20 července 2017

Pávi z Vojanových sadů ....




Po kratší odmlce způsobené tím, že jsem intenzivně pracovala na svatební
kytce, korsáži a náramcích pro družičky, a i na DPH, se vrátíme k naší malé tour po Praze.
Z Josefova jsme prošli na Dvořákovo náměstí, pod Rudolfinem jsme se přes park
stočili na Mánesův most, přes něj na Klárov a stáli před otázkou kudy se vydat dál. Tomášskou
okolo zdi Valdštejnské zahrady na Malostranské náměstí, po Starých zámeckých schodech na Hradčany
nebo na Kampu. Volba nakonec padla na Kampu. Jenže ještě než jsme se na ní vydali, stavili
jsme se v jedné zelené oáze, kam když vstoupíte, ani si nebudete připadat jako v Praze.
Ticho, zeleň, zpívající ptáci, lavičky a klid, klid, klid ....

Ta oáza se jmenuje Vojanovi sady a pro mne to byla toho dne objevená druhá neznámá v Praze.
S mým dědou jsme měli prochozený Petřín a jeho všechny zahrady, Malou Stranu, Staromák a jeho okolí
ale Vojanovi sady jsem neznala. Asi možná proto, že tam nejsou žádné květiny a to dědu nějak netáhlo.
Jde čistě o park se stromovou výsadbou, až v jeho horním konci se po schodech dostanete k místu kde je
tak trochu zahradní úprava. No a tady mají své království místní pávi.
Jsou na lidi zvyklí, nebojí se a tak jsou schopní vám pózovat celý den.
Tolik času jsme zas neměli, ale i tak jsem pár fotek s nimi udělala. Jen jsme si asi vybrali zrovna
dobu jejich siesty a poledního klidu, protože se různě vyvalovali ve stínu, nebo seděli na konstrukci
růžového loubí.







Krásné sluneční hodiny, a šly přesně! Jen nebyly přeřízené na letní čas Mrkající



Jeden jediný bílý








18 července 2017

Klišé? ....




Už nejméně po dvacáté se podívala na displej telefonu a kontrolovala
čas. Ruka se jí nervózně třásla, v knihách pro ženy a dívky by určitě stálo že: "... rozechvěle
stála a jen jemný třas ruky ..." . Bóže, kdo takový obrat může vymyslet? Takové klišé? Klepala se jak malej drahej
pes, nervózní až hrůza. Ani nemohla vzít do ruky skleničku s vínem, protože by jí vyšplíchlo víno.
Jenže tak moc si zrovna teď ten hlt vína potřebovala dát. Znovu se podívala na displej, a zkontrolovala
vchod do restaurace. Ještě stále je čas couvnout, sebrat se a utéct jak malá holka. Jenže ...

Když se jí ON po šesti letech ozval, pozval jí na večeři a tak jednoznačně svádivým hlasem,
nemohla tomu ani uvěřit. A zároveň jí začalo vrtat hlavou proč? Proč právě teď? Za celých šest let
se viděli snad čtyřikrát a to vždycky jen na chvíli, nic však nenasvědčovalo tomu, že by měl
zájem o něco víc než jen o přátelské popovídání. A teď tohle? Začínala si připadat víc a víc
jak hrdinka nějakého škváru. Romantická večeře při svíčkách, svádivý
tón hlasu v telefonu slibující rajská potěšení v posteli. Před těmi šesti lety to bylo vždy něco, o čem
si ráda nechala zdát, na co se nesmírně těšila už dlouho dopředu.
Ale to taky vypadala podstatně líp. Tak s figurou na tom nebyla nikdy oslnivě, žádná štíhlá
křehotinka s dlouhýma nohama a vosím pasem, ale těch šest let se přece jen na ní dost
podepsalo. Bohužel jen na ní. Jak měla možnost vidět, ON se udržoval stále v kondici. Žádná
pneumatika kolem pasu, rovná záda a tvář s minimem vrásek. Možná o něco plnější
než dřív s trochu temnějšími stíny pod očima. Jen úplně bílé vlasy dávaly tušit, že už dávno
není ten dandy z doby, kdy se seznámili.

