21 dubna 2017

Sluníčkově zlatožlutě .....



Dneska třeba u nás, byť předpověď je zcela jiná, svítí nádherně sluníčko.
Teplo sice není ani náhodou, ale hned je to veselejší.
Stejně bylo když jsem nafotila dnešní obrázky. I když s tou teplotou
to bylo tedy o dost lepší .....

Ale zase si myslím, že alespoň při pohledu na ně, vás ta představa sluníčka
a tepla trochu zahřeje. Pokud je u vás dokonce zataženo, něco málo sluníčka
vám i zprostředkují.


Všude jinde krásně kvetly zlatice nádherným množstvím květů. Ta moje
má jen pár kvítků u země, a zbytek keře je je samý list. Asi jí budu muset radikálně
sestříhat.




I když je tenhle keř brán jako plevelný a nesmí se už dnes ani prodávat
a ani se nesmí používat ve veřejných parkových výsadbách, když kvete, je to
nádhera. Navíc je v květu bohatou pastvou pro včelky.
A z jeho následných modrých plodů se může vyrábět, prý velmi dobrá, marmeláda.
Jelikož mahónii nemám nikdy jsem nezkoušela ....





20 dubna 2017

Pučení a jedna zapomenutá ....



K prvnímu focení na chatě, kterým byli
předchozí třešňové a špendlíkové fotky patří i dnešní fotky
z procházky lesem. Jak jsem hned při jeho kraji zjistila, vykácel zas někdo
kus hned za silnicí a tak jsme se tam s Bobešem trochu prodírali naházenými větvemi
na cestičce. Počítám, že za chvilku už nebude ani na kraji lesa žádný strom
a já tak uvidím až na hlavní svážnici .....

Druhá nemilá věc bylo zjištění, že se opět u cest objevily čerstvé stopy po
práci čenichů divokejch prasat. Rok a půl byl po masivních honech klid, ale teď už
zase začínají ty mrchy po lese vyvádět. Takže jsem musela mít oči na stopkách
a nastražené uši pro případ, že by se zrovna chtěli procházet po stejných místech jak my.
Tím pádem se ale nedalo moc zabrat do focení protože jsem stejně jedním okem stále
hlídala kde je zrovna Bobeš. Vzala jsem to po cestě k satelitu, jelikož jsem si říkala,
že ta je dost frekventovaná a tak jsou tam ty svině pořád někým rušené.

Bobí potkal několik psích kamarádů, já pokecala s pár jejich majiteli a dali jsme se na
zpáteční cestu. Najednou nám za zády práskla rána a po ní hned další a další.
Já se lekla, Bobeš poposkočil a pak mi došlo, že na druhé straně silnice se opět dali
myslivci do práce s odstřelem. Podle kanonády, která se ozývala a jestli se trefili,
pěkných pár kousků to mělo zas spočítané. A jak bylo slyšet, hony pokračovaly
i další dny. Tak snad zas bude chvíli v lese klid.

A jelikož je jaro, všechno pučí, tak jsem pár obrázků toho pučení udělala ....








Nějakým nedopatřením jsem včera přesunula do jiné složky
fotku která patřila k těm kvítkovým. Tak jí sem přidávám dneska ....

19 dubna 2017

Doběla ..... a jednou růžově



Nejdřív bych ctěla všem poděkovat za komentáře a zároveň
se omluvit, že jsem hned nereagovala. Byli jsme na chatě a tím pádem
bez normálně pracujícího netu. To co se tam plouží sítí je prostě děs běs.
I když dnes to může při pohledu z okna vypadat jako neuvěřitelné, užili
jsme si až do pondělí celkem pěkné a dokonce i sluníčkové, byť docela studené
dny. Ty mi dovolili jak posekat velkou část zahrady, tak zpracovat s mužem část
ještě nepořezaných větví z loňského polomu kolem chaty.
A hlavně ..... jasně, procházky po lese a focení kvetoucích třešních i jiných dřevin. Tady totiž ještě
při odjezdu po květech nebylo ani památky a dokonce i dnes je to jen pár nejodvážnějších
kvítků.
Při cestě zpátky jsem si alespoň v tomhle měla možnost putovat proti proudu času.
Což znamená, že z Prahy, okolí Rakovníka a Mníšku jsme odjížděli a projížděli
krásně kvetoucí a zelenou krajinou, abychom se čím dál tím blíž domovu dostávali do
krajiny s jen minimem kvetoucích keřů a zelených stromů.

