Zajíc....

Při páteční procházce lesem

jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom co znamená sousloví Lovy beze zbraní.....jelikož jsem neměla sebou psy, sama jsem se po cestě pohybovala co nejtiššeji, podařilo se mi zvěčnit obyvatele lesa který bývá velmi plachý, navíc už bývá i dost málo vidět. Já na něj narazila takhle zblízka možná potřetí? za celou tu dobu co na chatu zase jezdím.Zahlédla jsem ho jen náhodou jak si dřepí sotva dva metry ode mne a pozoruje co se děje. Snad proto že jsem se pohybovala pomalu a tiše, snad proto že možná foukal vítr ode mne a snad proto že zjistil že mu ode mne nic nehrozí nějak se ani neměl k úprku. Opatrně jsem ho nejdřív vyfotila zdálky a postupně jsem se přibližovala blíž a blíž a postupně zoomovala větší detail. Chvilkama to vypadalo že už, už se zvedne a uteče, ale jen si přešlápl z packy na packu a v pozici lvů co zdobí banku (jak se zpívá v jedné skvělé písni dvojice Horáček + Hapka)seděl dál. Jen po mne loupal tím jeho ohromným hnědým očiskem a lehce natáčel hlavičku a až teprve v okamžiku kdy jsem překročila tu pomyslnou hranici jeho soukromí pomaloučku a líně s ohlédnutím a výrazem Jéžiš, ty jseš otravná....odhopkal do nízkého mlází.

Ten pocit při focení, to napětí jestli a kolik mne nechá udělat snímků a v neposlední řadě červeně blikající baterka ohlašující blízkou smrt foťáku byl skvělý! Byla v tom čirá radost z toho, že jsem měla možnost se dostat tak blízko, že se umím přírodou pohybovat tak, že se můžu takhle přiblížit takhle blízko, a že se ty fotky opravdu i vcelku podařily.

---

Východní západ a západ jak má být....

Než jsem odjela do Prahy

podařilo se mi vyfotit tak trochu netradiční západ. Už jsem tenhle "západ na východě" na jednom blogu viděla, a teď jsem ho zaregistrovala i tady. Možná to mělo souvislost s tím co se hned v noci stalo, a to s oním tornádem které prosvištělo Krnovem....

Zatímco na západě měla obloha ocelově šedou barvu.....

---

....na východě se vybarvila do růžova.....

Zvláštní byl takový ten no, zelenošedý? rantlík okolo mraku

Za to v neděli na chatě byl západ skorem pekelný. Nejdřív mne vytáhl nezvyklý odraz barev na zdi vevnitř a tak jsem po zahradě hledala nejlepší místo pro focení, protože kolem dokola jsou vzrostlé stromy, dráty a sloupy a sluníčko už bylo za obzorem. Pak jsem si všimla že i v lese by se dalo něco nafotit a tak jak je mým dobrým zvykem, v noční košili a županu jsem přes silnici svištěla do lesa a tam na pařezu balancovala a fotila. Naštěstí tam je minimální frekvence lidí i aut tak jsem nezpůsobila nikomu ani šok, ani žádnou dopravní nehodu !Ale už vím, kam příště půjdu číhat na západy. I když protentokrát jsem za to vykácení byla i tak trochu vděčná.

Bonusy....

Bonusy jsou takové

zaklínadlo na které slyší spoustu lidí. Bonusy jsou taková třešnička na dortu kterými nás oblažují obchodníci, spořitelny, banky, a někdy i sám život... Mohou být v podobě finanční ale i v podobě nějakých výhod. Bonusem ale také může být i obyčejný úsměv, popřání hezkého dne, sluníčko po dlouhých temných dnech, a hlavně možnost když se člověk stále ještě může vracet domů za maminkou. Tam kde je opravdu doma, do těch krásných míst plných zelených vzrostlých stromů, zahrádek a klidu. Kde na každém kroku na něj koukají důvěrné známé věci a známá místa. Mě se teď v posledních pár dnech těch bonusů dostává přehršel. Krásné slunečné dny, v sobotu proměna virtuálního kamaráda v živoucího, řidiči autobusu kteří mi nejen poradili při mém cestování ale mi i zastavili tak abych to měla co nejblíž, prodavačka v KFC která mi přidala jeden kousek kuřete navíc, a dneska navíc i zpráva o tom, že se moje dvaaosmdesátiletá maminka necelý rok po taťkově smrti zase zamilovala. Do pána, vdovce, s kterým se znají od mládí, který jí až po několika desítkách let řekl že byla vždycky jeho tajná láska. Chodili všichni ( můj taťka, žena toho pána a ještě další) do skauta. Pro mne to byl v dětství vždycky strejda, protože jsme k nim chodili na návštěvu a s jeho dětmi si hrála. S tím vším se mi svěřovala s největšími obavami jestli jí za to neodsoudím. A měla bych? Za co? Že je šťastná ? Že není sama? Že má konečně zase radost ze života? Vždyť to je přeci ten největší bonus který může člověk dostat když najde někoho s kým si může povídat o všem co ho zajímá, a může znovu začít žít.

