Je nutné ....

.... už myslet na advent. Že je to brzy? Možná se to zdá, ale jak by mi už v květnu připomínala moje maminka: " Kvetou kaštany, brzy budou vánoce" .... šíleně mě tím pokaždé vytáčela, jenže když se tak na to člověk podívá, ono to vážně strašně rychle od těch prvních květů po padající plody uteče rychle a od nich už je to k vánocům jen skok. A tak když mi přišla do mejlu nabídka od cestovky s kterou jezdím nabídka adventních zájezdů, nejdřív jsem se zarazila a pak si říkám, však on už je vlastně konec srpna a prosinec je tu co by dup. A nabídka byla bohatá, jen trochu časově nevyrovnaná. Z 11ti zájezdů 6 v jeden datum, dva dvoudenní a ze zbylých jsou tři do Vídně. Takže jasná byla volba prvního zájezdu. Hallstatt. Už u Miloše jsem obdivovala krásné scenérie tohoto městečka na břehu jezera, ale i fotky na fb v cestovatelské skupině vždy mou chuť povzbudily. Navíc se mi podařilo dokonce zpunktovat na tuhle cestu i dceru, neb ona hory miluje a tohle městečko přímo pod horami leží. Ze zbylých jsem si sice vybrala několik které jsou  do míst kde jsem ještě nebyla, ale tady jsem narazila na ten problém, že všechny jsou 14.12. Stejně jako ten Hallstatt. Byla jsem tedy na vážkách jestli ještě jednou absolvovat Drážďany a advent tam, anebo na Königstein. Nakonec jsem zvolila pevnostní advent, protože se pak přejíždí do Bad Schandau a jde se do termálních lázní. Ty jsem si totiž sama pro sebe slíbila při první návštěvě tohoto městečka. Pokud bych se sem ještě jednou podívala, tentokrát to bude s koupáním. A bude... i když věřím, že výhled z vyhlídky na osvětlené a vánočně vyzdobené město by byl taky super. Kdepak, k zimě se termály náramně hodí. A příští rok se uvidí co bude zas v nabídce, i když letos vypadl zájezd do Salzburgu s plavbou na Křišťálové lodi. Na ten jsem se po předloňském fiasku těšila, že ho snad konečně stihnu ....

Koně, motýle .....

.... a jedna kočka. Tou nemyslím Bobuli, ale opravdu micinu. Protože jsem trávily venku co nejvíc času, na sobotu jsem na odpoledne naplánovala procházku ke koníkům, Bobule tam totiž chodí velmi ráda. Tedy spíše se tam vozí na kole, dcera tam s ní jezdí buď partnerem a malým Ondrou anebo s kamarádkami s ulice. Však mi také Bobule neustále hlásila "Eminka na kole, helma. Babika taky kolo "....

No babika kolo ani náhodou, tak ještě bez té sedačky, to jo, ale zvolila jsem bezpečnější dopravní prostředek a to kočárek. Říkala jsem si, že stejně Bobule bude capat a kočárek bude jen jako pojistka a odpočinkové místo. Jenže kdepak, Bobule si hověla skoro celou cestu v kočárku a když capala, za chvíli se na mě sápala a chtěla nosit. Což jsem zase odmítla já, protože nést na jedné ruce jejích cca 13 kilo, druhou tlačit kočárek o zhruba stejné váze se dalo opravdu jen chvíli. A na druhou jsem si jí kvůli velkým bolestem dát nemohla. Nakonec jsme došli a dojeli kam jsem měli, zdálky už Bobule koníky zdravila pokřikem " Ahój koníci" ale když jí jeden z nich přišel pozdravit tak blízko jak to šlo, začala pištět a natahovat. 

