Ještě naposledy z Mníšku ......

Poslední fotečky z mníšeckých lesů jsou zas

trošku barevnější, protože ty trávy mají takovou krásnou zlatavou

barevnost. Vypadají jak šperky ze starého zlata s drobnými briliantíky na koncích .....

---

Ani buky se nedají co se týče barvy zahanbit

Jeden dub to vzal nějak šejdrem. Místo starých listů na něm vyrůstaly svěže zelené mladé lístky.

Těch dubů tam bylo dost a dost, ale jen tenhle jeden si řekl že proč by měl být hnědý když může být krásně zelený ....

Téma týdne je Co říct a nejde to. No a já můžu říct něco co můžu a musím se o to podělit. Včera se mi stala věc které jsem nejdřív nějak nevěřila. Když jsem si ráno prohlížela emailovou poštu přišla jsem na jeden mejlík který mi nejdřív připadal jako nějaký vtip. Psal mi zákazník jestli by bylo ještě možné objednat si nějaké ozdoby. Tak na tom by nebylo nic divného, kdyby ten zákazník nebyl zástupce firmy Luis Vuiton pro Českou republiku. Dámy jistě vědí o co jde a pro pány tedy osvětlení, je to světoznámá firma vyrábějící kabelky a vůbec veškerá zavazadla jejíž výrobky jsou v téhle sféře něco jako Ferrari mezi auty. A většina žen by se za kabelku od Vuitona upsala třeba i ďáblu. Chvíli jsem na to zírala a zírala pak jsem tedy napsala že už asi bohužel je dost pozdě, ale ať mi napíše kolik by toho chtěl. Ovšem pak mi došlo že se zástupcem takové firmy je spíš slušností komunikovat osobně zvlášť když mi tam vypsal pěkně i telefony. A navíc si tak člověk může zjistit jestli je to sranda nebo ne. Sice poprvé mi to nebral ani on ani jeho self manažerka, tak jsem mu písla zprávu. No a on mi zavolal. Nebudu vás dál nijak napínat, šlo o to udělat osobní ozdoby pro zaměstnance ale háček byl v tom že chtěli na každou zakomponovat jméno zaměstnance které by se nejdřív muselo nechat vyšít, pak mi to poslat, domluvit se na barevnosti, já bych musela objednat materiál a pak to vyrobit a to vše nejpozději do 22.12. kdy by to museli mít v Praze aby to mohli nechat messengerem osobně každému doručit ookud by se to nestihlo do firemního sezení. Takže šibeniční termín a to opravdu horký a to já nerada. Když už mám odvézt kvalitní práci nesmí to být pod takovým tlakem. I pán sám byl velmi rozumný nějak se nesnažil tlačit na pilu, spíš se omlouval že to asi je opravdu moc pozdě. Nakonec jsme se tak nějak dohodli na tom že on si uloží všechny kontakty na mě a pokud by něco chtěli že se ozve a já mu slíbila že to velmi ráda udělám. Ovšem v předstihu ..... takže takhle. Prostě jsem se musela pochlubit, to se prostě nedalo ..... teď dodělávám poslední kouličku pro změnu pro pracovníky Policie ČR, oddělení Bartolomějská. A schválně, jakou si myslíte že zvolili barevnost

Namrzle na Mníšku ......

Úterní přesun z Prahy na chatu, ač se od rána z rádia ozývalo jaká

že je v Praze dopravní kalamita a kolaps dopadl naprosto bezchybně. Tak mám štěstí že

můžu krom tramvají využít i autobusy a metro a ty jezdili bez jakýchkoli problémů. Vyrazila jsem pro jistotu

dřív, protože jsem měla v úmyslu zakoupit si na oběd něco nezdravého a globálně zavrženíhodného v KFC. I s touto

zastávkou jsem byla na Smíchovském nádraží o půl hodiny dřív než mi jel autobus. Obecně nemám ráda čekání na nádražích,protože co si budeme povídat žádný luxus to prostě není. Průvan, neosobnost, nehostinost a bordel v halách, bezdomáči, smrad ..... a ani nádražní restaurace ač se tváří jak chcou, jsou stále ty nehezké čtyřky z dob socíku. Zatím jsem se nesetkala z nádražím o kterém by se dalo říct že je útulné. Možná mi někteří z vás budou oponovat že takové

existuje a pokud ano, chvála mu. Ale Smíchov to tedy určitě není ......

