Od smrště černobílé ....

 

.... ke smršti barev. Tedy venku. A to i případě

že podle všech přírodních zákonů vládne zima. Jenže první lednový den tomu vůbec nenasvědčoval. Venku od rána svítilo sluníčko jako kdyby chtělo říct Hele, koukejte, začal nový rok tak se usmívejte! No sice začal, ale důvodů k úsměvům moc nebylo. Situace rodinná se stále moc nestabilizovala, finanční už vůbec ne, a jestliže jsem se v předchozích měsících mohla alespoň trochu utěšovat, že bych přece jen nemusela o práci přijít, opak se ukázal pravdou a já, debil který kdykoli na zavolání do práce přišel a bez řečí zaskakoval, se stal najednou přebytečný. Nezbylo pro něj místo v dopolední směně a večeře jsou, zatím podle zpráv na půl roku zrušené. Takže mi nezbývá než si v klidu marodit dál a modlit se, aby mi pojišťovna po skončení marodění alespoň tu dobu proplatila, jinak budu skoro půl roku doma opravdu zadarmo ....

Takže to je souhrn k začátku roku. Ještě že alespoň ten jeden den bylo hezky, další už zas jen pršelo, pršelo, lilo, lilo, pršelo. Což je vlastně obraz zimy která doposud panuje.

 Poznávací znamení : Všude bláto co žere boty. 

O tom jsem se ostatně přesvědčila i na té první novoroční procházce, všechny polní i lesní cesty rozblácené, některé navíc přeryté buď divokými prasaty nebo divokými čtyřkolkáři, případně zdivočelými těžaři dřeva kteří těží a těží. Popravdě za těch třicet let co tu jsme tu mizí lesy neskutečně rychle. Ať už vlivem počasí (vichřice) anebo právě díky mohutnému kácení v soukromých lesích které po revoluci dostali zpět původní majitelé nebo jejich potomci. Při tom fofru tady ani nemá kůrovec šanci se usadit a přispět tak k jejich další záhubě...

Tohle všechno je situace kterou přímo nesnáším, brodit se v blátě nebo po něm klouzat jak po ledě navíc obzvláštněné přísným zákazem jakéhokoli pádu. Což je na tom blátě hodně zajímavá výzva i když má člověk hodně dobré trekové boty s traktorem jak sviňa.

Tudíž původní plán cesty se scvrknul na polovinu, neboť v jeho závěrečné části byl docela prudký sešup po lesních cestičkách který jsem přece jen nehodlala riskovat a šla tedy jen po těch mastňáckých asfaltových nebo panelových. Těch polňaček jsem už měla docela plný zuby a hlavně boty a kalhoty. Ostatně jak se ukázalo, ani ty panelovky nebyly prosty bláta z těžké lesní techniky a nacházet na nich schůdná místa byl občas oříšek. No spíš kokosák.

 Tvrdý a velký ....

Zdá se, že paní zima .....

 

.... se rozhodla konečně začít úřadovat, byť tady

u nás zatím bez většího nákladu sněhu. Za to z gruntu začalo mrznout. Takže jsme se na nějaký čas rozloučili s jaropodzimozimou a já se dneska rozloučím konečně i s focením v loňském roce. A to je toho focení už mnohem, mnohem méně než bývalo v dřívějších letech. A tak tu máme poslední čb fotky a poslední záběry které maji v exifu rok 22. S novým focením je to zatím všelijaké, myslím že po tom druhém operačním zákroku budu dělat panu doktorovi radost. Zatímco po prvním mne ruka bolela opravdu tak dva tři dny, a pak už se s ní dalo dělat skoro všechno, po tomhle druhém bolí skoro při každém pohybu. A někdy tedy tak, že málem bolestí nadskočím. Proto tentokrát ctím klid a nicnedělání ale je to děsný. Ještě že alespoň můžu psát na kompu, zušlechťovat si mozek hraním různých druhů křížovkových her a dokonce mám dovolené fotit. Pokud ovšem unesu foťák. Jenže já, liška podšitá, mám pro tenhle případ svého malého lehkého nexíka. Jen bohužel nevím jak dlouho bude trvat bezbolestný úchop ....

A jedééém ....