Aby byla v bezpečnější vzdálenosti, prošli jsme si mezi stájemi zvenku a jak koně slyšeli kroky a hlasy, už začaly vykukovat zvědavě z oken kdo to jde a jestli nenese něco dobrého na zub. I tady se dostalo koníkům zamávání a pozdravení a tak jsem se otočily a šly na chvilku posedět na terasu a pokoukat jak trénují parkur. Opravdu to bylo jen na tu dobu než jsem si stačila vypít ledovou kávu, protože Bobule už zas stepovala okolo mě a volala "Domeček, domeček" a vehementně se mi snažila zdrhat. Což neskončilo jinak než ohromným řevem když jsem jí napotřetí odchytila nad schody a nesla zpátky ke kočáru. Hodila jsem do sebe zbytek kávy, toho malého tyrana posadila do kočárku, sdrncala schody a hurá ke hracímu domečku. Klouzačka, houpačky a lezení po všem možném jsou její nejoblíbenější zábavy a pak úklid kamínků které nejdřív na všechno nasype a pak zas vehementně uklízí. Dostat jí pak pryč je docela fuška, která se neobejde  bez řádného řevu, takže všichni kolem koukají jestli to dítě kradete nebo vraždíte. Jenže se začalo dost nebezpečně zatahovat a nás čekaly nějaké tři kilometry cesty domů ....

21.8.1968 ....

Tenkrát šli lidé proti pásům s holýma rukama. Asi se i báli, ale chtěli chránit svou zemi, své město a své svobodné životy.... Padesát let poté máme pseudosvobodu, která nám vynesla do křesla premiéra sice dalšího Slováka, ale usvědčeného STBáka, na Hradě sedí polodementní stařec, který těm kdo se rozhodli u nás svobodu potlačit, aby nepřišli o svou kolonii, dnes líbá ruce a provádí vysokořitní alpinismus. Ti vojáci tenkrát nevěděli kde jsou, co se děje a nechápali proč mají rozkazy střílet do neozbrojených lidí, když na začátku cesty jim bylo řečeno, že jedou do bojů a potlačit ozbrojenou revoluci. Zapomínáme, zapomínáme na své dějiny, na svou dlouho a slavnou historii. Na to čím jsme byli, a je nám tak nějak jedno čím jsme. Jenže to by nemělo být, protože by se po padesáti letech historie mohla opakovat. Opět bychom se mohli stát rudou kolonií. 
Stále si musíme připomínat co se tehdy stalo a čí to byla vina, co nás to stálo a jak nám to pokřivilo životy.....

Ke všemu ....

.... musí člověk dorůst a dospět. A to i k takovému poslání jako mateřství (v případě mé dcery) a babičkovství ( v případě mém). Když se mne někdo ze známých ptal : " Tak co? Už jseš babička? " pravidelně jsem dostávala osypky. Já? Člověk živočišný, zakládající si na tom, že vypadá o pár let mladší než je, s mnoha koníčky do kterých absolutně nezapadalo hlídání vnoučete. Babička ve mne navozovala představu staré babči se šátkem na hlavě a zástěrou přes vytahané tepláky, rezignující na veškerý soukromý život a točící se okolo králíků, slepic a prasátka ve chlívku. Brrrr, tak to pro mne nic není...

Jenže život a příroda se člověka neptá co chce nebo nechce a tak mi najednou nadělil před dvěmi lety malý uzlík s věčně našpulenou pusou a modrýma očima. Jak jsem jí poprvé viděla, napořád jsem se už zamilovala do slova vnučka, které pro mne v ten okamžik přestalo mít nádech zakázaného slova. Tak jako jsem měla předloni svou premiéru babičkovskou, tento týden jsem měla premiéru hlídací.Možná si teď řeknete že má už bloncka chabou paměť, protože už párkrát přeci hlídala. To ano, hlídala, jenže tak na půl, max na celý den. Jenže tentokrát to bylo na celý víkend, neb dcera dostala od k narozeninám od budoucího manžela pobyt přímo ve vinařství na Moravě. A aby mohli jet musela jsem si vzít Bobuli na starost. Měla jsem docela strach, má teď období dost velké fixace na mámu a kdykoli se na ní při návštěvě podívám, hned se sápe k mámě. Takže ne jen jeden den, ale dva a jen sami dvě. A v čase  nataženého prstíku a milionkráte opakované věty Čšo to jé? Někdy už to bylo o nervy, nicméně pokud dostala odpověď, byl až do dalšího objevení nesmírně zajímavé věci klid. Nebudu vás napínat, přežila jsem já, přežila Bobule, přežil jejich dům a přežila i dcera, která si to nakonec užívala, byť když si svůj dárek rozbalila, začala brečet, že bude od Bobule pryč. A já se zas o něco víc do té věčně našpulené pusy a modrých očí zamilovala ....

