Jak to bylo večer v lese....

Při procházkách lesem

jsem si vyhlédla místo odkud by se dal krásně fotit západ slunce. Tedy pokud by tam opravdu zapadalo. Nikdy jsem totiž dřív na chatě západ na volném prostranství neviděla, takže jsem ani neměla tušení jestli a kde by se tam fotit dal. Takže aby se to jeden dozvěděl, musí to vyzkoušet, to je jasné....

Zbalila jsem foťák, a po půl deváté vyrazila. Našla jsem si místo pozorování, ale zjistila že jsem tam ještě moc brzy. Abych si ukrátila to čekání fotila jsem kus paseky porostlý třtinou (viz Studie v trávové).

Sedět si tak uprostřed lesa na mýtině má zvláštní kouzlo. Když přijdete a sednete si na pařez všude je krásné ticho, jen ještě ptáci zpívají poslední verše svých písniček. Hmyzouni si odbzukávají také poslední minutky letu než někam na noc zaparkují, paseka krásně voní pod slunečními paprsky a v lese jen tu a tam zapraská větývka jak proběhne zajíc či projde srnka nebo divočák. A vy si tam tak sedíte, foťák v ruce a v tu chvíli to všechno patří jen vám. Postupem času jak se sluníčko sklání víc a víc k obzoru ptáci umlkají, jen tu a tam se ozve típnutí nějakého opozdilého zpěváčka, jak pomalu chladne vzduch začínají lupat suché větve které ochládají po celodenním slunečním úpalu. A sluníčko se kloní a kloní až zmizí za hřbetem a zůstane jen tmavnoucí obloha s narůžovělými mráčky....

A když se chcete tedy konečně vydat na cestu zpátky, zjistíte že jste se totálně přilepili k pařezu na kterém jste seděli. I když jste si ho předem pěkně ošahali jestli nelepí, párkrát ďoubli do smůly jestli je opravdu ztvrdlá a teprve potom se na něm uvelebili. Jenže pařez srandista se ještě jednou pomstí za to že vlastně vznikl a pěkně působením vašeho tělesného tepla plus váhy začne tu při kontrole naprosto ztvrdlou smůlu nenápadně rozpouštět.

A ta proniká pomalu jednou vrstvou oblečení za druhou až k vaší kůži. Když se konečně postavíte, oblečení je k vašemu pozadí totálně přilepené a nedá se odlepit, protože hned při prvním pokusu si dokonale zablemcáte prsty, nemůžete pořádně ani zmáčknout spoušť aparátu na pár posledních snímků, pokud nechcete riskovat nejen přilepené kalhoty k hýždím, ale i prst ke spoušti. A pochod zpět domů šeřícím se lesem s přilepenými kalhotami? Tak to je také lahůdka. Máte dojem že jste se vrátili do miminkovských let kdy jste nosili plenky a jen tak jste si do nich ukákli. A celou cestu domů vám v hlavě šrotuje JAK a ČÍM se toho sajrajtu ze zadku zbavit.

Vyzkoušíte všechno možné. Mýdlo, Jar, prášek na nádobí, ovocný ocet, normální ocet, odlakovač, jemnou stranu houby, ostrou hranu houby a v okamžiku když už uvažujete o drátěnce vám utkví pohled na tělovém mléku.

Poslední pokus jinak holt budete spát ve stoje aby jste se nepřilepili k posteli. A k vaší nemalé radosti to konečně pomůže....a pak si jdete se zadkem červeným tak, že by se za něj nestyděl ani ten největší paviání frajer prohlédnout co se z vašeho snažení vlastně povedlo...a řeknete si že když pro nic jiného tak pro ten krásný pocit v tom lese vám to za to stálo!!

---

Zkoušela jsem v režimu Západ slunce ještě různé vyvážení bílé. Některé fotky vypadaly spíš jak z hluboké noci....

...nebo focené přes jemný šedý závoj....

....a jiné spíš vypadaly jak za pravého poledne...

Slyšela jsem ho letět a tak jsem čekala kdy se ukáže

Další fotečky, tedy samozřejmě bez mého stejně rudého pozadí jako byl západ, ZDE.

A tímhle jsem vyčerpala zásobu obrázků pro souvislejší články. Další nevím kdy vzniknou protože ve středu přijede opět moje kamarádka s dcerou a tak na nějaké výlety nebude ani čas a ani počasí, protože by zase mělo nastat horké letní počasí. Dneska a zítra se musím věnovat uklízení a tak se asi k veké radosti mnohých z vás frekvence mého překotného psaní sníží na minimum....