Tak tu je ta housenka....

Mám ještě nějakej čas, než se začne pomalu balit a připravovat na odjezd zpátky do Prahy. Tedy kámoška domů a já budu pokračovat na chatu, kde bych chtěla pobýt tak do neděle a možná(podle situace) i déle. Tudíž můžu dát ještě dva obrázky z neděle. Sedím si v klidu v altánku u kávy a najednou začala dcera ječet a křičet a rozhodně to nabylo od radosti. vylítnu co se děje a ona tam na zemi housenka! Ale kousek! když se natáhla tak jí do deseticentimetrů moc nechybělo. Takže se ani nedivím, že dcera tak ječela, protože na všechno co se takhle plazí či leze po zemi a začíná to na deseticentimetrech délky je alergická...

Nevím co se z takového kolosu může nakonec vylíhnout, ale byla docela nebojácná. Bobeš reagoval pohopsáváním na všech čtyřech a mohutným štěkotek z kterého si onen vetřelec dohromady nic nedělal a navíc si začal štrádovat směrem k němu. Z toho byl zas perplex Bobeš a začal ještě víc štěkat a poskakovat až zvolil útok. Housence nic neudělal, včas jsem ho odtáhla. A vůbec nejlíp zareagoval manžel. Zmizel a objevil se s foťákem. Je už tak naučený, že cokoli zajímavého vidím už pro něj letím. A taky proto se můžu o tu housenku s vámi podělit. Zkusím zapátrat jestli nenajdu jaký to je druh motýla skrytý v tak ohromné housence...

Tady se kryla před Bobešem, úplně vytuhla...

I ty houby nakonec nějaké byly....

....některé sice nejedlé ale pěkně si lebedily v mechu nebo starém pařezu....

Na ty křemenáče teď chodím se zadostiučiněním chatařům za humna.

Kuřátka se jíst dajíé, ovšem ne tyhle oranžové. Dobře se jimi dají nahradit držťky v polévce, ovšem ještě lépe je nahradí kotrč....

Samozřejmě jsem jásala když jsem tohodle krasavce viděla a hnala se k němu jak k požáru. pak ovšem následovalo velké zklámaní když jsem zjistila že se nejedná o hřiba borového, nýbrž o nechutně hořkého hřiba žlučového, hořčáka či satana (to říkají místní, páč v životě pravého satana nikdy neviděli)

A raritní úlovek nakonec. \všude jsem je po lese cítila, nicméně stále je neviděla. Až mi do cesty přišla tahle. Sice už oblízaná, leč stále plná much. I

ten puch už z ní vyvanul. Hadovka smrdutá, v čerstvém stavu dělá opravdu čest svému jménu. Je zajímavé, že ve fázi tzv. vajíčka je jedlá a někteří houbaři si jí i pochvalují....

Notoricky známe hříbky nebo suchohřiby jsem tu už měla minule, takže jsem se s nimi už ani nefotila....

Já vím, už jich tu bylo dost, ale odolejte když jsou tak pěkní....

No jo, neodolala jsem a fotila a běhala jsem zase za těmi třepotálky jak se dalo....všichni už tu byli, jen jeden z nich ne, ale ten se povedl jen na jediném obrázku. Zásadně se usazoval na slunci tak, že z něj většinou nebylo nic vidět....

Byl krásně žlutý a neposedný...chvílemi splýval s barvou bodláků...

A nakonec bělásčí sněm, seděli na vlhkých hroudách zeminy a třepotali křídly, poletovali sem a tam aby se zase shlukli do malého hloučku....

Vrátím se v čase....

....protože mám ještě restík v obrázcích. Ty jsou z 30.7. kdy jsem šla hledat a to doslova a do písmene houby. Nejen že si to co já (je pondělí, tak po víkendu bude v lese volno) řeklo spousta lidí a v lese to bylo jak na Václaváku, ale navíc se ty houby opravdu mesely hledat. Strávila jsem v lese čtyři a půl hodiny a našla stejně hub jak když jsme byly s dcerou v lese dvě hodiny. Prostě nerostou!

Na začátku naší cesty s Bobešem na mne čekalo překvapení. Na cestě před námi si pochodovala srnečka...naštěstí vítr šel k nám tak nás nečuchala a chvíli byla vcelku klidná.

Pak se ale ale dala cestou mezi chatami dolů k přehradě a do lesa. Na kraji cesty rostl bodlák a i přes to, že to není žádný bůhvíjaký krasavec, já si ho vyfotila. I s broučkem který po něm spěchal.