Znovu ...

.... ta žlutá, která se mi tu nastřádala. Je sice dnes krásně, takže by se snesly třeba studenější fotky, nicméně takové momentálně v archívu nemám. Takže tu bude teple žlutě. Žlutých květin mám na zahradě převahu, už od začátku co jsem záhony budovala, asi proto, že i sousedky od kterých jsem kytky jako přebytky dostávala jich měly nejvíc. Ony se totiž většinou ty které mám hodně rozrůstají a tak se jich rády zbavovaly. A vlastně zbavují dodnes. Jsem ostatně zvědavá jak se popasuju i s nejnovějším žlutým přírůstkem, třapatkou dřípatou která není zrovna žádný drobek. Už teď má skoro 150 cm na výšku a jelikož je na dost vlhkém místě, myslím že si ještě příští rok povyroste ....

Po téhle ....

.... květině jsem toužila dlouho. Sousedky zleva i zprava se pyšní velkými květináči s krásně rostlými keři obsypanými květy, jen mě se nedařilo a nedařilo. Posledních pět let jsem si rok co rok od sousedky vyžebrala na podzim pár větví, rozkouskovala je na řízky, řádně namočila do stimulátoru, napíchala do substrátu na množení a .... a nic. Všechno shnilo. Vloni jsem si řekla, poslední pokus a koupím si ho, až ho někde uvidím. Řeknete si, proč to tedy bloncka neudělala rovnou? No protože bloncka je nejspokojenější, když si všechno vypěstuje od malého oplégru. O to větší pak má radost z každé takové rostlinky a opečovává jí. Má to po děděčkovi, ten taky kupoval minimum květin, keřů a všeho co jsme měli kdysi na zahrádce v Praze. Vše si vypěstoval z řízků. Včetně jehličnanů.

Opět stejný postup, hlídání jak se řízkům daří a pak opatrná radost, když do čtrnácti dnů nezčernaly, větší když zůstaly i po měsíci krásně svěže zelené, a ještě větší když se ukázaly nové lístečky! Hurá! Z deseti řízků jsem náhle měla devět rostlin...

V tomto stádiu radosti ovšem rychle zapomene člověk na jednu věc... ano, kam s nimi. Vyřešila jsem to tak, že pět jsem sesadila v jednom "chumlu" do velkého květináče a budu se je snažit alespoň trochu vézt jako stromek (u liány to je docela problém) a zbylé tři jsou v závěsném květináči kde jejich převislý růst jedině vynikne.

A tak se mi splnilo přání mít na terase svůj vlastní, nádherně modrý olověnec ....

Nečekaná fotografika ...

Všechno dokonalé ....

.... jsem vždycky chtěla mít. Krásně uklizený vystajlovaný byt, být dokonale upravená, prostě dokonalá manželka v dokonalé domácnosti. V prvním manželství to bylo dokonce životně nutné. Být s alkoholikem, u kterého nevíte dne ani hodiny v jaké náladě přijde z práce (a po ní z hospody) a co kde ho rozčílí  tak, že vás buď rovnou zmlátí, nebo po vás hodí jídlo, které jste připravovali tak aby bylo dokonalé pro jeho chuťové buňky. A tak jsem neustále uklízela kde co leželo mimo své místo, hračky s kterými si dcera hrála, polštáře které zmuchlal pes který si ke mě lehnul na sedačku.