 

.... do tramtramtramtárie (pardon, sledovala 

jsem teď po pár odpolední dokumenty Dana Přibáně o cestách žlutého cirkusu po světě) ale dnešní a příští, už poslední černobílý článek, je s fotkami z cest. Po Čechách i v zahraničí. Takže ono Jedééém se k tomu tak nějak vztahuje. Protože se jelo autobusem, autem ale chodilo se i pěšky. A nebojte se do žádné Tramtárie vás nepotáhnu, jen a pouze po místech civilizovaných 😉 .....

Co vás dneska čeká? ....

 

.... no samozřejmě zas čb fotky. Tentokrát z rostlinné

říše. A přesněji, hlavně to bude o pampeliškách kterým stejně jako městu ta čb velmi sluší. Tentokrát jsem ty pampelišky nefotila na jaře, ale zcela nezvykle na podzim, mezi spadaným listím jsem jich pár našla, jednu si vzala domů a trochu si s ní pohrála ....

Možná to má co do činění .....

 

.... se situací posledních měsíců i let, možná

díky oné známé havlovské "blbé náladě" (u mě tedy fakt je) baví mne čím dál tím víc černobílá fotografie. Obzvlášť když fotím různé  uličky starých měst. A tak letošní letní toulky po Praze jsem fotila už s touhle vizí, že prostě budou čb byť svítilo sluníčko a Praha je ták krásně barevná. Navíc i s určitým úmyslem pro něco co by snad mohlo dopadnout, ale co zatím stále beru jako částečně se plnící sen a jestli se splní úplně, budu vědět až v okamžiku kdy budu stát před hotovou věcí. Zatím to vypadá dobře, ale stále ještě tři měsíce jsou dlouhá doba za kterou se může stát spoustu věcí. Jen se obávám, že té čb tu teď bude mnohem víc, protože bych ráda konečně uzavřela loňský rok. Přece jen už začal druhý měsíc nového roku, mnoho blogerů psalo a píše bilanční články a já se ještě nedokopala k tomu, abych skončila s rokem starým ....

V posledních letech tu ....

 

.... moc šancí na námrazy a podobné věcičky

které sice netěší řidiče a chodce, ale nás kteří fotí dokáží nadchnout, nemáme. Zimy jsou čím dál tím teplejší, sníh sotva napadne hned zas sleze, a když mrzne, tak je holomráz který nic moc nevytvoří. Tudíž jakmile ráno z okna vidím že se čistě náhodou něco urodilo, tak musím hned vystartovat na zahradu a něco z toho nafotit. Ovšem ani to není jen tak. Jo, stojím a rozhlížím se a kochám se, ale jakmile jdu k vyhlídnutému objektu, najednou se veškerá krása vytratí. Prostě není vidět. Nemá totiž to správné nasvětlení. A když už tedy udělám fotku z větší vzdálenosti, kdy se zas efekt námrazy objeví, nic pořádně na fotce není vidět. Tedy to proč vlastně vznikla. A tak tu všelijak oblejzám, stavím se do těch nejneuvěřitelnějších pozic abych našla to správné protisvětlo i pozadí na kterém ta námraza(ledovka) vynikne ....

A máme to, paní Milerová .....

 

.... za sebou. Dopadlo to jak nejlépe v dané 

celoevropské situaci mohlo dopadnout. Ještě sice budeme ze strany poraženého nějaký čas poslouchat ublížené kňúúúú a napadání vítěze, což se okamžitě ukázalo v jeho proslovu po skončení voleb. A propó, kdo ho viděl, nepřišlo vám že nakonec z těch dvou, myslím AB a jeho ženu, se paradoxně ona ukázala chytřejší a pragmatičtější když svého opět se ublíženě rozjíždějícího manžela razatně utnula tím "Stačí !" Ale to snad časem taky vyšumí a tahle hysterická, neskutečně patologicky ulhaná osoba zmizí z veřejného prostoru. I když, takoví dokáží ve skrytu osnovat pomsty, a nevím jestli nakonec není lepší na vidět než nevidět.

Na druhou stranu, a co si budeme dámy povídat, máme v čele země člověka klidného, rozšafného, a hlavně velmi dobře vypadajícího! Nebojím se říct, že momentálně za celou naší historii i na prezidentské světové scéně asi nejhezčího. Svého času se toto prý říkalo o Antonínu Novotném, že je to nejhezčí prezident Evropy. Ať tak či tak, kdo by se nezdál po tom zapšklém a mimoňsky se tvářícím Zemanovi hezký, že? Tedy pokud by nevyhrál AB, to je fakt.

