Přesladce .....

...... vypadá zámecká magnólie když je v plném květu.

Jak já byla ráda, že se mi podařilo se dostat na místo právě v téhle době.

A tak v neděli, když jel manžel nakupovat, jela jsem s ním. Na zámku probíhala

velikonoční veselice a tak jsem nejdřív byla dost naštvaná, že mi bude v záběrech

courat spousty lidí, jenže naštěstí se všichni hnali za komercí a jídlem

a do parku zašlo jen pár jedinců. A patřil park většinou jen mě......

Jak víte, magnólie miluju a jak mne k sobě některá přitáhne, nemůžu

se od ní odtrhnout. A když je navíc v tak krásném místě jako tato, jsem

za chvíli v naprostém rauši a sosám tu nádheru jak včely nektar.

A i když byla sakra zima, a při focení mi docela pěkně a nejarně mrzly prsty

stsejně jsem zas a zas hledala další místa pro co nejlepší záběr

ať už zdálky, nebo zblízka, přehazovala objektivy a kochala se a kochala.

No a tak se pojďte kochat se mnou .....

---

Člověk by si nejraději do té růžové nádhery lehl, a rochnil se a rochnil.

Připadá mi to, jak moře růžové pěny ....

Abych vás nepřesladila, ještě něco nechám na zítra. Zjistla jsem, že oproti prvnímu

focení téhle krásky, jsem se tentokrát držela docela zkrátka

Barevně ....

Byť jezdíme na chatu už nějakých sedmnáct let,

na jaře jsem tam vždy v úplně jiné době. Jednou se trefím

do sněženek, jindy do kvetoucích třešní, pak to jsou fialky a podléšky,

případně hromady pomněnek. Letos to byl pelmel všeho. Bílé třešně a švestky

už proběhly, žlutá zlatice i mahonie také a tak tu je pár barevných záblesků.

A jako vždy jsem si samozřejmě zapomněla některé z nich vzít domů,

abych si užívala jejich krásu v době, kdy se na chatu nedostanu....

Zeleň tu zastupuje zajímavý lišejník, který jsem na chatě viděla vůbec

na stromech poprvé. Ponejvíc na modřínech. Později jsem ho objevila na modřínech

i tady u nás. Dnes už je ho tu velké množství, některé stromy mají spodek zelenošedý

a vršek zelený. Nevím jestli to je onen velmi invazivní typ lišejníku, který

teď dendrologové na stromech objevují a který se po republice hodně rychle rozmnožuje.

Růžovou zastupují růžové podléšky. Těch je, jak jsem zjistila, na zahradě

kolem chaty víc než těch modrých. Jako na potvoru, jsou ty nejhezčí modré u baby

vedle ....

Stejně tak růžovou zastupuje strom, který je mým No.1. Magnólie v zámeckém parku.

Ostatně ta bude mít své samostatné místo tady na blogu.

Vínovou zastupuje tenhle petrklíč, který mi utekl ze záhonu do trávníku.

Dokonce mne překvapil tím, že má, narozdíl od těch v záhonu, vysoký stonek.

Patří do odrůdy Prvosenka bezlodyžná, ale u něj se o bezlodyšnosti tedy mluvit moc nedá

A nakonec modří zástupci. Můj otec měl zřejmě velkou oblibu ve fialkách.

První jaro, kdy jsme na chatě byli, mne překvapilo množstvím trsů, ale hlavně

barevných kombinací. Krom klasických fialových to byly bílé, růžové, světle modré,

ale i dvoubarevné. Některé jsem si vzala domů, ale dopadlo to časem tak, že mi

opět převládla u všech modrá nebo fialová barva. Jen jeden trs zůstal bílý, ale ten

kvete jen občas.....

Pomněkovec. Nádherná barva a množství květů. Tenhle se modral na zámku.

Jeden záběr za sluníčka a druhý kdy přešel mrak .....

Sluníčkově zlatožlutě .....

Dneska třeba u nás, byť předpověď je zcela jiná, svítí nádherně sluníčko.

