V kamenném království ....

...... na vrcholu Kehlsteinu. V mlze a občasném dešti působil vrchol 

dost depresivně, ale zároveň i tak trochu pohádkově. Obzvlášť mne tedy nadchla

kamenná pole, která sice vypadala jak bez ladu a skladu, nicméně vše dohromady k 

sobě ladilo a vypadalo dokonce velmi půvabně. Tedy pokud se dá říct že je půvabné něco tak

tvrdého a chladného jako jsou šutry. Jenže ty já mám ráda a velmi ráda jimi doplňuji

zahradu. A je jasné, že i v mé kapse skončilo z celého výletu pár vzpomínkových ....

Mlha přede mnou, mlha za mnou ...

.... pokud jsem si někdy připadala jak ve zlém snu, tak to bylo ve chvíli

kdy jsme vyšli na terasu čajovny a rozhlédli se kolem. Přesně jak v té pohádce. Mlha přede mnou

mlha za mnou. Jen občas se zdvihla aby se zas položila o kousek dál. Tu hustší, tu řidší.

Působilo to dost strašidelně, protože nebylo nic slyšet a najednou se před vámi někdo

zjevil nebo jste zjistili, že jste skoro u kraje srázu. Udělali jste pár kroků a najednou

jako mávnutím kouzelného proutku jste viděli všechno a o minutu později zas vůbec nic.

Prostě hory ukázaly jak zrádné dokáží být a že nic vám nedají

zadarmo. Ke všemu ještě bylo dost zima a nakonec jsem

měla docela zkřehlý ruce ....

Kehlstein Teehaus 

V následujících čtyřech článcích se podíváme do míst, která nemají zrovna

tu nejlepší pověst a z kterých se rozhodovalo o osudech miliónů lidí po

celé Evropě. Podíváme se totiž do horské oblasti Obersalzberg, do okolí

městečka Berchtesgaden. Právě v této oblasti se už ve 20. letech 20. století

začali usazovat v ústraní různí nacističtí funkcionáří a kde si své sídlo vyhlédl

i Adolf Hitler. Byla to chata Wachenfeld, kde po svém propuštění z vězení

začal sepisovat neblaze proslulý " Mein Kampf ". Za peníze z jeho prodeje

chatu koupil, a přebudoval ve velkolepé letní sídlo s ikonickým panoramatickým

oknem. Ano, tak vznikl známý Berghof. Ten dal popud ke stavbám dalších

horských sídel Hitlerových nejvěrnějších. Goebbelse, Göringa, Bormana,

Speera a dalších. Vznikl zde tak celý komplex luxusních sídel, centrální

sídlo národního socialismu. Sem přijížděli mezinárodní politici a diplomaté.

Jako hlavní Hitlerovo sídlo sloužil od roku 1944. V závěrečných měsících

II.světové války byl Berghof několikrát spojenci bombardován a skoro celý,

zničen, stejně jako všechny ostatní budovy na Obersalzbergu. V roce 1952

pak Bavorsko nechalo vyhodit do povětří zbytky Berghofu a zalesnit celé

místo. Není bez zajímavosti, že těsně po válce areál zbylých staveb

(byly to hlavně bývalá kasárna SS) fungoval jako rekreační středisko pro

americké vojáky. Celý tento areál sloužil Američanům dlouhá léta, a teprve

v roce 1996 byla oblast Obersalzbergu zpřístupněna veřejnosti. Na základech

domu pro hosty, který patřil k Berghofu stojí od roku 1999 Dokumentace Obersalzberg

kde je stálá expozice Institutu dějin a je věnován historii nacismu, jeho

hiearchii, represivním složkám, holokaustu a hlavním pohlavárům, v čele

s Adolfem Hitlerem. Navíc je odsud i vchod do systému bunkrů, které pro svou

bezpečnost měli postavené obyvatelé Obersalzbergu ....

