19 května 2018

Litomyšl dubnová ....



Poslední dubnový článek bude na dvě části, protože jsem ten krásný den
pomalu končícího dubna ztrávila u holek v Litomyšli a drandily jsme s
kočárkem po městě. Samozřejmě jsme nemohly vynechat zámecký park
z něj do Klášterních zahrad, okolo kostela Povýšení sv. Kříže přes náměstí
rektora Střítezského, na hlavním náměstí jsme si u sochy Bedřicha Smetany koupily
výbornou zmrzku,šly dál okolo pajďárny na Vodní valy a odtud do čtvrti rodinných
domků, abychom posléze opět podél zámeckého parku dorazily zas domů. A jako
vždy, nemohla jsem vynechat focení. Litomyšl, byť jsem po ní šla
nesčetněkrát, prostě stále nabízí mnoho krásných pohledů. A když je ještě krásný
slunečný den, jde to skoro samo. A že je Litomyšl město
velmi pohledné, mohou někteří z vás osobně potvrdit.










17 května 2018

Srdíčka ....




Z mého dětství si pamatuji, že nebyla zahrádka, kde by na jaře nekvetly srdcovky.
Velké trsy růžových nebo bílých srdíček navěšených na stonku jak korálky. Neobešla
se bez nich žádná vesnická zahrádka, ale ani ve městě kde která zahrada. I my je
na zahrádce měli a tak jsem se vždycky těšila jejich květy. Nejdřív pravidelnými
srdíčky, a když rozkvetly, připomínaly mi hlavičku dívky s dvěma
culíky. Mám je tady také, jen asi jim tu moc nesvědčí
půda, neroste nijak nadšeně, a bílá vůbec
nevydržela. Nicméně to chci s ní
zkusit ještě jednou ...



Všechy fotky jsem fotila stejným objektivem a před západem slunce. Přesto ty
ještě nerozkveté mají podstatně větší kouzlo ...








16 května 2018

Křivatce a sasanky ....



... mi na zahradě kvetou v hojném počtu od začátku co jsme se sem nastěhovali.
Nejdřív jsem nevěděla, co to za tu krásnou žlutou rostlinku s kvítky jak hvězdy
je, ale Velký atlas rostlin napověděl a já zjistila že jde o křivatec. Zabydlel se tu,
a každý rok je se svými tenkými listy vylézajícími ze země skoro hned po tom, co
sleze sníh a oteplí se, prvním s poslů přicházejícího jara. I když letos se mi ale zdálo
že ho je o něco méně než v minulých letech. To bývala zadní část
zahrady úplně žlutá. Ale třeba sasanky ty neustále
přibývají, ale to ničemu nevadí ....











Všechny minulé, ale i následující ještě neuvěřejněné fotky jsou focené opět mým
oblíbeným starým manuálním objektivem. V tomhle případě Nikon Lens series E.

14 května 2018

Třešňové květy ....



Ne, dnes nejde o stejnojmennou orchestrální skladbu, v níž sólo na trubku
hraje Richard Kubernát,ale o fotky třešňových květů, které jsem fotila za
jednoho slunečného východu. Kdysi dávno, tu nějaký pták vysadil planou
třešeň, a já jí využila jako pohledovou zástěnu. Sice užitku z ní moc není
třešně jsou klasické malé ptáčnice, ale když jich je hodně, je z nich výborná
marmeláda. A že díky letošnímu teplu, kdy mohli včelky vesele opylovat
jich zase tedy bude dost. I když počítám, že díky suchu jich zase dost
opadá. Ale na pár skleniček to určitě bude. Příští rok se ale buď ořeže
na kosterní větve, přece jen už je dost vysoká a sousedka už zas chodí
okolo se zakaboněnou tváří, nebo se skácí úplně. Mezitím u sousedů vyrostl
natolik jejich smrk, že krásně vykrývá místo kudy k nám můžou čučet
když sedíme v altánku. Což je jejich oblíbená zábava.
A místo ní a na místech vedle přijdou zasadit
sloupové ovocné stromky...








A když už tady byla řeč o hudbě, tak si dáme i ty hudební Třešňové květy.
Trubka : Richard Kubernát
Doprovází : Orchestr Karla Vlacha

13 května 2018

Petrklíče ....




