25 června 2012

Jak jsem se už zmínila....

....mám na záhonu několik druhů šlechtěných rozrazilů, fotky toho nejranněji kvetoucího jsem tu už měla a teď začínají kvést i ty ostatní....zřejmě velice chutnají včelám a hmyzu vůbec, protože jsou hojně navštěvované....



Ta vosička v plánu nebyla, přiletěla v okamžiku kdy jsem zmáčkla spoušť...




Jak je vidět, jsou podstatně vyšší než jejich botanické odrůdy....



Opět brouččí....

Včera dopoledne jsem tahala z bazénu broučka který se tam topil. Po vytažení jsem zjistila, že se jedná o druh tesaříka a to Tesařík černošpičký (nevím kdo zadává české názvy, ale někdy to je děs). Párkrát jsem tu z digestoře lovila i Tesaříka velkého, jenže to ještě nebyl po ruce digifoťák a o fotících telefonech jsme ani nevěděli....
Takže pár portrétků....







Na této fotce je vidět proč se jmenuje černošpičký.....


A aby nebylo těch brouků málo, večer se tu rojili chrousti. Byly jich stovky a ve vzduchu to vrčelo jak....no ani nevím jak to pojmenovat. tahala jsem je z jezírka a zkusila je vyfoti, ale už to bylo dost za tmy....a za "choulostivé" situace. Jak byli zblblý ani jim nedošlo že spadli do vody....

24 června 2012

Jak dožít padesátky aneb pět dekád života normální ženské....

Jak se dožít šťastně padesátky a nezbláznit se? To je někdy dost těžké, zvlášť když s vámi život smýká sem tam a občas vás i nakopne, že děláte jeden kotrmelec za druhým. A co všechno musíte absolvovat než se před vámi to kulaté výročí objeví, jsou mnohdy přímo galeje. A jestli se dostaví nějaké zmoudření? Nevím, protože co je to padesátka? Dnes vlastně teprve půlka života! Nu,a být moudrým? Co to vlastně je.....
Různé dekády našeho života přinášejí i různá dobrodružství v podobě lásek, svateb i rozvodů, dětí, stěhování sem a tam. Musíme to všechno zvládat, protože mezi námi děvčaty, na chlapa se moc spoléhat nedá.


Dekáda první 0-10 let

Již první chvílí našeho života začíná lítý boj se spoustou rivalek které jsou hezčí, chytřejší a inteligentnější než my. Dokonce už v té porodnici se vždy najde mimino ženského rodu, nad kterým se sestřičky rozplývají, ňůňají nad ním a jinak dávají najevo to jak se jim líbí. A což teprve jeho matka! Kapitola sama pro sebe. Proto se již zde vyvíjejí určité instinkty a pravidla pro příští úspěšný život, jako najít si vždy kamarádku která je ještě o něco ošklivější než jsme my sami. Ale pozor! Někdy se z ošklivého kačátka vyklube labuť a pak se může stát, že se role obrátí. Zaručeně také již v porodnici hned vedle nás položí nějakého otravného chlapečka, který vás bude budit když se vám bude chtít spát, a spát, když vám se zrovna bude chtít si povídat.
Od dvou až tří let se z vás začne stávat tatínkova princezna, kterou je nutné chránit před všemi úklady života a vy se začnete učit jak toho využívat ku svému prospěchu. V pěti letech pochopíte, že pokud něco chcete, musíte umět správně používat oči a špulit pusu. Jedině co vám kazí náladu ve školce jsou otravní chlapečkové kteří vás neustále tahají za copy a jinak se snaží vám kazit jinak vcelku příjemný pobyt. A učitelky zaručeně vedle vás uloží nějakého takového otravného chlapečka který vás nenechá spát.
Do školy už jdete coby bytost značně vědoucí co chcete. A jak toho dosáhnout. V lavici buď před vámi, nebo za vámi bude zaručeně sedět otravný kluk který vás bude neustále vyrušovat.
V deseti letech máte první dekádu za sebou a můžete slavit. Víte už jak na prarodiče, rodiče i učitele, a před vámi se otvírá zářná budoucnost.