Docela by mne zajímalo, kolik žen kterého volilo 😉. Nejde ale jen o to jak vypadá, co zastává, ale o to, že je potřeba si uvědomit že jako prezident prostě nemůže plnit to, co si jeho odpůrci nechali vtlouct za oné ohavné a žumpózní kampaně  do hlav. Vyhlašování války, mobilizaci, a všechny další nesmysly. Ne, nemůže protože to jeho úřadu NEPŘÍSLUŠÍ. U nás ne. O tomhle všem rozhoduje vláda a prezident má pouze možnost návrhy vetovat.

 Ale NEPROSAZOVAT z pozice prezidenta. Čas ukáže jestli se budeme my, kdo volili Petra Pavla tlouct do hlav nebo nebo ne. Jestli nakonec část těch, kteří naopak byli proti němu neuzná, že přece jen to není někdo, kdo nás chce zavléct do války. To bych si totiž vzhledem k tomu jak tahle kampaň dokázal rozdělit rodiny, kamarády a přátele moc přála, a hlavně bych už přála celé zemi zklidnění a postupné zlepšování situace. Je jasné že to půjde pomalu a tak hlavně nesmíme začít vyčítat a přičítat tohle všechno našemu právě demokraticky! zvolenému prezidentovi ....

Ohnivý západ nad ....

 

.... fabrikou býval docela často. A jelikož tou dobou jsem byla buď ještě v pracovním procesu nebo se chystala domů fotila jsem z oken chodby nebo kuchyně. Tím pádem nebylo zrovna moc hezké okolí. Ale spíš většinou šlo o hru mraků a světla takže se to tak nějak srovnalo. Ale občas ten západ byl doslova ďábelský, chvílemi to vypadalo jako by se role prohodily a nebe bylo dole a peklo na nebi. 

Protože jsem nechtěla aby mi v záběru překážela část výrobní haly, fotky jsem ořezala na trochu nezvyklý rozměr ....

Následující dva články ....

 

.... budou takovou definitivní tečkou, alespoň

ve fotografiích, za loňským rokem. Byť ty dva předešlé kovidové nebyly nic moc, tak poslední tři měsíce toho loňského je zdaleka překonaly co se týče všech možných srágor které se na nás doma navalily. A ty samozřejmě pokračují i v tom letošním prvním měsíci roku. Fotky které vám chci nabídnout jsou čistě mix mobilových záběrů které se mi v telefonu nastřádaly a nebyly vhodné do žádného článku ....

Jako tradičně, když ....

 

.... není co fotit v podobě květů, najdu si něco 

suchého. Listy, odkvetlé luční květy, plody kaliny, (ty mám obzvlášť ráda) trávy anebo bodláky. A když jsou obzvláštněné sněhem, jako tomu bylo při vzniku dnešních fotek, vypadají hned o mnoho lépe. Normálně bych asi teď fotila nějaké květy, které bych měla doma, letos poprvé mám prodlevu v tom, že vždycky od 25.12. si kupuji domů nějaké živé květy. Letos nějak na to ani nemám náladu vypravovat se do města. Nepředstavovala jsem si že by ten nový rok mávnutím proutku zlikvidoval všechny problémy, ale že začne takhle blbě, to mne tedy ani ve snu nenapadlo ....

Předposlední sněhové fotky ....

 

.... z loňského roku. Další sníh nás zatím nenavštívil,

alespoň ne v takovém množství. Spíš v zanedbatelném, protože mohlo předevčírem napadnout tak s bídou 2 cm. A jelikož ani nemrzlo, k mokru a bahnu z neustálých dešťů se přidalo mokro i toho sněhu. Takže zatím to vypadá na mé předsevzetí, že do lesa vlezu snad až v létě, až tam ty rozbagrovaný a rozblácený cesty zas uschnou a bude se po nich moci alespoň trochu normálně chodit aniž by se vám bláto snažilo boty sežrat nebo jste po něm bruslili jak na zimáku. Něco se opět objevilo v předpovědích na víkend, ale moc tomu nevěřím. Na horách asi sněžit bude, ale tuším, že tady se to zas buď vyhne anebo to bude zas jen poprašek ....

