Další objevy....

Než jsme ale přebrodili ten potůček, zarazil nás šustot v protější stráni a to jak najednou Bak ztuhnul a upřeně zíral do stráně na jedno místo. A ejhle, divocí čuníci! Razili si cestu do ostrého kopce vyrušeni naší přítomností. Syn jen lakonicky poznamenal, že jsme se evidentně ocitli na území divoké zvěře, takže jsme někde, kde se lidé moc nevyskytují. Za chvíli další šustot, opět Bakovo upřené zírání a pro změnu se vynořila srnka. Ještě že je Bakouš kliďas a nějaké takové divné zvíře mu nestojí za to, aby se za ním rozběhl. Což jsem kvitovala z velkým povděkem, protože nevím, jak bych se za ním do té příkré stráně šplhala abych ho odchytla.....

Jen do té doby ještě jakž takž hovorná synova přítelkyně po synově poznámce uvláštně ztichla.

Přešli jsme tedy opět na další cestu a pokračovali. Údolíčko opět změnilo ráz a z jedné strany cesty se ukázaly zvětrávající stěny z opuky....

Je zvláštní z jakou vitalitou se drží stromy na krajích, v místech kde už je jen kámen a minimum zeminy, která jej drží....A s každým větším a prudším deštěm je víc a víc kořenový svstém odhalován.

Jdeme dál....

Jsem takový dobrodruh. Někdy se s vervou pouštím do některých věc,í které jsem nikdy nedělala. A tak to bylo s vybráním další cesty. Nejdřív jsme se domluvili, že to vezmeme na kopec Palice, kde jsem ještě nebyla o synově přítelkyni, která je také z Rybníka nemluvě. Návrh byl přijat a vyrazili jsme, jenže pak jsem zahlédla pod silnicí cestu stáčející se do lesa dole pod námi a dle jejího opotřebovaného vzhledu se dalo usuzovat že je i hojně používaná.

Slovo dalo slovo a místo na Palici jsem vyrazili po této cestě. Syn je v tomhle objevování po mě, takže nijak neprotestoval, ale na jeho přítelkyni tedy nebylo vidět moc velké nadšení. Jenže co čert nechtěl, na jednom místě se cesta rozdvojovala a navíc se začala stáčet na opačný směr než jsme šli mi.

Zvolili jsme tedy odbočku, která už sice nevypadala tak frekventovaně, ale podle hlubokých kolejí se dalo soudit že i ona byla v nedávnu používána.

A udělai jsme dobře, protože po několika desítkách metrech se začala zařezávat do malého kaňonu na jehož dne se objevil potůček který tam pramenil.

A takhle se nad námi zvedala stěna....

Údolíčko pokračovalo dál a kaňon pod námi se také prohluboval, ale nakonec jsme zjistili, že cesta zničehož nic náhle končí, ale dole pod námi je další. Sešli jsme tedy až dolů k potoku a zjistili že na něj navazuje jiný z jiného údolíčka....

I přesto, že na potok svítilo sluníčko ostošest, když jsem sešla až k němu našla jsem na větvích ještě krásné rampouchy, pozůstatek to sobotního a nedělního mrazu....

Voda byla křišťálově čirá a jiskřila ve sluníčku a já měla hroznou chuť se jí napít. Ostatně si myslím, že by se nic nestalo, vzhledem k tomu, že to nebylo daleko od pramene....

Takže jsme sešli na další cestu a dál pokračovali po ní.

Nová místa....

Už při minul vycházce jsem našla místa kde jsem ještě vlastně za celých 21 let co tu bydlíme nebyla. A včera jsme se se synem a jeho přítelkyní v tom krásném sluníčkovém dni vydali na další procházku. Bylo opravdu skvostně, sice trochu studeno, ale vzduch byl nádherně čistý a tak průzračný, že by bylo velkým hříchem sedět jen doma na terase.

Vyrazili jsme sice po notoricky známé trase, ale vlastně hned potom, jsme si vybrali jsednu z cest, které tu v desítkách různě křižují lesy a sloužily nebo slouží jako svážnice vytěženého dřeva.Nejdřív ale musela synova přítelkyně absolvovat ječtě jedno vymrskání od partičky kamarádů....