K Berghofu patřil i dárek Martina Bormana, který nechal k Hitlerovým padesátinám

postavit na nedalekém Kehlsteinu. Orlí hnízdo. Čajovna s nádherným výhledem

na okolní vrcholky Berchtesgadenských Alp. Oficiální název je Kehlstein Teehaus,

Kehlsteinhaus, ale Orlí hnízdo se nejmenoval nikdy. Budova je postavená kousek pod

vrcholem hory Kehlstein, a opravdu jako orlí hnízdo ční do prostoru. Celý komplex staveb

je stavební a technický unikát. Z Obersalzbergu k němu byla vybudovaná silnice, která

je sama stavebním unikátem. Převýšení 800 m překonává jen s jednou zatáčkou, a

několika tunely. Na jejím konci je 124 m dlouhý tunel vedoucí k výtahu v nitru hory

který vás vyveze zbývajících 124 m do budovy čajovny. Právě tento výtah byl důvodem

proč sem Hitler nerad jezdil. Měl strach, že by výtah přestal fungovat a on tak uvízl

uvnitř hory. Celkem zde byl asi jen desetkrát....

Z vrcholu je při dobré viditelnosti panoramatický rozhled až do dálky 200 km.

Parkoviště na Obersalzbergu. Vzniklo na místech kde stával komplex Berghofu a části

kasáren SS. Hotel v pozadí, a který si ještě ukážeme stojí na místě bývalého Göringova

sídla

Ráda bych se .....

na zdejší platformě představila. Toto je můj paralelní blog, ten původní jsem

založila před sedmi lety na Blog.cz, ale to, co se tam poslední dny děje 

co se týče technických a provozních problémů vyústilo v rozhodnutí založit

si blog někde jinde. Takže pokud se nic nezmění, zůstanu zde, pokud se situace 

změní a zlepší, vrátím se zpět. O čem všem můj blog je, proč se jmenuje tak

jak se jmenuje a další věci zjistíte zde

http://worlddandie.blog.cz/

Ovšem na případné komenty nebudu odpovídat, protože mi to právě ony technické

problémy prostě neumožňují. A trávit den neustálým odklapávání a čekáním na

zázrak, že se snad koment zobrazí trávit nehodlám.....

Doufám, že se vám novým čtenářům bude můj blog líbit a doufám že mí staří

známí se naučí ke mě chodit i na jinou platformu. Nakonec je možné, že se tu

z některými tady i sejdeme....

Už mi došla trpělivost ....

.... s nefunkčností Blog. cz. Mizející články, nemožnost odpovídat na komentáře,

přeházené nastavení, dokonce jsem zjistila, že v komentářích mám u svého blogu

úplně jiné URL, což už vůbec nechápu. Vrcholem bylo, když jsem chtěla na Srdci blogu

přidat komentář pod článkem o té slavné modernizaci která by nás měla čekat a prostě

to nešlo a nešlo a nešlo. Takže jsem se rozhodla prozkoumat jiné platformy které jsou

k dispozici a svůj blog přesunout jinam. Pod stejným jménem, se stejným zaměřením.

Moc mne to mrzí, sedm let je přeci jen sedm let, vybudovaná základna těch, kdo ke mě

chodí, to všechno se mi nechce opouštět, ale tady už mne to neskutečně s těmi

věčnými problémy vytáčí. Tím se také chci omluvit, že neodpovídám na vaše

komentáře, protože mi to prostě blog nedovolí. Chvilku teď počkám na

to, jestli mi někdo z blogu odpoví na můj dotaz, co se děje,

a mezitím se dám do zakládání nového blogu. Články

budu zatím dávat sem i na nový blog a později

se uvidí, jestli se tady něco změní. Pokud

ano, budu působit dál na Blog.cz,

pokud ne, dám vědět kde jsem.

Chmejření č.2

Jediné, co mi v poslední době roste v trávníku, jsou solitérní stonky jitrocele

a pampelišek, které trčí ze spálené trávy. Dost mne to štve, protože vytahovat

kvůli tomu sekačku se mi nechtělo, a vypichovat je z té totálně betonové

hlíny ve vedrech jsem okamžitě zavrhla. A tak mi tu vesele trčely a trčí stále.

I když teď, po těch několika dnech deště se zahrada začala zelenata tak sekačka nakonec

stejně dřív nebo později přijde ke slovu. Ale jednou mne napadlo zase si

trochu pohrát se starým sklem a předsádkou a vybrala jsem si

odkvetlé pampelišky s jejich chmejřím ....

---

A jak je mým zvykem, některé jsem si převedla i do čb. Ale ty zas někdy jindy ....