V okamžiku, kdy už už své rozhodnutí utéct chtěla uskutečnit, ve vchodu restaurace se objevila
jeho vysoká postava a jí nezbylo nic jiného, než zapadnout o něco hlouběji do křesla v kterém
seděla, zhluboka se nadechnout a nasadit zářivý úsměv. Ostatně ten byl upřímný, vždy ho
ráda viděla, a často si kladla otázku proč si vybral právě jí, když byl neustále díky povolání
obklopen krásnými mladými dívkami. Nikdy si ale netroufla se na to zeptat, stejně jako věděla
že se nezeptá na to, proč chce znovu vstoupit do řeky, z které už jednou dost rychle a bez
rozloučení vyběhnul. Stejně by jí to neřekl. Přešel by to mávnutím ruky a jen by po ní hodil tím
svým podmanivým úsměvem. Teď už se konečně uklidnila, stejně to tak jako tak spělo jen k jedinému
okamžiku, k tomu, kdy skončí v její posteli, protože u něj čeká doma jeho zákonitá polovička.
Jen si myslela jestli to jejich milování po tak dlouhé době ještě zvládne. A že to tedy vždycky bylo hodně divoké!
Druhý den většinou měla trochu problém s chůzí, připadala si jak v té trapné reklamě na
prostředek na erekci. Tedy ne že ON by ho potřeboval.
Jak to psali v těch knihách? Vylétli spolu na vrchol, zahřmělo a zachvěla se zem...
Tak to by fakt ráda zažila. Tedy to zahřmění a zachvění.
Než se nadála, byli na cestě k ní. V okamžiku kdy odemykala se jí opět začala zmocňovat
panika. Panebože, šest let je šest let, i když v roztoužení prý muž nevnímá nějaké to kilo
navíc nebo celulitidu, myslí jen na jedno, ale ona není muž! Vidí každý svůj nedostatek
který jí nemilosrdně ukáže zrcadlo. Ale možná má stejný problém i ON, kdoví.
Ze strany se na něj podívala, ale nevypadal nijak rozpačitě ani nervózně. Spíš tak trochu nečitelně.
Což jí moc na klidu nepřidalo. Bez dalšího otálení jí zavedl rovnou do ložnice a pomalu jí začal svlékat.
" Počkej" řekla a zmizela na chvíli v kuchyni odkud se vrátila se svíčkou. " Takhle to bude lepší ".
Zhasl lampičku u postele a pokračoval v tom, co před tím začal. Pomalu přestávala myslet
na všechny své předchozí obavy a jen se poddávala jeho dotekům a polibkům. V jednom okamžiku
stála, a v druhém najednou ležela, a cítila jeho ruce propátrávající a upomínající se na všechny
zákruty jejího těla. Když do ní vniknul, bez problému se vpravila do jeho rytmu a nechala se unášet
proudem touhy. Poznala na něm, že i ON vymazal těch šest let, prostě neexistují a že se
vlastně naposledy milovali před týdnem.

Když dospěli k vrcholu, najednou venku zahřmělo a celý dům se zatřásl. Cítila jak se v ní
zvedá záchvat smíchu který nebude schopná zadržet. Když ten smích opravdu přišel, chvíli na ní
nechápavě koukal, ale když mu odrecitovala " ..... a zahřmělo a země se otřásla .... " došlo mu to a začal
se smát s ní. Byl to vyvedený večer a když odjel, došlo jí, že těch šest let přece jen k něčemu bylo dobrých.
Uměla ten odchod už přestát beze smutku a slz, které vždy následovaly. Že se cítila sice sama, ale ne osamělá.
Položila si hlavu na polštář, vdechovala z něj zbytek jeho vůně a spokojeně usnula ....



15 července 2017

Josefov podruhé ....




Dnes se podíváme na další významnou stavbu
Josefova, či Židovského města a tou je nová obřadní síň u
strarého hřbitova, hned vedle Klausovy synagogy. Sloužila pohřebnímu bratrstvu
pro poslední potřeby zesnulých. Byla postavena v novorománském stylu mezi
lety 1906 - 1908. V suterénu se nacházela márnice, v prvním patře místnost pro rituální
očistu ( tzv.tahara) a v druhém patře byla spolková místnost bratrstva.
Od rok 1926, kdy přestala již dávno svému účelu jí bratrstvo pronajalo Židovskému
muzeu a je zde exozice židovských obřadů nad umírajícími a mrtvými (čímž
navazuje na expozici Klausovy synagogy věnované významným mezníkům
v životě Židů)Starému židovskému hřbitovu, ale i jiným židovským hřbitovům
a historii pohřebního bratrstva.

