Hádej, hádej, hadači...

Dlouho tu nebyla žádná hádanka a tak sem s ní.

Je ve dvojím barevném provedení a jsem zvědavá jak rychle

si s ní poradíte. Tentokrát patří mezi ty trochu těžší, anebo

možná ne....to se uvidí

Vzpomínky podruhé....

Záplavy v roce 97 začaly celkem nenápadně. Jeden den přišla bouřka a kroupy.Ale za to pořádné. Lítali jsme kolem auta (tenkrát to byl Olcit) a házeli na něj deky, Já obíhala kolem své nové magnólie a nadávala jak mi u ní kroupy rozšvihávají listy, před domem nám právě dělali kanalizaci a na ní měl přijít chodník, takže bylo teprve všechno zasypáno pískem. Domnívali jsme se, že to je taková letní bouřka která se přežene a bude klid. Jenže nebyl. kroupy sice přestaly ale déšť ne. A ani v dalších dnech neustával a řeky se pomalu začínaly plnit a plnit a pak přetékat a vylévat se do krajů, do vsí a páchat škody a brát životy. Nikdo si do té doby nepřipouštěl že by po všech možných regulacích řek k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. A to mělo být o pár let později ještě hůř, a měla to odnést Praha a vůbec okolí Vltavy a Labe.

Tady u nás vsí protéká taková malá říčka, spíš větší potok, přes rok je v ní tak maximálně třicet centimetrů vody a od našeho domu je vzdálená tak padesát metrů, dost pod úrovní terénu a navíc máme dům vystavěný na metrové podezdívce nad terénem. Tím jsme se utěšovali když jsme pozorovali jak den za dnem a hodinu za hodinou řeka stoupá a stoupá. Sama o sobě pro nás velkou hrozbou nebyla, co bylo tak to je jeden z největších rybníků v kraji z kterého voda odtéká právě do téhle říčky. Ten se totiž naplnil po okraj a hráz začala povolovat. Patří rybářskému svazu a je to rybník chovný a nikdo z nich nechtěl povolit, aby se voda začala upouštět rychleji než se rybník plnil. Mlelo se o ztrátách, práci a všem možném, ale už nikdo nechtěl slyšet o tom, co by se mohlo stát kdyby hráz praskla a zatopila vesnici pod rybníkem a co by napáchala následná vlna na řece dál. Až v okamžiku, kdy hráz opravdu začala povolovat museli uznat že je reálná hrozba protržení a urychleně zvedli stavidla. A děly se věci, řeka se najednou začala blížit velkou rychlostí k našemu domu, a my začali stěhovat na půdu psy, kočky, papoušky, peneženky a doklady. Před oběma vchody byly už naskládané pytle z pískem a jen se čekalo co bude. Přišel večer a přestávalo být vidět ale voda stále stoupala. Z chodníku byla řeka s peřejemi a víry které se točily kolem dosud nezadělaných kanálů, hučela víc a víc a nervozita rostla a rostla. Některým lidem, kteří bydleli přímo u řeky voda protékala skrz dům okny a někteří už na svých zahradách jezdili vodní slalom na loďkách.

Děti to braly trochu jako dobrodružství, trochu jako bojovku ale naštěstí usnuly. my s manželem drželi stráž a stále hlídali jak voda stoupá. Přiznávám, že já odpadla ve dvanáct.....

Ráno jsem se okamžitě letěla podívat z okna jak vypadá situace a zjistila jsem, že máme před domem vodní příkop hluboký metr a půl a stejně tak široký a plný vody. Ta totiž všechen písek vymlela a odnesla do zatáčky silnice kde vytvořil metrovou hradbu.....Od manžela jsem se dozvěděla že nejvýš byla v noci voda u našeho druhého schodu, což je bráno na výšku hladiny + tři metry nad normál. Aby jsme se dostali z baráku, dali nám hasiči přes ten vodní příkop dveře od nějaké kůlny, které se u nás zarazily.

Nemuselo to vůbec dojít až tak daleko, respektive vysoko, kdyby se rybáři rozhodli včas a dali přednost bezpečí před penězi. Nakonec stejně tím, že museli tak rychle začít vodu odpouštět o spoustu ryb přišli a nám ještě dva dny po opadnutí vody nosili psi dom uhynulé a řádně smrdící ryby ze zahrady.....