I tak jsem prostě tenhle boj stále prohrávala. Od té doby si v sobě nesu  absolutní pocit méněcenosti, nízké sebevědomí ve všem co dělám, protože to prostě není DOKONALÉ ....

.... ve druhém manželství jsem na dokonalost zanevřela po přestěhování se na ves. Protože se smečkou zvířat, s mužem bordelářem, který po sobě neuklidí ani tu blbou roličku vypotřebovaného toaletního papíru (chápu naprosto ono vylepšení u některejch toaleťáků, kdy se rulička ve vodě rozpustí) natož vše v čem si připravuje jídlo, oblečení které si svlékne atd. atd nemá ani sebemenší zájem o to něco zlepšit, opravit (už dva roky máme díru ve zdi po opravě prasklé vody, a zdi s opadávající barvou díky témuž) prostě nelze mít dokonalý dům. I když jsem se ze začátku snažila, prostě vždy jsem zas a opět ztroskotávala na jeho bezohlednosti. Nakonec jsem tenhle boj vzdala. Na vánoční či velikonoční úklid rezignuju, uklízím tak jak to jde, dokonalost se prostě nekoná. Na krásně vystajlované domy či byty se jen nostalgicky dívám v časopisech a tiše vzdychám a říkám si jak by to bylo krásné také mít tak pěkný dům. 

Zjišťuji, že dokonalost je prostě věc s kterou se míjím. Nejsem dokonalá manželka, nejsem dokonalá žena, jsem jen nesebevědomá žena v době, která dokonalost povýšila na božství. Ale zase mám spoustu času na úplně jiné věci. Na své psy, na vnučku, na zahradu, na knihy. Na věci na které bych asi  kvůli dokonalosti neměla čas a kterých bych se nedovedla kvůli dokonalosti vzdát. A také mám čas na focení nedokonalých fotek ....

Nápad na dnešní článek jsem vzala z Blog,cz na téma týdne "Všechno dokonalé"

Říkám tomu ...

.... pracovně textury, ale spíš by to měly být velké detaily, protože si na jejich focení beru strarosklíčko s mezikroužkem, který mi dovoluje se dostat blíž k danému objektu. Používám jen jeden, na všechny tři mezikroužky se mi klepou pracky a než nainstaluju stativ, tak u jednoho mi stačí na fotku zatajit dech a stisknout spoušť. Se všemi se dostanu sice opravdu hodně, hodně blízko, ale to je spíš tak dobré na hmyzáky než na květy, nicméně asi to jednou zkusím i s tím stativem ....

Echinacea purpurea ....

....je léčivka, která si ovšem našla cestu do trvalkových záhonů a nenajdete snad zahradu kde by nerostla. A když ne Echinacea, tak třapatky (rudbeckie) určitě. Oboje jsou stejný rod a oběma se říká stejně, nicméně přeci jen jsou mezi nimi ve vzhledu rozdíly. A to nejen v barvě. Echinaceu už dnes můžete koupit v barvách od bílé, přes žlutou, oranžovou, lososovou k červené až světle fialové, květem jednoduchou, plnou, poloplnou, sasankovitou. Za to

třapatky jsou jen v různých odstínech žluté, žlutohnědé a květů plných i jednoduchých. Mám na zahradě oboje, dokonce mám nově skoro dva metry vysokou třapatku dřípatou se žlutým květem a světle zeleným středem. A bílou echinaceu, ta už tady na blogu byla. Ale už pátrám po těch sasankovitých, vypadají skoro jak chryzantémy a mají ták krásné barvy ....

Jednotvárnost a nesnášenlivost ....

