Z lesku první, z trochu menšího lesku druhé třídy
a kavárny pro horních deset tisíc, se podíváme do bídy podpalubí
a kajut posádky. Musím říct, že výtvarná i zvuková složka výstavy je dotažená
opravdu do dokonalosti. Zatímco v kavárně zní Strausův Modrý Dunaj, teplota
je příjemná a osvětlení navozuje atmosféru luxusní kavárny, v podpalubí na vás dýchne
vedro a hluk kotelny, tmavé chodby a ubohost kajut posádky ..... a což teprve
když dojde na samotné ztroskotání. Mrazivý chlad dýchající z ledovce, zvuky potápějící
se a rozadající se lodi, modravé světlo zpod mořské hladiny.
Kajuta posádky
Prkno z dřevěné lávky v kotelně a kus uhlí, kterým se topilo
v kotlích
Ony proslulé vodotěsné přepážky. Nakonec se ukázaly díky fatálnímu
poškození jako naprosto neúčinné ....
Věta, kterou celé peklo začalo.
Jak řekla jedna ze zachráněných: "Když jsme po tom
všem shonu pozorovaly ze záchranných člunů Tianic, vypadal jako když spí. Ale byl
to spánek smrtelně zraněného zvířete, které se ze spánku propadá do smrti"
Stát před ledovcem je zajímavé a zvláštní, i když se jedná o ledovec sladkovodní
je příšerně studený. Ledovec který poslal Titanic ke dnu, byl ještě studenější.
Proto byla voda tak vražedná. Většina lidí totiž zemřela velmi rychle na podchlazení.
Nechápu jak něco ledového může být ještě ledovější .....
I když tam prý byla cedulka Nesahat, jak je vidět sahali všichni.
Samozřejmě i Chmelařová ......
A nakonec další model Titanicu, tentokrát tak jak vypadal
po objevení.
Zachráněné housle jednoho z členů lodního orchestru a jejich příběh
Tolik z instalací. Ale ještě nekončíme. Další co vás z výstavy čeká, jsou věci zachráněné,
autentické věci z Titanicu. Není to zrovna veselé, dívat se přes propast věků na věci
kterých se někdo dotýkal, patřili ke každodennímu životu a přežily své uživatele ....