Druhá dekáda 10-20 let

Od deseti let se pomalu začnete blížit období zvanému puberta. Víte všechno nejlíp, a rodiče skoro k ničemu nepotřebujete, začnete propadat módě a jejím úskalím, a začnete si najednou uvědomovat že možná někteří kluci nejsou až tak otravní, jak se zdají, dokonce s nimi jste schopna i mluvit, hrát si s nimi a brát je jako skoro sobě rovné. Od čtrnácti let vás začnou jako živočišný druh velmi zajímat a obzvlášť se začínáte v lékařských knihách zajímat o fiziognomii jejich těl a zvláště určitých partií. Zjišťujete že i na ně už znáte fígle jak z nich vymámit co chcete a přijdete na to, že vás tato dovednost velmi baví. Od šestnácti let, někdy i později, se začínáte v reálu důvěrně seznamovat s tím, co jste na hoších zkoumali nejdříve teoreticky v knihách a četli o tom v určitých dívčích časopisech. A přijdete na to, že nejsou opravdu někteří až tak otravní. Nastoupíte jako středoškolačky či učnice do škol a rozhlížíte se po konkurenci. Do ukončení studia, či vyučení se jako první vdávají třídní ošklivky a vy si říkáte jestli je opravdu všechno jak má být. Ve vašem životě se ale najednou objeví ten PRAVÝ, princ jen pro vás a je vskutku velmi otravné, když po vás rodiče chtějí aby jste byla doma v deset večer, když zrovna jste s ním a je vám dobře.
Jste plnoleté! Rodiče na vás nemůžou! A vy si plně užíváte života. Zaláskováváte se a zase odláskováváte, je tu ten a onen a o každém si myslíte že to je konečně ten pravý. Váš otec má buď svatozář nebo si koupí brokovnici a odhání ty kteří mu chtějí jeho princeznu odvést. A pak je vám dvacet a před vámi se otvírá svět....a zjišťujete příležitostně, že když se ráno vzbudíte vedle toho kdo je zrovna vaším princem, že to ale vůbec není otravné...


Třetí dekáda 20-30 let

Plně si užíváte lásku, pozornost a přítomnost toho koho milujete celým srdcem. Milujete na něm všechno, i to že občas roztomile zachrápne, jak medvídek. A omlouváte to tím, že je nastydlý. A jelikož si užíváte vesele i oněch partií které ve vás ještě ve škole vzbuzovaly odpor, najednou se stane že čekáte mimčo. Co naplat, tak věk už na rodinu máte, a začne se tedy chystat svatba. Máte-li movitější rodiče, dostanete od nich jako svatební dar byt. V den D tatínek odevzdá svou princeznu do opatrování jejímu princi a vám začnou starosti všedního dne. Učíte se žít ve dvou a pak i ve třech, hospodařit, vést svou novou malou domácnost a začínají se blížit první mraky. Nejdřív jsou to mráčky které se zase rychle rozplynou, pak už jsou to mraky hustší a nakonec je z toho bouře, tajfun, tornádo. To vás odvane na čas zase k rodičům a začnete si říkat že jsou otravní, všichni chlapi JSOU stejně otravní! Jelikož musíte živit své dítě chodíte do práce, občas s někým zajdete do kina, občas se vám trochu srdíčko zatetelí, ale není to ono.
Máte ale svou kamarádku s kterou to táhnete už od základky a ta vás vždycky podrží, pomůže a poradí. Občas se i ona dostane do stejné situace a pak si navzájem pláčete na rameni aby jste záhy každá opět našla toho svého prince, který se postará nejen o vás, ale i o vaší/vašeho korunního prince. A zase si užíváte naplno života, a milujete, nebo si to alespoň myslíte, a říkáte si je to fajn, má nás rád a stará se o nás. Užíváte si a najednou bum, a zas čekáte mimčo. A tak vás tatínek už podruhé předá jinému aby se o vás staral, tentokrát ale na byt čekáte déle. Dočkáte se a máte zase svou domácnost, své staré i nové kamarády a život se stává klidnějším a línějším, aby vás ukolébal do letargie k které vás dalším kotrmelcem posune dál. Zatím vám nikdo nepřipadá otravný a vy se dáváte na další cestu...