Jsem nechtěný lovec pechfóglů (pro neznalé prostě smolař) a to celý svůj uvědomělý

život (ne ovšem stranicky, nejsem uvědomělý straník žádné partaje, nýbrž co si uvědomuji

tudíž i pamatuji). Měla jsem a mám pech v soukromých vztazích, ale i v běžném životě. Prostě

koupit si trpaslíka, do rána vyroste a jet na dovolenou na Saharu, hned druhý den tam budou

záplavy. Ostatně minulé dva víkendy jsou přímo jak z učebnice pro smolaře. Čtvrtek 23.8. válečka

u bazénu, horké slunce a azurová obloha. Pátek 24.8. ráno probuzení do zataženého a studeného

dne a večer odjezd v dešti směr Orlí hnízdo. V životě by mne nenapadlo, že návrat pachatele

na místo činu po jedenácti letech bude znamenat naprosto stejně hnusno, stejně deštivo a

stejně zataženo.Jjen s jednou výjimkou. Nahoru na Kehlstein jsme se sice dostali, nicméně

vidět bylo jen minimálně. Takže tu a tam se přede mnou otevřel pohled do údolí, ale zmizelo

mi ze zorného pole Hnízdo samo. Prostě nebylo. Když jsem ho zas uviděla, neviděla jsem zas

nic jiného. O tom, že mi skoro přimrzal prst ke spoušti foťáku škoda mluvit.

Déšť v podobě buď silného pršení, nebo naopak nechutně vlezlého mrholení se střídal po celý

den, takže večer, ze slušně upraveného účesu jsem měla na hlavě změť něčeho, co vzdáleně

připomínalo vlasy, ale ještě spíš srst psa zvaného Puli.

Brát si deštník jsem zavrhla z důvodů, že nejsem mnohoruká indická bohyně (vlastně nejsem vůbec žádná)

fotit s deštníkem když máte jen dvě ruce je trochu oříšek a navíc když fouká docela

silný vítr je stejně k ničemu. Bunda s kapucí je sice dobrá volba, leč nesmíte zapomenout

dané oblečení naimpregnovat. A tak jsem pomalu a jistě vlhla, moje nálada se propadala

pod bod mrazu, začínala jsem mít strach i o foťák který se hned orosil, hned odrosil, tu

na něj kapalo intenzivněji, tu zas jen tak aby se neřeklo. Prostě výlet par excellence.

Někdo by mohl namítnout tak co to zkusit příště do třetice všeho dobrého? Omyl, na to s..e Bílej tesák

velebnosti! tenhle výlet je z mých končit ten nejhrůznější co se týče vzdálenosti a času. Od čtvrt

na jedenáct večer se krčit a kroutit v autobusu až někdy do devíti ráno je očistec, který už

nechci podstoupit. Jen si prostě odškrtnu další destinaci, kde mi není přáno se kochat

krásnými výhledy. Ostatně v neděli by to bývalo bylo ještě horší. To už by tam padal i sníh ...

Právě uplynulý víkend jsem si malovala růžově. Pojedu na chatu, dověsím obrázky a další

pičičmundičky a v neděli se zajedu setkat s milými blogery na inspirativní fotovýstavě.

Už začátek cesty mne měl varovat. Lístek jsem si kupovala přes net i s místenkou, ovšem

po příchodu na nádraží jsem z hrůzou zjistila, že můj vlak má zpoždění. A to naskakovalo

a naskakovalo. Nezbylo tedy nic jiného, než sednout bez místenky na narvaný vlak

jedoucí po něm, ale i před ním a doufat, že si nějaké místo k sezení ulovím.

Naštěstí se tak stalo a já mohla vyrazit. Ale do deště. Mezitím se docela solidně rozpršelo

a pršelo. A pršelo až do Prahy, pak i z Prahy na Mníšek a cestou pěšky na chatu. A pršelo

i odpoledne, večer i v noci. Venku se válela ohyzdná vlezlá mlha, jakmile člověk otevřel

dveře a šel pro dřevo na topení, vlhkost se vnutila do mezitím příjemně vytopené

chaty a opět jí, velmi nepříjemně, ochladila....

V neděli jsem se vzbudila do stejně mlžného a vlhkého rána, za krk mi kapalo ze stromů

a já tedy vyrazila na cestu do Dobřichovic na Čerfovu výstavu fotek a na druhé setkání

s Padesátkou. Popravdě to byl za uplynulých pár měsíců a dní ten nejsvětlejší okamžik.

