Není a nebude to dobrý, u mě tedy ne ....

Jsem nechtěný lovec pechfóglů (pro neznalé prostě smolař) a to celý svůj uvědomělý

život (ne ovšem stranicky, nejsem uvědomělý straník žádné partaje, nýbrž co si uvědomuji

tudíž i pamatuji). Měla jsem a mám pech v soukromých vztazích, ale i v běžném životě. Prostě

koupit si trpaslíka, do rána vyroste a jet na dovolenou na Saharu, hned druhý den tam budou

záplavy. Ostatně minulé dva víkendy jsou přímo jak z učebnice pro smolaře. Čtvrtek 23.8. válečka

u bazénu, horké slunce a azurová obloha. Pátek 24.8. ráno probuzení do zataženého a studeného

dne a večer odjezd v dešti směr Orlí hnízdo. V životě by mne nenapadlo, že návrat pachatele

na místo činu po jedenácti letech bude znamenat naprosto stejně hnusno, stejně deštivo a

stejně zataženo.Jjen s jednou výjimkou. Nahoru na Kehlstein jsme se sice dostali, nicméně

vidět bylo jen minimálně. Takže tu a tam se přede mnou otevřel pohled do údolí, ale zmizelo

mi ze zorného pole Hnízdo samo. Prostě nebylo. Když jsem ho zas uviděla, neviděla jsem zas

nic jiného. O tom, že mi skoro přimrzal prst ke spoušti foťáku škoda mluvit.

Déšť v podobě buď silného pršení, nebo naopak nechutně vlezlého mrholení se střídal po celý

den, takže večer, ze slušně upraveného účesu jsem měla na hlavě změť něčeho, co vzdáleně

připomínalo vlasy, ale ještě spíš srst psa zvaného Puli.

Brát si deštník jsem zavrhla z důvodů, že nejsem mnohoruká indická bohyně (vlastně nejsem vůbec žádná)

fotit s deštníkem když máte jen dvě ruce je trochu oříšek a navíc když fouká docela

silný vítr je stejně k ničemu. Bunda s kapucí je sice dobrá volba, leč nesmíte zapomenout

dané oblečení naimpregnovat. A tak jsem pomalu a jistě vlhla, moje nálada se propadala

pod bod mrazu, začínala jsem mít strach i o foťák který se hned orosil, hned odrosil, tu

na něj kapalo intenzivněji, tu zas jen tak aby se neřeklo. Prostě výlet par excellence.

Někdo by mohl namítnout tak co to zkusit příště do třetice všeho dobrého? Omyl, na to s..e Bílej tesák

velebnosti! tenhle výlet je z mých končit ten nejhrůznější co se týče vzdálenosti a času. Od čtvrt

na jedenáct večer se krčit a kroutit v autobusu až někdy do devíti ráno je očistec, který už

nechci podstoupit. Jen si prostě odškrtnu další destinaci, kde mi není přáno se kochat

krásnými výhledy. Ostatně v neděli by to bývalo bylo ještě horší. To už by tam padal i sníh ...

Právě uplynulý víkend jsem si malovala růžově. Pojedu na chatu, dověsím obrázky a další

pičičmundičky a v neděli se zajedu setkat s milými blogery na inspirativní fotovýstavě.

Už začátek cesty mne měl varovat. Lístek jsem si kupovala přes net i s místenkou, ovšem

po příchodu na nádraží jsem z hrůzou zjistila, že můj vlak má zpoždění. A to naskakovalo

a naskakovalo. Nezbylo tedy nic jiného, než sednout bez místenky na narvaný vlak

jedoucí po něm, ale i před ním a doufat, že si nějaké místo k sezení ulovím.

Naštěstí se tak stalo a já mohla vyrazit. Ale do deště. Mezitím se docela solidně rozpršelo

a pršelo. A pršelo až do Prahy, pak i z Prahy na Mníšek a cestou pěšky na chatu. A pršelo

i odpoledne, večer i v noci. Venku se válela ohyzdná vlezlá mlha, jakmile člověk otevřel

dveře a šel pro dřevo na topení, vlhkost se vnutila do mezitím příjemně vytopené

chaty a opět jí, velmi nepříjemně, ochladila....

V neděli jsem se vzbudila do stejně mlžného a vlhkého rána, za krk mi kapalo ze stromů

a já tedy vyrazila na cestu do Dobřichovic na Čerfovu výstavu fotek a na druhé setkání

s Padesátkou. Popravdě to byl za uplynulých pár měsíců a dní ten nejsvětlejší okamžik.

V Dobřichovicích už nepršelo, dokonce se i oteplilo, s Padesátkou jsme se našly, poseděly

i Petrem na nádvoří zámku u výborných domácích limonád, absolvovaly skvělou komentovanou

prohlídku, procházku po části Dobřichovic plné nádherných prvorepublikových letních

sídel pánů radů, ale i úředníků. Tak si to přála doba. Mít letní byt za Prahou. Nastoupily jsme

i do zpátečního vlaku, já stihla posledních deset minut sluníčka na pěší část cesty domů,

zavřela za sebou dveře a v tu ránu se spustil liják a pršelo až do tmy, celou noc, i ráno

když jsem se vzbudila. V dešti jsem se ráchala trávou, zamatlala se neskutečně při zamykání

brány, tentokrát měl zpoždění autobus, takže mi ujely čtyři plánované vlaky. A tak v době kdy

už jsem měla být hodinu a půl doma, jsme s vlakem stáli mezi Kolínem a Pardubicemi, protože

jsme čekali až odstraní závadu na technickém zařízení a já se snažila vysvětlit šéfový

že teď, v tomhle momentě, rozhodně nemůžu jít uklízet pokoj...

Takže jestli mi někdo jen šeptne " To bude dobrý" roznesu ho na kopytech.

U mne to nebude dobrý nikdy!

---

Bylo Orlí hnízdo ....

.... a nebylo