Den matek ....

Každý rok jsem Ti volala a přála ke dni matek. Ty jsi mi to vždycky se smíchem vracela. Povídali jsme si o tom co je a co bude, kdy se přijedu za Tebou podívat, jak se mají Tvoje vnoučata a jak moc se těšíš na své první pravnouče. Byly chvíle kdy jsem Tě jako puberťák nesnášela, ba co víc, někdy i nenáviděla. Ty jsi každý můj přešlap a průser a drzá slova buď oplatila pádnou rukou s vařečkou anebo později smutným hlasem okomentovala " Počkej, až ty budeš mít děti, ony ti to vrátí" .... a měla jsi pravdu. Jak strašně ráda bych Ti dneska zas zavolala a slyšela tvůj hlas a Tvou obligátní otázku " A kdy přijedeš? " a já bych ti zas řekla " Mami, já nevím, zatím toho tady mám až nad hlavu " . Ty by jsi smířlivě řekla " Tak uvidíš kdy ti to vyjde ". Ale ono to stále nevycházelo, a když už jsem konečně za tebou mohla odjet ty už si na mne nepočkala. Jenže letos už ti nemám kam zavolat, nejde to, do nebe totiž nevedou ani mobilní sítě ani pevné linky. Nemůžu se ti ani pochlubit jaké pokroky dělá a jaký ďáblík je tvoje pravnučka kterou jsi neměla šanci nikdy vidět a na kterou ses tak těšila jak jí budeš plést svetříky a čepičky. Tolik věcí jsme si neřekli a mě to tak strašně mrzí, protože vím že už si je nikdy neřekneme....

Moc mi maminko moje chybíš....

Jarně bíle ...

Venku je totální hnus, zima, mokro a tak se k dnešku hodí 

jediná barva která tu zimu dokonale evokuje. Bílá. Studená.

Mrazivá...

Focená na mé minimagnólii, čemeřicích, hyacintu a rododendronu.

Ten tedy nebyl jediný na mé zahradě ....

Nejdříve jsem si .....

.... myslela, že sem budu dávat ještě nějaký čas květinové fotky, ale pak jsem si to rozmyslela a budu střídat nafocené jarní květy s fotkami z mého prvomájového výletu do Polska. I když... ten se vlastně v první části také spojil s květinami. 

Na prvního máje jsem se totiž jela podívat na zámek Ksiaz (čte se Kšónč) kde je pravidelně rok co rok Festival květů. V komnatách zámku jsou krásná květinová aranžmá, probíhají zde různé ukázky floristického umění, naučíte se jak upravit bonsaj, ale jsou tu i různé akce pro děti. Ani jedno jsme tedy neviděli, ono by v těch neskutečných davech zpovykaných polských obyvatel ani nebyla šance si to v klidu vychutnat. Za mne musím říct, že tahle část výletu mne neskutečně zklamala. Mnohokrát jsem se zmiňovala, že mám ráda ruch a šrumec měst, davy lidí mi nějak moc nevadí, ale tohle bylo vážně už přes čáru. Zámek je sice nádherný, ale na nápor tisíců lidí (za tři dny kdy festival trvá je zde návštěvnost zhruba 100000 návštěvníků) je prostě v tomto případě malý. Tedy jeho komnaty. Projdete sice tři patra, ale místností kde jsou nějaká aranžmá je docela málo. Pro focení jsou strašně špatné podmínky, dost tmavé místnosti a všude ostřížím zrakem hlídající hlídači kteří když vás vidí s foťákem hned vás upozorňují že nesmíte fotit s bleskem, (což se paradoxně netýká mobilistů což je druhá katastrofa) mnohá aranžmá byla proti oknům v protisvětle. Chování návštěvníků je kapitola sama pro sebe, zatím mi vždy připadali čeští turisté ti bezohlední, kteří do vás při focení strkají, lezou do záběru, či jinak znepříjemňují vašeho koníčka, ale to co dokáží polští turisté, to je něco. Ti ještě k tomu všemu výše jmenovanému přidávají i nepříjemný slovní doprovod. Tudíž z prohlídky jsem vylezla ven okopaná, ošťouchaná a zpocená až... (to radši ani nebudu psát kde) a přistihla jsem se, že si celou dobu říkám slova klasika "Zlatý prciny"  a že to co nabízí každý rok litomyšlský zámek je nesrovnatelně klidnější, je zde vidět mnohem víc květinových aranžmá a hlavně tu nejsou tak šílený davy. Nepochopím, že tohle někdo může dobrovolně absolvovat vícekrát za sebou. Jako moje sousedky... Jenže ty jak znám to spíš dělají kvůli tomu aby si zde nakoupily za levno kytky. Tedy ty jsem si koupila i já, ale vědět jaké martýrium tomu bude předcházet uvnitř, zůstala bych venku a procházela se krásným zámeckým parkem a zašla si do místního hřebčína. Na ten mi bohužel čas nezbyl. A zámek doporučuji navštívit mimo tuto akci, on totiž za to opravdu stojí ....