Čtvrtá dekáda 30-40 let

Nastartováváte nový život v novém prostředí s novými známými. Ale zjišťujete že vám něco začíná chybět, máte stále dojem že váš život je plošší a prázdnější, i když už jsou vaše děti větší a chodí do školy, a pak už chodí na střední školy, a začínají mít své prince a princezny a váš muž má buď svatozář anebo brokovnici ve skříni aby odháněl ty, kteří by chtěli ublížit jeho princezně. Být to čemu se říká kus ženský stojí čím dál tím větší peníze, víc času a víc námahy. A vám je stále jasnější, že práce, domácnost, děti a muž jsou věci, které vás nějak vysávají, že jste sakra měla dělat ale úplně něco jiného, co by vás bavilo a že jste si raději měla vzít Pištu Hufnágla, zvlášť když se podíváte vedle sebe na sedačku, kde chrápe jeden často otravný chlap.
Děti vás čas od času počastují kritikou na to jak vypadáte, mezi sebou se hádají a vy si říkáte, že by už mohly mít rozum, zvlášť když už mají i ony své partnery.


Poslední dekáda 40-50....

Jako rána palicí vás zaskočí poznání, že už jen chvíli budete mít ..cet a pak najednou ..át. Už není moc věcí které vám dělají opravdu radost a tak se rozhodnete to změnit. Najdete si nové koníčky a zábavy, díky nimž získáte i nové kamarády a přátele. A náhodou znovuobjevíte i ty dávno ztracené o kterých jste si myslela že už je nikdy neuvidíte. Začnete díky nim poznávat i nová místa a váš život se začíná zase stávat veselejší a plnější. Vaše děti které se stále drží doma se odmilovávají a zase zamilovávají a vy musíte řešit jejich problémy i když se vám už spíš chce od nich raději odstřihávat a víc si užívat svůj život. Některá z nás už se stará o vnoučata a nachází nový smysl života v nich. Jiná změní manžela, či manžel zamění ji za mladší model. Začnete se dokonce v duchu obírat kacířskou myšlenkou jaké by to bylo kdyby jste si třeba našla milence. Zvlášť když vedle vás leží a chrápe otravný chlap který tak nějak rezignoval na všechno co kdysi na něm bylo zajímavé a na věci které ho bavily. A chrápe tak děsivě že vás to nutí sbalit si peřiny a uprostřed noci zmizet do obýváku.Čas od času vám sice udělá radost kytičkou či tím že vám ke kulatinám koupí dárek kterým vás opravdu překvapí. Ale také si máte čím dál tím míň co říct. Přicházejí krize profesní, zdravotní, i citové.
A pak to přijde, je vám PADESÁT....Necítíte se na ně, nechcete je ale musíte to přijmout. Dostanete nádherných padesát růží, od kamarádů kteří jsou už za padesátkou mnoho vtipných i moudrých rad co dělat dál. Rekapitulujete svůj života, bilancujete a nakonec se zhroutíte....a skončíte v blázinci. Jenže teď už můžete. Je vám padesát a jeden den a té padesátky jste se přeci dožila ve zdraví....jen ten otravný doktor co po vás neustále něco chce vás strašně, ale opravdu strašně irituje. Aby ne, vždyť je to další z řady otravných chlapů, kteří vám neustále znepříjemňují život!




23 června 2012

KATAPULT 2012....live

A nakonec ještě pár videí....opět se omlouvám za kvalitu, není to natáčené na videokameru ale na foťák...




Ukázka i místních tanečníků a tanečnic....



A jako každý rok na závěr byl ohňostroj. Musím říct že stát přímo pod ním je zvláštní zážitek....všechny efekty tím dostávají zcela jiný rozměr a máte dojem že vás každou chvíli vtáhnou do sebe. Jen trochu vadilo to množství sypajících se zbytků papírů které nepříjemně padaly do očí. Takže příště dál a výš aby si člověk vychutnal celkový pohled bez nebezpečí že mu přistaně kus rachejtle ve vlasech.....

KATAPULT 2012 obrazem....

Vyráželi jsme už dost pozdě, přesněji ve třičtvrtě na deset, ale stále ještě bylo dost světla na vyfocení krásného soumraku. Na náměstí už bylo plno lidí a ač se akce jmenuje týden sportu, přezdívá se jí hlavně Týden chlastu, pokud se podíváte na všechen ten výběr různých piv a množství stánků, je vám hned jasné proč. Připadá mi to trochu zcestné, zvlášť když jsou to sportovní akce pro děti z třebovských škol....ale spíš to vypadá jak městské pivní slavnosti.





