Poslední (snad) zimní....

Opravdu pevně doufám v to, že pro tentokrát

jsou tyhle sobotní chumelenicové fotky už v této zimě poslední. I když matička příroda nám chystá různá převapení, taková sněhová nadílka už byla opravdu poslední. Budu se asi zdát divná, že lezu ven v takovém počasí, je to už podruhé kdy jsem vánice nevánice vyrazila na procházku a fotit. Nevím, možná jsem utajený milovník kalamit, a jiných přírodních hrátek, nebo prostě ten deficit čerstvého vzduchu už byl tak velký že mi bylo jedno jestli sněží nebo ne a já vyrazila ven....tentokrát jsem vzala sebou Baka, protože na přízemáky už bylo toho sněhu přece jenom hodně....

Můj oblíbený sloupek

Trocha barviček a jarní pohody....

Protože momentálně stále jsme ještě zavalení zimními fotkami

takže malá vsuvka v podobě jarních kytiček určitě přijde každému vhod. Ty krásné plno i neplnokvěté petrklíče si dcera přivezla z Hornbachu a na parapetu v pokoji si udělala své malé soukromé jaro kam se chodím kochat i já...A narcisky a modřence už prodávají rychlené v městě v květináčích. Kdybych se nebála, že ještě přijdou mrazy, dala bych už na okna zase truhlík se základní výsadbou kam do doby než jsou, nebo po tom co odkvetou begonie dosazuji sezónní kytičky, na jaře petrklíče a narcisky a na podzim chryzantémy a macešky.

Do (ne)pohody....

Jestli se vám včerejší studené pohodovky líbily,

máte tu slíbený druhý nášup. Vždy když napadne sníh měla jsem a mám ráda ten pocit, když do čerstvého běloučkého sněhu zasvítí sluníčko, a vykouzlí na jeho neporušeném povrchu třpytivé odlesky ve vločkách. Hluboké ticho ruší jen chroupání prvních kroků pozorovatele v té nadílce. Tu a tam je vidět drobný řetízek stop od ptáků hopsajicích po sněhu a pátrajících po něčem k snědku.

Ještě krásnější je taková procházka po lese. Ticho je chvílemi přerušované típáním nějakého ptáčka, který nevěřícně kouká na tu nadílku, jiný si už nesměle zkouší první trylky. Datel se dá do svojí každodenní prohlídky stromů a neúnavně proklepává větve a kmeny. Občas se ozve zašustění padajícího sněhu z větví, který shodila buď ona usilovná datlova činnost, nebo to zavinila veverka přeskakující na jiný strom. A když je pozorovatel hodně tichý třeba bude mít štěstí a potká se se srnkami které jsou na cestě za senem v krmelci, nebo jen tak přecházejí na pole, aby si vyhrábly ze sněhu něco málo zeleného.

Tohle všechno jsou věci které mne na chvíli zimu dělají krásnou a mám ji i ráda. Ale jak se změní všechna ta bílá krása na šedivou rozbředlou hmotu, v níž člověk klouzá a padá, o promáčených botách a ohozených kaátech a bundách nemluvě začnu jí opět nenávidět. A toužit po jaru, po sluníčku a po teplu....

(Do)pohodovky....

Ve stejný den kdy vznikly fotky vloček jsem ještě udělala pár výcvaků i jen tak po zahradě, protože bylo tak krásně nasněženo a sluníčko do toho trochu nesměle začínalo svítit. Na neostříhaných trvalkách

narostly sněžné čepičky, na oblíbeném klematisu taky a v ozdobných travách

se to jen blýskalo vločkami... Takže dneska jsou to pro změnu fotky milé,

do dnešní nepohody.

A něco si nechám na příště, ať to tu všechno hned nevypláznu .

Vločkování podruhé...

Ještě jednou vás pozvu do makrosvěta sněhových vloček.

Když jsem tak chodila po zahradě a fotila, a občas si tu kterou focenou vločku blbec shodila buď rukou nebo objektivem, byla jsem jak u vytržení. Tolik krásných námětů a možností skýtal ten zmrzlý sníh! Kdyby mne už nezačaly zábst ruce, tak bych tam běhala snad do večera a vás pak zahltila fotkama na dlouho dopředu. Ale čeho je moc toho je příliš, byť jde o krásu vytvořenou přírodou tak dnes vločky podruhé a naposled. Z některých fotek jsem dělala různé výřezy, tak se některá vločka i opakuje. Buď ve výřezu nebo v celkovém záběru či po použití barevného efektu.Teď už venku prší a za chvíli bude veškerá bílá pryč....

Smíření se zimou....

V posledních chvílích, kdy svět se halil do běla

já smířila se se zimou.

Sníh padal jak v nebi roztržená peřina...

Ticho tak hluboké jak hluboký byl sníh,

jen tu a tam zazpíval pták ve větvích.

V posledních chvílích kdy sníh se kupí do výšky

já smířila se se zimou.

Kočičky na stromech už vystrkují kožíšky,

ale bílá na nich peřina ještě je halí.

Jen vločky šustí na rukávech a tichem kroky lupou.

V posledních chvílích, kdy stromy jak šlehačkou zdobené

své větve sklánějí, já smířila se se zimou.

Vloček víření, krajina skrytá za mlhou,

tón písně jenž vítr hrál ve větvích...

Posledním sbohem já zdravila tu paní ledovou

a s nadějí budu hledět oblohou,

kdy skřivan písní svou vítat jaro bude.....

Kam si šofér asi odskočil....

Vločkování poprvé.....

Ve čtvrtek svítilo sluníčko tak nesměle už od rána a jak se třpytil

napadaný sníh vzala jsem foťák a šla něco vyfotit. Ovšem přišla jsem při tom focení na to, že díky mrazu jsou vločky krásně jednotlivé, pěkně oddělené a navíc že někde krásně vystupují jednotlivé vločky z reliéfu. Začala jsem tedy obcházet zahradu a pozorovat kde jsou jak vločky dobře viditelné. Sama jsem byla překvapená co z toho vzniklo. Při prvních obrázcích vloček které jsem uveřejňovala a okomentovala tím, že to ještě není ono, se mne ptala jedna blogerka jak si tedy představuju jak by to mělo být ono. Řekla jsemjí že až to bude ono pozá to. Takže Majko, tohle je teprve to pravé ořechové jak jsem si to představovala!

Přijměte tedy pozvání na první z výletů do světa jemné krásy sněhových vloček....