Někdy se stane, že mi je štěstí, z mě neznámých důvodů, docela nakloněno. Sice kdyby to bylo
třeba ve Sportce, to bych možná momentálně byla asi raději, ale prostě nejsem asi ještě tak
velký vůl aby si na mne sedlo. Vlastně, ono si jednoduše ani nemůže sednout, neb nemohu být vůl.
Mohu být kráva a asi se i najdou tací kteří si to myslí, ale vůl prostě být nemůžu. A tak podle
onoho přísloví o unaveném štěstí, na krávu si prostě nesedne a nesedne.
Měla jsem ale štěstí na něco jiného. Na náhody.
Na tu, která mne svedla s kamarádem s kterým jsme
se na 25 let ztratili a zase našli ...
Na to, že on vlastnil párek pejsků kteří se mi líbili hned jak jsem
je viděla v atlase psů, a že díky němu jsem se stala majitelkou jednoho toho okatého fešáka...
Na to, že jsem našla zalíbení ve výstavách psů díky nimž jsem se seznámila z mnoha zajímavými
lidmi...
Na to, že na jedné výstavě jsem zaslechla osudové slovo BLOG, a že jsem tomuto do té doby
mne zcela neznámému médiu dočista propadla....
Na to, že díky blogu jsem našla spoustu virtuálních kamarádů, kteří mne drží ve chvílích kdy to
potřebuji, nad vodou...
Na to, že jsem se s nemnohými potkala i osobně a každé takové setkání mi přineslo spoustu
radostí, ale i starostí či dokonce následnou nenávist toho, s kým jsem se setkala...
A tak mi jedna taková náhoda přihrála do cesty blog s jednoduchým jménem Padesátka.
Okamžitě mne zaujaly briskně psané články, ale i pár věcí v profilu autorky, které mi byly docela
blízké. A pak, ona je stejně jak já, Pražačka. Tudíž záruka toho, že v mnoha věcech budeme mít
stejné názory, podobný pohled na věc a lásku ke svému městu. Ač jsem nikdy nebyla milovnice holčičího
tlachání, nezajímalo mne totiž ani trochu co zrovna frčí za modely, jaká kosmetika či odstín vlasů,
a tenhle názor mi vydržel dlouhá léta, časem jsem dospěla k tomu, že mi to vlastně chybí. Jít si sednout
na kávu, proprat naše drahé polovičky nebo momentální partnery, pomluvit kolemjdoucí či okolo
sedící, zamrmlat si na své potomky a pak, z hlavou vyčištěnou, duší lehčí o sdělené hříchy, s bolestí
ze zklamání menší, neb je známo že sdílená bolest, poloviční bolest, se odebrat do svých domovů.
A tak jsme se ve sváteční květnový den my dvě sešly. I když jsem to trochu popletla a dorazila jsem jen
o necelou půlhodinu později, ale Padesátka byla natolik hodná, že počkala a nezatratila mne hned.
To možná až později, když jsme se proplétaly davy tůristů na Karlově mostě, či když jsem jí honila
po cestách do kopce na Petřín. Ve shodě a míru jsme se nakonec doplazily k Petřínským terasám
a tam zasedly ke stolku abychom si mohly bez udýchaných přestávek v klidu popovídat. No, přiznávám
bez mučení, že jsem spíš povídala já, protože toho co mne tížilo bylo strašně moc a tak se moc milá
Padesátka ke slovu nedostala. Ale jaké štěstí to je, když můžete konečně ze sebe dostat i ty nejtemnější
tajemství o která se nemáte s kým podělit a ten, komu je říkáte vás ani v nejmenším nezatracuje.
Propovídaly, a prochodily jsme takhle víc jak tři hodiny a pár kilometrů, ale ten osmý sváteční
květnový den byl pro mne v poslední době tím nejšťastnějším. Takže když se mne někdo zeptá
Co je to štěstí? vím že to jsou kamarádi, přátelé, lidé kteří jsou ochotní mne poslouchat
když potřebuji, a kteří ale vědí, že když budou potřebovat, budu jim naslouchat i já. A jsem moc
ráda, že já měla to štěstí a našla jsem Padesátku. Ne peníze, ale ženskou za všechny peníze
a jsem za to náhodám a štěstí velmi vděčná ....