Mimo Luneticů, Katapultu a UDG (beru kapely které nejsou ze Třebové a patří mezi známější či známé) jsem nakonec zjistila že tu byl i Václav Neckář a Bacily a to mě dost mrzí, že jsme prošvihli....neměli jsme doma program tak jsem se řídila jen tím, co jsem letmo zahlédla na plakátnicích. Jako pokaždé provázel závěrečným dnem Jan Čenský, který si evidentně Českou Třebovou hodně oblíbil. Protože neexistuje prakticky žádná větší akce na kterou by nebyl pozván a nemoderoval jí....


KATAPULT 2012 slovem....

Jo, jo jak ten čas utíká....jako dneska si pamatuju, když jsem si v prvním ročníku na učňáku hrdě nesla pod paží novou desku Katapult, onu legendární stříbrnou s černými siluetami....a hlavně silně nedostatkovou. Já osobně jí měla ze známosti mezi obchody ze Supraphonu na rohu Poříčí a Zlatnické. Byla jsem na ní tak pyšná, že jsem si jí ani nenechala dát do pytlíku a nesla si jí jen tak a vychutnávala si, jak se kolem mě neslo: Páni, nový Kaťáci, to má někdo štígro.....za cestu domů jsem jí mohla prodat nejmíň šestkrát a za mnohem vyšší cenu než byla ta původní ale já odolala a už jsem se nemohla dočkat kdy si jí doma pustím.
Přiznávám se, že jsem nikdy nebyla na jediném živém koncertě téhle legendární české skupiny. Znala jsem jejich písničky jen z desek, rozhlasu a diskoték u nás na chalupě. Ale všechny jejich písničky sem uměla nazpaměť a s kytarou jsme je vyřvávali i každého táboráku.
Texty které měli co říct a hudba založená na čtyřech akordech, to byla devíza skupiny, která se stala nesmírně populární a válcovala ve své době Slavíky silou buldozerů. A jako buldozery se valily i jejich písničky a nádherná kytarová sóla Oldy Říhy a Jirky "Dědka" Šindeláře s podporou bicích nejčastěji Tolji Kohouta....
No a tak když jsem viděla že tady na závěr akce zvané Týden sportu v České Třebové se skví na plakátech vedle dosti prošlých a pofiderních Luneticů i Katapult, bylo rozhodnuto. Jde se!!!
A šlo se. A tak jsem se ve svých jednapadesáti letech poprvé účastnila živého koncertu téhle legendy. Nutno podotknout, že obecenstvo se skládalo z pánů prošedivělých, šedivých ba i bezvlasých, z dam plnoštíhlých i korpulentních, ale nebylo pochyb o tom, že ti všichni na Kaťácích vyrostli a jejich písně dodnes znají nazpaměť. A když Olda zahrál první akordy pecky AŽ, náměstí se okamžitě rozvlnilo a rozpískalo. Musím říct že onen pověstný pokřik fanoušků Hobluj Dědku, Hobluj se sice trochu pozměnil, ale Olda hobloval ostošest, jak za mlada a svým o generace mladším spoluhráčům dával řádně počudit. Sice dnes už značně prořídlá a kdysi blond hříva zbělela, ale i tak je to stále ten stejný rockový buldozer, který dokázal naplný koule hodinu bez jediné přestávky válcovat lidi jednou peckou za druhou. Došlo i na některé nové písničky, leč starý známý Lesní manekýn, či Hlupák váhá a další vedly....A roztancovali a roztleskali jak nás átníky tak i ty mladé i nejmladší. Jen bohužel na staré známe taneční variace s kytarou bohužel chyběl strašně moc ten "Dědek" Šindelář....
A já pevně věřím, že i nadále budou platit slova písničky Stovky hotelů....." z károu prastarou, a svou kytarou, jsem tu pro vás , jsem tu zas. A já budu hrát, pro všechny, dokud o to lidi budou stát! "

Katapult 2012 Olda Říha-Andy Budka- Ondřej Timpl

Co zbylo z Bobeše...