Tentokrát zde budu mít i výjímečně fotky někoho jiného, jedna ze spolucestujících mi poslala svoje fotky a já posílala jí svoje. Všimla jsem si, že je stejně postižená jak já, byly jsme jediné dvě, které fotily i za jízdy a proto jsem se s ní dala do řeči. Nejen že jsem zjistila, že je z Chrudimi, a zná místa mého dětství na bývalé chalupě, a dokonce jsme se shodly, že známe i jednoho člověka z té maličké vesničky která není skoro ani na mapě. Navíc i co se týče kultury máme hodně podobný vkus a tak jsme si velmi dobře při zpáteční cestě popovídaly. Takže její fotky doplní i některé moje kapitoly. 

S růžovou trochu přitvrdíme...

.... a dáme si další nášup. Minulá byla jen tak lehce růžová či narůžovělá, ale teď se ponoříme do echt růžové pro Pravé blondýny 😊 (které se sice nezdají, ale jsou chytré). Samozřejmě jsem měla na mysli stejnojmenný film, kde hlavní hrdinka milovala takovou tu klasickou fondánovou růžovou. A takové jsou i dnešní fotky. Takže kdo má po ruce slané oříšky, chipsy, slaný sýr nebo uzené či klobásu, můžete si spokojeně prohlížet aniž by vám hrozilo, že se vám tou přemírou sladké slepí pusa ....

Jen růžová to může být ....

.... jak zpívá Ilona Csáková v jedné písničce.

A že se tu teď bude růžovět hodně. Když se řekne sakura, každý má před očima ty nádherné nadýchané květy které na větvi vypadají jak cukrová vata. Jenže ono sakur je vícero druhů, některé jsou jen jednoduché, jiné mají květy jako kuličky, jedny kvetou velmi brzy a další si dávají s tím, aby ukázaly celou svou krásu načas. Jejich barevná škála je od bělozelené po intenzivní růžovou. Takový průřez různými podobami tu teď po dva dny budete mít. Jsou nasbírané z různých míst a časů ....

Když kvetly třešně ....

.... a myrobalány (to jsou ty keře kolem silnic a v krajině které mají drobné kulaté plody v barvách od žluté, přes oranžovou, tmavě červenou, modrou až po temně fiaolovočernou a někdo jim také říká špendlíky) začínalo jaro. Odjížděli jsme na chatu a krajina byla všude kam se člověk podíval samá bílá kupička šlehačky ....

Ani letos ...

.... prostě nešlo tu krásu ignorovat. A čem že to mluvím? Samozřejmě o magnóliích. Můj prťouš odkvetl hodně rychle, navíc ho trochu popálil lehký mrazík i přesto, že jsem jí dala celou do pytle. Ale pár fotek jsem udělala. Dneska se ale budu věnovat jejím větším příbuzným jak se mi kde namanuly a měla jsem sebou něco čím se dalo fotit ....

Hvězdníky ....

.... byly po dlouhou dobu pro mne kytkou, kterou jsem nedokázala ani za boha dopěstovat znovu ke květu. Zkoušela jsem všechny možné způsoby, které mi kdo doporučil, zkoušela jsem co bylo psané v chytrých knihách a nic. Hlízy se zmenšovaly, každý rok mi vyrostly jen listy a květy nikde. Nakonec jsem rezignovala a další pokusy o pěstování vzdala. Před třemi roky mi ale sousedka darovala jednu dokvétající s tím, že jich má spousty a potřebuje nějak zredukovat jejich množství. Poptala jsem se jí, co pro to dělá, aby jí kvetly a dozvěděla jsem se zas a opět to samé. 