Autobus přijel na čas ani nebylo moc lidí a po cestě se nekonal žádný zádrhel. Co mne překvapilo bylo to, že výjezdem na Zbraslav zmizela veškerá námraza která sužovala Prahu a na stromech byl jen jemný poprašek sněhu. Když jsme se blížili k Mníšku všimla jsem si na vedlejších silnicích vrstvy asi tří centimetrů rozježděného sněhu a když jsem vystoupila zaznamenala jsem že na krajnicích to trochu podkluzuje. Takže v Praze na zemi nic zato na stromech a drátech kalamita, tady zem přimrzající ovšem na stromech jen jinovatka ze zmrzlé mlhy, která byla ovšem pěkně vydatná. Jako ostatně po celou dobu pobytu. Sice po jednom dni bez stálého topení, byla ale chata pěkně vychladlá takže první úkol byl vytvořit si pro mne snesitelné prostředí neboli vytopit jí tak aby se teplotou dala přirovnat k sauně. To je moje zimní labužničení.

Ale nejen sedět u krbovek ale i zas projít trochu cesty v lese a něco nafotit je mou obvyklou činností. Jen jsem si včas nevšimla že mi zmírá baterka takže jsem sice hrdě vyrazila, abych se po nějaké dvacítce snímků vydala zpět protože foťák zdechl. No ony mi dost zábly i ruce takže jsem se nějak ani moc nezlobila. U těch krbovek, s kafetem a s dobrou muzikou je přece jen líp .....

---

Mlha byla opravdu hutná, myslela jsem že hůř být nemůže. Středeční probuzení mne ovšem rychle vyvedlo z omylu ...

(Snímky jsem zase upravila do čb, protože prostě barvy zmizely ze světa)

Jen na kraji pole byla na stromech námraza, jinak spíš byla silná vrstva jinovatky .....

..... která se držela i na pavučinkách

Jen tuhle jednu jsem nechala barevnou protože alespoň vynikla barevnost pupenů

Jako poslední fotky jsem si nechala na zítra opět trochu barev a zmrzlých detailů trav .... pak asi budu muset vyhrabat něco v archívu protože to jsou poslední fotky. Ve středu už čas na focení nebyl, a po přesunu k mamině jsem se snažila zas dohnat na netu veškeré zameškané mejly a odpovědi z doby kdy jsem byla na (ne)funkčním netu.

Namrzle v Praze .....

Prvního prosince jsem trávila v Praze. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo

počasí nějak bláznit. Manžel odjel domů a já si vesele tvořila a užívala si u maminky. Jen mi bylo divné že

se manžel dost dlouho neozývá že dojel. Až někdy po čtvrté hodině se ohlásil s tím že se mu jelo vcelku dobře dokud

se nedostal k Čáslavi, kde byly najednou namrzlé silnice a některé úseky dokonce tak že se musely objíždět. A pak už zas nic.V Praze se nedělo nic zvláštního. Sice zataženo ale po nějaké námraze ani památky. Jenže kolem páté jsem zaregistrovala podivné cvakání na parapetech tak jsem koukla ven a ono pršelo! A během chvilky se začaly tvořit rampoušky, ty se měnily v celistvou vstvu a někdy kolem deváté hodiny už bylo všechno pod ledem. Tedy krom chodníku. Vystartovala jsem tedy s foťákem abych si zkusila nafotit pár obrázků ve tmě, nebo pod lampami. Za to druhý den ráno jsem pobíhala po zahrádkách a divila sejak zvláštně se námraza chovala. Od země do takových třiceti centi ani ťuk, od třiceti výš ledové království.Když jsem to viděla a hlavně slyšela v rádiu zpravodajství říkala jsem si jestli se vůbec dostanu zpátky na chatu protože vrátit jsem se musela jelikož tam zůstala zapnutá elektrika i plyn, čekalo mne tam všechno zazimovat, uklidit věci kterým vadí mráz do míst kde nemrzne a vůbec celkově připravit chatu na dobu kdy se tam jezdit nebude. Oproti všemu očekávání a předpovědím cesta proběhla naprosto v pohodě. Až na mlhu která tam vládla a na pár centi sněhu nic zásadního ....... to horší mne čekalo až ve středu ....

---

Takhle vypadaly větve večer v devět hodin

A to už je ráno 2.12. Větvičky tamaryšku

Jediná kdo nebyl zakletý v ledu byla tahle třapatka .....

Sedíc ve vlaku, cestujíc již domů, a doma dopisujíc.....

..... klapu na klávesnici jak ten největší cvok.

