vrtbovské zahrady.

Tu si nechám na příští návštěvu Prahy.

Návštěvníků se našlo dost i tak

Mezi množstvím výkladů nabízejících různé křišťálové suvenýry, zlato a jiné

působil tento výklad jako zjevení. A což teprve ta nádherná kamna!

Pokud vám následující tři fotky budou připadat že se najednou ze mne stala fotografická

jednička, tak vás vyvedu z omylu. Nefotila jsem je já, ale ona slečna v Nikon Academy

když zkoušela jestli mi to ostří nebo ne. Prostě ona to vychytala i při obyčejném zkušení.

Ty fotky, byť jsou jednoduché se mi nesmírně líbí a zbývá mi jen tiše závidět ....

Ten skok je znát ...

Když vidím zajímavé auto nebo motorku, nedá mi to abych si ho

nevyfotila. Tohle bylo opravdu auto, které se zas tak moc často na našich

silnicích nevidí. Bohužel celkový záběr stál za velké kulové, opět

mne vyšplouchlo ostření. Tak mi zbylo jen pár technických detailů ...

.... a jedna odrazovka v nablýskaném blatníku ...

Snažím se .....

.... pokud to jde a pokud to přímo není žádoucí, vyhýbat se

na fotkách tomu, abych tam měla lidi. Někdy se stane, že se stanou

příběhem té fotky, prostě jí dotvoří a to je případ následujících fotek.

Tady jsem ty lidi naopak fotila vědomě, protože mi přišlo že s nimi to

bude ještě zajímavější ....

---

Přestože byla v lese mlha, našlo se dost lidí, kteří se do něj vydali z

různých důvodů. Já kvůli focení, jiný kvůli zdravotní procházce a

další zas kvůli venčení psíka

Tenhle snímek jsem si nazvala pro sebe Zelené vdovy na procházce. Tento výraz

není mým výmyslem, ale je to oficiální název pro ženy bydlící v nových satelitech.

Většinou jsou to ženy podnikatelů a manažerů které jsou v domácnosti,

zajišťují mužům reprezentaci na různých akcích, starají se o dům a děti a jejich mužové

na oplátku vydělávají a zaobstarávají rodinu. Takové vlastně české Zoufalé manželky.

Mají zajištění, ale za cenu celotýdenní samoty. Není bez zajímavosti, že právě v téhle

skupině je podle psychologů největší počet alkoholiček a konzumentek psychofarmatik.

Nepotkat na Petříně nikoho je asi z říše pohádek, ale sem prostě lidé patří ...

Když jsem si tak hověla na lavičce na pozdním sluníčku kousek ode mne

dorazili tito tři. Novomanželé a fotograf. Neodolala jsem a taky si párkrát cvakla

Přes Petřín ....

Od Jezulátka mne čekala už jen cesta domů.

Lanovkou. Před tím ještě jsem, jak byl řečeno dříve zašla

do Nikon Academy, tam se podívala na pár opravdu dobrých fotek,

nechala se ztrapnit vlastním fotoaparátem a vyrazila dál.

Když jsem v Praze a potřebuji někam jet, nedám dopustit na dobrodiní

sms jízdenek. Takže jsem si zakoupila lístek a hurá na lanovku. Že

není něco v pořádku mi měla už signalizovat absence obvyklé fronty

lidí čekajících na to, až lanovka sestoupí z výšin Petřínských a budou

do ní moci nastoupit aby se zase nechali k výšinám vyvézt.

U dveří na nástupiště na mne ovšem místo jízdy čekal jen papír že

lanovka nejezdí. To už na mne tedy bylo za těch pár dní, a hlavně na ten čtvrtek,

věcí podléhajících Murphyho zákonům vážně trochu moc.

Z jadrnými kletbami jsem se tedy vydala do šplhání na vršek petřínského kopce.

Jedinou útěchou mi mohlo být to, že začalo pomalu na mé půlce města

zpoza mlhy vykukovat sluníčko a snažilo se mi cestu zpříjemnit ...