Hned mne napadlo, že zas budu bojovat s nakonec to vzdám. Jenže pak jsem si vzpomněla na jednu věc která se mi kdysi stala. Uklízela jsem na podzim květiny domů, mezi jinými i hvězdník a najednou koukám jak péro z gauče, protože mezi listy rostl stvol s poupětem. Přemýšlela jsem co bylo jinak, že se najednou rozhodl kvést. A došlo mi, že pár týdnů před tím byl v počasí takový hup. Z tepla najednou do dost velké zimy a znovu do tepla. A to byl ten důvod který tu rostlinu zmátl a ona začala kvést. Napadlo mne tedy, že chybou je příliš teplé přezimování, jenže kam dát cibule, když mám teplý sklep i půdu. Pak mi proběhla hlavou lednice. Prostě zkusím dát cibuli do šuplíku v lednici a uvidí se. A vidělo! Na jaře mne sice trochu poškádlila tím že zas nejdřív začaly růst listy, ale po pár dnech se ukázal i květní stvol.  Že to nebyla náhoda se ukázalo i letos po stejném způsobu přezimování a tak jsem se dala do nákupů dalších cibulí ....

Labutě z pražské náplavky ...

.... jsou posledním pozdravem z předvelikonoční Prahy. Vždy jich tu bývalo spousty a jsou stále velkou atrakcí pro Pražany i turisty. A to nemluvím o dětech pro něž je krmení těchto krásných ptáků velkým zážitkem. Vidím to u naší Bobulky, ta když vidí kačeny je v sedmém nebi. Dřív ještě odlétaly před zimou a na jaře se vracely, ale už jsou tak navyklé že se o ně lidé starají, že zůstávají celoročně. A když jsou na náplavce farmářské trhy, mají se jak v ráji ....

Dnešní poslední ....

.... příspěvek z Vyšehradu patří jeho slavnému hřbitovu. Resp. hřbitovu, na kterém leží slavné osobnosti z řad vědců, herců, zpěváků, skladatelů, dirigentů, malířů, klavíristů, houslistů, spisovatelů, politiků a výtvarníků. Hřbitov zde byl již od 13.století, a až do roku 1869  zde mohli spočinout normální smrtelníci (čímž byl hřbitov výjímečný, neboť od roku 1785 se nesmělo na žádný hřbitov uvnitř města pohřbívat) V tomto roce se totiž rozhodlo na návrh Františka Ladislava Riegra že se promění v " národní pohřebiště ". V roce 1887 byly na severní a západní straně postaveny novorenesanční arkády jejichž architektem, stejně jako společné hrobky známých osobností Slavín je Antonín Wiehl. Slavín byl postaven v letech1889 - 1893. Na hřbitově je na západní straně část věnovaná pražským řádovým sestrám z různých řádů ....

Bazilika sv.Petra a Pavla na Vyšehradě ....

Když se řekne Vyšehrad, každému okamžitě naskočí silueta dvou novogotických věží a kostel který se majestátně tyčí na pravém břehu Vltavy a shlíží po věky na město pod ním. Je to a není pravda. Alespoň v podobě v jaké ho známe to není zas tak dlouho. 

Nějakých sto let. A co to je v historii. Zlomek...

Kostel tu byl vždy, menší či větší, od desátého století. Jeho důležitost vyvažovala důležitost pražského hradu. Tam sídlila moc světská, na Vyšehradě moc církevní. Své sídlo tu měl kancléř českého království, pozice kterou vždy zastávala osoba duchovní. Nejznámějšími kancléři jsou Petr s Aspeltu, Jan Volek nebo Jan Očko z Vlašimi (krom Petra s Aspeltu povětšinou zastával tuto funkci nemanželský syn vladaře, který býval vysoce vzdělaný pro dráhu církevní a zároveň si tím vladař zajistil i jeho loajalitu)

Osídlení zdejšího vrchu bylo prokázáno již z období 4. a 3. tisíciletí př.n.l. Středověké osídlení je datované od 10. století. Chybí ale důkazy jeho dřívějšího staršího založení o němž mluví legendy a pověsti. Vyšehrad a jeho opravdu doložené osídlení potvrzuje, že je o sto let mladší než osídlení Pražského hradu.

