Do (ne)pohody....

Jestli se vám včerejší studené pohodovky líbily,

máte tu slíbený druhý nášup. Vždy když napadne sníh měla jsem a mám ráda ten pocit, když do čerstvého běloučkého sněhu zasvítí sluníčko, a vykouzlí na jeho neporušeném povrchu třpytivé odlesky ve vločkách. Hluboké ticho ruší jen chroupání prvních kroků pozorovatele v té nadílce. Tu a tam je vidět drobný řetízek stop od ptáků hopsajicích po sněhu a pátrajících po něčem k snědku.

Ještě krásnější je taková procházka po lese. Ticho je chvílemi přerušované típáním nějakého ptáčka, který nevěřícně kouká na tu nadílku, jiný si už nesměle zkouší první trylky. Datel se dá do svojí každodenní prohlídky stromů a neúnavně proklepává větve a kmeny. Občas se ozve zašustění padajícího sněhu z větví, který shodila buď ona usilovná datlova činnost, nebo to zavinila veverka přeskakující na jiný strom. A když je pozorovatel hodně tichý třeba bude mít štěstí a potká se se srnkami které jsou na cestě za senem v krmelci, nebo jen tak přecházejí na pole, aby si vyhrábly ze sněhu něco málo zeleného.

Tohle všechno jsou věci které mne na chvíli zimu dělají krásnou a mám ji i ráda. Ale jak se změní všechna ta bílá krása na šedivou rozbředlou hmotu, v níž člověk klouzá a padá, o promáčených botách a ohozených kaátech a bundách nemluvě začnu jí opět nenávidět. A toužit po jaru, po sluníčku a po teplu....