Na tyhle proměny a dvojité prožívání jara se vždycky těším, protože ho mám krásně
prodloužené....
Jak jinak, většina fotek je focená starým sklem, ale tentokrát jsem provětrala
všechna, měla jsem v plánu si nechat vyčistit foťák, tudíž jsem přezbrojovala
jak bylo potřeba. Víc už by se stejně asi foťák zasekat bordelem nedal.






Jediná z téhle série focená seťákem.


13 dubna 2017

Jedno jediné a Velikonoce mi můžou bejt ukradený ....



Momentálně přemýšlím co vlastně udělat. Jestli zabít muže, nebo vůbec s ním přestat
komunikovat nebo co vlastně. Totálně mne dneska zas rozhodil, neskutečně naštval
a já tak vážně nevím co vlastně dál. Neustále ohrožuje svou neschopností
neřešit sakra velké problémy všechno, co jsme dosud vybudovali, a vyzískali.
A ohrožuje tak i naší dosavadní existenci.
Ta neustálá nejistota a strach co bude mě tak děsně vysává psychicky, že když se
konečně trochu vyhrabu, stačí málo a jsem zase na dně .... nejhorší pro mne je, že se v tom
plácám absolutně sama, a nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit opravdu se vším.
Dceři teď vůbec ne, protože vím jak se na ní tvrdě promítly problémy které jsem měla v těhotenství
já, a už vůbec jí nechci brát ty poslední iluze o tátovi.

Tudíž budu mít opravdu veselé velikonoce.
Ty jsem vlastně ani letos nestihla nějak připravit. Nemám žádnou
výzdobu, nic nebudu péct, a nejraději bych někam zalezla a spala rok
a pak se definitivně rozhodla co dělat. Jedinou věcí, která mne s letošními velkonocemi
spojuje je velké, cca čtyřiceticentimetrové 2D vejce, které jsem dělala dceři
do nového domečku. Je v netradiční barevnosti, ale k jejich bílošedému interiéru
i exteriéru domu se mi prostě nějak tak líbila.....




12 dubna 2017

Teď máme slovo my, umyté krásky ....



Opravdu teď v nejbližších dnech a možná i pár týdnech budou mít
tady na blogu slovo jarní krásky. Asi ty nejoblíbenější a nejkrásnější, a to
magnólie a sakury (tedy pokud se trefím ve městě do jejich kvetení). Magnólie
mám blíž. Stačí tu obejít pár zahrad anebo, a to konečně, i tu mou
a můžu vesele fotit..... A tak dnes tu zase je něco z už avizované záplavy magnóliových
fotek. Jelikož dnes mírně prší, máme tu variantu mokrou.






11 dubna 2017

Nedělní odpoledne stane se, pro mnohé chvílí volna ....



...... nědo si jen tak běhá po lese, jiný zas chodí zvolna .....

K mému nedělnímu odpoledni, jsem si prostě ten text z písničky Jiřího Schelingera
René, já a Rudolf musela do názvu vypůjčit. Ráno to sice tak ještě nevypadalo, ale přeci
jen kolem poledního se sluníčko nechalo přemluvit a začalo svítit. Původně jsem chtěla
začít s drcením větví po průklestu jabloní a jiným zahradním pracem. Jenže kde se vzal, tu se vzal synátor
a že mi jde tedy natáhnout tu novou střechu na altán, co jsme byli koupit.
Dost jsem měla strach jestli to vůbec na ten altán bude pasovat, takže jsem s radostí
souhlasila. A jen tak mezi řečí se zmínil, že pokud to zvládnem do půl druhé, máme
přijet za dcerou a že se půjdeme projít ke koníkům na Suchou. Místo znám, několikrát jsem tam byla
s kamarádem koňákem na kávě a pozorovali jsme jak na jízdárnách pracují s koníky.

