Nejen sníh se dal ....

 

.... fotit. Po obrázcích krajinových a vodních

nás dnes čekají obrázky sušin a plodů ovšem na pozadí sněhu. Sušiny fotím docela ráda, protože ono v zimě se toho celkem moc fotit nedá. Zvlášť pokud je spíš zima jako podzim plný plískanic, dešťů a bláta ....

Moc jsme si jí neužili, tak .....

 

.... alespoň takto si jí připomeneme. Koho? 

Zimu se sněhem. Moc dlouho se sice neudržela, ale na jednu procházku s fotkami mi to přece jen vyšlo. Dnes se podíváme jak slušela zdejšímu potoku ..... 

Zima, tedy ta sněhová ....

 

.... byla asi všude velká vzácnost, natož 

pak tady u nás, byť v ne zas tak velké dálce od Orlických hor. Vypadá to, a meteorologové to jen potvrzují, že si na takovéto zimy prostě budeme muset začít zvykat. Mě jako lyžařskému pařezu to moc neva, ale hůř se s tím asi bude srovnávat příroda. Ale jak bylo vidět v minulém příspěvku, koncem listopadu a začátkem prosince se přece jen zima ukázala v plné své kráse, nasněžilo přes noc docela dost sněhu a jelikož to bylo z pátka na sobotu, nemusela jsem do práce a tak jsem neváhala a popadla foťák. Sice tomu k dokonalosti chybělo sluníčko, aby to byly ty echt kýčovité sněhové fotky, ale aspoň že něco jsem vůbec ze zimy stihla .....

Stejně jako všude ....

 

.... i u nás koncem listopadu napadl sníh. Protože 

jsem už v té době chodila pravidelně do práce, a sníh většinou vydržel jen dopoledne a když už jsem mohla jít fotit bylo většinou po kráse. Ale zrovna mezi 26. a 28. listopadem se zadařilo z domu a pak i cestou do práce ještě tu nadýchanou peřinku nafotit. Sice jen mobilem, což se u fotek které fotím cestou do a z práce stává pravidlem, ale myslím že to zas tak moc nevadí ....

Že jsem měla velký vztek ....

 

.... při probuzení do druhého dne po dandičím

sletu určitě pochopíte. Bylo tak nádherně, sluníčko svítilo a na stromech ještě zlatě zářily poslední zbytky listů. Proč! Proč takhle nebylo včera, ale je dnes, když se vracíme domů a strávíme tak půl dne na cestě, místo toho abych tedy si tu krásu užívala na procházce. Než jsme se definitivně nalodili, pro loňský rok definitivně zazimovali chatu ještě jsem si naposledy oběhla zahradu a trochu nafotila tu krásnou atmosféru slunečného dne. Na sluníčku si po té mokré procházce užíval samozřejmě i Myšpulín .....

Po Vídni jsem měla .....

 

..... za to, že pro loňský rok mám s výlety

vybráno. Ale pak se mi ozvaly dvě dandíkářky s tím, že na 11.11. se podařilo sezvat nějaké majitele a také domluvit možnost posezení i s psíky v restauraci u zámku Veltrusy a jestli tedy taky dorazíme. Napsala jsem jim, že to je hloupá otázka a v kolik a kde. Desátého jsme se nalodili, a vyrazili směr chata. Předpověď ale naznačovala nic moc pěkného a to se taky vyplnilo. Svatomartinská sobota byla hnusně zatažená a upršená. I cesta na místo srazu začala být po sjezdu z dálnice docela dobrodružná a i když jsme měli navigaci, ta nás místo do kempu zavedla na dvůr domova pro seniory. Navíc do daných 11:00 nám zbývalo tak deset minut a my vůbec nevěděli kde jsme a jak se dostaneme tam kam máme. Takže nezbylo nic jiného než zavolat dandíkářce která to všechno spískala a okolí znala aby nás zanavigovala. Dojeli jsme úderem jedenácté a nakonec zjistili že nejsme ti úplně poslední. Na parkovišti se to už vrtělo a štěkalo a vítalo. Velkým překvapením bylo, že dorazili majitelé i ze Saska, včetně majitelky významné CHS. Když jsme nasadili psékům pláštíky, rozmotali a vymotali je z chumlu vodítek vyrazilo se na procházku parkem patřícímu k zámku Veltrusy.

Trochu poprchávalo, hodně zataženo a trochu foukalo, prostě jako na potvoru po dlouhé řadě krásných a slunečných podzimních dní ten echt hnusnej podzim. Tentokrát sv. Petr nějak na dandíky zanevřel. Pár jedinců došlo jen k restauraci, to proto že byli zrovna víc nebo míň zdravotně handicapovaní, ale chtěli přece jen se alespoň na chvíli setkat, pozdravit nebo případně zjistit jak se daří jejich odchovům u nových majitelů. I Myšpulín se setkal s částí své převeliké psí rodiny. Vzhledem k tomu, že polovice patřila mezi odpadlíky, zbylo na mě abych ho vedla na vodítku, tudíž moc foceního jsem si neužila. Ale ono to bylo jedno, saský paparazzi Jens všechno dokonale zdokumentoval 😁 .....