.... teď nějak vládnou mým dnům. Naštěstí už jen tři a půl dne. Někdo prostě musí programově  za dobré odplácet zlým, pomluvou a vůbec nevděčností. A jednotvárnost je věc které jsem se vždycky nejvíc bála, a nakonec jsem v ní skončila, ještě že to není někde na páse, to bych se už vůbec zbláznila. I tak to stačí na to, abych toho měla až nad hlavu. Od pondělka už je mi fuk co se bude dít, to už budu fungovat jen na večeřích, a kdyby náhodou něco zas vybouchlo, už odmítám dělat náhradníka ....

A aby tady nevládla jednotvárnost v barvě, dneska dáme pestrost

Kde se vzal ...

.... tu se vzal na zahradě v trávě. Drobný červený vlčí mák. Asi mne někde nějaký vyslyšel, když jsem říkala že bych si je chtěla vysít jako barevný protiklad ke kopretinám. Ovšem pravdou je spíš to, že ho tu vysel nějaký pták který se krmil lojovými koulemi, kde mák je, a občas se tam najde i semínko máku divokého. Už jednou se mi to stalo, když jsem je měla sama na zahradě. V srpnu se mi tu objevilo asi šest nebo sedm trsíků těhle máčků. Letos jen dva, ale tentokrát si je zkusím opravdu plánovaně vysejt. Ostatně začínám zjišťovat, že se mi začíná zahrada měnit z travnaté zelené, s květenou tomu odpovídající, v zahradu stepní. Stejně překvapivě se mi tu najednou zjevily klasické Slzičky Panny Marie. Už tu musí být asi delší dobu, protože zaujímají dost velkou plochu. A tím, že se letos tráva neseká a je sucho a teplo, mají ty správné podmínky ke květu. Dokonce i tráva se začíná měnit. Normální mizí a na její místo se stěhuje stepní kostřava. O té jediné vím, kde se tu vzala...vysemenila se mi ze záhonu s travami. A tak si tu za chvíli budu možná moci zřídit i zahradu pouštní ....

Dneska jsem ....

.... měla podstoupit u zubaře čištění kořenového kanálu a vyjmutí nervu ze zavražděného zubu. Od pondělka jsem měla sevřenej žaludek i zadek a jedinou výhodu jsem viděla v tom, že si aspoň trochu odpočinu a nebudu muset jít do práce i na večer. Takže nejdřív jsem si zašla do vinotéky koupit zásobu vína na případné umrtvování bolesti, do bankomatu si vyzvednout 8K na zaplacení a s malou dušičkou vlezla do čekárny. Když mne zavolala doktorka která ve vystrojení vypadala tak trochu jak z jiné galaxie, rozhodně se mi sebevědomí nezvedlo. Sedla jsem do křesla, do pusy mi strčila zábranu proti zavírání, nacpala mi do pusy různé přístroje na odsávání , vyvrtala dočasnou cementovou plombu, vyndala umrtvovací vložku, pak něco proměřila a oznámila mi, že zub opět zavře a ať se objednám do Olomouce...

Super. Takže v pondělí zavolat do Olomouce, objednat se, bůhví na kdy, neboť s mikroskopem ordinují a provádějí zákroky jen jeden den v týdnu! (tedy mám tušení na kdy mne asi objednají, mám naplánovanou v září dovolenou) a ještě štěstí že ta klinika je hned u nádraží a Třebová leží na trase Praha - Olomouc, takže nemusím plašit muže aby mne tam zavezl. Jediné pozitivum je, že nemusím do práce, kde jsem nahlásila delší zákrok, a můžu konečně trochu odpočívat déle. Takže se ode dneška válím jak ten spadlej květ ....

Letní lásky ....