Takže budu mít na stará kolena nového tatínka. Už třetího.....

Ulita a pírko....3

Protože díky okolostem

bude spousty obrázků z přírody a tak ještě před tím než se na vás ta hromada vysype, přidávám předposlední sérii

fotek mnou interně zvaných "ateliérovky" ač celým ateliérem byla klávesnice noťase, kus černé šusťákoviny jako podklad a stolní lampa nad ní....

---

Povídání s Petrem...

Včerejší den byl pro mě tak

trochu rozporuplný. Mísilo se v něm trocha zklamání, víc nadšení a radost z hezkých fotek. A proč tedy ten pocit? Včera totiž mohlo proběhnout v rámci výstavy Petra Vápeníka alias Čerfa malé komorní setkání lidí kteří nejen rádi fotí, ale kterým se líbí Petrovi fotky ale i jeho povídání, skvělé haiku a hlavně jeho velmi vtipné a zdařilé Nedělní miniglosy. Mohlo, ale neproběhlo. Nikdo se totiž krom mne nedostavil. Jediná Vendy se omluvila že i když s tím tak nějak počítala, přeci jen táhnout se od Brna do Dobřichovic je dost velká štreka. Ostatně já nemít základnu tady na chatě odkud je to do Dobřichovic coby kamenem dohodil a zbytek došel, taky bych nejela. Takhle jsem si spojila alespoň příjemné z užitečným. A že to odpoledne bylo velmi příjemné. Krásné počasí, sluníčko ale žádné vedro jak v posledních dnech, moc hezké fotky v areálu malého ale pěkného zámečku, povídání o všem možném jak v životě reálném tak v tom blogovém, pohled na dnes už zase mírnou Berounku. Vynikající pohár z ovocných sorbetů a skvělá domácí citronáda. To všechno bylo opravdu příjemnou náplní včerejšího odpoledne.

Až holt na ty dvě malé skvrnky. To že se už nikdo další neukázal a to že vlastně předposlední výstavní víkend byla výstava na delší dobu znepřístupněna díky svatební hostině. Psala jsem hned ve své první i druhé anonci že to je spíš pro ty kteří jsou z Prahy a blízkého okolí, protože dostupnost je vynikající, leč ani z těch se nikdo neukázal, nemluvě o naprosté ignoraci této akce ze strany S.Rulce, který byl o ní informován a poprošen o jejím oznámení na Srdci blogu mnou a osobně pozván i Petrem.

Já za sebe jsem si užila krásné odpoledne za které Petrovi moc děkuju, ještě znovu chválím moc jeho zajímavé fotky a jsem ráda že jsem našla i novou destinaci dobře dostupnou kam si mohu dělat odtud své fotovýlety.

A všem ostatní vzkazuji že udělali docela chybu že nepřijeli. Takže ještě máte jeden celý týden a jeden víkend na to si tam ten výlet udělat. Jen mne mrzí, že už u toho nebudu. No alespoň jeden virtuální kamarád se proměnil v osobu skutečnou se kterou bylo to odpoledne pěkné. A i to se počítá.....

Žhavá červená....

Vím že dívat se v těch

vedrech na bílou je asi o mnoho lepší než na pekelně žhavou rudou. Ale i ona má v květech nezastupitelné místo a to hlavně u růží. Ale najdou se i jiné, třeba takové orientální máky u sousedů....

Papaver orientalis

---

....nebo stále ještě kvetoucí Phylocactus

.....a co taková vajgélie? Obalená rudými květy s kontrastní bílou bliznou.

...a nakonec tam kde je nejkrásnější, na růžích....