A tady jsou ty slíbené fotky, nejsou kvalitní, protože pocházejí z oskenovaného

kinofilmu a fotil je můj tenkrát dvanáctiletý syn. Ta první je focená

kousek od našeho domu, časově tak nějak kolem čtvrté odpolední ,

kdy upouštění teprve začalo, poslední je focená dnes, ze stejného

místa pro ilustraci jak hluboko a daleko řeka je. I podle zábradlí

v dálce z kterého kouká nad hladinu jen nějakých třicet centimetrů

je vidět o kolik voda stoupla....

O vzpomínkách....

Vzpomínky.....téma které mne v poslední době dost pronásleduje. Vzpomínky na dětství strávené na naší bývalé chalupě se mi začaly vracet díky tomu, že umřel tatínek a já mu blahořečila za to, jak krásné dětství a dospívání jsem tam díky němu mohla zažívat. Při třídění fotek v počítači jsem objevila čtyři fotky z června roku 97, kdy republikou proběhla první vlna velkých a tragických povodní a vzpomínala na to jak to bylo u nás. Další vzpomínky se vázaly opět k chalupě ale už do doby kdy mi bylo osmnáct, prožívala jsem tam své velké prázdninové lásky i veselé chvíle na venkovských zábavách a to proto, že mi psal kamarád, že by se opět měl na chvíli z Kanady ukázat jeden z nás, veselých harcovníků po zábavách, bálech a pod. Naše minulé setkání bylo totiž úžasné a břicha nás od smíchu bolela jetě při cestě domů....

Vzpomínky nás provázejí na každém kroku, uchováváme si vzpomínky na blízké, na lidi kteří se v našem životě dlouho neohřáli, leč setkání s nimi bylo v něčem pro nás přínosné, na věci dobré i ty špatné. Vzpomínky si nosíme sebou stále v hlavě a srdci, archivujeme si je pro čas, kdy nám přinášejí úlevu když je nám opravdu zle na duši, vracíme se k nim, když nám někdo ublíží, někdy se vynoří zcela nezvaně a připomenou naší temnější stránku. A když už si nevybavíme to co bychom chtěli, pomáháme si jinou formou vzpomínek a to fotkami. Já osobně věřím, že největší ztrátou pro lidi kteří vyhořeli, nebo jim dům vzala voda je ztráta fotografií. Tím totiž jakoby člověk přišel o polovinu vzpomínek. Všechno se dá nahradit, koupit nové ale ty zázraky zachycené na fotografiích, lidé dávno zemřelí, věci které již neexistují už se nikdy nahradit nedají....

Přijít o vzpomínky je možná smutné, ale ještě smutnější je nemít na CO vzpomínat.....

Co si o tomhle myslíte?

Poprvé přebírám z netu článek k uveřejnění, protože si myslím, že by se v takovém hledáčku mohl objevit každý z nás blogerů, protože každý z netu občas nějaké obrázky a fotky stahuje....

