Můj muž ne, říká, že jako malý si užil ticha dost a dost, když býval doma sám a tak u nás pořád musí být puštěné rádio i když ho většinou nikdo neposlouchá. Já na rozdíl od něj mám ticho ráda, snad proto, že zase u nás doma nikdy nebylo. Ne že by se moji rodiče pořád hádali, ale bydleli jsme s babičkou a dědou v jednom bytě, takže se neustále někde něco povídalo. A jelikož můj děda byl hluchý, tak se povídalo hóódně nahlas.
I na prázdninách nebylo okolo mne nikdy moc ticho, to se pro změnu chodila k nám do rybníka koupat skoro celá ves. Bylo to velice zvláštní. Ten rybník byl na našem pozemku, aby taky ne, když jsme měli mlýn. Co by taky byl mlýn bez rybníku. A u rybníku byl malý sádek se stromy kde se tedy všichni slunili, my děti hulákali, ozývalo se šplouchání a cáchání vody a pod hrází si dávala naše rodina u stolu spokojeně kafe a odpovídala na neustálé pozdravy těch kteří se k rybníku vydali. Dnes mi to připadá skoro neuvěřitelné, zvlášť v době, kdy jsme se naučili stavět mezi sebou navzájem vysoké zdi a ploty.
Ale zpět k tichu... to nastalo až dost dlouho večer, tak kolem desáté, kdy my domácí děti jsme se naposledy vykoupali a šli do hajan. To pak jsme ho už ale nevnímali protože jsme hned usnuli.
Nemám ráda zimu, ale miluju zimní ticho na procházce když chumelí. Znáte to, vločky se sypou z nebe, všechen ruch je tlumený, jakoby jste byli pod hladinou, jen kroky vržou v čerstvě napadaném sněhu. Ještě krásněji to ticho vyzní v lese, jen tu a tam se ozve trochu hlasitější žuchnutí, když se sníh sveze z větví stromů.
Ráda poslouchám letní ticho v lukách, i když tam úplně ticho není, cvrčci koncertují, včely bzučí a někde nahoře v modři oblohy se ozývá skřivan.
Majestátní a voňavé ticho v kostele, kde se jen tu a tam ozvou šoupavé kroky babky která se přišla pomodlit. Nebo po tom, co dozní poslední bouřlivá věta varhanního koncertu. Pro to ticho si do toho kostela ráda zajdu i když jsem ateista.
Moje dcera by přidala ještě i ticho v horách, vysoko nad hemžením v nížině. Jen se tu a tam ozve křik orla, nebo káněte, písknutí sviště, či klapot kutálejícího se kamínku...
Ticho před bouří, takové kdy se najednou zničeho nic všechno utiší do absolutní letargie a čeká co se přiřítí za pohromu.
Ale i ticho ve dvou může být úžasné. Zvlášť když jste ve společnosti někoho, koho milujete. Nemusí se nic říct, ale při tom je vlastně řečeno vše. Vnímáte se navzájem a na nic nepotřebujete slova.
Existuje ticho veselé, ale i ticho smutné. To když zůstane člověk úplně sám, bez rodiny, přátel, kamarádů. Ticho pokoje kde někdo sedí a marně čeká, jestli si na něj jeho "blízcí" vzpomenou a přijdou se ńa něj alespoň jednou jedinkrát podívat. Ticho nemocničního pokoje kde se čeká na smrt, rušené jen pípáním sledovacích přístrojů. Překvapené ticho po slovech která zranila a neměla být nikdy vyslovena.
Ticho může být těžké, překvapivé, zádumčivé, slavnostní nebo tísnivé. Ale mělo by ho být tak akorát, ani ne moc, ani ne málo. Tak akorát na odpočinutí, nebo na přečtení pár kapitol z oblíbené knihy nebo této krátké úvahy...
Sice jde o hudbu, ale i některá melodie může připomínat ticho, alespoň já to tak z některých skladeb cítím. I třeba z této.....