Ačkoli dnes tady svítí ....

 

.... sluníčko a zpoza oken to vypadá na jaro

tak se dnes zase podíváme na Kozlovský kopec jak vypadal když tady v půlce prosince nasněžilo. Protože při první cestě jsem neměla foťák, a litovala jsem, při druhé, v neděli kdy jsme jeli k dceři do Litomyšle jsem si ho už vzala. Ovšem nahoře jsem udělala jen dva nebo tři záběry, abych se zas pokorně vrátila k mobilu. Vzala jsem si nexíka a starosklíčko ale ti dva si s dost silnou mlhou nerozuměli. Fotila jsem jak cestou tam z auta, tak cestou zpět, ale to už jsem si nechala zastavit. Nicméně i při ní jsem tu a tam něco za jízdy zkusila. Protože od pátka do neděle byla stále mlha, ale také mrzlo, nahoře na kopci to vypadalo ještě pohádkověji než v pátek. Byla jsem moc ráda, že mi ten sníh ještě vydržel. Fotek bylo víc a tak jsem je rozdělila do dvou článků ....

Nápor kultury ....

 

.... mne čekal v pátek a v sobotu. S novou známostí 

( jedna žena se stejným postižením, focením, odsud ze vsi) jsem začala tak trochu nějak víc brát v potaz kulturní akce které pořádá zdejší zastupitelstvo. Je zajímavé že stačí jeden zájezd, a náhodné přisednutí ke stolku u restaurace, a zjistíte že sice o tom člověku okrajově víte, ale nikdy jste netušili že je naprosto stejně posedlý, a možná i víc, jak vy. V tomhle případě také focením. A tahle nová známá mi poslala odkaz na besedu z fotografem, který fotí Orlické hory s jejich domečky, stromy, řekami i zaniklými osadami při hranici dnes s Polskem, ale vzniklých za doby kdy to ještě bylo Prusko. No a navíc fotí moje tři srdcovky. Neratov, Vrchní Orlici a Zemskou bránu s Divokou Orlicí. Fotograf se jmenuje Rosťa Bartoň a kdo z blogerů je na fb může si jeho stránku najít pod jeho jménem. Anebo se na jeho práce můžete podívat i tady Je nejen výborný fotograf, ale i vypravěč, hudebník a v neposlední řadě má i penzion v Orlických horách. Pro mne to byly dvě skvělé hodiny s prohlížením fotek míst sice naposlech známých, dokonce ne zas tak vzdálených, ale kdo ví jak to u nás v rodině chodí, že v ní nemám spřízněnou duši co se týče výletování, pro mne nedostupných. A taky mne uvrhly jako vždy když vidím takhle na velko a na živo fotky jiných fotografů do depky z toho, že ač si myslím že třeba něco umím, neumím vlastně nic!

Druhým kulturním zážitkem byl dlouho očekávaný druhý díl filmu Avatar. Na ten jsme jeli včera s dcerou, zeťákem a synem do pardubického Cinema Star. A stejně jak u jedničky i tady platí že buď si ho zamilujete nebo ho nenávidíte. A mezi je jen takový malý proužek Nazajímá mě. Jedničku jsem viděla ve 2D v televizi několikrát, ve 3D v kině poprvé i poprvé na 3D televizi a dokonce i ve 4DX. A prostě jsem mu propadla. Takže když se konečně po letech stalo skutečností že James Cameron začal natáčet pokračování těšila jsem se jak malá až na něj budu moci jít. A to se mi včera splnilo. Prvnímu dílu bylo vytýkáno třeba to, že jde o ekologickou agitku, že problémy Země přetavil do problémů planety Pandora a zlé lidi ze Země že přirovnává k dnešním kapitalistům kteří vysávají Zemi a její nerostné bohatství pro svůj finanční prospěch. Nevím, asi nejsem zelený ekoterorista aby mne tohle u jedničky napadlo, ale stejná linka, tedy ničení planety a zabíjení tvorů ne nepodobných našim velrybám, jen pro jednu část jejich těla za účelem vysokých zisků je i ve dvojce. A pak věčný boj dobra se zlem, kladný hrdina versus bezskrupulózní zloun. 