Fotky stažené z internetu vás mohou přijít draho. Advokáti chtějí desetitisíce Žaloby na fotky, texty a grafické prvky, které si lidé a firmy stahují z jiných stránek, dávají je na své weby a neřeší autorská práva, se množí a ty, kdo nemají souhlas majitele autorských práv s jejich užitím, mohou přijít hodně draho. "Najednou mi přišla výzva, že na našich stránkách máme neoprávněně použité ilustrační fotografie. Bylo jich šest. Měl jsem je v liště u nabídky služeb. Za každou chtěla advokátní kancelář deset tisíc korun," řekl Právu jednatel malé společnosti působící v sociální sféře. Většinu majitelů stránek lze najít Fotky stáhl v domnění, že jsou volné, a moc si s tím hlavu nelámal. "Museli jsme zaplatit. Dali by to k soudu, a jak mi řekl právník, uspěli by. Řekli nám otevřeně, že žaloby na bagatelní pohledávky už nejsou pro ně tak zajímavé, tak se začali zaměřovat na porušování autorských práv," dodal jednatel. Většinu provozovatelů stránek, kteří si neoprávněně stáhli texty a fotky, lze v České republice dohledat. Bývají to například realitní agenti nebo poradci všeho druhu, včetně těch finančních. Také vymahači a lichváři, lákající na to, že vám půjčují, abyste se vyplatili z exekucí, ovšem proti ručení nemovitostí. K tomu, aby uživatele internetu nalákali na svůj web, využívají porůznu postahované články o půjčkách a exekucích, včetně grafů, aniž je jakkoliv upraví. Neoprávněně mají na webech fotky ale i neziskové organizace či sdružení, jež opravdu pomáhají druhým, nevytvářejí zisk, a vůbec si neuvědomují, že se mohou stát obětí vysokých sankcí, protože si neohlídaly, odkud na své weby vzaly grafiku či články. Zhruba třetina majitelů stránek, kterým advokáti zasílají předžalobní výzvu, přistoupí na finanční vyrovnání, na ostatní se obvykle podávají standardizované žaloby. I když si stáhnete ilustrační fotografii z nějakého webu v USA, ale bez souhlasu autora díla, tak riskujete, že za ni i po letech zaplatíte až desetitisíce. Autorská práva k většině fotek na internetu totiž dnes už drží především nadnárodně působící gigantické fotobanky, které mají obchodní a právní zastoupení rovněž u nás. Sankce znásobí cenu až desetkrát Počítačové programy dokážou vyhledávat identické grafické prvky globálně napříč internetem, porovnávat je a odhalit manipulaci, jež se snažila zastřít, že jde o neoprávněně staženou fotku. S tím pracují i advokáti a denně rozešlou desítky předžalobních výzev. Zatímco ve fotobance vyjde jedna běžná ilustrační fotografie na tisíc až dva tisíce korun v závislosti na množství kusů, tak v mimosoudním vymáhání to už bývá i desetinásobek. Lidé ale neoprávněně stahují a používají nejen fotografie, ale i grafické prvky, jako jsou loga společností či grafy, a především texty. Neprovádějí rešerše, které by text rozvíjely, ale článek z jiného portálu bezpracně překlopí se vším všudy. Přitom neoprávněné sdílení článku může být podle advokáta Aleše Jiráska souzeno jako přestupek či správní delikt se sankcí až 150 tisíc korun podle typu porušení. Trestný čin "Zásah do autorských práv je trestný čin. U soudu můžete čelit žalobě na několik desítek tisíc korun. Za naplnění skutkové podstaty se ale nepovažuje nepatrný zásah. Rozhodující jsou počet, doba a trvání zásahů do chráněných práv," upřesnil Jirásek. Důležité jsou i okolnosti porušení autorských práv, tedy za jakým účelem ke krádeži došlo. "U podnikání, při němž jste se tak obohatili o více než půl miliónu korun, vám může být zakázána s tím související činnost až na deset let nebo uložena pokuta od dvou tisíc až do 36,5 miliónu korun," dodal Jirásek. V případě, že zisk z krádeže přesáhne pět miliónů, hrozí dokonce pachateli nepodmíněný trest odnětí svobody.

Myslíte si, že se nás to může také týkat?

Přemýšlím....

Když jsem si konečně po trochu bláznivém dojezdu na chatu

v klidu a teple dala kafe, probrala svou potravinovou situaci a vyzjistila co mám a nemám k dispozici šla jsem přemýšlet o všem co bylo a co by mělo být, do lesa. Je to místo kde se skvěle přemýšlí a dokonce někdy tam, světe div se, něco vymyslím pokud řeším nějaký problém. Jemně popadával sníh a stromy byly tak akorát zasněžené že vypadaly pohádkově a při tom nepřekážely v cestě a nepadal mi z nich za krk sníh. A jak je mým zvykem npřemýšlím jen s rukama v kapsách, ale hlavně s foťákem v ruce....jestli chcete, pojďte přemýšlet se mnou. Ať už po zasněžených cestách nebo pod stromy.

A víte co bylo na té procházce nejhezčí? Jak už krásně začínají pozpěvovat ptáci! Navzdory tomu sněhu zpívali jak kdyby bylo jaro....A co se týče té (ne)možnosti vaření? Vyřešila jsem to jednoduše. V mikrovlnce uvařila těstoviny, udělala ten stehenní plátek, smíchala dohromady a měla jsem skvělou véču. A ráno k snídani jsem si na krbovkách udělala toustíky z toho chleba od souseda, namazala medem, k tomu káva a snídaně byla jak z hotelu!