Intermezzo hmyzí .....

 

.... aneb jak jsem vloni (ne)byla úspěšná

v lovu motýlů a jiných hmyzounů. Prostě už se nedá přehlédnout ohromný úbytek motýlů v přírodě což je dost alarmující. Dříve jsem fotívala motýlů jak tady tak na chatě spousty. Dokonce jsem mívala stejně jako na houby i na motýly svá místa, kam když jsem zašla vždy jsem na ně narazila. V různorodé směsi druhů. Jenže čím dál tím víc druhů dříve četných, dnes postrádám. Vloni se mi seznam smrsknul jen na zástupce tří druhů. Perleťovce, soumračníka a okáče. Ale po dlouhé době jsem nafotila, byť ne tak jak bych chtěla a jen jednu, babočku osikovou, pro svou tmavě fialovou barvu zvanou též černopláštník. 

Intermezzo technické ....

 

..... nebo - li, najdete nás na každém kilometry.

Nebojte, nebudu psát o kdysi velmi populárním maďarském seriálu který šel v televizi, ale o zcela prozaické věci která pro fotografy krajináře znamená černou  můru. Ano, ano.... jedná se o dráty a sloupy různého napětí. A pokud se někde poblíž místa nachází nějaká elektrická rozvodna, úměrně tomu se i zmenšuje vzdálenost mezi jednotlivými sloupy a roste jejich počet. Ale! Napadlo vás někdy si do takového sloupu vlézt? A co víc, lehnout si a zvednout oči a aparát nahoru? Ne? Tak to někdy zkuste. Nejlepší jsou ty opravdu hodně hodně široce rozkročené které nesou páteřní rozvody. Neměla jsem úplně možnost si takový prohlédnout, protože ani tady ani na chatě nevedou, ale i ty menší najdete všude. Jo, a není to úplně můj nápad, viděla jsem v jedné skupině na FB a nápad mě tak nadchnul, že jsem si ho musela taky vyzkoušet .....

Intermezzo vodní ....

 

.... je první mezihrou z fotek, které 

jsem fotila během roku a které se mi nevešly tématicky do článků, nicméně je všechny stejné téma spojuje. V dnešním případě to je voda.

Byť trochu jinak. Možná by se na první pohled zdálo, že jsem použila  některý Čerfův fígl focení na dlouhý čas nebo s použitím filtru. Ale to bych si jaksi moc nedovolila. Já volila trochu jiný postup. Z fotky jsem udělala výřezy tam kde bylo nějaké zajímavé zrcadlení, ale zkreslené zčeřenou vodou, které vytvořilo zajímavé kresby a někdy po obyčejném ztmavení nebo naopak zesvětlení i vcelku nečekané barevnosti. A někdy výsledná fotka vypadala spíše jak látka než voda .....

Takže dnes se loučíme ....

 

.... s Vídní a krásným slunečním dnem. A rozloučíme 

se z výšky. Ne nebojte, žádné létání nebylo, byť takový vyhlídkový let balónem nad Vídní by musel být terno! Když jsme se posilnily a odpočinuly v kavárně řešily jsme co dál, protože před námi byly stále víc jak tři hodiny volného času. Nejdřív padl návrh že tedy půjdeme na prohlídku do Hofburgu, ale pak jedna z mých spoluturistek navrhla, že by jsme tedy mohly třeba jít, když je ta možnost, na věž sv. Štěpána. 

No výzva jak hrom, protože vyhlídka na věži je ve výšce 67 m. Což znamená neskutečných 343 schodů!!! Příšerná představa.... ale co, času máme dost, takže se můžeme klidně nahoru i plazit a stejně přijdeme k autobusu včas ....

Představovat sv. Štěpána asi nemá moc cenu, neb kdo někdy ve Vídni byl, určitě o něj prostě musel zakopnout. Navíc je i výškovou  dominantou centra města. Pravda i takový Votivní kostel na Währinger Strasse je hodně vysoký a krásou stavby je Štěpánu rovný, možná bych řekla že i ještě hezčí, ale prostě Štěpán JE Štěpán. Základní kámen položil v roce 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský a vedla ho k tomu úplně obyčejná závist. Byl totiž zetěm císaře a českého krále Karla IV. a nějak nemohl překousnout, že Praha je centrem a za vlády Karla i městem které prosperovalo a které Karel povznesl nad jiné. I nad Vídeň. A aby se mohl alespoň trochu přiblížit, potřeboval i nějaký ten super svatostánek. Takže začal stavět Štěpána. No moc mu to nepomohlo, protože biskupství k němu bylo založeno až o 125 let později než arcibiskupství v Praze.

Tak alespoň trumfnul Prahu výškou jižní věže která je 137 m vysoká. Střecha je hodně, hodně strmá, má sklon 80 ° a je pokrytá keramickými taškami které ovšem pocházejí z Poštorné!