Teplo sice není ani náhodou, ale hned je to veselejší.

Stejně bylo když jsem nafotila dnešní obrázky. I když s tou teplotou

to bylo tedy o dost lepší .....

Ale zase si myslím, že alespoň při pohledu na ně, vás ta představa sluníčka

a tepla trochu zahřeje. Pokud je u vás dokonce zataženo, něco málo sluníčka

vám i zprostředkují.

---

Všude jinde krásně kvetly zlatice nádherným množstvím květů. Ta moje

má jen pár kvítků u země, a zbytek keře je je samý list. Asi jí budu muset radikálně

sestříhat.

I když je tenhle keř brán jako plevelný a nesmí se už dnes ani prodávat

a ani se nesmí používat ve veřejných parkových výsadbách, když kvete, je to

nádhera. Navíc je v květu bohatou pastvou pro včelky.

A z jeho následných modrých plodů se může vyrábět, prý velmi dobrá, marmeláda.

Jelikož mahónii nemám nikdy jsem nezkoušela ....

Pučení a jedna zapomenutá ....

K prvnímu focení na chatě, kterým byli

předchozí třešňové a špendlíkové fotky patří i dnešní fotky

z procházky lesem. Jak jsem hned při jeho kraji zjistila, vykácel zas někdo

kus hned za silnicí a tak jsme se tam s Bobešem trochu prodírali naházenými větvemi

na cestičce. Počítám, že za chvilku už nebude ani na kraji lesa žádný strom

a já tak uvidím až na hlavní svážnici .....

Druhá nemilá věc bylo zjištění, že se opět u cest objevily čerstvé stopy po

práci čenichů divokejch prasat. Rok a půl byl po masivních honech klid, ale teď už

zase začínají ty mrchy po lese vyvádět. Takže jsem musela mít oči na stopkách

a nastražené uši pro případ, že by se zrovna chtěli procházet po stejných místech jak my.

Tím pádem se ale nedalo moc zabrat do focení protože jsem stejně jedním okem stále

hlídala kde je zrovna Bobeš. Vzala jsem to po cestě k satelitu, jelikož jsem si říkala,

že ta je dost frekventovaná a tak jsou tam ty svině pořád někým rušené.

Bobí potkal několik psích kamarádů, já pokecala s pár jejich majiteli a dali jsme se na

zpáteční cestu. Najednou nám za zády práskla rána a po ní hned další a další.

Já se lekla, Bobeš poposkočil a pak mi došlo, že na druhé straně silnice se opět dali

myslivci do práce s odstřelem. Podle kanonády, která se ozývala a jestli se trefili,

pěkných pár kousků to mělo zas spočítané. A jak bylo slyšet, hony pokračovaly

i další dny. Tak snad zas bude chvíli v lese klid.

A jelikož je jaro, všechno pučí, tak jsem pár obrázků toho pučení udělala ....

---

Nějakým nedopatřením jsem včera přesunula do jiné složky

fotku která patřila k těm kvítkovým. Tak jí sem přidávám dneska ....

Doběla ..... a jednou růžově

Nejdřív bych ctěla všem poděkovat za komentáře a zároveň

se omluvit, že jsem hned nereagovala. Byli jsme na chatě a tím pádem

bez normálně pracujícího netu. To co se tam plouží sítí je prostě děs běs.

I když dnes to může při pohledu z okna vypadat jako neuvěřitelné, užili

jsme si až do pondělí celkem pěkné a dokonce i sluníčkové, byť docela studené

dny. Ty mi dovolili jak posekat velkou část zahrady, tak zpracovat s mužem část

ještě nepořezaných větví z loňského polomu kolem chaty.

A hlavně ..... jasně, procházky po lese a focení kvetoucích třešních i jiných dřevin. Tady totiž ještě

při odjezdu po květech nebylo ani památky a dokonce i dnes je to jen pár nejodvážnějších

kvítků.

Při cestě zpátky jsem si alespoň v tomhle měla možnost putovat proti proudu času.