Návrat se nesl ve znamení 13.2.13. Nevyšlo mi ani jedno z domluvených setkání, díky tomu jsem musela naprosto změnit plán cesty, autobus mi díky tomu že každé hodiny šly jinak ujel a já ho stopovala na silnici, když mi chtěl vydat řidič lístek přestalo ho zařízení poslouchat. I když jak jsem viděla zdálky přede mnou nastupovalo lidí spousta, a nefungovalo do doby než jsem se od něj vzdálila na bezpečné dva metry, pak zase najednou začalo fungovat. Vlak byl taky na odjezd tip ťop, takže jsem jen stačila koupit lístek, kávu sebou a svištěla na nástupiště. Díky tomu jsem neměla čas si vyfotit skvělý a netradiční podhled na kopuli na budově s nádhernou secesní výzdobou, což mne dost zamrzelo. Po cestě jsme nasbírali půl hodiny zpoždění a tak jedině co mě potěšilo že jsem alespoň chytila autobus k nám a nemusela v chumelenici jít domů pěšky....takže suma sumárum to byl fakt den blbec....

Farní kostel sv.Petra a Petrská věž...

Tady má cesta začala...z nádraží Česká Třebová. Víc jsem nestihla, protože mi jel hned vlak.

Takže.....Vlastně vám dlužím vysvětlení proč jsem do Prahy v pondělí jela, proč si tam málem nabila ústa a jak to bylo dál. Jak mnozí víte, v září mi umřel tatínek a teď se konečně začala projednávat pozůstalost. No tedy ono toho moc nepozůstalo, vlastně krom jediného účtu nic. Byt rodiče dávno prodali sousedům(strašně jsem jich tenkrát měla plné zuby, protože si otec vymínil své podmínky odkupu pro nás, které ovšem muž nechtěl akceptovat a teď se ukázalo že to bylo jedině dobře) dokonce jim bylo dlouhé počkat čtrnáct dní než bychom všechno propočítali a přihlásili tam dceru, podíl na bývalé chalupě který otci náležel nevím kdy přepsal na svého bratra, čímž jsme opět byli z dědictví tak trochu vyloučeni nejen já ale i mamča. Ostatně opět se ukázalo že krok to byl správný, takže se jednalo jen o peníze na společném účtu. A tady nastal kámen úrazu. Otec měl dvě děti z kterých zůstala naživu jen dcera, ovšem syn měl děti tři a dalším dědicem je moje mamča. Tudíž část z peněz je její, ale zbytek musí vyplatit jak dceři tak těm třem dětem.

No byla z toho hodně špatná, protože se jednalo o jejich společné úspory a teď najednou je musí vyplatit pro ní vlastně cizím lidem. A to jen proto, že otec ve své trochu harpagonské povaze nechtěl maminu napsat jako spolumajitelku účtu. A ta teď i své úspory tak musí oželet. Je to podle zákona, samozřejmě a ten nerozlišuje jestli jsou dědici takoví či makoví, jestli se s nimi vůbec stýkali nebo ne (nestýkali, v životě se neviděli) takže z právního hlediska je to O.K. Ne už ovšem z toho lidského....

Malá ukázka pro ty, které zajímá jak vypadají staré pražské dvorečky. Kdysi jsem si říkala

že by bylo zajímavé ty dvory a dvorky na Starém i Novém Městě i jinde zdokumentovat.

Možná se do toho v létě dám...Tento je krásně zrekonstruován, v průjezdu je dřevěná

dlažba. A sídlí tu samí advokáti a notáři....

A tak jsem nechtěla aby mamča už tak vystresovaná z předchozího předběžného jednání na to byla sama. Takže jsme v pondělí odpoledne vyrazily k notáři do Petrské ulice. Její dominantou je krásný gotický kostel sv. Petra a pozdně gotická Petrská věž, postavená jako samostatná zvonice pro tento kostel. Když jsem o tomto kostelu hledala informace vcelku dost jsem se podivila. A proč? Posuďte sami. Kostel nese jméno svatého Petra, ulice se jmenuje Petrská a je tu Petrské náměstí, tudíž by člověk předpokládal že když si zadá do vyhledavače sv. Petr, Petrská nebude problém. Ale je. Vyjede spoustu kostelů, ale ani jeden není ten který jsem hledala. A aby ne, jeho správný název je kostel sv. Petra Na poříčí! Pražáci určitě znají a vědí kde je ulice Na Poříčí a kde Petrská, a aby to ještě bylo zamotanější stojí v Biskupské ulici. Ať tak či tak, je to krásná ukázka gotické architektury a stojí za zhlédnutí.