Dalo by se říct, že i dnešní článeček by se hodil do téma týdne o štěstí, ale už se nebudu
dál tomuto tématu věnovat. Nejsem to já, kdo by měl tentokrát štěstí, nýbrž kytičky. A to
petrklíče, které si kupuju rychlené během zimy. Pokud nezdechnou sami, což se občas i přes
péči o ně stává, všechny na jaře dávám do země. Takže místo abych je vyhodila,prodloužím
jím tím život o pár let. Letos jsem si myslela, že některé nepřežily ty nečekané mrazy, byly
všechny takové nedomrlé, a květy měly maličké. Jenže nakonec mne hodně a velmi mile
překvapily. Po pár dnech kvetení měly květy krásné a v trávě dělaly spoustu
parády. Už tady mám další adepty na sázení, které mi dala dcera
protože se jí zatím do nového trávníku nechce, krom
vyhrazených míst, nic sázet ....




Tyhle plné udělaly krásný kobereček, a to hned první rok po vysazení


" Džínové ", také z loňska, tak z těch mám obzvlášť radost, že přežily a takhle krásně kvetly





Za poslední dobu se mi hodně naplnil archív a ještě se plnit bude, proto budu zveřejňovat
fotky už dosti "vousaté" , na kterých budou kytičky už dávno odkvetlé. Alespoň si tak
připomeneme začátek jara.




11 května 2018

Co je moje štěstí ....




Představa štěstí je asi u každého jiná. Pro někoho to je luxusní sporťák,
pro někoho velký dům, jinému stačí velká rodina, dalšímu každovíkendové
vyrážení s celtou do přírody. Luxus, nebo jen drobnosti,nová láska ale i zbavení se
násilnického a despotického partnera, úsměv dítěte nebo ulehčení při uvědomnění
si, že svůj život chci dál žít jen sám se sebou, byť se tak vystavím opovržení a
velkému nepochopení.

Moje soukromé štěstí je má zahrada, kterou se snažím budovat a zušlechťovat což
si myslím se docela i daří. I když s omezenými prostředky a hlavně omezenými silami.
O to víc jsem šťastná, když si sednu do altánku a rozhlížím se kolem a vzpomínám si
jak to původně vypadalo. Nejkrásnější je právě teď zjara, kdy kvetou stromy, všechno se
odívá do zelených odstínů, na záhonech se míchají barvičky právě kvetoucích květin.

Druhým malým štěstím je moje focení. Tím dokážu možná vypovědět víc než slovy, a
vím, že s ním zachytím prchavé okamžiky štěstí jiných, krásu obyčejných věcí, krajiny
kolem mne... když fotím, nevnímám kolem sebe nic, ani bolesti a starosti, jsem ve svém
světě a jsem v něm šťastná.
A když se tahle dvě malá štěstí spojí, vzniknou z toho takovéhle obrázky. Možná i ty včelky
na nich jsou šťastné, protože mohou do úlu donést spousty potravy pro své další spolubydlící.

















A ještě jedno štěstí jsem měla. Když jsem si tu posteskla se svými obavami že jsem byla předvolaná
na městský úřad kvůli incidentu se sousedkou, která mne zcela neprávem obvinila z napadení
a z toho, že jsem jí způsobila různá zranění a ze svého strachu jak to dopadne, mnoho z vás pro mne
mělo slova útěchy i rady. A projevilo zájem o to, jak to vše dopadne. Takže dneska už definitivně můžu říct
že to pro mne dopadlo dobře. Já se totiž strašně od určité doby bojím něco brát jako definitivní, protože
život mne hned přesvědčil o tom, že tomu tak není. Ale protože od 29.3 do 29.4. a další dny nepřišel
z MÚ žádný další dopis, mohu tuto věc brát jako uzavřenou. Dál už se nic dít nebude. Tedy ze strany úřadu.
Jak to ponesou sousedi, to je jiná. Vím že se určitě dál bude o něco snažit, je to prostě typ člověka, který
si pokoj nedá. Vlastně by měla být za křivé svědectví potrestaná pokutou, jak jsem byla při jednání
upozorněná já, pokud budu odpovídat lživě. Ale jestli tomu tak bylo, kdoví ...

10 května 2018

Na toulkách s P(p)adesátkou ...




Někdy se stane, že mi je štěstí, z mě neznámých důvodů, docela nakloněno. Sice kdyby to bylo
třeba ve Sportce, to bych možná momentálně byla asi raději, ale prostě nejsem asi ještě tak
velký vůl aby si na mne sedlo. Vlastně, ono si jednoduše ani nemůže sednout, neb nemohu být vůl.
Mohu být kráva a asi se i najdou tací kteří si to myslí, ale vůl prostě být nemůžu. A tak podle
onoho přísloví o unaveném štěstí, na krávu si prostě nesedne a nesedne.
Měla jsem ale štěstí na něco jiného. Na náhody.
Na tu, která mne svedla s kamarádem s kterým jsme
se na 25 let ztratili a zase našli ...