Na přelomu 10. a 11. století je zde krom kostela sv. Petra a Pavla postavena bazilika sv. Vavřince a dodnes stojící rotunda sv. Martina která je nejstarší pražskou rotundou. V roce 1249 zasáhl baziliku sv. Petra a Pavla velký požár a královna Eliška Přemyslovna zahájila výraznou gotickou přestavbu. Dalšího budování se ujal její syn Karel IV. a i jeho syn Václav IV. zde zanechal svou stavební stopu. Půdorys nynější baziliky se s původním překrývá jen částečně, a někde pod novodobými hroby vyšehradského hřbitova se snad skrývá i krypta s ostatky českých králů z řad starších přemyslovských vladařů. Později se pohřbívali ve Zbraslavském klášteře a nakonec vznikla hrobka českých králů v chrámu sv. Víta kam byly přeneseny ostatky Václava II. a Elišky Přemyslovny. Od smrti Karla IV. jsou zde uloženi ostatní čeští králové, s výjimkou Jana Lucemburského (Notre-Dame v Lucembursku) nebo Zikmunda Lucemburského (Velký Varadín).

Za Karla IV. nastal největší rozmach Vyšehradu, ten se stal díky Karlem nově založenému Novému městu Pražskému součástí jeho opevnění, byl zde i výstavný areál královského paláce. Zájem Karla o toto místo souvisel s jeho zájmem o přemyslovské tradice, ke kterým se celý svůj život hrdě hlásil a jenž se celý život považoval víc za Přemyslovce než Lucemburka. Dokonce v jím sepsaném korunovačním řádu započíná korunovace českého krále den před korunovací na Hradě právě zde, na Vyšehradě kde jsou novému panovníkovi předvedeny údajné lýkové střevíce a mošna Přemysla Oráče které jsou zde uložené.

Za husitských válek byl Vyšehrad vypleněn a pobořen, stal se obydlím pro chudé řemeslníky a vzniklo zde malé samostatné městečko. Za třicetileté války se začalo s dalším opevňováním Prahy a Vyšehrad začíná psát svou novou kapitolu, kapitolu vojenské pevnosti kterou byl až do roku 1911. Svou dnešní vnější novogotickou podobu získal koncem 19. a začátkem 20. století, uvnitř překvapí secesní podobou. Ve stejné době zde vzniká národní pohřebiště významných osob české historie a hrobka Slavín ....

Ze Smíchova, přes Podolí ....

.... k Pankráci dnes povedou naše zraky. To jak jsme si obcházely Vyšehrad po hradbách kolem dokola. Vyfotila jsem několik kostelů,

dvě porodnice, až jsem zase skončila u pohledu na nezaměnitelné panorama Hradčan ....

Tyhle pohledy se mi nikdy neomrzí ....

.... obzvlášť když už budou mé návštěvy jen velmi sporadické.

Kdysi dávno, v osmdesátých letech měl můj exmanžel touhu emigrovat, a docela vážně se tímto nápadem zabýval. Zázemí by dokonce i bylo, jejich rodinný kamarád žil ve Švýcarsku a byl by schopný a ochotný v začátcích i pomoci. Budete se mi smát, ale já tuhle možnost zavrhla ze dvou důvodů. Kvůli rodičům a právě kvůli tomu, že bych už nikdy neměla možnost zajít si kamkoliv na jakékoli místo a kochat se právě těmito pohledy. Každý kdo tu dobu zažil ví, že tehdy emigrace by byla navždy, bez možnosti návratu. A netušili jsme že za nějakých sedm let se to změní, a že by ten návrat byl možný. 

Všechno se nakonec samo vyřešilo rozvodem, a já se dál mohla kochat těmito pohledy. Jestli mi to bylo k něčemu dobré nebo ne

to už je zas jiný příběh ....

Ještě než se podíváme ....

.... na velikonoční Prahu, chtěla bych vám ukázat, jak dopadly další hrátky se zoomováním během expozice. Na ty Petrovi to zdaleka nemá, to musím pilovat ještě hodně a hodně, ale myslím si, že už je to zas o chlup lepší. Na těch pár fotek které jsem uznala za publikovatelné bylo hromada těch, které jsem vymazala. A aby jste měli představu o tom, co to je, fotila jsem v dubnu sluníčko v rozkvetlé třešni na chatě. To je asi tak jediné, co máme s Petrem společné. Kvalitativně to jsou ale Petrovi fotky úplně jiný level ....

