V úterý mě čekalo jednání v bance
a jelikož to bylo hodně rychlé tak jsem měla na vybranou buď jít pěšky domů nebo se pomaloučku přeflákat půl kilometru k nádraží na autobus, abych tam místo půl hodiny čekala na autobus jen pět minut. Jenže to je něco co neumím (chodit tááák pomaloučku) a tak jsem raději zvolila variantu cesty pěškobusem. Jelikož už mám natolik v krvi to, že si beru všude sebou foťák, vzala jsem to tentokrát jinou cestou. Uličkou která se jmenuje, nevím proč, Kobylí důl. Jsou tu jedny z nejstarších chalup ve městě. Některé jsou obydlené a upravené, jiným majitelé moc péče nevěnují, další jsou opuštěné a jiné už svůj boj s časem a nezájmem definitivně prohrály. A přitom jsou v té nejklidnější a skoro nejhezčí části města....
Ulička jménem Kobylí důl.
Napravo nejsou sice vidět, ale na kopci jsou paneláky. Tato část pokračuje až dolů do klidu k řece.
Smutné zarostlé okno jednoho prázdného domu. A při tom tak pěkně situovaného. Moc se mi líbí a patří k těm kterým bych ráda dala druhou možnost. (O téhle "úchylce" nebo spíš nesplnitelném snu jsem se už jednou zmiňovala ve spojení s nádhernou starou vilou na Mníšku)
To je on, v plném smutku....
K těmhle renovovaným terasám je dům na druhé straně. I okolo něj je vidět určitá zkrášlovací činnost.
Trochu jak kdyby byla tahle chalupa přenesená odněkud jinud. Žádná podobná tu už nikde není.
A jsme u řeky...samozřejmě s kačenkama. Ale ještě tak před třemi lety tu bylo i dost labutí. Kam zmizely a co je vyhnalo čert ví.
Tyhle chalupy už tolik štěstí neměly. Buď jak je vidět už z nich moc není, nebo jsou prázdné už tolik let, že pomalu ale jistě zarůstají a chátrají natoik, že o ně nikdo nemá zájem.
Tolik ta odvrácenější část města, a nenechte se mýlit, není to nikde na okraji ale skoro pod náměstím....