V Dobřichovicích už nepršelo, dokonce se i oteplilo, s Padesátkou jsme se našly, poseděly

i Petrem na nádvoří zámku u výborných domácích limonád, absolvovaly skvělou komentovanou

prohlídku, procházku po části Dobřichovic plné nádherných prvorepublikových letních

sídel pánů radů, ale i úředníků. Tak si to přála doba. Mít letní byt za Prahou. Nastoupily jsme

i do zpátečního vlaku, já stihla posledních deset minut sluníčka na pěší část cesty domů,

zavřela za sebou dveře a v tu ránu se spustil liják a pršelo až do tmy, celou noc, i ráno

když jsem se vzbudila. V dešti jsem se ráchala trávou, zamatlala se neskutečně při zamykání

brány, tentokrát měl zpoždění autobus, takže mi ujely čtyři plánované vlaky. A tak v době kdy

už jsem měla být hodinu a půl doma, jsme s vlakem stáli mezi Kolínem a Pardubicemi, protože

jsme čekali až odstraní závadu na technickém zařízení a já se snažila vysvětlit šéfový

že teď, v tomhle momentě, rozhodně nemůžu jít uklízet pokoj...

Takže jestli mi někdo jen šeptne " To bude dobrý" roznesu ho na kopytech.

U mne to nebude dobrý nikdy!

---

Bylo Orlí hnízdo ....

.... a nebylo

Nemilé probuzení ....

Už v předminulém článku jsem naťukla, že dny 24. - 25.8. byly opět věnované

výletování. Pachatel se po jedenácti letech vracel na místo činu, aby s hrůzou

zjistil, že se vrací nejen do stejných míst, ale i do naprosto stejného počasí.

Jen s malou výjimkou, že tentokrát se dostal i nahoru na horu, nicméně že to

je vlastně skoro jedno. No jo, opět jsem podlehla lákadlu Berchtesgadenských Alp

a vyrazila na Orlí hnízdo s představou letně prosluněné modré oblohy a bílých

mráčků korunujících vrcholky hor, sluncem ozářené tyrkysové hladiny jezera

Königsee a plavbou otevřenou lodí k poloostrovu St. Bartholomä kde si konečně

v klidu a pohodě projdu tenhle krásný kout krajiny ve stínu pohoří Watzmann.

Všechno tohle vzalo ovšem za své, když jsem se v pátek ráno probudila do urousaného

a zataženého rána, které přešlo v urousaný a zatažený den, který plynule přešel

do urousaného, zataženého a deštivého večera.

A předpověď na nejbližších 36 hodin byla pro tyto končiny ještě ohavnější. Déšť na

devadesát procent, teplota + 4°C. Tlak a rosný bod jsem už raději ani nezjišťovala ...

Ve čtvrt na jedenáct večer mne tentokrát úspěšně manžel dovezl na místo srazu,

zabrala jsem si místo u okénka a přemýšlela jak úspěšně přežiju zkroucená jak

paragraf těch deset hodin cesty autobusem přes celou noc. Ono když neustále

někde zastavujete a nabíráte lidi v okamžiku, kdy se vám aspoň na chvíli podařilo

najít vcelku přijatelnou polohu a usnout, je pěknej opruz. Znovu jsem si potvrdila

to, co už při první návštěvě. Sem jedině autem! Anebo s pistolí u hlavy donutit

šoféra autobusu aby jel přímo ....

A tak když autobus zastavil na parkovišti u jezera Mondsee, probrala jsem se z

mátožného spánku a stejně mátožně jak většina spolucestujících jsem se vypotácela

ven na parkoviště,kde mne málem sfouknul silný vítr a pěkně propláchnul a vzbudil

nepříjemný vlezlý déšť. Teď už muselo být i tomu největšímu optimistovi jasné,

že tohle tedy nebude dobrý a že nás čeká dost ohavný den. Přesto jsem se vrátila

do autobusu pro foťák a vyrazila na malou obchůzku okolo motorestu.

---

Jezero Mondsee (Měsíční), kterému se také říká Brána do Solnohradska je jedním z rakouských

jezer ležících právě v regionu Salzkammergut (Solná komora) v Horních Rakousích.

Za jméno vděčí svému tvaru půlměsíce, do něhož je vklíněn masív Schafbergu. Jezero

ač dosti dlouhé (16,4 km) i relativně hluboké ( místy až 68 m) patří mezi nejteplejší

rakouská jezera a koupat se zde dá ve vodě teplé až 27°C. Jihozápadní břeh jezera

tvoří hranici mezi Horními Rakousy a Salzburskem. Nad hladinou, ležící v nadmořské

výšce 481 m se tyčí feratová stěna zvaná Drëchenwand (Dračí stěna)

Masív Schafberg ....