Všechno krásné jednou skončí ....

.... a tak i já musela opustit útulnou a laskavou náruč mé chatičky

a vrátit se zpátky do gubernie. Musím říct, že letošní velikonoce se vydařily na jedničku s několika hvězdičkami. Nejen počasím, ale i programem a jako bonus i setkání s lidmi kteří jsou mému srdci hodně blízcí. Po pátečním nákupním maratonu (přeci jen  nemám

civilizaci s obchody úplně za rohem) přišel sobotní plánovaný výlet do Prahy a procházka po jarně rozkvetlém Vyšehradě s Padesátkou, která mi byla velmi zasvěcenou průvodkyní, neb tu pár let pod Vyšehradem bydlela. 

Neděle jsem napůl věnovala velikonočnímu úklidu po zimě, to totiž musím dělat jen když jsem na chatě sama, protože mi to alespoň vydrží. S mužem nikolvěk. Ten má dar udělat tam bordel jakmile vstoupí z auta na verandu. A odpoledne zahrada. Ta nebyla jen na jeden den, ale to nejhorší, sekání cca 1500m2 zahrady, vyhrabání starých šišek, spálení bordelu v malém příručním ohništi a odvození pohrabaného listí jsem do večera zvládla. V pondělí záhonky. Moc jich tam, právě kvůli velkým prodlevám v návštěvách nemám, nicméně i těch pár metrů mi zabralo skoro celý den. Potřebovaly zbavit nánosů březového listí a množství šišek, načechrat hlínu a zasít semínka trvalek, ale i letniček, aby plevel přece jen neměl takovou šanci se rozrůstat. Na pozdnější odpoledne se ohlásil s návštěvou kamarád - hudebník, předběžně jsme se domlouvali už na březnovém koncertě O.Havelky v Litomyšli, o kterém jsem tu psala. Nebylo jisté jestli dorazí, práce, koncerty to všechno mu zabírá hodně času, nicméně nakonec mu  zbyl a dorazil. Probírali jsme staré známé ze sídliště, to jak to tam teď vypadá, společné koníčky (kdo se jich ještě drží a kdo ne) a nakonec i ta vnoučata. Čas je neúprosný, a oba jsme už, ačkoli se necítíme, prarodiči. A oba si to užíváme. 

V úterý jsem měla v plánu zajít si do Kytína, a navštívit nově zrekonstruovaný a do provozu daný zdejší minipivovar. Jenže vítr, který se začal zvedat už v pondělí večer přes noc zesílil do takové míry, že lámal větve ze stromů a jelikož cesta vede povětšinou lesem, nechtěla jsem riskovat, že mi nějaká přistane na palici. Navíc obloha hrozila tím, že se co chvíli rozprší (bohužel, nestalo se tak) a udělala se kosa. A tak jsem si pěkně zatopila v krbovkách, udělala si svou oblíbenou sauničku, a věnovala se celodennímu lenošení. A to dokonce i s čistým svědomím, protože všechno co jsem chtěla udělat bylo hotové a dokonce jsem stihla i něco navíc.

Průvodcem  dnem se mi stal císař Claudius, vínko a hudba. 

No a ve středu jsem všechno pěkně zabalila, pozamykala, povypínala a vydala se na cestu domů. Bylo mi jasné, že po těch skoro pěti dnech mne čeká doma kupa práce, neboť muž a psi měli volné pole působnosti. A vůbec jsem se nemýlila, taky už to mám za ta léta zmapované. Naštěstí jsem se doma moc neohřála, jen jsem po příjezdu hupsla do vany a z vany rovnou do práce. Až včera jsem se rozkoukávala a uklízela. A zjišťuju co všechno mne čeká co se týče zahrady.... jedině co jsem nestihla bylo se jít projít do lesa. Udělala jsem něco fotek na Vyšehradě, vyfotila pár květů na zámecké magnólii na Mníšku a to by tak v kostce byly moje letošní velikonoce. Opravdu po dlouhé době vydařené a podle mého gusta !😉😊