Skorem celý pracovní týden jsem si hrála s Bobešovou srstí. Lépe řečeno, té srsti jsem ho zbavovala. U hrubosrstých plemen psů je ta péče o srst trochu jiná než u dlouhosrstých či hladkosrstých. Jelikož jim nevypadává (což by se dalo považovat i za určitou výhodu) musí se jednou do roka (to ovšem v případě, že nemáte psa výstavního) zbavit staré odumřelé srti trimováním čili vytrháváním. Někdo by mohl namítnout, že to musí být pro psa nepříjemné a stresující, ale ze své zkušenosti musím říct že je to nepříjemné, stresující a bolestivé spíš pro mne než pro Bobeše. Já bych třeba při depilaci těžko usnula, kdežto on si spokojeně na stole usne a spí. On se při tom válí, a nebolej ho nohy, za to já u něj stojím tři čtyři hodiny, nohy nevím kam už si dát, záda mám jak vejpůl přeražená a to už nemluvím o prstech, které večer už ani nevědí jak co vzít a hlavně jak to udržet.
Může někdo namítnout a co mašinka? Pár tahů a je po práci! Dalo by se, ale opět u psů nevýstavních, kde nezáleží ani na barvě a ani na struktuře srsti. Protože stříháním strojkem srst jemní a i mění barvu cvož samozřejmě na výstavách není žádoucí, vše musí být podle standartů....
Další námitka může být, proč se s tím tedy patlám sama a nejdu do nějakého salonu. Jo, dalo by se, ale ve většině salonu jsou zvyklí hlavně na taková modní plemena jako je bišonek, westík, pudlík a pod. Málo známé plemeno si nikdo netroufne upravit a jezdit buď do Brna nebo do Prahy se mi nechce. I když ze začátku jsme to tak dělali, ale pak jsem si řekla, že přece nejsem takovej blb abych se to nenaučila sam. A navíc člověk alespoň podle posudků sám ví, kde a jak úpravou srsti doladit nějaký nedostateček. Aspoň na pohled. Oni si rozhodčí ty pejsky řádně prošahají a poznají hned kde je jádro pudla....
Ale jsem zdárně u konce, Bobeš sice vypadá jak krysák Hodan, ale pro krásu se holt musí trochu i trpět....jen si musím dát pozor když bude na sluníčku aby se mi nespálil Smějící se!


To je všechno co z Bobeše zbylo....

22 června 2012

Jak si vedou....

....v kvetení moje minirůžičky.....
Voní ta růžová, to je odpověď
pro Ivet, a trochu změnila svůj květ.
Když jsem jí koupila byla víc žíhaná....
Ale i tak je na ní hezká podívaná...

I lososová si vede skvěle...
S bílou soupeří směle...
Ať ta či jiná, každá je kráska
která svou krásou oko vždy polaská...



Zamyšlení nad zradou....

Ano, tak, nad zradou. Je špatný pocit že vás někdo zrazuje, ale ještě horší je pocit že vás zrazuje někdo hodně blízký a vy přitom nevíte kdo to je. Víte jen že to je někdo z vašich přátel, někdo komu věříte xdesítek let a svěřujete se mu z věcmi které vás trápí, z kterých máte radost nebo z kterých máte zlost.
A on, z vám nepochopitelných důvodů, má potřebu to dávat dál ale nevidí, nebo neví jaký dopad to má. Na lidi. kteří s tím nemají nic společného, na dítě, a celkově na všechny kteří ho znají a mají ho za kamaráda.
Začínáte pátrat, přemýšlíte, vyhodnocujete, eliminujete a zase přidáváte různé své přátele, kombinujete a dáváte si dohromady souvislosti. A stáváte se paranoidní, protože přestáváte všem věřit.
Nakonec volíte zoufalá řešení a vypouštíte před různými lidmi různé průzkumné balony v podobě falešných zpráv a čekáte z které strany se k vám vrátí aby jste nakonec s definitivní platností zjistili kdo za tím vším stojí. Buď jste překvapeni nebo se vám potvrdí vaše podezření. Ať tak či tak, vždy to znamená konec dlouholetého přátelství a kamarádství a další ztracenou iluzi.

Je zlé když vás někdo zrazuje, ale je horší když je to někdo z těch kterým jste věnovali svou bezmeznou důvěru a své přátelství.....