Jak jsem zmínila, vyhlídka je ve výšce 67 m, a obsáhne město kolem dokola. Ovšem dostat se nahoru po tom množství schodů, úzkých, točitých, docela strmých a jednosměrných (což je velká prča když se potkáváte s někým kdo jde dolů a vyhýbáte se na prostoru cca 60 cm) znamená nahoře chvíli vůbec nevidět, neslyšet a nevnímat. Ale když zas ožijete, je to pohled parádní.

Nejdřív ale samozřejmě, se rozhlédneme po samotném kostele ....

Letní podzim .....

 

.... tak by se dal nazvat můj vídeňský den.

V krátkých rukávech celý den až do nočního výstupu z busu, trochu i přichycený nos od sluníčka. A tak není divu, že jsme s radostí tento den taky užívaly nejen procházkami a hledáním kde usednout ke kávě, ale taky lenošením na lavičce na sluníčku. Tam jsme si hrály na ještěrky a lapaly sluníčko jak se jen dalo. K tomu jsme si vybraly park který přináleží k Hofburgu tedy Volksgarten (Lidové sady), nebo také Volkspark. Jak jméno napovídá jde o park který byl narozdíl od druhého Burggarten který sloužil výhradně císařské rodině, přístupný široké vídeňské veřejnosti.

Park vznikl na místě Napoleonem zničených hradeb a je koncipován jako anglický park a rozárium v jednom. Část parku má i barokní úpravu. Byl postaven v roce  1821 a o dva roky později zpřístupněn veřejnosti.

Od roku 2001 patří na seznam UNESCO. Celkově je v parku vysazeno 3000 růžových keřů ve 200 odrůdách. Co je zajímavé že skoro každý keř je někomu věnovaný. Maminkám, babičkám, otcům, láskám, kamarádům .... Zajímavostí je dnes 124 let starý růžový keř který byl přesazen v roce 2000 z Dolních Dunajovic, rodiště prvního rakouského prezidenta Karla Rennera. Ale nejen růže jsou ozdobou parku. Najdete zde i Theseustempel, čili Theseův chrám, což je zmenšenina Héfaistova chrámu v Atenách, Cortisches Kafféhaus kavárnu Corti kde svá díla přehrával třeba Johan Strauss ml. a který zde předvedl v premiéře Na krásném modrém Dunaji, nebo další kavárna Café Meirei .... 

Město kavárenských povalečů .....

 

.... čili nejen kulturou jest člověk živ.

A obzvláště takový hladový, žíznivý a utahaný turista velmi rád někde spočine v lůně tiché kavárny a dá si něco dobrého k napití. Tím se dostávám i k tomu, že jsme po dlouhém hledání a obcházení Vídně kdy jsme se snažily najít místo v nějaké předzahrádce, protože v tom sice datumem podzimním, ale počasím letním dni nechtěly sedět někde uvnitř. Hledaly, leč nenašly. Vzpomněla jsem si, že když jsme s dcerou chodily spolu o adventu Vídní, hned vedle Hofburgu jsme zakotvily v jedné příjemné kavárně. Jenže ono ve tmě vypadá každé, i notoricky známé město jinak, natož to, které vidíte poprvé v životě. Ale kupodivu jsem se trefila a vzaly jsme tak zavděk alespoň posezením v liduprázdné kavárně a tak jsme se na nějaký čas postavily do dlouhé fronty kavárenských povalečů a poseděly si u výtečné kávy, štrůdlu a samozřejmě v mém případě i aperolu....

Výraz kavárenský povaleč vznikl opravdu ve Vídni, v jejíchž více než tisícovce kaváren se tohle provozuje opravdu skvěle. Ono tomu už nahrává vlastně samotná historie. Když se v roce 1683 zasloužil princ Evžen Savojský o porážku Turků před Vídní ti při svém bezhlavém útěku zde zanechali vše co sebou měli, a mezitím byly i zásoby kávových zrn. A tak ve v roce 1685 vznikla ve Vídni první kavárna. Nebyla sice první v Evropě, ale pro Vídeň byla velmi důležitá, protože založila dlouhou tradici kavárenského povalečství.

Pozor, ale ono nejde o nic pejorativního, jde o dlouhou tradici setkávání lidí. V roce 1700 otevřel Armén Diodato kavárnu velmi podobnou už těm dnešním. S biliárem, novinami, kartami a šálkem kávy s vodou. 

Hlavním znakem kavárenského povalečství je dlouhé, třeba mnohahodinové vysedávání u kávy. To si kdysi vynutila absence obývacích pokojů kde by lidé trávili svůj volný čas, a tak si rádi zašli do kavárny posedět nad šálkem dobré kávy klidně i na několik hodin. Pití kávy se stalo kulturním zážitkem a součástí života většiny Vídeňanů. Ne náhodou své skladby Mozart i Straus rádi hráli právě v kavárnách. V roce 1788 vznikla dokonce i první hudební kavárna.

Na přelomu 19. a 20. století vznikla i tradice literárního kavárenství. Literáti v kavárnách psali a vzájemně diskutovali o svých dílech. Ostatně své revue v kavárně psali i Voskovec s Werichem nebo Šimek s Grossmannem .....