A jako vždy, což se mi stává jsme se trefili na cestu jinou než jsme původně měli v plánu. Jenže jak se říká že všechny cesty vedou do Říma, tady platí že všechny cesty vedou K Bříze. To je rozcestí ke kterému opravdu směřují skoro všechny ty svážnice, protože tam je velký plac u silnice kam se to dřevo stahuje a pak nakládá na ty známé dřevařské kamiony. A tak jak vedou cesty tam, tak to platí i v opačném sledu, že všechny cesty vedou do Rybníka. Jen si člověk může vybrat zda chce dojít na horní, střední nebo dolní konec.

U této odrůdy bezinky, BEZ CHEBDÍ, mne zaujalo netypické jarní zbarvení nových listů, nádherně vínové...

A to je rozcestí U Břízy....

Takto na dálku to vypadá opravdu na to, že to je bříza, ale když přijdete blíž, zjistíte, že by se to tu správně mělo jmenovat U Břízy a buku....protože ta bříza má své bukové siamské dvojče.

No a tady došlo na rozhodování kterým směrem a kam vyrazit dál. Jo a jestli se pamatujete tak minule jsem se zmínila o tom, že jsem našla v lese nově udělanou cestu, jen jsem nevěděla kde má druhý konec nebo začátek. No tak teď už to vím a myslím že vy, pokud jste pozorní čtenáři, také.

A pár momentek nakonec....

Něco málo momentek a jarní přehrada. Kačky si vesele brázdí hladinu a díky stále

ještě zvýšené hladině vody, nejsou vidět ty ohavné pařezy které tam zůstaly po

likvidaci polomů. A voda má zvláštně zelenomodrou barvu, která se ovšem

časem změní na ohavně hnědozelenou. A začne nepříjemně páchnout...

Prvosenky.....

Když jsme se se před lety přistěhovali, moje dvě typicky městské děti najednou začaly být na zdravém vzduchu stále nemocné. Dokonce tak, že je chtěla naše dětská lékařka poslat do ozdravovny. Dost velký paradox. V špinavé a nezdravé Praze skoro nezamarodily a na čistém venkově jim hrozí ozdravovna! A tak přišly na řadu babičkovské recepty a bylinky. A na kašel je vynikající kombinace jitrocele, prvosenky a podbělu. Jitrocele tu bylo spousty, stejně tak podbělu a prvosenek. Ale jak šla léta, nejdřív nějak vymizel podběl, pak jitrocel, jen ty prvosenky zůstaly.....A je tu takové místo v Srnovském údolí kde ty prvosenky rostou stále v hojném množství. Jen místo louky, na kterou jsme je chodily sbírat je tam olšové mlází výše tří metrů....

Ani kytičky nesmí chybět.....

Co by to bylo za procházku za jarem bez kytiček.

Pár jsme jich po cestě samozřejmě potkali a já nafotila...

Plicníky, devětsily, podběly, sasanky či prvosenky.....vše co si račte přát. Ty vysoké listy které vypadají jak hyacinty jsou listy podzimních ocúnů.

Zvláštní je, jak člověk když chodí s foťákem najednou vidí co dřív neviděl. Vím že tu hodně roste medvědí česnek. Vynikající léčivka a krásná i když hodně invazivní rostlinka. Její listy opravdu chutnají jak česnek a tak je tu lidé sbírají a buď je mrazí, nebo nakládají do oleje a já ještě četla u Rucoly rozmixovat s olivovým olejem a je z toho základ na dobré pesto. Ale i jen tak nadrobno nasekaný a nasypaný na chléb z máslem či zamíchaný do tvarohu je velká mňamka. A letos poprvé jsem tuto bylinku i uviděla, na notoricky známých procházkových místech kde jsme už byli snad tisíckrát, ale letos poprvé jsem se DÍVALA a VIDĚLA a sbírala. Jen tedy opatrně, abych zbytečně neškubala něco co pak vyhodím. Zvolila jsem rozmixování s olivovým olejem a teď je uskladněn ve skleničce v lednici. Má i krásné květy, ale ty budou až později.....

Listy dost připomínají konvalinky, takže pro neznalé kteří by se s touhle bylinkou potkali a také si chtěli listy nasbírat, nejdřív kousek utrhnout a pomnout v ruce a poté přičichnout. Pokud ucítíte charakteristické česnekové aroma jste správně a můžete bez obav sklízet...

Zvu vás do kina.....

