Naše děti nemají buňky pro spaní pod stanem. Ani nemají mít po kom. Já jezdila na naší milovanou chalupu a jakékoli nabídky na letní tábory jsem odmítala. Proč bych měla jezdit někam na organizovaný tábor,když jsme měli svou úžasnou dětskou partu, svoje neorganizovaná (rozumějte dospělými) dobrodružství a své hry. Navíc vše korunováno rybníkem hned u dveří a lesy kolem dokola...takže stanování u mne jaksi neprobíhalo.
Později jsme s nimi jezdili na lodi, což bylo asi stanování nejbližší. I když člověk byl pod dřevěnou střechou a teoreticky chráněn dobře před deštěm. Opravdu jen teoreticky, praxe byla jaksi odlišná....pršelo všemi možnými i nemožnými místy....
No a pak jsme se přestěhovali sem na ves a děti objevili mezi vším co se přestěhovalo s námi starý manželův stan. Malé áčko pro dva. Vytáhli si ho tedy vždy jak se udělalo teplo na zahradu, hrdě vztyčily a dovnitř si natahali svoje hračky. Pokud pršelo, přišla k dobru igelitová plachta, protože stan už byl opravdu starý a vůbec ne nepromokavý.
O něco později dostali od sousedů starý velký rodinný stan, s přední stěnou z které se dala udělat markýza. A začalo jejich stanovací období, ovšem v jejich podání. To znamenalo že si dovnitř nanosili staré matrace z půdy, na ně deky, na to prostěradlo a peřiny, na mladýho umělohmotnou tatru naložili starou baterii z náklaďáku, na ní si napojili lampičku na svícení, dokonce si tam dali i televizi!!! a jiný všemožný komfort, takže to spíš vypadalo jak u beduínského náčelníka než v normálním stanu. A na celé prázdniny se tam odstěhovali i se svými kamarády. Není divu, že se jim do takto vybaveného stanu hrnuly davy kamarádů.
Takže pro mého syna bylo opravdu velké dobrodružství, když ve věku dvacetisedmi let řádně jen se spacákem a karimatkou spal s přítelkyní jednu noc pod stanem. Taky byl z toho řádně zdrchán a prohlásil že již nikdy více!!!
Dcera ta též po prvním stanování když byli s přítelem a jejich rodinou na cyklovýletu bez ubytování po první noci ve stanu další odmítala a chtěla se navrátit zpět.
Tak si říkám, ochudili jsme je o něco, nebo ne? Měli jsme je i přes jejich odpor posílat na tábory? A co vy a táboření a stanování?
Můj syn nikdy v životě nebyl pod stanem, maximálně jsem s ním spala ve stanu na chatě, když byl malý. Když vidí, že jezdíme každoročně stanovat do hor, tak jen kroutí hlavou a tvrdí, že nejsem normální.
OdpovědětVymazatJá byla jednou ze školy na táboře.
OdpovědětVymazatJinak vidím,že sis dala novou fotku,pěkně ti to ladí s pozadím.
OdpovědětVymazatJá na tábory jezdila , s našima jsme jezdili na dovolené i pod stan . Na zahradě mají děti postavený velký stan a hrozně touží v něm spát . Teď zrovna jsou na táboře , sice spí v ubytovně , ale jinak se to od klasického stanového tábora moc neliší . Spaní ve stanu bychom chtěli tyto prázdniny vyzkoušet aby měly ještě nějaké vzrůšo .
OdpovědětVymazat[1]: Jo, je moudrej! Já spala jen jednou pod stanem když jsme byli tady s malejma fotbalistama na dva dny pod stanama a úplně mi to stačilo, měli jsme s dcerou dvě nafukovací matrace jednu rozervala hned jak jsem jí nafoukla a druhá pořád ucházela, a navíc i když jsme měly stan obalenej igelitem tak nám do něj pořád teklo....pro mne peklo!
OdpovědětVymazat[2]: Tak tohle jsme dělali i mi na chalupě a bez organizování .... A ještě víc, stavěli všelijaké bunkry, dělali si mezi kameny pece a udírny, lovili raky a pak si je tam vařili....ještě chodili na třešně, na hrášek, na jablka....
OdpovědětVymazatJako dítě jsem na tábory nejezdila /nebyla jsem pionýr/.Se stanem jsme začali jezdit,když se "otevřely" hranice.Jen v Norsku jsme byli asi sedmkrát - takové stanování až na severu za polárním kruhem je paráda.V červnu jsou tam ty nejdelší dny. Pravda, ten věk už nebyl ideální když bylo člověku přes padesát....ale veškeré nepohodlí vynahradila krásná příroda
OdpovědětVymazatMoc hezký článek! Na tábory jsem jezdila každé prázdniny. Většinou do chatek, jen jednou pod stan a jednou pod stan s dřevěnou podsádkou... Když je hezky a svítí sluníčko, nemám problém přespat ani pod širákem..jakmile se ale mraky zatáhnou a je zima od země, zatoužím po pořádné posteli a střeše nad hlavou Přítel je opak, takže mě stanování ve volné přírodě - nejspíš i mezi medvědy - brzy čeká
OdpovědětVymazatNa prvním táboře jsem byla v 15 letech a hned první noc, kdy lilo jako z konve, stany staré, pršelo mi do spacáku, jsem se vztekala, že už nikdy! No a pak jsem jela ještě několikrát jako instruktorka. Starší holky byly jednou a neuchvátilo je to. Nejmladší, v té době neduživá zámora byla poprvé ve 2. třídě, sama a od té doby vynechává poprvé letos v 17 letech, kvůli té sádře. Každý rok, když jsme pro ni přijeli, byla první její věta "letos to bylo ještě lepší než loni". Stanovala jsem často s našima (NDR, BLR, Řecko) a pak až po padesátce na Podunajské stezce (cyklo) a loni v Německu na in-linech. Záda to zvládla a bylo to moc hezký. Bude-li s kým, budu v tom pokračovat.
OdpovědětVymazat[7]: Tak já měla nabíky ne na pionýráky a le od otce z práce, stejně jsem to odmítala a teď vím že proč a že jsem o nic nepřišla!
OdpovědětVymazat[8]: Ale zase se budeš mít ke komu přitulit...
OdpovědětVymazat[9]: Tak, přesně ať si každý dělá co ho baví a spí kde mu to nejlíp vyhovuje....
OdpovědětVymazat