Něco pravdy na tom .....

 

.... že se pachatel vrací na místo činu asi

bude. O necelých třináct dní později jsem před vchodem do Botanické stála zas. Tentokrát klasicky s Padesátkou, protože jsme mířily do Faty Morgany na výstavu motýlů. Nejdřív jsme, jako vždy, ale zašly do Padesátky oblíbené Japonské zahrady na bonsaje. Pár jich už venku bylo, ale zřejmě ty choulostivější ještě odpočívaly ve sklenících. Výjimkou bylo, že jsme nešly jako vždy hlavním vchodem, ale střihly jsme to přes vinici sv. Kláry. Jelikož to bylo po těch nešťastných dubnových mrazech, pohled na naprosto spálenou vinici byl hodně tristní. A nebyla to jen vinice, i pár stromů a keřů bylo spálených, krásné plnokvěté vistárie v Japonské zahradě měly jen několik živých květů a azalky také něco málo schytaly.

Když jsme si prošly zahradu, byl čas na malé občerstvení v podobě kávy a něčeho k ní. Sice místo krásné, ale nějak se tam neobjednává u stolů, ale musíte si jít objednat k baru. Moc jsme nepochopily proč, vevnitř sedělo jen pár lidí kteří už měli před sebou kávu či něco jiného a za barem stáli tři lidé. Evidentně rodina. Ale dojít ke stolku to ne. Trochu, no možná víc rozladěná Padesátka se chtěla sebrat a jít, nicméně potřeba dát si kafe byla silnější ....

Slíbila jsem vám ....

 

.... pokračování mé cesty lesem focené 

ovšem tak trochu speciálně upraveným objektivem. O téhle úpravě jsem ze starosklíčkářských skupin věděla dlouho, a přemýšlela kde bych si ho tak nechala upravit. Jenže pak se mi z téhož zdroje dostalo do rukou video jak na to, a zjistila jsem, že to je vlastně úplně jednoduchý proces a tak jsem se do toho dala. Sice jsem neměla ty patřičné nástroje k povolení šroubení které drží přední čočku, ale to bych nebyla já, abych nevymyslela něco jiného. Vyšlo to, v objektivu bylo dost místa , čočka padla kam měla a já konečně měla to co jsem vždycky obdivovala. Je pravdou, že takto upraveným objektivem všichni většinou fotí květiny, ona tak nejvíc asi vynikne ona úpravička, ale to bych zase nebyla já, abych si neřekla a co takhle zkusit fotit i větší části, třeba les? Cestu lesem? A tak jsem si to zkoušela a zkoušela. A co z toho vzniklo uvidíte právě dneska. V premiéře na blogu .....

Od kytiček ke .....

 

.... krajinkám. No spíš k jedné, a to kolem

Mníšku a Kytína. Jak už jsem zmínila, jsou dcera a Bobča nadšené hledačky kešek. Takže si dopředu zjistily, kde v okolí chaty se nějaké vyskytují. První byla ulovena hned první den našeho pobytu u rozhledny korunky v Černolicích, další v ZOO byla kvůli velké koncentraci mudlů oželena a tak jsme se ještě v neděli před odjezdem vypravily hledat do Kytína a Mníšku. V Kytíně byla v místě poeticky nazvaném Poutníkův trůn. A ejhle, on tam opravdu byl. Původně ale stával na návsi u rybníka. Místo samotné se také jmenuje Kytínská spirála a je to zdejší vyhlídka na samotný Kytín. Na vršku spirály stojí stožár s vlajkou Kytína, na jejím úpatí socha Poutníka ....

Krom ZOO, jsme navštívily .....

 

.... s dcerou a Bobulí i nedalekou Botanickou

zahradu. Napadlo mne, že by se Bobče mohla líbit Fata Morgana a nespletla jsem se. Jelikož týden na to začínala velká motýlí show, ve skleníku už nějací motýli poletovali, takže to bylo ještě ozvláštněné jejich přítomností. Je vidět, že Bobule má nejen podobové geny, ale i ty zelené, protože z každé kvetoucí rostliny byla nadšená a občas prohodila směrem k matce, že tohle přece mají doma, ale děsně mrňavý! Mínila tím klasickou velikost pokojovek oproti zdejším ohromným exemplářům ...

Dcera viděla skleník poprvé, protože byl dostavěný až v roce 2004, když už jsme dávno bydleli tady. Nutno dodat, že byla nadšená naprosto stejně jako Bobule, a stejně jako já vloni, když jsme tam byly s Padesátkou. Dál do zahrady jsme už nešly, protože přece jen pět hodin v ZOO nás utahalo, takže jsme vcelku ochotně nasedly do auta a jely zpět na chatu ....

Od vážna zase zpět ....

 

.... k věcem lehčím a zábavnějším. Tím myslím 

naší opětovnou návštěvu v ZOO Praha ve stejném složení jako v roce 2021. Tedy já, dcera a Bobule. Pár rozdílů by se ale našlo. Minule jsme se koukali na lední medvědy, letos už byl výběh prázdný protože budou někde jinde (o něco později dorazila i smutná zpráva, že jeden z medvědů, které jsem tenkrát fotila, Tom, zemřel v kazachstánské ZOO kam ho doporučila EAZZ pro rozšíření chovu) pavilon pro gorily byl z bezpečnostních důvodů nově postaven na horním konci ZOO za výběhem žiraf, v tom původním zůstal Richard se svými syny Kiburu a Nuru. Bobule, která tenkrát ještě chodila do školky je už letos školačka. Navštívili jsme i spoustu dalších pavilonů, protože v době naší první návštěvy jsme se stále potýkali s covidovými opatřeními a proto bylo mnoho pavilonů zavřených .....