Pokračovali jsme s hafušama dál do dalšího kopce, oni zvesela, já jak zpomalený film. Když jsem vyfuněla do kopce oddychla jsem si, protože mi bylo jasné že teď už si budu užívat jen rovinu a cesty z kopce dolů. Místa mi už vůbec nebyla povědomá, částečně proto, že byla buď vykácená nebo naopak ztam kde dřív byli jen malé stromky, bylo už docela solidní houští. A spousty cest které odbočovaly napravo i nalevo a o kterých dodneška nevím kam vedou....

A pak místa, která vypadala jak odněkud opravdu z hor.

Díky jednomu zvláštnímu pohledu skrze stromy jsem ale narazila na cestu která byla nově udělaná, zpevněná a uválcovaná do hladka, a řekla jsem si, že každá cesta má svůj začátek i konec a vyrazila po ní.....

Jelikož jsem opravdu do toho kopce funěla a ťápala jak zpomalený film, napadlo mne ty obrázky udělat jako filmové záběry....

A taky že ta cestakonec měla, po pár desítkách metrů na místě kam se zřejmě buď dřevo bude svážet, nebo se sváželo, ale podle toho pořádku který tam vládl, bych tipovala, že to teprve vypukne. A pěkně se rozběhla dolů do údolí. Na konci byl potok a tato krásná tůňka....

A Matesovi i Bakovi se to lítání nahoru a dolů moc líbilo....

Jelikož byl Mates na fotce mázlý, něco mne napadlo zkusit a ono ejhle, při tomto způsobu úpravy se stalo rozmázlé okolí a Mates se zaostřil....

Konec poezii, něco z krajiny....

Dnešní předpověď se (ne)vydařila a tak jsme se zase s Bakem a Matesem vypravili na procházku. Bobeš musel zůstat doma, páč má naordinovaný klid. Uhnal si svou nezřízenou žravostí všeho zase zánět ve střevech. Počasí sice bylo všelijaké chvíli sluníčko, chvíli mraky ale vcelku příjemná teplota a tak se šlo pěkně. Dneska jsem vybrala trasu, kterou jsme dřív hodně chodívali, nicméně nějak jsme na ní zapoměli. Musím říct, že nemám ráda chůzi do kopce a bohužel tady jsou do kopce všechny, někdy víc, někdy míň ale jsou.po zdolání prvního čekalo nemilé překvapení, ještě na podzim krásně zlatě zbarvený cíp bukového lesa zmizel pod pilami kácečů.....

Takhle to vypadalo na podzim.....

.....a takováhle paseka tam byla dnes. To jediné zbylo z podobných buků.....

Z kopečka jsme se zkulili do další části, kde jsem zjistila, že ten cíp byl jen začátek. Stromy jsou tam označené snad každý druhý oranžovým puntíkem smrti. Tak jsem si ten les naposledy vyfotila dokud stojí, protože mám obavy, že až tam půjdeme příště už tam nebude.....

O kus dál už ale zase byl les jak má být, hustý a bez zěch smrtících teček. Nejsem lesní hospodář a nerozumím tomu, proč se ty stromy musí kácet, kdybych byla asi bych ten důvod znala. Jen ze svého lesamilovného hlediska jsem smutná, žemá mizet les, když už takhle jsou v něm velké ztráty po vichřicích z minulých let....

Svoboda ve slovech....

Ve slovech máme svou svobodu,

ve slovech máme své okovy...

Ve slovech je celé naše žití...Někdy

je pouštíme do srdce, někdy ven z hlavy.

Slova nám dávají moc, slova nás zotročí

Dávají volnost, útlak, radost. Někdy se z nich

i hlava zatočí. Jsou všemocná, ale i bezmocná,

jsou zbraň i pohlazení, nad které není když slyším

je z tvých úst.....a dívám se ti do očí.

Jen ve slovech jsme svobodní, jen v nich.

Vždyť následkem slova hada byl náš

prvotní hřích. Ve svobodně proneseném slově

je radost, v nesvobodném je jen žalost...

Když slovo raní, nelze ho vzít zpět,

i kdyby v něm stokrát zazněl smích. Stále a opět

můžeme se omlouvat, tomu kdo raněn byl,

se ale jeho svět zatemnil.

Svobodně pronášíme slova, zas a znova,

někdy s láskou, někdy je v nich zloba...

ale mít je zákázána to byl by hřích...

Ve slovech je naše svoboda, ve slovech jsou

naše okovy, a proto važme si své svobody

ze smíme je říkat zas a znova....