Tahle i když se to nezdá a vypadá jak keřová, patří mezi pnoucí, jen se vzpamatovává po nepříznivém osudu, kdy skoro celá vymrzla, už jsem myslela že půjde ze země, ale nakonec jsem objevila že u země zase raší. A jelikož je to růže pravokořená (vypěstovaná z ustřižené větvičky) věděla jsem že máme vyhráno a že to co leze není šípek z podnože ale zmátořující se růžička.

U nich ještě chvilku zůstanu, i když už nejsou tak žhavé....

Odrůda poeticky vyhlížející se stejně poetickým jménem Helenka. Donesl mi jí kdysi syn když se učil v Litomyšli na zahradnickém učilišti. Měli možnost levnějšího odkupu všeho co tam pěstovali, takže když přišel s tím že má možnost růží za deset korun tak jsem mu hned nakázala jich deset donést. Na víc tenkrát nebylo místo....dneska jich mám už jen pár, postupem doby vymrzly ale tahle se drží! Jen mají letos všechny trochu menší květy, asi je t o tím že jsou po letech přesazené jinam a to ještě dost pozdě, úplně mimo termín. Sama jsem měla strach jestli to rozdýchají. Vypadá to že ano....

A už zase....

Do hajzlu, do hajzlu

a ještě jednou do hajzlu....odpusťte mi to, ale jsem fakt hodně naštvaná. A proč? Vlezla jsem totiž zas po měsící a něco do lesa. Tedy do zbytků něčeho co ještě před měsícem byl les. A to přímo les za naší chatou. Dcera mi sice jen tak mezi řečí včera na obědě řekla že tu zas káceli a já jí na to pokývala že to vím, že to je pokaždé když sem přijedem. Předpokládala jsem totiž že to je ten kus o kterém jsem věděla a na kterém jsem fotila ty malé zárodky šištiček. Jenže ne, on to byl kus právě za chatou....

Muž kdysi když s tím kácením tady začali prorokoval že tu za chvíli nebude kam jít a já mu za to nadávala že je zbytečnej tvořič katastrofických scénářů. Jenže po několika letech opravdu na jeho slova došlo. A když jsem vlezla do další části i tady jsem přišla na celý vykácený svah až k silnici. Ten les tady není moc velký, na délku ho po hlavní cestě projdete za dvacet minut, a po svahu dolů dokonce za pět a to ohromné kácení v něm ve mě budí obavy že tu za dva tři roky nebude nic. Jen malé stromky kterým bude trvat dalších dvacet let než dorostou tak do dvou metrů. Jediné velké borovice z něj budou ty hned za chatou, protože dřív než se stavěla nová R4 a udělala se obslužná silnice z části lesa, stála chata přímo v něm...

Když jsem šla po tom co zbylo z cesty byl to takový divný pocit. Možná to znáte sami jak notoricky známé místo se dokáže i malou změnou stát jiným, neznámým. Já měla pocit že se pohybuji zcela jinde, na neznámém místě z kterého dýchalo i něco jako nebezpečí, ten pocit důvěrného známa a domova se zcela vytratil a zbylo jen cizí nepřátelské území. A nic na tom nezměnila ani vůně smůly do které se opíralo sluníčko. Spíš jsem si připadala jak na hřbitově, taková ta směs pachů z uvadajících květů a jehličí z věnců...

Pohled který jsem neznala od doby kdy jsem jako osmiletá přestala sem na chatu jezdit, a kdy jsem tu před dvanácti lety stála znovu....zapadající slunce přímo za chatou.....

Drobné růžičky....

Dneska se chci věnovat

růžičkám, které nemají tal okázalé květy jak jejich velké kamarádky, nicméně i ony mají něco do sebe. Koupila jsem si kdysi semínka Čínských drobnokvětých růží a byla jsem hodně zvědavá co to valstně je. Vyklubaly se mi čtyři rostlinky které více či méně úspěšně přežívaly na pidizáhonku okolo magnólie. Vloni jsem je ale vyryla a zasadila k ostatním růžím pod terasu. A hned se jim vede líp. Mají opravdu drobounké kvítky a podle způsobu růstu budou patřit spíš k růžím půdopokryvným než keřovým.

---

Vloni mi moje oblíbená bílá popínavka moc nekvetla, musela jsem z obou vyřezávat staré uschlé větve a tak až teprve letos zase nádherně rozkvetly. A což teprve ta vůně a bzukot který se okolo nich line...

Takhle se mi pnou po starých umřelých stromech