I tohle je pro mne štěstí, focení a moje krásné město
Mít dobrou kamarádku je štěstí. Mám takové osobní i virtuální. Ač se jim se vším nesvěřuji- tím myslím třeba intimní věci, což jsem nedělala nikdy nikomu- takové ty bolístky či starosti ano a ony se svěří mně a u mne to prostě zůstane. To je důležité při kamarádství. Umět naslouchat je dobrá vlastnost, tak se člověk doví hodně věcí, poučí se případně.Važte asi toho, že se znáte.
OdpovědětVymazatMoc Ti to štěstí přeji Není nad dobrou kamarádku, které se můžeš svěřit a víš, že toho nezneužije, je opravdu velké štěstí Mám takové dvě - jednu tady v Čechách a druhou na Slovácku. Probíráme spolu úplně všechno. Sedíme na houpačce u ní na zahradě, její muž přinese všechno občerstvení a zmizí.Kolikrát se lekneme, že už je po půl noci a přišla jsem k ní ve 4 odpoledne
OdpovědětVymazatMoc pěkné napsané. A setkání s Padesátkou muselo být příjemné. Tak ať i ty šťastné náhody pokračují.
OdpovědětVymazatMíša musí být i mimo internetovou virtualitu moc fajn holka, přeji ti takové milé setkání.
OdpovědětVymazatObčas to potrebuje každý "Když tě cosi na jazyku svrbi, naseptej to jen do vrby"....
OdpovědětVymazat[5]: To je sice pravda, ale vrba ti už neřekne tohle a takhle nedělej a tohle a takhle udělej Ty to udělat samozřejmě nemusíš, ale víš že můžeš, že je i jiná možnost.
OdpovědětVymazat[4]: To máš pravdu, v něčem jste si trochu i podobné.
OdpovědětVymazat[3]: Když se tak dívám zpět, můj život určovaly povětšinou náhody a někdy docela absurdní. A zatím tomu tak je i dál.
OdpovědětVymazat[2]: Ale já nevím jestli tohle vyústí v kamarádství, to není jen na mě. Já bych byla ráda kdyby se z toho kamarádství stalo, nicméně to je i na druhé straně. Ale ten den mi hodně pomohl, a i kdyby měl být první a zároveň poslední (tak ještě máme něco v plánu) budu za to setkání ráda.
OdpovědětVymazat[1]: Jenže právě ta intimní tajemství jsou strašně těžká na to je unést sama. A tam pak opravdu potřebuješ někoho s kým se o ně podělit.
OdpovědětVymazatPadesátka je moje krevní skupina, máš štěstí .
OdpovědětVymazat[11]: Tak byť jsem o něco starší, tak je taky moje krevní skupina...
OdpovědětVymazatTý jo, já vůbec nestíhám...sotva najdu čas na svoje články.
OdpovědětVymazat[11]: Ty jsi taky lichotnice, cooo...?
OdpovědětVymazat[14]: Spíš ne, jen nazývám věci pravými jmény a nemám s tím problém, ať je to negativní, nebo pozitivní. Prostě jen píšeš tak, jak já myslím .
OdpovědětVymazat[13]: Tak já kecala a Patočka mlčel. Nevím co je lepší Ovšem narozdíl ode mne,se s ním dají dělat i jiné zábavné věci. Ale příště si ten rybízák dáme, pokud bude, určo. Docela přemýšlím, že bych si ho vzala domů. Tedy pokud by mi ho dali do petky sebou. Myslíš že Blondína by si ho dala taky?
OdpovědětVymazatNení nad dobrou kamarádku! Máš velké štěstí.
OdpovědětVymazat[17]: Jo, kamarádů není nikdy dost. Tedy takových kterým se můžeš se vším svěřit, oni tě vyslechnou a buď tě pošlou do řiti, že si děláš zbytečný problémy s něčím co za to ani nestojí, anebo poradí jak to máš zvládnout.
OdpovědětVymazat[18]: Takovou bych také brala všemi deseti.
OdpovědětVymazat