Jelikož byla sobota a tím pádem šabat, hřbitov byl zavřený, což mne mrzelo
protože jsem se těšila na jeho prohlídku. Tak příště...


Ten procházející se muž u zdi, je kněz Tomáš Halík. Je zajímavé, že asi pět minut
předtím, jsme se s Čerfem o něm bavili. Jak je vidět, Židovské město má své kouzlo
i pro katolického kněze ...





Alespoň kousek hřbitova nafocený přes mříž brány



Pootevřené dveře patří Klausově synagoze, v pozadí výstavba domů v Pařížské ulici


Roh radnice Židovského města, a na ní hned navazující Vysoká syagoga. V pozadí opět
domy v Pařížské



Ještě jeden záběr na hřbitov a boční část Klausovy synagogy



Tolik z Josefova. Postupně jsme prošli uličkami až na Dvořákovo nábřeží a odtud přes
Mánesův most na Klárov a odtud už pokračovala Tour na Kampu. Ale ještě před tím jsme udělali
jednu odbočku. Ale to zas příště. Ještě dva pohledy na protější břeh Vltavy.

Hanavský pavilon


A samozřejmě Hradčany a pod nimi Strakova akademie



14 července 2017

Foto Tour de Prag s Čerfem ... Josefov poprvé



V sobotu ráno jsem s velkou lítostí naposledy za sebou zamkla,
abych se přesunula za maminou do Prahy. Ale měla jsem také domluvenou
jednu menší fotoprocházku, na kterou jsem se dovolila vetřít do přízně k Čerfovi.
Od našeho setkání na jeho výstavě fotografií na zámku v Dobřichovicích už utekly
dva roky čtyři roky, ale já věděla, že se s tímhle nadmíru zajímavým blogerem a skvělým fotografem
ještě chci určitě setkat. Zkusila jsem se tedy optat, jestli by měl čas a náladu a když
na obě otázky odpověděl kladně, nic nebylo na překážku tomu vyrazit na místo setkání.
To bylo na Jungmannově náměstí a z něj jsme vyrazili Perlovou a Michalskou na Staré Město.
Já, ač jsem s prarodiči i rodiči procourala jako malá, ale pak i sama, Staré Město křížem
krážem, jedno místo jsme nevím proč, zcela vynechali. A tím je zbytek
starého Židovského města. A proto jsem poprosila, jestli bychom se neztočili tímhle směrem,
a tak se stalo, že já, rodilý Pražák, musela využít znalosti nepražáka, protože jsem absolutně
nevěděla kudy se tam dostat ...

Josefov, jak se správně tato část Prahy jmenuje, je všem známější jako Židovské město.
Nachází se v ohybu Vltavy obklopený Starým Městem. Jako židovská čtvrť je znám již od roku 1096.
Od roku 1215, kdy byla na IV. lateránském koncilu nařízená segregace Židů od křestanů
nabylo místo podobu židovského ghetta a jako takové bylo až do roku 1850, kdy došlo k jeho
asanaci a připojení ku Praze. Navíc dostalo své jméno po Josefu II. (Pro mne je velkou zajímavostí
že Josefov byl až do roku 1960 pátým pražským obvodem. Při přerozdělení obvodů v onom roce, rok před mým zrozením,
se pátým obvodem stal "můj" Smíchov, Košíře, Motol a další později připojené obce jako
Zbraslav, Radotín, Stodůlky apod.)

Nejen Židovské město, ale i spousty dalších krátkých starých uliček, jako třeba tahle, bylo pro mne
novinkou. A to jsem si myslela že mám Staré Město prošmejděné ....




Ozdoba fasády na jednom ze secesních domů. Mě oslovila
hlavně těmi rybími motivy, neb sama jsem Ryba.


Mariánský výjev


Nejstarší židovská fungující synagoga v Evropě, Staronová synagoga.



Podle pověstí má být na její půdě schovaná umělá bytost - Golem. Ukrýt ho tam měl jeho
tvůrce Jehuda Liwa Ben Becalel, zvaný rabi Löw


Věž radnice Židovského města, zajímavostí jsou dvoje hodiny. S klasickými
číslicemi a druhé, s hebrejskými



V Židovském městě se nacházejí tyto synagogy. Vysoká, Pinkasova, Maiselova, Španělská
Klausova a Staronová. Dalšími památkami jsou Židovský hřbitov, obřadní síň a radnice. Jsou to jediné památky
které zůstaly z původního ghetta.