Což znamená, že z Prahy, okolí Rakovníka a Mníšku jsme odjížděli a projížděli

krásně kvetoucí a zelenou krajinou, abychom se čím dál tím blíž domovu dostávali do

krajiny s jen minimem kvetoucích keřů a zelených stromů.

Na tyhle proměny a dvojité prožívání jara se vždycky těším, protože ho mám krásně

prodloužené....

Jak jinak, většina fotek je focená starým sklem, ale tentokrát jsem provětrala

všechna, měla jsem v plánu si nechat vyčistit foťák, tudíž jsem přezbrojovala

jak bylo potřeba. Víc už by se stejně asi foťák zasekat bordelem nedal.

Jediná z téhle série focená seťákem.

Jedno jediné a Velikonoce mi můžou bejt ukradený ....

Momentálně přemýšlím co vlastně udělat. Jestli zabít muže, nebo vůbec s ním přestat

komunikovat nebo co vlastně. Totálně mne dneska zas rozhodil, neskutečně naštval

a já tak vážně nevím co vlastně dál. Neustále ohrožuje svou neschopností

neřešit sakra velké problémy všechno, co jsme dosud vybudovali, a vyzískali.

A ohrožuje tak i naší dosavadní existenci.

Ta neustálá nejistota a strach co bude mě tak děsně vysává psychicky, že když se

konečně trochu vyhrabu, stačí málo a jsem zase na dně .... nejhorší pro mne je, že se v tom

plácám absolutně sama, a nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit opravdu se vším.

Dceři teď vůbec ne, protože vím jak se na ní tvrdě promítly problémy které jsem měla v těhotenství

já, a už vůbec jí nechci brát ty poslední iluze o tátovi.

Tudíž budu mít opravdu veselé velikonoce.

Ty jsem vlastně ani letos nestihla nějak připravit. Nemám žádnou

výzdobu, nic nebudu péct, a nejraději bych někam zalezla a spala rok

a pak se definitivně rozhodla co dělat. Jedinou věcí, která mne s letošními velkonocemi

spojuje je velké, cca čtyřiceticentimetrové 2D vejce, které jsem dělala dceři

do nového domečku. Je v netradiční barevnosti, ale k jejich bílošedému interiéru

i exteriéru domu se mi prostě nějak tak líbila.....

Teď máme slovo my, umyté krásky ....

Opravdu teď v nejbližších dnech a možná i pár týdnech budou mít

tady na blogu slovo jarní krásky. Asi ty nejoblíbenější a nejkrásnější, a to

magnólie a sakury (tedy pokud se trefím ve městě do jejich kvetení). Magnólie

mám blíž. Stačí tu obejít pár zahrad anebo, a to konečně, i tu mou

a můžu vesele fotit..... A tak dnes tu zase je něco z už avizované záplavy magnóliových

fotek. Jelikož dnes mírně prší, máme tu variantu mokrou.

Nedělní odpoledne stane se, pro mnohé chvílí volna ....

...... nědo si jen tak běhá po lese, jiný zas chodí zvolna .....

K mému nedělnímu odpoledni, jsem si prostě ten text z písničky Jiřího Schelingera

René, já a Rudolf musela do názvu vypůjčit. Ráno to sice tak ještě nevypadalo, ale přeci

jen kolem poledního se sluníčko nechalo přemluvit a začalo svítit. Původně jsem chtěla

začít s drcením větví po průklestu jabloní a jiným zahradním pracem. Jenže kde se vzal, tu se vzal synátor

a že mi jde tedy natáhnout tu novou střechu na altán, co jsme byli koupit.

Dost jsem měla strach jestli to vůbec na ten altán bude pasovat, takže jsem s radostí

souhlasila. A jen tak mezi řečí se zmínil, že pokud to zvládnem do půl druhé, máme

přijet za dcerou a že se půjdeme projít ke koníkům na Suchou. Místo znám, několikrát jsem tam byla

s kamarádem koňákem na kávě a pozorovali jsme jak na jízdárnách pracují s koníky.