Co uvízlo v Síti sítí....Labutě

Konečně hotovo!!! Bobeš je zbaven všech starých odrostlých chlupů a vypadá jak večerníčkový krysák Hodan. Taky mu tak říkám, protože i tou svou barvou teď opravdu krysku připomíná. A jelikož nemám své žádné aktuální fotky tak nezbylo než sáhnout do archívu obrázků z netu, které mi přicházejí a které ráda předávám dál. Tentokrát to jsou od profíků labutě....










A jedna černá kráska na závěr....


Zažila jsem si jednou s labuťákem dost nepříjemnou historku. Když jsme ještě jezdili lodí, měli jsme jí "zaparkovanou" ve Smíchovském přístavu a tam občas labutě zabloudili a loudili od nás lodníků něco k snědku. Lodě byly zaparkovány v takových stáních, kterým se říkalo domečky a okolo kterých vedla malá dřevěná mola. A v jednom tomhle domečku jsme stáli a obědvali, když se vedle nás na mole objevil labuťák a začal nám klepat na bok lodi a žebral o jídlo. Manžel už měl s labutěmi své zkušenosti a varoval mne před tím něco mu dávat, jenže já byla nadšená tím jak je labuťák "vlezlej" a i přes varování mu dala kousek chleba. A na problém bylo zaděláno. Chtěl samozřejmě víc a víc a nedal se vůbec odbýt. A začal být i čím dál tím agresivnější. Neplatilo na něj žádné HUŠ ani MAZEJ a vypadal na to, že nám snad do lodi přijde udělat inventuru zásob. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsme museli natáhnout střechu na otevřenou část lodi, jenže ani to ho neodradilo. Začal zobákem klofat do střechy, do boků a dokonce se mu podařilo protáhnout hlavu pod plachtou dovnitř. To už jsem si připadala jak v nějakém hororu a i dětem se už přestala labuťka líbit. Nakonec jsme museli vzít oba pádla a plácáním do vody a šploucháním na labuťáka ho zahnat. Nechtěl chlapec nechtěl, ale nakonec se přeci jen se vzteklým syčením sebral a odešel somrovat k jiné lodi.

19 června 2012

Ty zamýšlené detaily....

Je jich víc...jak udatny tak i růžiček které začínají nesměle rozkvétat a nakonec i té jednoduché bílé pivoňky, která nepospíchala z rozkvétáním a teď teprve začíná svou krásu ukazovat.....







Tyto tři poslední růžičky jsem si koupila v květinářství jako ty známé minirůžičky, které určitě většina z vás zná. Po odkvětu mne napadlo dřív než zhynou zasadit je do země. A ony si to moc užívají, narostly sice do podstatně větší velikosti než ta původní pidi, ale barvičky mají stejně krásné...




Takže se nebojte a pokud jí někdy od někoho dostanete, klidně jí po odkvětu zasaďte do záhonku, nebo truhlíku a můžete se z ní radovat dál....

Nemám momentálně na blog čas....

....protože všechno se podřizuje práci doma a hlavně trimování Boba. Jde mi to těžko, za chvíli mě bolej záda a o prstech už vůbec nemluvím. Takže ani nemám čas na focení natož na psaní či nějaké procházky. Dokonce ani na koupání! Doufám, že se mi podaří do čtvrtka to zvládnout, abych si ještě užila toho, že si lehnu na sluníčko a budu si vyhřívat staré kosti.
Tak jsem jen vyběhla za roh domu s úmyslem vyfotit si nějaké detaily kvetoucí udatny, ale nakonec se to zvrhlo ve šmírování těžce pracujících včel....








17 června 2012

Poslední z květů....

....bílé pivoňky. Rozkvetly po mém odjezdu a dešť jim vůbec neprospěl, a ty dva parné a slunečné dny jim jen dodaly. Květy nepěkně zhnědly nebo vůbec opadaly a já si je vůbec neužila. A to je mám tak ráda a rok co rok se na ně těším...

Jen snad její spoluhráčka na záhonu, také bílá, ale jednoduchá, je na tom lépe ta mne ještě svými květy potěší, protože teprve rozkvétá.

Krása detailu.....

Pivoňka, jméno pro krásu...
Pivoňka, to je krása a něha....
Pivoňka, vůně a kouzlo....
Pivoňka, jak bílý šperk...
Sklání svou těžkou hlavu
a svítí do večera jak luna...