Na to, že on vlastnil párek pejsků kteří se mi líbili hned jak jsem
je viděla v atlase psů, a že díky němu jsem se stala majitelkou jednoho toho okatého fešáka...
Na to, že jsem našla zalíbení ve výstavách psů díky nimž jsem se seznámila z mnoha zajímavými
lidmi...

Na to, že na jedné výstavě jsem zaslechla osudové slovo BLOG, a že jsem tomuto do té doby
mne zcela neznámému médiu dočista propadla....
Na to, že díky blogu jsem našla spoustu virtuálních kamarádů, kteří mne drží ve chvílích kdy to
potřebuji, nad vodou...

Na to, že jsem se s nemnohými potkala i osobně a každé takové setkání mi přineslo spoustu
radostí, ale i starostí či dokonce následnou nenávist toho, s kým jsem se setkala...

A tak mi jedna taková náhoda přihrála do cesty blog s jednoduchým jménem Padesátka.
Okamžitě mne zaujaly briskně psané články, ale i pár věcí v profilu autorky, které mi byly docela
blízké. A pak, ona je stejně jak já, Pražačka. Tudíž záruka toho, že v mnoha věcech budeme mít
stejné názory, podobný pohled na věc a lásku ke svému městu. Ač jsem nikdy nebyla milovnice holčičího
tlachání, nezajímalo mne totiž ani trochu co zrovna frčí za modely, jaká kosmetika či odstín vlasů,
a tenhle názor mi vydržel dlouhá léta, časem jsem dospěla k tomu, že mi to vlastně chybí. Jít si sednout
na kávu, proprat naše drahé polovičky nebo momentální partnery, pomluvit kolemjdoucí či okolo
sedící, zamrmlat si na své potomky a pak, z hlavou vyčištěnou, duší lehčí o sdělené hříchy, s bolestí
ze zklamání menší, neb je známo že sdílená bolest, poloviční bolest, se odebrat do svých domovů.
A tak jsme se ve sváteční květnový den my dvě sešly. I když jsem to trochu popletla a dorazila jsem jen
o necelou půlhodinu později, ale Padesátka byla natolik hodná, že počkala a nezatratila mne hned.
To možná až později, když jsme se proplétaly davy tůristů na Karlově mostě, či když jsem jí honila
po cestách do kopce na Petřín. Ve shodě a míru jsme se nakonec doplazily k Petřínským terasám
a tam zasedly ke stolku abychom si mohly bez udýchaných přestávek v klidu popovídat. No, přiznávám
bez mučení, že jsem spíš povídala já, protože toho co mne tížilo bylo strašně moc a tak se moc milá
Padesátka ke slovu nedostala. Ale jaké štěstí to je, když můžete konečně ze sebe dostat i ty nejtemnější
tajemství o která se nemáte s kým podělit a ten, komu je říkáte vás ani v nejmenším nezatracuje.
Propovídaly, a prochodily jsme takhle víc jak tři hodiny a pár kilometrů, ale ten osmý sváteční
květnový den byl pro mne v poslední době tím nejšťastnějším. Takže když se mne někdo zeptá
Co je to štěstí? vím že to jsou kamarádi, přátelé, lidé kteří jsou ochotní mne poslouchat
když potřebuji, a kteří ale vědí, že když budou potřebovat, budu jim naslouchat i já. A jsem moc
ráda, že já měla to štěstí a našla jsem Padesátku. Ne peníze, ale ženskou za všechny peníze
a jsem za to náhodám a štěstí velmi vděčná ....

I tohle je pro mne štěstí, focení a moje krásné město


04 května 2018

Moje a jen moje magnólie ....





Toužila jsem po ní strašně dlouho a vloni jsem si jí konečně pořídila. Sice bohužel
nemá tu barvu, která byla deklarovaná na visačce, ale je to moje magnólie.
Nemusím už chodit fotit po sousedech a můžu se krásně z okna nebo terasy kochat
její krásou. Letos jí přibyla sestřička s většími květy a pro tu zatím místo ještě
vybírám. Ale tak trochu už mám jasno. No a na další ještě mám políčeno. To
je jedna z výhod velké zahrady. Je na nich místo pro tyhle krasavice a nemusí
se ani moc tísnit. Navíc ovocné stromy, které tu jsou už mají své
odžito a novým se moc nedaří, takže spíš na jejich místo počítám
právě s dalšími okrasnými stromy nebo keři. Co by to mělo
být už mám tak nějak dlouho vymyšlené.