Zvládli jsme všechno rychle, střecha se natahovala asi zatím nejlíp ze všech a
tak jsme mohli v klidu vyrazit a dojet k dceři ještě o něco dřív. To už sluníčko krásně svítilo
a tak jsme i s Matesem vyrazili na tříkilometrovou procházku. O cestě po které jsme šli
jsem neměla vůbec páru, je to cyklostezka i cesta pro pěší a vede docela pěknou krajinou.
Pokud se někdy podaří dát dohromady všechny podklady a pozemky a plány, přes údolí
sice povede další část D35, ale kdoví .....


Na začátku stezky stojí něco, co zdálky vypadá ako socha ducha nebo bílé paní, ale
je to socha sv. Anežky České



Zatím nedotčená krajina . Možná tu jednou bude stát dálniční most .....


Cyklostezka se kroutí v záhybech a syn by podotknul že se kroutí jak
špatně nakopnutej had. Jak je vidět, je velmi oblíbená. Ostatně Mates by mohl,
kdyby uměl, něco o tom povídat. A jen by nadával, že musel jít kvůli množství cyklistů
skoro pořád na vodítku.


Byť bylo kolem koníků celkem dost, jako vždy jsem měla skoro vybitou baterii a
tak jsem fotila jen minimálně. Ono navíc se kolem nich motalo dost lidí, takže by to stejně
za moc nestálo. Dali jsme si na terase restaurace (byla skoro celá plná, ulovili jsme posledni čtyři místa)
pivko, chvíli poseděli a vydali se na zpáteční cestu. V cíli totiž čekalo kafíčko a vynikající
koláč, který dcera pekla. S novým domem a novou kuchyní začíná objevovat kouzlo
vaření a pečení Mrkající


Dva pohledy na další kroutící se cestu



Malé polní hupy. No na Moravské Toskánsko prostě nemáme ....


10 dubna 2017

Magnóliové pastorále .....



Když už jsem si včera vypůjčila jeden z církevních termínů
dnes tedy tak činím podruhé. Jak všichni asi víte, mou posedlostí
v této roční době jsou magnólie. Miluju je, a připadá mi, že v sobě mají snad nějaké feromony
které mne k nim neodolatelně přitahují. Měla jsem velké přání, mít
na zahradě tenhle skvost. Částečně se mi vyplnilo, byť moje
první magnóliová krasavice kvete později, květy, sice velké, v sobě ale skrývají
ještě větší listy a navíc velmi nevábně voní. Vlastně pěkně hnusně smrdí.

Předminulou neděli jsme se synem jeli do Hradce zakoupit novou střechu na altánek
aby zas bylo kde v létě sedět, a já tam v zahradním oddělení šla pátrat
po koniklecích které jsem si chtěla dokoupit náhradou za ty od Baka zničené.
A tak jsem při zpáteční cestě zabloudila pohledem ke keřům. Jen tak, čirou ae
i chtěnou náhodou. A byla tam. Magnólia stellata, kultivar kvetoucí jako první.
Za velmi příjemnou cenu. Takže nebylo nic snazšího než po ní vstáhnout ruku
a přidat jí do nákupního koše. Navíc to měl být dokoce kultivar růžový!
Říkám měl, ale při mé smůle je bílý ..... tedy já to nechápu. Na
označení květináče napsáno "Rosea" na cedulce na větvi "Rosea" ale květ bílý,
byť měl být růžový. Tedy až tak mi to nevadí, původně jsem tu bílou chtěla,
ale znáte to, proč brát bílou, když je v nabídce i jiná barva, že?

Stejně bych chtěla ještě odrůdu Stellata z větším květem a pak onu klasickou,
s kalichy růžovými či žlutými nebo bílými. Na zahradě je místa dost, a občas se
i najdou nějaké finance na to udělat si radost .....


Konečně se můžu kochat svou vlastní a nemusím mlsně koukat přes ploty.
Ovšem má to i svou stinnou stránku, neb budete pravidelně zavalováni množstvím
magnóliových fotek Mrkající


Fotit bílou ve chvilkách kdy svítí sluníčko je hodně velký vopruz.
Budu muset zalovit v chytrých stránkách jak se to má správně dělat.