---

Ačkoliv jsem tu už psala o mnoha návštěvách a cestách po Petříně,

nikdy jsem vlastně nevyfotila nejslavnější petřínskou sochu! Asi proto, že

do těch dolních partií jsem nikdy nedošla. Takže díky Murphymu vám dneska

vlastně poprvé u sebe na blogu tuhle asi nejoblíbenější a nejslavnější sochu představit

O kousek níž je socha dalšího umělce, tentokrát z ranku sladatelů.

Vítězslav Novák. Byl to skladatel, hudební pedagog, klavírista a překvapivě i horolezec

Zas o trochu jiný pohled na Hradčany

Bývalá strážnice v Hladové zdi. Tady už jsme v mých obvyklých rejdištích

Jedna z mnoha vyhlídek odkud se můžete kochat pohledy na Prahu

Cesty a cesty. Kilometry cest a nikdy se netrefíte na tu na kterou chcete.

I když to tu máte prochozené do aleluja ...

Petřínské sady jsou galerií barev

.... a místem které nabízí bezpočet nádherných pohledů jak na Prahu, tak

na Hradčany

U jezulátka ....

Poté, co jsem se dohrabala z nebeských výšin

zpět dolů na zem, vydala jsem se pomalu směrem k Újezdu

a dolní stanici lanovky, abych se zas po ix letech nechala vytáhnout

k Nebozízku a odsud pěšky procházkou domů. Courala jsem se, koukala

do výloh, ba jsem si koupila i jeden teplounký trdelník, který se docela

v tom pošmournu hodil. Jen mne trochu zaskočil způsob posýpky. Doposud

jsem byla zvyklá, že hotový trdelník pěkně oválely v posýpce kterou jste si

vybrali a tím jak byl horký, cukřík pěkně přilnul k trdelníku. Samozřejmě

že se tu a tam něco usypalo, ale nebylo to nic tragického. Jenže slečna

mi na ten sice teplý trdelník nasypala hromadu skořice, ale ta při

každém ukousnutí nejen že se neustále na všechno sypala, takže jsem

měla za chvíli posypný celý kabát, ale při nádechu mne občas i pěkně přidusila.

Zalezla jsem si tedy do průjezdu a tam jsem si ten trdelník oklepala

a v klidu snědla. Když jsem se pak rozhlédla, zjistila jsem, že stojím před vchodem

do Vrtbovské zahrady. Přemýšlela jsem o tom se zajít do ní podívat,

ale nakonec jsem si řekla že courání budu ještě mít dost. Po cestě jsem ale

přece jen udělala jednu odbočku, a to do kostela Panny Marie Vítězné a sv.

Antonína Paduánského,který je více asi známý pod názvem U Pražského jezulátka.

Vždy tam vidím proudit davy turistů, ponejvíce Italů a Španělů. Jak by taky ne,

v kostele se skrývá památka pro kterou tyto národy mají velkou slabost.

Pražské jezulátko. Několikrát jsem okolo šla, ale poučena z ostatních známých

pražských kostelů a nechutně vysokého vstupného do nich ani jsem to nijak nezkoušela

tam jít. Tentokrát mne ale něco ponoukalo to zkusit a k mému velkému překvapení

se do něj může zadara. Tam,kde bych to právě kvůli vysoké návštěvnosti nejvíc očekávala

se nic neplatilo ....

Základem kostela byl původně pozdně renesanční luteránský kostel

Nejsvětější trojice. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel uzavřen, ale na přímluvu

Dominika Jesu Marii jej získal řád bosých karmelitánů. Na žádost císaře Ferdinanda II.

byl zasvěcen právě Panně Marii Vítězné a sv. Antonínu Paduánskému. Tento patronát

byl zvolen díky milostnému obrazu Panny Marie Vítězné ze Štěnovic, jemuž se přikládalo

vítězství katolických vojsk při bitvě na Bílé hoře.