A teď trocha historie....Kostel se nachází jak jsem již zmínila v Biskupské ulici na Novém Městě. Byl postaven jako farní kostel zaniklé osady Poříčí a odtud tedy onen název Na Poříčí. Gotická trojlodní stavba se vyvíjela v průběhu 12. až 15.století. Kostel i přilehlé pozemky věnovala královna Konstancie Uherská ( s jejím jménem jsme se už setkali u cisterciáckého kláštera Porta Coeli) rytířskému řádu Křížovníků s červenou hvězdou, který založila její dcera sv.Anežka Přemyslovna a kterému s malými přestávkami patří dodnes. Začátkem 14.století zde vznikla škola a v roce 1598 byla postavena pozdně gotická zvonice dnes známá jako Petrská věž. Mimochodem do školy zde chodil i K.H. Mácha. Během své historie kostel několikrát vyhořel, při obléhání Švédy byl i dost pobořen a nejničivější byl pro něj požár v roce 1680 při kterém shořel skoro celý včetně přilehlých budov i gotické zvonice. Škola a kostnice byly v roce 1894 strženy.

(zdroj inernet)

Petrská věž

A nějaké detailíky

Hódně starý náhrobek, datum jsem nikde nenašla. Je součástí zdiva takže je dost možné že tam je už z dob výstavby, anebo některé z přestaveb.

Ani u tohoto svatého nebylo jméno, jen letopočet 1717

Okénko spíš jak do hradu

Portál nad vchodem a v něm předávání klíčů sv. Petrovi. Ostatně ono předání klíčů je i ustředním obrazem hlavního oltáře namalovaným Václavem Vavřincem Rainerem.

A znovu detail oken

Naproti kostelu stojí fara, postavená v novorenesančním slohu roku 1894, tedy ve stejném roce kdy byla stržena kostnice a škola.Fasádu zdobí sgrafita s podobami českých patronů.

Nakonec ještě domy v okolí

Svitavy - městské domy

Proč jsme jely s dcerou do Svitav tak to je jak vidno z jednoho komentáře u předchozího článku asinějaká tradice. Protože jsme tam jely také kupovat boty, ale naštěstí jsme u toho žádnou svíčkovou nepřipálily....Jen asi místo do normální bývalé obuvi k větvím. Je jich tam ostatně jako všude hodně, nicméně zatím jsme si tam vždy koupily to co jsme potřebovaly a někdy i víc. Jelikož sice dcera věděla dost dlouho dopředu že mám ples, nechávala koupi bot a dalších náležitostí opravdu na poslední chvíli. Na dopoledne před plesem. A ,mne pasovala na odborného poradce. Sice jsme prišly asi tři obchody, a nic, ve čtvrtém jsme narazily naopak na hodně velký výběr. A tak došlo na zkoušení jednotlivých vybraných bot a odborné posouzení. Některé vypadaly na první pohled krásně, ale na noze svůj půvab ztratily, jiné které se tvářily nenápadně na noze přímo zářily. Takže jsme to zvládly bez nějakých hádek a protestů a vyrazily jště pro nějaké doplňky. A já si pocestě vyfotila několk krásných domů na náměstí. Takže vás zvu na malou procházku....

Je možné, že tohle bývala kdysi radnice, nevím, nikdejsem o tom nenašla zmínku.

tak vypadá dům ve spodní části

Ten vedlejší dům, s kterým je propojen chodbou je jedním z nejstarších domů na náměstí a jmenuje se U Mouřenína a je v něm infocentrum.

Ještě jeden pohled

Tady mne zaujalo jak citlivě byla provedena oprava a výměna oken dřevěných za plastová. Vím že u těchto domů je velmi obtížné vycházet při opravách s vlastními představami a tím co nařídí památkáři...a pak, mám slabost pro věžičky. Měla bych tam svou zašívárnu

Poslední ohlédnutí na kostel Navštívení Panny Marie

Druhý z nejstarších domů, restaurace U Ducha.Momentálně volná. Že by tam opravdu strašilo?

Takových průhledů a průchodů je zde víc....

Tzv. Červená knihovna, dnes Muzeum esperanta

Kostel sv.Jiljí. Byl centrem druhé vsi Svitavy založené německými osadníky. Bohužel je schovaný za budovou fary.

Fara samotná

Tolik malá procházka po svitavském náměstí a já doufám že se vám líbila....