Pak už jsme zalezli do lesa a vybírala jsem kudy vlastně jít. Z každé strany totiž spěchal někdo do lesa honem honem aby mu náhodou někdo jiný ty případné houby nevysbíral. Tak jsem zvolila trasu, po které chodím opravdu málo kdy a myslela jsem že tam moc lidí nebude. Velmi jsem se mýlila, dokonce i se psy tam chodili. Což bylo něco pro Bobeše a tak jsem ho musela pořád hlídat aby mi za nějakým neutekl. Tudíž jsem musela hlídat Bobeše, koukat po houbách a ještě fotit případné úlovky nebo okolní les či různé zajímavosti....roste tu hojně bělomech, který vytváří krásné bochánky a který chodím na podzim sbírat na mechové koule do kterých se náramně dobře zapichují různé větvičky z jehličnanů a dělají skvělé dekorace na vánoce....

Okolní les přecházel ze smíšeného přes jehličnatý po listnatý ale všude bylo vidět jak se vesele, ovšem na pohled nevesele kácelo....kupy větví, rozrytá zem....

Nechybělo ani kapradí ani poslední dokvétající náprstníky, či zajímavě obrostlý pařez. A pak jsem narazila dokonce na plavuň vidlačku. Ani jsem nevěděla že tu roste. Tak je pravdou, že jsme dorazili do míst kde zatím nikdy naše nohy a tlapky nespočinuly....

A i zde se našly stopy po lidech....Bobeš nevěřícně koukal a čuchal co je to za hnus...

Jsem ráda, že na ty fotky došlo až dneska, protože totožný záběr měl na svém blogu i Pavel, a nerada bych vypadala že se opičím, ale ten bodlák se čmeldou je prostě tak fotogenický...

A pak už jsme se jen nasměrovali z kopce dolů úvozem a hurá domů....tedy to jsem si myslela já....jenže člověk míní a v tomhle případě měnili zase motýlci....

Po chvilkách....

....fotím když ještě návštěva spí anebo se nemotám okolo sporáku. Vyběhnu na zahradu a snažím se ulovit nějaké obrázky...

Na kvetoucím ibišku si dávají do nosu snad všechny včelky z okolí a mají nasbíráno tolik pylu, až se pod ním ztrácejí nebo se pomalu potácejí od květu ke květu....

A ještě detail květu ibišku, je vidět jak velká pylová zrnka má...

Výlet na Pastviny....

Ve čtvrtek jsme si udělaly holčičí jízdu na šlapadla na údolní přehradu Pastviny. Nemáme to zas tak moc daleko, nějakých třicet kilásků a jelikož bylo pěkně návrh dcery abychom jely jsem brala všemi deseti. Kamarádka nechtěla, má docela strach z hloubek a není si dvakrát ve vodě jistá, ale jela s náma její dcera. Sice trochu delší vypravování z její strany nám s dcerou trochu vadilo, ale nakonec jsme přeci jen vyrazily. Plavky samozřejmě nechyběly, ale co chybělo byl foťák. Nebyla jsem nikdy na tomhle druhu šlapadel a bláhově dala na dceru a nevzala si ho sebou. A litovala jsem, a hořce.... naštěstí můj telefon venku dělá dost slušné snímky takže jsem pár obrázků přeci jen udělala. Měly jsme štěstí i v tom, že jsme nemusely na šlapadlo čekat, při našem příchodu jich bylo zaparkováno volných osm takže jsme zaplatily za dvě apůl hodiny a vydaly se po přehradě. Tedy spíš po její části, je sice úzká, spíš jak trochu větší řeka za to hodně dlouhá a tak jsme vybraly místo na slunečném břehu kde jsme zaparkovaly šlapadlo na břeh a hurá do vody. Čistá, voňavá no prostě super pokoupáníčko. Pak jsme se ve šlapání vystřídaly a jely ještě o pár kilometrů dál kde jsme na travnatém břehu ještě jednou zakotvily a chvilku se ještě ráchaly. Já si nasbírala pod vodou obligátní pamětní kamínky vydaly jsme se na zpáteční cestu. Stálo to opravdu za to a pěkně jsme si to užily. Ve vzácné shodě....

Kachny tu byly všude a vůbec se nebály....

Geniální zásah volavky popelavé...

Manželovo auto po přeletu jedn jediné volavky popelavé...

Opravdu to není barva jak by se podle množství zdálo.....byla to jen ta jedna volavka