.... patří neodmyslitelně k nejkrásnějšímu co jsme o prázdninách zažívali. Prožíváme je na táborech, u babiček na vsi, u moře, prostě všude kde se dá. Já svou velkou prázdninovou lásku znala od svých čtyř let a tahle opravdu nevinná a platonická láska nám vydržela   až do doby než jsem se poprvé vdala. Když jsem začala jako čtyřletý špunt jezdit na chalupu k mému tatínkovi, spolu se svým o rok starším bratránkem jsme se stali členy velké dětské party kterou tvořili kluci z vesnice. Mezi nimi byl jeden, který vypadal tak trochu jako indián. Snědý, delší černé vlasy. A hrozně nesmělý. Skoro hned od začátku si mě vzal jako o tři roky starší pod ochranná křídla, když se mi snažil můj poťouchlý bratránek ubližovat, ael i když mi chtěl ublížit někdo jiný. Přece jen jako jediná holka v klučičí partě jsem to neměla lehký. Učil mě všem potřebným dovednostem, jako střílet z praku, vyřezávat z lískového prutu, hrát fotbal....

Vždy celé dva měsíce prázdnin jsme trávili tahle parta pohromadě a stali ze z nás všech na tu dobu nerozluční kamarádi kteří neustále lítali po lesích, chytali ryby a den co den večer trávili u táboráku.

Ale scházeli jsme se i během víkendů které jsme na chalupě trávili.

I mě tenhle kluk padl do oka, a jak šel čas, začal se jeho ochranitelský vztah měnit ve vztah více kamarádský a později i v klasickou dětskou a pubertální lásku. Jen jeho nesmělost se neměnila. Nikdy za žádných okolností nechtěl jít za námi do chalupy, a to i když pršelo a mi ho zvali sebevíc. To stál pod břízou na hrázi a čekal až přestane pršet a my zas s bratránkem vystartujeme ven. Když jsme si už byly schopní psát, vždy při našem příjezdu na chalupu se vynořil odněkud z lesa, sedl si na bludný kámen na hrázi a čekal až se vybalíme. 

 Ještě o něco později, když mě bylo nějakých  třináct let, jsem každé ráno měla před dveřmi krásnou kytici. Kolik zahrad za ty prázdniny musel zdevastovat nechci ani domyslet. V době kdy už jsem mohla chodit na zábavy jsem v něm měla neúnavného dvorného tanečníka, garde které mne doprovázelo až ke dveřím. Tehdy  také už svou  nesmělost trochu zkrotil a tak padly i první pusy a začalo to pravé bušení srdce při každém příjezdu a pohledu ke kameni na hrázi. Vždycky tam už čekal, vysoký, svalnatý a ještě díky dlouhým vlasům podobný velice v té době velmi populárnímu herci Gojko Mitičovi. Však mu tak i po okolí přezdívali. Celých 13 let jsme prožívali tuhle krásnou letní a zcela nevinnou

 prázdninovou lásku. Ještě i v době kdy byl na vojně jsme si denně psali. Jenže já našla to opravdové zalíbení se vším všudy paradoxně v jeho bratránkovi z vedlejší vesnice který rozhodně žádnou nesmělostí netrpěl, on se po návratu z vojny zakrátko oženil, pak jsem se vdala i já a naposledy jsem ho viděla když měla dcera rok. A jak jinak, opět na kameni na hrázi. Od té doby se naše cesty rozešly a já už ho nikdy neviděla. Vím jen že si postavil dům v nedalekém městečku, ale když jsem zaúkolovala toho jeho bratránka aby ho do dotáhl na naše po 25 letech obnovená setkávání, řekl jen že dům je prodaný a on se odstěhoval neznámo kam. Dodnes se mi občas zdává, že jsem přijela na chalupu, jdu po hrázi a najednou se z lesa vynoří on. Tmavé dlouhé vlasy, štíhlá vysoká postava a snědá usměvavá tvář indiánských rysů, tak jak jí znám z té nejkrásnější a nejdelší a nejplatoničtější letní lásky ....

Zas od bílé ....

.... barvičky si dáme kytičkové fota. Jak rozkvétají všechny možné květy po zahradě, ale i u sousedky, sbírají se mi fotky s tématem na všechny možné barvy. A tak zas znovu jedem další kolo od bílé ....