09 dubna 2017

Květná neděle .....



Nějak mi dnešní článek vyšel zrovna na Květnou neděli.
Jak víte, jsem ateista a církve mám plné zuby, ale nějak se stalo,
že dnešní článeček svou náplní je prostě o květinách a tak jsem si
místo názvu Květinová vypůjčila Květná. A já vzdávám hold a žehnám jejich
kráse, oslavuji jejich krásu, děkuji jim že nás svou vůní a barvami těší
od jara až do podzimu. Na tento okamžik se vždycky těším, když se po zimě
začnou klubat ven, kdy jejich květy vytvoří barevný a vonný koberec a začnou
lákat včely a motýly na své požehnané květy a je úplně jedno, jestli jsou to květy
luční, hajní nebo šlechtěné ....


Moje hyacintoviště .... sem sázím všechny své koupené
rychlené hyacinty. Dost dlouho mi trvalo než jsem přišla na to, jak
je sázet aby mi příští rok vykvetly. Jsem zvyklá všechny cibuloviny sázet
na podzim, ale s tímhle přístupem mi vždy ty hyacinty buď shnily, nebo nekvetly.
Jednou jsem zkusila dát je do země hned po odkvětu a bác ho, příští jaro mi
vykvetly. Sice ne úplně bohatými květy, ale to se spravilo a třetím rokem už měly nádherné
a bohaté šištice. Mnohé z nich už mají místo jedné rostliny pět, šest a tvoří už
pěkné trsy. Nejvíc modré , modrá je totiž původní barevnost.




Takhle kvetou po šesti letech v zemi.


Tuhle fialovou jsem si letos koupila jako posledí rychlenou, nakonec
jsem jí ale dala nejdřív do truhlíku a pak rovnou do země.
Je to další z letošních barevných novinek.


A loňská akvizice. Ta barva je naprosto uchvacující. Doufám, že se bude
množit stejně dobře jako ty ostatní....


První z okrasných trav, která kvete,má krásně zelenomodré listy
a černé bambulky.



08 dubna 2017

Hořkosladce o okovech, malém dvorku, velkém biči a vzpouře .....




Minulou neděli bylo možné na ČT1 vidět opět jeden
z velmi vydařených českých filmů Teorie Tygra. O tom že to je hodně
úspěšný ale i inteligentní film vím z mnoha recenzí jak od těch kdo ho viděli
ale i z různých periodik a v neposlední řadě i z vyhlašování Českých lvů a mnoha
nominací kde proměnili nominaci za hlavní ženskou a mužskou roli.
Já si ho pustila teprve včera, protože jsem měla volný večer kdy jsem nemusela
strašit v hospodě. Těšila jsem se na to celý týden a musím říct že jsem nebyla vůbec zklamaná.

Šedesátník, veterinář Jan (Jiří Bartoška) si myslí že má šťastné manželství.
Ale teprve na pohřbu jeho tchána mu dojde, že je vlastně ve stejných okovech
které mu nenápadně za leta soužití nasadila jeho manželka stejně, jako její matka svému muži.
A co víc, stejnou "úchylkou" trpí i jeho dcera a svého muže kontroluje na každém
kroku, musí mít pod kontrolou každou jeho hodinu a minutu.
Jan stojí před dilematem jestli se rozvést nebo co dělat dál. Nechce ublížit své ženě,
ale už nechce aby mu linkovala jeho vlastní život podle svého přesvědčení, že ona
nejlíp ví jak má jeho život vypadat. Nechce a ani neumí dál v tomhle malém dvorku
s dlouhým bičem v ruce jeho manželky žít.