I ve dvojce se sejdeme s Jackem Sullym, jeho ženou Neytiri a nyní i už s jeho čtyřmi dětmi, s kmenem Na'vi  s jejich (pod)vodními příbuznými, i s padoušským plukovníkem který ač v jedničce byl Na'vi zabit, ve dvojce se objevuje jako další z Avatarů na Pandoře a jde zase po krku Jacku Sullymu. A v těchto pár větách je vlastně obsah celého tříhodinového spektáklu. Možná že obsahově chudé, nicméně jak už je u Jamese Camerona obvyklé, vizuální stránka je prostě něco, co vás okamžitě dostane. Barvy, fantaskní krajiny i květy a zvířata, ale i hudba, triková a technická stránka to je věc která bere dech. Obzvláště ve 3D provedení. Tedy ještě je originální natočení, které je určené jen pro kina která mají ještě lepší možnosti zobrazování ve 3D, ale ta bohužel u nás nejsou, takže si film tak jak bylo záměrem jej natočit po technické stránce nevychutnáte. Zároveň s druhým dílem natáčel James Cameron další tři díly. Takže o další souboje mezi Jackem a plukovníkem nebude jistě nouze, protože oba samozřejmě přežili ....

Pokud tedy chcete prožít tři hodiny v tajemném a krásném podmořském světě plném prazvláštních tvorů, úžasných barev ale i zamáčknout občas slzu v dojemných scénách a být napjatí jak to dopadne ve scénách akčních a viděli jste už jedničku doporučuji si určitě na film zajít. 😉

Jedna část nad městem ....

 

.... vždycky v zimě při průjezdu vypadá jak na nějakém 

vysokohorském sedle. A občas k tomu stačí i jen nízké mraky nebo mlha a mráz. To pak dokáže příroda hodně čarovat. Když se k tomu ale přidá i něco sněhu, vysokohorská iluze je hotová. Jedná se o přejezd Kozlovského vrchu směrem na Litomyšl. Ostatně tady kouzlí mraky nebo mlha celý rok. Celý hřbet je sice v mapách no name, ale tady se mu jinak než Kozlovský, podle maličké vesničky Kozlov, neřekne.Není ani vysoký zhruba něco kolem 350 m.n.m. První část fotek je z 15.12. kdy jsme se vraceli z kontroly v nemocnici, takže jsem fotila jen mobilem a jen chvilku, ono se tu přece jen na úzké silnici špatně zastavuje a ještě tu člověk všelijak kašpárkuje na silnici. Provoz sice není velký, ale stejně nemám úplně dobrý pocit. Ovšem ten den tu stavělo víc aut a posádky si fotily co tu příroda stačila vykouzlit. Jen tomu prostě chybí sluníčko ....

Poskočíme o měsíc ....

 

.... a místo barevného podzimu tu máme, alespoň

na pár dní bílou zimu. Bylo to opravdu jen něco málo dní a něco málo sněhu. Ale i to stačilo k tomu, abych se, i přes prvotní varování ortopeda abych se do takových akcí moc nepouštěla kvůli možnému pádu, vydala na procházku tady okolo. Šla jsem opravdu jen malý okruh a tam kde jsem věděla že je buď cesta uklizená, nebo naopak sníh nesešlapaný na kterém by hrozilo uklouznutí. Co mi po celou dobu co tu bylo bílo chybělo, tak to bylo slunko. Stále se držela olověně šedá obloha takže ona kouzelná atmosféra sněhu a sluníčka se prostě nekonala. A to se až na dva nebo tři dny, kdy byl hezký celý den, od konce listopadu doposud ani nekoná. Sluníčko stále tvrdošíjně zůstává za hradbou mraků a tady vládně něco jako podzimo-zima. Zahrada začíná opět pomalu a jistě čvachtat, v trávě kterou jsem nestihla posekat si tvoří Myšpulín blátivé cestičky. O náladě na nule ani nemluvím. Dojíždím už na poslední zbytky energie v bateriích a dobití je zatím v nedohlednu. Spíš se na nás valí místo sněhu jedna jobovka za druhou. Takže takový krásný lednový den jako je na blogovém kalendáři letos asi nebude k mání ....