V letech 1625 - 1644 proběhla rekonstrukce při které byla změněna původní orientace

kostela a přibylo mu průčelí podle vzoru římského karmelitánského kostela

Santa Maria della Scala.

Nejvýznamnějším artefaktem zde uchovaným je Pražské jezulátko. Soška pochází ze 16. století

a do Prahy ho přivezla ve své výbavě dvorní dáma Marie Manrique de Lara a kostelu jej následně

věnovala její dcera Polyxena z Lobkovic. Soška má nezanedbatelnou výbavu oblečení a každý

den ráno je převlékáno do jiného. V roce 2009 navštívil kostel papež Benedikt XVI a věnoval

Jezulátku zlatou korunu zdobenou perlami a granáty, kterou je soška korunovaná.

Dalším papežským darem je plášť od papeže Františka pro sošku zřejmě Panny Marie.

Vedle kostela je klášter bosých karmelitánů na který původně patřila i Seminářská zahrada.

Tolik historie a místopis a teď se do kostela podíváme. Ale moc fotek nečekejte, v kostele

jako vždy bylo velké množství věřících turistů kteří se zde nejen modlili, ale motali se pěkně pod nohy.

Byť si tu každý fotil, raději jsem udělala jen pár obrázků a zase vysvištěla ven. Navíc právě i objektiv

který jsem měla sebou se nehodil vůbec na focení interiérů.

---

Jak je vidět, probíhá zrovna retaurace oltáře, tak ani on není vidět celý.

Ono to stejně nikomu nevadí, protože všichni se soustředí jen na Jezulátko.

Jedinej kdo si fotil interiér a na něj se soustředil jsem byla já, a pak jeden pán.

Krásná malba erbů na stropě

A tady ho máme. Pražské jezulátko či Bambini di Praga

Plášť z Brazílie. Soška zřejmě zobrazuje Pannu Marii Vítěznou. Ale to

se jen dohaduji vzhledem k barvě pláště. Popisek tam nikde nebyl, abych zjistila

o koho se jedná

Trochu netradičně modrá kazatelna. Ostatně i rámy obrazů

a většina interiéru byla v kombinaci tmavě modrá - zlatá

A jedny varhany pro Majku

Děkovné destičky vyplňující výklenek okolo jezulátka. Je jich tam opravdu

požehnaně ...

Ve stříbrné kropence na svěcenou vodu která měla tvar mušle

jsem zkoušela fotit odrazy oken

Pokračujeme v rozhlížení ....

Ve včerejší drobné lekci z dějepisu jsem zapomněla

zmínit ještě jednu expozici která ve Svatomikulášské zvonici je

k vidění. Jedná se o podrobný (a vskutku v některých věcech překvapivý)

časový sled bojů během Pražského povstání které probíhaly právě na území

Malé Strany a Petřína den po dni od začátku povstání až do jeho konce.

první věcí co mne překvapilo byl fakt, jak byl Petřín silně opevněný

s dělostřeleckými bateriemi. Ono se to v celku nabízí, protože držet tenhle

kopec znamenalo mít na dostřel valnou část města. O tom že jako první v Praze byli

Američané, kteří se tu rozlédli a zase odjeli a do bojů nijak nezasáhli

se velmi dlouho mlčelo, to samé, že po nich se do Prahy dostala ještě PŘED

Rudou armádou Osvobozenecká armáda generála Vlasova a de facto

pomohla Praze přežít nejtěžší den povstání 7.5. a že díky její přítomnosti

se nepodařilo Němcům znovu Prahu ovládnout a že tedy v noci z 8 na 9.5. opustili všichni až

na jednu malou posádku na Klárově( která to nestihla) a pár odstřelovačů, bez boje Prahu

a odjeli do amerického zajetí. Takže ona stokrát omílaná (ne)skutečnost že Rudá armáda

vyhnala Němce nebyla až tak pravdivá. Devátého totiž už v Praze žádní němečtí vojáci nebyli.

Jen ti z Klárova a jak jsem říkala, těch pár odstřelovačů.