13 července 2017

Dobře utajené jezírko .....



Při cestě od autobusu na chatu, jsem zahlédla v lese něco,
co jsem tady nikdy nezahlédla. Jezírka! Dokonce dvě!!
Abych to vysvětlila. Máme chatu na jednom z hřebenů Brd a všechna voda
většinou stéká směrem dolů. Najít někdy po dešti v lese větší kaluž někde
jinde než ve vyjetých kolejích na cestě je opravdu zázrak. Nepamatuji si ani z
dětství že by se něco takového v lese vyskytovalo. Je pravda že jsou tam místa, kde když procházíte
cítíte úplně vůni vody, jakoby tam byl nějaký potůček, ale nikde nic. Jen ta vůně.
Jenže tentokrát opravdu musely být dešťové srážky
nepředstavitelně silné, když po nich v lese zůstala ta dvě jezírka. Ostatně mi to
potvrdila i nová sousedka, když říkala, že během chvíle měli ze zahrady jezero a docela vážně se báli,
že jim voda vtrhne i přes schody do chaty.

Když jsem fotila jezírko po cestě od zastávky při návratu z Dobříše,
zůstalo už jen jedno a z druhého byla jen rozblácená půda ...









Když jsem teď fotky nahrávala, zjistila jsem, že se mi přehráním do galerie
nějak rozsypaly a rozostřily. Při stažení z foťáku takhle nekvalitní nebyly... ale snad to jako
ilustrační fotky něčeho, co se hned tak neukáže stačí.


12 července 2017

Opět nesmí chybět ....




.... návštěva v parku na zámku Dobříš. Po pondělním a úterním sekacím
maratonu, středečním rytí a večerním koncertě, jsem si řekla, že čvrtek bude trochu
oddechový. A vydala se opět klasicky do Dobříše. Měla jsem mimo jiné v úmyslu se podívat
krom do zámeckého parku,po nějakých letních botkách, jenže v neskutečném chaosu nařízení
které svátky smí být otevřeno a v které ne, bylo zavřeno všude.
Jenže právě taky díky tomu svátku bylo v parcích plno lidí a tak mě za chvíli přešla veškerá
nálada na focení. Kamkoli jsem namířila objektiv, mohla jsem si být jistá že mi tam někdo strčí
palici nebo se rovnou postaví do záběru. Ale zároveň jsem objevila i novou rozpracovanou úpravu a konečně
opravenou vyhlídku na Huťský rybník. Obešla jsem si své klasické olečko, pozdravila své
dva kamenné kamarády a raději se sbalila a z parku vysmahla. Sice jsem musela čekat
trochu déle na autobus, ale to už mi nevadilo. Tam se mi totiž nemotal nikdo pod nohy jak v tom parku ...


První z novinek, je tahle fontána s tou krásnou dřevěnou konstrukcí, která ji při průchodu
habrovým bludištěm, či jak nazvat ty různé sekce, krásně rámuje. Jen doufám, že z ní časem
poteče i voda. Trochu jsem si zahrála s filtry


Dvě branky, které se tu zcela nečekaně objevily. Jedna navádí právě k té kašně
a jestli i z druhé strany něco přibude, to se uvidí.



Kvůli průvodu návštěvníků, jsem si tenhle oblíbeý pohled ani řádně nemohla vyfotit. Tak
alespoň dělá kulisu té skulptuře


A dílo samotné


Rozárium. Tedy jeho část.


A druhá novinka. Konečně hotová vyhlídka. Když jsem jí obcházela zespoda, protože nahoře bylo
taky dost lidí, zjistila jsem že jsou v ní dvě místnosti jak dělané pro malou
kavárnu a cukrárnu a nahoře pěkne stolečky. Jsem zvědavá jaká bude v budoucnosti skutečná podoba
a k čemu se bude používat ...



Pohled na část Huťského rybníka z břehu ...



... a přiblížený ostrůvek tentokrát už z vyhlídky nad břehem


Takovéhle luxusní květinové sloupy mají na některých místech v Dobříši.
Těch surfínek je tam tolik, že až oči přecházejí. A jak krásně voní!


Vzala jsem si pro příští rok mustr a pokusím se o něco podobného. Tedy
i když v podstatně menším měřítku ....