Zvládli jsme všechno rychle, střecha se natahovala asi zatím nejlíp ze všech a

tak jsme mohli v klidu vyrazit a dojet k dceři ještě o něco dřív. To už sluníčko krásně svítilo

a tak jsme i s Matesem vyrazili na tříkilometrovou procházku. O cestě po které jsme šli

jsem neměla vůbec páru, je to cyklostezka i cesta pro pěší a vede docela pěknou krajinou.

Pokud se někdy podaří dát dohromady všechny podklady a pozemky a plány, přes údolí

sice povede další část D35, ale kdoví .....

---

Na začátku stezky stojí něco, co zdálky vypadá ako socha ducha nebo bílé paní, ale

je to socha sv. Anežky České

Zatím nedotčená krajina . Možná tu jednou bude stát dálniční most .....

Cyklostezka se kroutí v záhybech a syn by podotknul že se kroutí jak

špatně nakopnutej had. Jak je vidět, je velmi oblíbená. Ostatně Mates by mohl,

kdyby uměl, něco o tom povídat. A jen by nadával, že musel jít kvůli množství cyklistů

skoro pořád na vodítku.

Byť bylo kolem koníků celkem dost, jako vždy jsem měla skoro vybitou baterii a

tak jsem fotila jen minimálně. Ono navíc se kolem nich motalo dost lidí, takže by to stejně

za moc nestálo. Dali jsme si na terase restaurace (byla skoro celá plná, ulovili jsme posledni čtyři místa)

pivko, chvíli poseděli a vydali se na zpáteční cestu. V cíli totiž čekalo kafíčko a vynikající

koláč, který dcera pekla. S novým domem a novou kuchyní začíná objevovat kouzlo

vaření a pečení

Dva pohledy na další kroutící se cestu

Malé polní hupy. No na Moravské Toskánsko prostě nemáme ....

Magnóliové pastorále .....

Když už jsem si včera vypůjčila jeden z církevních termínů

dnes tedy tak činím podruhé. Jak všichni asi víte, mou posedlostí

v této roční době jsou magnólie. Miluju je, a připadá mi, že v sobě mají snad nějaké feromony

které mne k nim neodolatelně přitahují. Měla jsem velké přání, mít

na zahradě tenhle skvost. Částečně se mi vyplnilo, byť moje

první magnóliová krasavice kvete později, květy, sice velké, v sobě ale skrývají

ještě větší listy a navíc velmi nevábně voní. Vlastně pěkně hnusně smrdí.

Předminulou neděli jsme se synem jeli do Hradce zakoupit novou střechu na altánek

aby zas bylo kde v létě sedět, a já tam v zahradním oddělení šla pátrat

po koniklecích které jsem si chtěla dokoupit náhradou za ty od Baka zničené.

A tak jsem při zpáteční cestě zabloudila pohledem ke keřům. Jen tak, čirou ae

i chtěnou náhodou. A byla tam. Magnólia stellata, kultivar kvetoucí jako první.

Za velmi příjemnou cenu. Takže nebylo nic snazšího než po ní vstáhnout ruku

a přidat jí do nákupního koše. Navíc to měl být dokoce kultivar růžový!

Říkám měl, ale při mé smůle je bílý ..... tedy já to nechápu. Na

označení květináče napsáno "Rosea" na cedulce na větvi "Rosea" ale květ bílý,

byť měl být růžový. Tedy až tak mi to nevadí, původně jsem tu bílou chtěla,

ale znáte to, proč brát bílou, když je v nabídce i jiná barva, že?

Stejně bych chtěla ještě odrůdu Stellata z větším květem a pak onu klasickou,

s kalichy růžovými či žlutými nebo bílými. Na zahradě je místa dost, a občas se

i najdou nějaké finance na to udělat si radost .....

---

Konečně se můžu kochat svou vlastní a nemusím mlsně koukat přes ploty.

Ovšem má to i svou stinnou stránku, neb budete pravidelně zavalováni množstvím

magnóliových fotek

Fotit bílou ve chvilkách kdy svítí sluníčko je hodně velký vopruz.

Budu muset zalovit v chytrých stránkách jak se to má správně dělat.