Rudá armáda se tak stala nesmrtelnou, zatímco vojáci generála Vlasova byli buď v nsledných dnech

hromadně popravení, nebo odvezení do gulagů a jen ti kteří se dostali do amerického zajetí

mohli mluvit o velkém štěstí.

Tak a dost už dějepisu, jdeme se zas rozhlížet a kochat výhledy kolem ...

Tak tohle je zadní fronta Hradčanského náměstí, které dominuje Schwarzenberský palác

(ten s černou střechou)

Kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici, zde je jedna

z nejnavštěvovanějších památek a kam se podíváme v samostatném článku

Tou památkou je Pražské jezulátko čili Bambini di Praga.

Kostel Panny Mariepod řetězem, známější spíš jako kostel Maltézských rytířů

na, jak jinak, Maltézském náměstí. V komlexu budov okolo něj je i maltézské

velvyslanectví, a vpravo od něj je vidět i další z estébáky hlídaných budov a to

budova francouzského velvyslanectví. Za ním je vidět stromy parku Kampa.

A proti velvyslanectví je známá Lennonova zeď.

Klasická zácpa na Karlově mostě

Opět jeden z pohledů na malostranské střechy ...

... a ještě jeden ...

Kostel sv. Tomáše

Kostel sv. Josefa a za ním pohled do Vojanových sadů

Budova která převyšuje ostatní s řadou stejných velkých vikýřů je Valdštejsnký palác

za ním je vidět část zahrad Pražského hradu

Svatí z Mikuláše povznesení nad politické dění. Zrovna se totiž chystal

nějaký předvolební mítink ODS.

Paláce patřící Sněmovně, Šternberský a Velikovský dům

A dominanta náměstí, palác Smiřických. Ten také patří do komplexu sněmovních budov

Pohled přes Vrtbovskou zahradu k altánu v areálu amerického velvyslanectví

Vrtbovská zahrada v přiblížení

Malostranské náměstí jsou vlastně tři místa. Dolní, kde staví tramvaj a stojí

Malostranská beseda, Horní kde je vchod do kostela sv. Mikuláše a tahle boční ulice

která je spojuje

Pohled na moderní výškovou výstavbu na Pankráci.

Nejnověji s V-towerem

Následující fotky jsou už focené při návratu domů, z mého oblíbeného místa na Petříně.

jak je vidět vykouklo i sluníčko a vznikl tak zajímavý efekt nasvícené části

města a té, která se dál utápěla v mlze

Pražský Smíchov, a dominanta kostel sv. Václava

Nové Město Pražské. V popředí Žofín, vzadu Vinohrady a Žižkovská televizní věž

Mlha byla sice pěkná na pohled, ale za to mi komplikovala automatické ostření.

Tím že byly kontury neostré, aparát se špatně chytal a odmítal zaostřit. Dost mne to

nejen vytáčelo ale docela i vystrašilo, přece jen byl málo používaný takže by měl být

relativně v pořádku. Když jsem tedy vyrazila na cestu k lanovce zničeho nic jsem se podívala

na nápis nad jednou výkladní skříní a ejhle! Nikon academy. Řekla jsem si, za zeptání

nic nedám, přinejhorším budu za blbou blondýnu která si pořídí foťák s kterým

si neví rady. Naštěstí jsem narazila na milou dívčinu která tomu tedy rozuměla

o mnoho víc, řekla jsem jí svůj problém, projela mi nastavení, vzala foťák a ...

jasně opět Murphy v akci. Foťák ostřil jak divý, bez jediné chybičky. Z jedné

strany mne to uklidnilo, z druhé jsem se vážně cejtila jak ta blbá blondýna.

Pokud jsem byla mimo mlhu, bylo všechno O.K. jak jsem začala fotit ty poslední

mlžné pohledy, opět začal foťák s automatickým ostřením stávkovat. Manuální mi

sice nevadí, ale při mém blbém vidění je s ním mnoho fotek nepoužitelných.