Dnes bez obrázků, ale .....

 

.... spíš takové zamyšlení. Inspiroval mne k tomu

jeden článek který jsem četla na netu. Napsala ho jedna paní učitelka, a týká se až přehnaného dohledu všech nad dětmi. Jde o to, že dnes vlastně nenecháváme dětem od mala určitý čas volnost, ale musíme neustále dohlížet nad tím co dělají. De facto nejméně deset hodin denně. Ve škole všude hlídají učitelky, doma pak mají děti neustále vedle sebe někoho z rodičů. Neustále hlídáme aby se tuhle neuhodilo, támhle si neodřelo náhodou koleno, případně nedej bože se neumazalo. Pokud se na pískovišti děti začnou hádat o lopatičky, okamžitě se strhne mela mezi maminkami která z nich má většího sígra, který jejich miláčkům ubližuje a ať si ho srovná. 

Děti žijí v bublinách které okolo nich vytvářejí rodiče aby je chránili před vnějším světem. Neuvědomují si ale, jak tím svým dětem ubližují. Život není bavlněný kokon v kterém je všechno růžové a zalité sluncem, kde se nemusí nic řešit, protože tu jsou hned po ruce rodiče a všechno za své děti vyřeší. Když dojde na konfrontaci, děti se neumí rozhodnout, nevědí jak se zachovat a co dělat. Jsou bezradné protože nikdy nedostaly příležitost samy řešit problém. Samy si určit co chtějí, co budou dělat. Neumějí se bránit agresi. Jsou ze střetu s realitou života frustrované, protože tu vždy byly ochotné rodičovské ruce, které umetly cestičku aby na ní nebyl jediný kamínek problému, jediné řešení nepříjemné situace. 

Není divu, že přibývá mezi dětmi, dospívajícími ale i dvacátníky a třicátníky psychických onemocnění. Protože je nikdy nikdo nepostavil před problém a neřekl Najdi řešení sám, není to vůbec těžké. Neříkám že by se dětem neměla věnovat pozornost, samozřejmě že ano, ale ne za každou cenu a neustále. Vysvětlit jim jak se mají chovat venku, ANO. Vysvětlit co je a co není správné, ANO. Naučit je opatrnosti, ANO. Ale nechávat jim volnost bez neustálého dozoru. Věřit jim, že co jsme s nimi probrali umí zpracovat a chovat se podle toho. Případně je sledovat opravdu zpovzdálí, nestát jim neustále po boku připraveni okamžitě zasáhnout. Všimli jste si, že dnes vidíte opravdu vzácně dětskou kamarádskou partu někde běhat po venku? Chodit v partě kamarádů do a ze školy? A proč? Protože dnes už se děti pořádně neumí ani kamarádit, to totiž chce aby byly sami sebou a mezi svými, aby si uměli mezi sebou řešit své spory. Ať už slovně nebo i nějakým tím pohlavkem. Jenže tomu brání neustálý rodičovský dozor. A běda pokud se o takové řešení děti pokusí.... Do školy je rodiče vozí autem. Nevím jak vy, ale já své dětství prožívala v naprosté volnosti. Ano, byla jsem vybavená radami jak se chovat, ale nikdo i když jsem byla jedináček a ještě vymodlený, mi nestál neustále za zády a neřešil moje dětské spory za mne. Po škole jsme se celá naše dětská parta sešla a hráli si kde a s čím se dalo. Lezly po stromech, jezdili na kolech, padali z obojího, rozpory mezi sebou řešili i třeba tou fackou, ale taky jsme se uměli domluvit, a i když ta facka padla, stále jsme se kamarádili, neutíkali jsme domů za maminkou, nebo ona nepřispěchala aby si to s případným "agresorem" vyřídila. Prázdniny na chalupě byla kapitola sama pro sebe. Od rána v trapu, přišli jsme jen na oběd, a zas letěli. Chodili jsme na několikakilometrové vycházky po lesích. Sami nebo v partě. Chytali jsme ryby, háčky neustále zaseknuté tu v uchu, tu v prstu. A všechno bez toho že by nás rodiče omezovali nebo neustále byli s námi. Přežili jsme ve zdraví, problémy jsme uměli řešit sami, nehroutili jsme se z toho že nám něco nejde nebo něco nevyšlo. Koupali se v rybnících a lomech. Sami. Jedli jsme ovoce ze stromů, pili vodu z potoků. Žádné dětské sterilní pitíčka, žádné svačinové krabičky. Co nám upadlo jsme sebrali, ofoukali a z chutí zblajzli. Nepotřebovali jsme ani žádné školní ombducmany, žádné školní dětské psychology ....

Při průzkumu mezi mladými vyšlo najevo, že mnoho z nich ani nejde na jídlo do restaurace. Ne že by na to neměli, ale oni mají psychický blok si objednat jídlo. Neumí to a bojí se vůbec oslovit personál. 

Když jsem jela do práce, všechno to co paní učitelka psala jsem viděla kolem sebe. Děti které do školy deset minut od domu vede matka, a to i takové páťáky, šesťáky. Kolony aut v kterých vezou matky jednotlivě děti do školy, ačkoli jak odsud tak i sem jede autobus tak aby se děti v pohodě do školy dostaly. Stanice mají hned před školou. Děti, které když náhodou jdou pěšky do stejné školy chodí jednotlivě. Nebaví se mezi sebou, jako by každý šel uzavřený v neviditelné bublině.

A bylo mi smutno .....

Když pršelo .....

 

.... jen se lilo. A přestat pršelo, tak se fotilo.

Tedy pardon, trochu jsem si upravila text písně Jiřího Suchého na situaci při které vznikly dnešní fotky. Aneb venku mokro, tady mokro. Venku déšť, tady déšť .....