Je to hrůza jak jsme si rychle navykli na veškeré výdobytky civilizace a nedáme

bez nich ani ránu. Jenže zas, proč si nezpestřit jinak vcelku nudnou cestu vlakem, kterou notabene

znám už x desítek let. Jediné co se změnilo je určité pohodlí vlaků. Já třeba momentálně jedu vlajkovou lodí

ČD modrým Railjetem. Oproti původním dřevěným vagonům jezdícím na téhle trati ještě koncem 60. a začátkem 70. let

skok opravdu velký. I složení cestujících je o dost jiné. Je to ovšem dáno tím, že dřív ten vlak jel jen do Pardubic a pak se muselo přestoupit, dnes jede až do Vídně. A nejvíc cestujících tvoří Japonci, Číňani či jiné asijské sorty. Ale ať už to jsou asijci, černoši nebo indiáni, hlavní je že už se vracím. A že doufám už jsou veškeré problémy za mnou .....

Dodatek 1. Mizí mi signál. Veškerý. Mobiní i internetový.

(zlatej Regiojet z wifi)

Dodatek 2. Pikantností je že mi volají z T - Mobilu. Ovšem zase to kvůli špatnému signálu vypadlo

(a pak že nemají problémy s pokrytím)

Dodatek 3. Dopisuju dneska ráno, protože včera už jsem se k tomu nevrátila jelikož na mne

za a) na nádraží čekala dcera takže jsme kafraly celou dobu co tu pobyla

za b) doma byl takovej borčus že jsem musela část

likvidovat hned a dnes v tom budu pokračovat a

za c) hned jsem musela také začít dohánět v tvoření to co jsem zameškala

---

Včera jsem vám slíbila po té šedochmurné sérii fotek něco barevnějšího,

tak tady to je .....

Jedna velmi opožděná divizna ..... všude kolem byly jen nové hvězdice listů ale tahle jedna si řekla že to nevzdá a když se jí chce kvést tak prostě pokvete ....

Jeden krásný zelenkavostříbrný lišejník

Podle mykologů ještě pořád roste pár druhů jedlých hub. Hlavně pr hlíva. Vzpoměla jsem si na Hančinu fotku stromu obaleného hlívou kterou jen vyfotila místo toho ab si tuhle velmi zdravou a výbornou houbu nasbírala domů a tak jsem vyrazila s hledala a koukala jestli na ní třeba taky nenarazím. Nenarazila, za to jsem našla tuhle babku. Akorát byla pěkně červavá .....

Jeden buk zlatý .....

...... druhý tmavě bronzový

Bílé zlato modřínu

Ty červené bobulky skalníku zazářily z lesního porostu jak semafor

Tak to by bylo z barviček vše a příště zas nebarevně. Protože bude něco z námrazy ......

Chmurný sv. Ondřej ......

Původně jsem tenhle článek chtěla psát už před

dvěma dny. Jenže, na chatě mi jde mobilní internet návštěvu od návštěvy hůř a hůř.

Předevčírem když jsem byla na lepším signále u mamči v Praze jsem si zas blb zapoměla vzít nabíječku

k noťasu a tak jsem horko těžko píchla na blog nový příspěvek do dalšího kola Sakrálních staveb. Včera jsem byla sice

na elektrice leč bez signálu. A dneska jsem měla v plánu naprosto zcela něco jiného. Dostat se domů. Taková maličkost, ale udělala by mne ohromně šťastnou. Tak neříkám že bych se zas až tak těšila na ves, spíš mám spoustu práce a pár dost

urgentních zakázeček. Ale místo toho abych tohle psala v pohodlí mezinárodního vlaku či vnitrostátního expresu

někde na trase mezi Prahou a Českou Třebovou, případně Brno - Česká Třebová,opět sedím u maminky v křesle

a vymýšlím tohle plkání. Matička Příroda si řekla že nám zas jednou ukáže zač je toho loket a já tak zůstala

viset v Praze a čekám jestli se počasí umoudří a pojedou vlaky. Možnosti směrů k návratu jsem měla

dva ale ani z jednoho to nešlo. Tak možná by i šlo, alesedm spojů za den, z toho dva mezinárodní

to znamenalo ztrávit cestu na jedné nozev uličce a celou cestu být slisovaná jak sardinka.

Doufám že zítra to už bude lepší a já se budu radovat z maličkosti jakou je to,

že mi jede vlak....

No a teď k tomu Ondřejovi. V neděli na sv. Ondřeje jsem si vyrazila na chvíli do lesa na procházku. Byla mlha a zataženo, popadávalo něco mokrýho nepříjemnýho studenýho a mě navíc začal zas zlobit objektiv, takže jsem nebyla zrovna v náladě na juchání. A tak nejen moje nálada ale i fotky prostě byly a jsou chmurné. A černobílé. Tedy respektive v úpravě která se mi zalíbila a nese zajímavý název bandicot .... ale i v jiných. A ono stejně moc barevno nebylo!

Na dálku. Nablízko ovšem ano, ale to až jindy .....

---