.... a Dračí stěna

Takhle krásně tu je, když je krásně....

A poslední pohled na masív Schafbergu už při průjezdu Salcburkem. Ten malý "hrad" v levém rohu

v půli kopce je pevnost Hohensalzburg, neboli Horní zámek Salzburg a tvoří dominantu Salcburku.

Vystavět jí dal jako tvrz v 11. století salzburský arcibiskup a je svou délkou 250 m a šířkou 150 m

nejrozsáhlějším středověkým hradem v Evropě

Jak vidno, mraky se neustále přeskupovaly sem a tam, tu zakrývaly, tu odkrývaly pohledy

na vrcholky hor. A hlavně nás pronásledovaly celý boží den....

Chmejření č.2 ...

Jediné, co mi v poslední době roste v trávníku, jsou solitérní stonky jitrocele

a pampelišek, které trčí ze spálené trávy. Dost mne to štve, protože vytahovat

kvůli tomu sekačku se mi nechtělo, a vypichovat je z té totálně betonové

hlíny ve vedrech jsem okamžitě zavrhla. A tak mi tu vesele trčely a trčí stále.

I když teď, po těch několika dnech deště se zahrada začala zelenata tak sekačka nakonec

stejně dřív nebo později přijde ke slovu. Ale jednou mne napadlo zase si

trochu pohrát se starým sklem a předsádkou a vybrala jsem si

odkvetlé pampelišky s jejich chmejřím ....

---

A jak je mým zvykem, některé jsem si převedla i do čb. Ale ty zas někdy jindy ....

Není a nebude to dobrý, u mě tedy ne ....

Jsem nechtěný lovec pechfóglů (pro neznalé prostě smolař) a to celý svůj uvědomělý

život (ne ovšem stranicky, nejsem uvědomělý straník žádné partaje, nýbrž co si uvědomuji

tudíž i pamatuji). Měla jsem a mám pech v soukromých vztazích, ale i v běžném životě. Prostě

koupit si trpaslíka, do rána vyroste a jet na dovolenou na Saharu, hned druhý den tam budou

záplavy. Ostatně minulé dva víkendy jsou přímo jak z učebnice pro smolaře. Čtvrtek 23.8. válečka

u bazénu, horké slunce a azurová obloha. Pátek 24.8. ráno probuzení do zataženého a studeného

dne a večer odjezd v dešti směr Orlí hnízdo. V životě by mne nenapadlo, že návrat pachatele

na místo činu po jedenácti letech bude znamenat naprosto stejně hnusno, stejně deštivo a

stejně zataženo.Jjen s jednou výjimkou. Nahoru na Kehlstein jsme se sice dostali, nicméně

vidět bylo jen minimálně. Takže tu a tam se přede mnou otevřel pohled do údolí, ale zmizelo

mi ze zorného pole Hnízdo samo. Prostě nebylo. Když jsem ho zas uviděla, neviděla jsem zas

nic jiného. O tom, že mi skoro přimrzal prst ke spoušti foťáku škoda mluvit.

Déšť v podobě buď silného pršení, nebo naopak nechutně vlezlého mrholení se střídal po celý

den, takže večer, ze slušně upraveného účesu jsem měla na hlavě změť něčeho, co vzdáleně

připomínalo vlasy, ale ještě spíš srst psa zvaného Puli.

Brát si deštník jsem zavrhla z důvodů, že nejsem mnohoruká indická bohyně (vlastně nejsem vůbec žádná)

fotit s deštníkem když máte jen dvě ruce je trochu oříšek a navíc když fouká docela

silný vítr je stejně k ničemu. Bunda s kapucí je sice dobrá volba, leč nesmíte zapomenout

dané oblečení naimpregnovat. A tak jsem pomalu a jistě vlhla, moje nálada se propadala

pod bod mrazu, začínala jsem mít strach i o foťák který se hned orosil, hned odrosil, tu

na něj kapalo intenzivněji, tu zas jen tak aby se neřeklo. Prostě výlet par excellence.