Zcela netradiční řešení mu nabídne veterinární případ papouška o kterém se jeho
majitelka domnívá že trpí Alzheimerem. Jan začne tedy předstírat že i on trpí touto
nemocí a začne vyvádět psí kusy, jen aby svou ženu přesvědčil o tom, že prostě patří
do blázince. K tomu mu poslouží jeho "útěky" na tchánově kole a návraty až v pozdních
nočních hodinách, ukradené stádo koz a jeho vypuštění na náměstí. Ve "světlé" chvilce
si vybere blázinec kde chce být, protože na rozdíl od jeho manželky ví, že tam šéfuje
jeho kamarád a že tedy nebude muset být uzavřený na oddělení. Jeho předpoklad vyjde
a on se vydá na toulky za tím, o čem se domnívá že jsou jeho sny. Zatímco uzurpátorská
část rodiny, tedy babička (Iva Janžurová) manželka (Eliška Balzerová) a dcera (Táňa Wilhelmová)
netuší nic o jeho podvůdku, syn (Jakub Kohák) a zeť (Jiří Havelka) jsou s jeho stavem
obeznámeni a podporují ho v něm. Byť jediná, kdo se nechová ke svému muži
stejně otrokářsky, je snacha (Pavla Beretová) nakonec se i jeho syn v okamžiku kdy
zjistí, že otec nechal tajně tchána zpopelnit a rozptýlit po milovaných řekách
jak bylo jeho přáním, ale babička rozhodla, že pohřbení bude pro něj to nejlepší, proti němu postaví.

Jan vypustí z kravína stádo krav a se synem a zeťem ho v euforii ze vzpoury proti
svým manželkám ho ženou krajinou. V okamžiku, kdy ale podle zeťova telefonu, kam mu
jeho dcera tajně nainstalovala sledovací aplikaci, aby měla přehled o tom kde právě je,
jejich idylu přeruší policie a odvezou je na stanici, zjistí Jan že jde do tuhého.
Vezme celou vinu na sebe, jako nesvéprávný,a syn se zetěm jsou puštění na svobodu.
Zeť Erik ale jakmile zjistí, že ho jeho žena stále sledovala od ní odejde, Jan je znovu zavřen
do blázince, kde ovšem ke svému nemilému překvapení zjistí, že mezitím jeho kamarád
byl nahražen ve vedoucí funkci jinou lékařkou, ne nepodobnou svými názory jeho manželce.

Pokud opravdu nechce zůstat nadosmrti na uzavřeném oddělení, Jan musí
s pravdou ven. Vrací se tedy zpět k ženě, aby okamžitě po návratu zjistil,
že opravdu s ní být nemůže a definitivně od ní odchází .....
Narozdíl od své matky a babičky které stále nechápou,že svým chováním své muže
dokonale dusí a psychicky kastrují, dcera si svou chybu uvědomuje a má tím pádem
naději na to, že se svým mužem prožije podstatně šťastnější vztah než její matka.
Byť ta je i nadále přesvědčená, že její přístup je ten nejlepší a ve své zaslepenosti
tak vychovává další generace dívek na vysoké škole .....
A Jan? Na hausbótu svého tchána křižuje po řekách a provádí svou veteriářskou
praxi. Aniž by trpěl jakýmkoli z příznaků, o kterých mluví na přednášce studentům jeho žena.


Teorie Tygra je hořkosladká komedie se skvělými hereckými výkony,
ne nadarmo jak Eliška Balzerová tak Jiří Bartoška za ně dostali České lvy za hlavní role,
ale hodně překvapí svým velmi civilním, jemným a silným hereckým výkonem Jakub Kohák.
Táňa Wilhelmová je opět velmi pravdivá a uvěřitelná až tak, že by jí člověk
nejraději pořádně profackoval, a babička v podání Ivy Janžurové je prostě tou, která
stále ví co bylo pro jejího muže pod její vládou to nejlepší a že její dcera a vnučka
prostě konají naprosto správně. Byť bych měla držet asi ženskou basu a fandit jim,
tady se prostě člověk musí přiklonit na stranu Jana a Erika hned od začátku filmu
a držet jim palce aby se dokázali svých zaslepených žen zbavit. Navíc tento film
byl prvním co Jiří Bartoška natočil po svém vyléčení se z rakoviny, a kde je prostě
stále a pořád stejnej frajer k sežrání jako byl ve filmech podle knih Eduarda Štorcha
a kde byl objevený pro český film a divadlo. A je vidět, že si natáčení opravdu hodně užíval,
což je filmu jen a jen ku prospěchu.

Nezanedbatelnou složkou filmu jsou i krásné scenérie, mě velmi navíc blízké,
protože se natáčelo v Dobříši, na Mníšku v areálu Skalka či v Dobřichovicích.