Někdo by mohl namítnout tak co to zkusit příště do třetice všeho dobrého? Omyl, na to s..e Bílej tesák

velebnosti! tenhle výlet je z mých končit ten nejhrůznější co se týče vzdálenosti a času. Od čtvrt

na jedenáct večer se krčit a kroutit v autobusu až někdy do devíti ráno je očistec, který už

nechci podstoupit. Jen si prostě odškrtnu další destinaci, kde mi není přáno se kochat

krásnými výhledy. Ostatně v neděli by to bývalo bylo ještě horší. To už by tam padal i sníh ...

Právě uplynulý víkend jsem si malovala růžově. Pojedu na chatu, dověsím obrázky a další

pičičmundičky a v neděli se zajedu setkat s milými blogery na inspirativní fotovýstavě.

Už začátek cesty mne měl varovat. Lístek jsem si kupovala přes net i s místenkou, ovšem

po příchodu na nádraží jsem z hrůzou zjistila, že můj vlak má zpoždění. A to naskakovalo

a naskakovalo. Nezbylo tedy nic jiného, než sednout bez místenky na narvaný vlak

jedoucí po něm, ale i před ním a doufat, že si nějaké místo k sezení ulovím.

Naštěstí se tak stalo a já mohla vyrazit. Ale do deště. Mezitím se docela solidně rozpršelo

a pršelo. A pršelo až do Prahy, pak i z Prahy na Mníšek a cestou pěšky na chatu. A pršelo

i odpoledne, večer i v noci. Venku se válela ohyzdná vlezlá mlha, jakmile člověk otevřel

dveře a šel pro dřevo na topení, vlhkost se vnutila do mezitím příjemně vytopené

chaty a opět jí, velmi nepříjemně, ochladila....

V neděli jsem se vzbudila do stejně mlžného a vlhkého rána, za krk mi kapalo ze stromů

a já tedy vyrazila na cestu do Dobřichovic na Čerfovu výstavu fotek a na druhé setkání

s Padesátkou. Popravdě to byl za uplynulých pár měsíců a dní ten nejsvětlejší okamžik.

V Dobřichovicích už nepršelo, dokonce se i oteplilo, s Padesátkou jsme se našly, poseděly

i Petrem na nádvoří zámku u výborných domácích limonád, absolvovaly skvělou komentovanou

prohlídku, procházku po části Dobřichovic plné nádherných prvorepublikových letních

sídel pánů radů, ale i úředníků. Tak si to přála doba. Mít letní byt za Prahou. Nastoupily jsme

i do zpátečního vlaku, já stihla posledních deset minut sluníčka na pěší část cesty domů,

zavřela za sebou dveře a v tu ránu se spustil liják a pršelo až do tmy, celou noc, i ráno

když jsem se vzbudila. V dešti jsem se ráchala trávou, zamatlala se neskutečně při zamykání

brány, tentokrát měl zpoždění autobus, takže mi ujely čtyři plánované vlaky. A tak v době kdy

už jsem měla být hodinu a půl doma, jsme s vlakem stáli mezi Kolínem a Pardubicemi, protože

jsme čekali až odstraní závadu na technickém zařízení a já se snažila vysvětlit šéfový

že teď, v tomhle momentě, rozhodně nemůžu jít uklízet pokoj...

Takže jestli mi někdo jen šeptne " To bude dobrý" roznesu ho na kopytech.

U mne to nebude dobrý nikdy!

---

Bylo Orlí hnízdo ....

.... a nebylo

Motýli a vážky 29.6. - 28.8.18

Že běláskům, krom všech brukvovitých rostlin, chutná velmi i levandule, to už

asi mnoho z vás kdo jí máte na zahradě zjistilo. Já měla obsypané všechny keříky

velkým množstvím bělásků. Poletovali a sosali jak zběsilí sem tam po keřících

vyháněli se navzájem a nachytat alespoň jednoho v klidu bylo kolikrát

hodně těžké. Ale nebyli to jen bělásci, ale i včelkám tu chutnalo ...

---

Babočka paví oko na červencové slunečnici

A zase včelky na třapatce

Babočka jilmová na komuli u dcery před terasou

Na tom samém místě srpnový Perleťovec stříbropásek ...

..... a Babočka paví oko ....

..... a znovu Babočka jilmová

Jako posledního srpnového motýla jsem nafotila u nás na domovních dveřích

Štětconoše trnkového

Tolik všichni hmyzouni za teď, už se dá říct, uplynulé léto. Jejich výskyt se bude pomalu

snižovat protože začnou zazimovávat. Myslím, že letos o ten měsíc dřív určitě. Stejně jako

všechno....