A tady ještě pár reakcí diváků :

Že by až drama? Ale nééé!! Označil bych Teorii tygra za hořkou komedii. Tak jsem tedy hýbnul zadkem a ve snaze něco manželce naznačit, vytáhl jsem i ji. Rozuměj do kina. Jen upozorním, že po šestatřicetiletém více či méně poklidném manželství. Pořád jsem si říkal, že mi ten děj něco připomíná. Ale pro svou demenci jsem si nemohl stále vzpomenout co vlastně. Až pak to přišlo. Vyšli jsme z kina a manželka prohlásila: "Tam byli všichni úplně šlahlí". V ten okamžik se mi paměť projasnila. Já ji tím filmem chtěl něco naznačit a ONA? NIC NEPOCHOPILA!! V tu chvíli jsem zatoužil vypustit krávy na svobodu, sedět při západu slunce sám a popíjet lahodný Prazdroj. Jo Jirko Bartoško, aji já. Ale nic si z toho nedělej, skvěle si to zahrál. A Éliška? Aj ta tu fúriu zahrála skvěle. No prostě, po dlouhé době opět jeden skvělý český filmek. Díky všem, kteří to dílo stvořili. ... Ještě dodatečně poznámku: V kině leželi volně k mání tištěné letáčky. I když to nikdy nedělám, jeden, ten s Jirkou s půjčenou brašnou, jsem před manželkou vzal a celkem nahlas před šatnářkou, ale hlavně manželkou jsem prohlásil, že si jej pověsím v ložnici. Světe div se, ani pak, když už jsme byli sami, neřekla nic. No, otázka je, co bude říkat až jej do ložnice opravdu budu věšet. Že by mě šoupla do léčebny?

Je hezké vidět, jak se Jirka Bartoška po nemoci srovnal. Dokonce si myslím, že si kvůli tomu tuhle roli vysloveně užíval. A samozřejmě ani (nejedno) cigárko nesmělo chybět. Tudíž mu musímpoděkovat, protože takhle upřímně jsem se hodně dlouho nenasmál. Ba co víc. Tenhle film mi v hlavě nastartoval křečka na téma domestikace chlapů. Najít tu ideální hladinu je fakt asi umění. Jenže to, co tady předváděla Táňa Vilhelmová s Eliškou Balzerovou, mě bude děsit v nočních murách ještě hodně dlouho. Ale je vidět, že si to holky vysloveně užívaly. A nejenom ony. I vzpurní Jirka Havelka nebo Kuba Kohák byli výborní. Zrovna u Kuby bych nečekal, že se dočkám té nejlepší scény a zároveň životně nejdrsnější scény z filmu. Klobouk dolů. Teorie tygra sice není na dokonalých pět hvězd, ale minimálně jsou na poctivou komediální čtyřku, u které očekávám, že ji za život ještě párkrát zopakuju.

Jaký si to uděláš, takový to máš. "Teorie tygra" rýpe do obou stran věčného strindbergovského konfliktu, ale hlavně si dělá šprťouchlata z přesvědčení o vlastní neomylnosti a z lidské zabedněnosti a sebestřednosti obecně. Na dnešní poměry opravdu slušná česká komedie, která si tři a půl hvězdičky zaslouží vrchovatou měrou a když vidím, jak dokázal tento snímek zvednout mandle některým zdejším "feministům" a vůbec rozumbradům (kupodivu zejména mužského pohlaví), klidně mu za to tu půlhvězdičku navíc přihodím.


Bohužel, spousta žen, žijících ve stejném přesvědčení (a že jich je, vidím to tu na vsi skoro na každém kroku)
nepochopí, že svým přístupem dusí své okolí a že ho nutí k tomu aby reagovalo někdy až nepřiměřeně.
A že jsou vlastně nejen k smíchu ale i k pláči .....

P.S. Tenhle film, jak to cítím, bude dalším, který si při každé reprize nenechám ujít
a stejně si ho stáhnu aby byl k dispozici kdykoli když na mne padne chandra a smutek Mrkající

P.S.S. A konečně jsem pochopila, proč hraje Jiří Bartoška v reklamě GE veterináře!