Dnes za sluníčka....

Na rozdíl od soboty dnes krásně svítilo sluníčko a bylo bezvětrno a tak se na procházce krásně mělo.... Jelikož byly dvě ruce navíc, vyrazil i Báča a tak jsme všichni tři kluci lítali sněhem který ještě od soboty dopadl. A dokonce bambule nebambule. Hlavně Mates nám dával oběma na frak. A to má Bak nohy pěkně dlouhý oproti Matesovi. Jenže ten nahodil rychlost a jel jak fretka..

Takhle krásně dneska bylo, a v sobotu se tady proháněl sníh sem tam. Oproti sobotě je ho o pár centimetrů víc....

Skoro celou dobu pěkně s Matesem bok po boku....

I při hrabání myšek....

....i na cestě....

.....a s Bakem...

Ale někdy jsem si začuchal i sám....

....a sám zahrabal. Nemusím mít pořád někoho za zadkem...

A takhle řádil dneska Mates ve sněhu....a opět byl jako vždy rozmazaný, je to prostě neřízená střela.

Panička nám slíbila, že nám ušije nějaké oblečky na všechny čtyři tlapky a až pěkně dolů, aby jsme při každé procházce neměli ty ohavné bambule a nemuseli do teplé vody aby na nás rychle rozmrzly....

Protože zase hlásí sníh a tak bude probíhanda ještě lepší, sníh ještě hlubší a to teprve bude něco pro Matesa .

Velké hlasy.....Carlos Santana

I když dnešní výběr padl na instrumentalistu, tato rubrika je o hudbě která mne baví, líbí se mi nebo mne něčím zaujala a tento hudebník v ní nesmí v žádném případě chybět. Já k jeho hudbě přišla přes lásku. A i když ta nakonec skončila, láska k jeho hudbě už zůstala napořád. A byla to legendární Samba Pa Ti která se stala tou na jejímž základě jsem se o SANTANU začala zajímat jako o hudebníka.

Na hudebním výsluní se drží už od 60. let 20. století. Narodil se v roce 47 v Mexiku. Je pokládán za jednoho z nejlepších kytaristů světa který ovlivnil rockovou hudbu svým svérazným stylem, směsí Latin rocku, Blues rocku a jazzu.

Jeho vzorem byli hudebníci jako B.B.King, John Lee Hocker a T-Bone Walker. V roce 66 po přistěhování do San Fraciska založil skupinu The Santana Blues Band. V roce 69 pro něj přišel zlom v kariéře když vystoupil na festivalu ve Woodstocku s legendární jedenáctiminutovou skladbou Soul Sacrifice. V téže době vydal první album SANTANA kteté celé dva roky patřilo mezi pět nejprodávanějších desek.

V devadesátých letech se zdálo, že jeho kariéra je u konce, ale v roce 99 se mu podařil obrovský comeback albem SUPERNATURAL za které na Grammy v roce 2000 získal devět ocenění.

(zdroj Wikipedie)

Tahle písnička je legendou mezi Santanovými skladbami a stal se jeho jakousi Trade Mark....

Píseň SMOOTH kterou nazpíval společně s Robem Thomasem se stala jednou z nejúspěšnějších v historii pop music.

A ještě s Shakirou....

Na polích foukalo......

....a foukalo. Sníh se přesýpal z jednoho konce pole na druhý. Ze zatažené oblohy se co chvíli začaly sypat vločky a mezi mraky se utvořila díra z které tu a tam vykoukl sluneční paprsek.

Zimní přehrada. Další z jejích podob v jednotlivých ročních obdobích.

Hurá, konečně zase na vzduchu....

Konečně, konečně, konečně....nás panička zase vzala na procházku ven do lesa. Před rokem tady zima pomalu končila, sníh který napadl už v listopadu zmizel a zůstal jen na pár místech ve stínu. Za to dnes zima vlastně teprve začíná. Včera přes noc napadlo nějakých pět šest centimetrů a tak se schovalo to ohavný bláto pod bílou peřinu a my s Matesem rejdili jak hračky na klíček čumákama ve sněhu. Sice se nám zase udělaly ty hnusný sněhový bambule na chlupech, ale když jsem viděl Matesa jak s nima lítá jak pošuk, docela jsem ho obdivoval. Mě to osobně děsně vytáčí, a vadí mi, ale jemu zřejmě ne. Ale nijak nám to nezkazilo náladu a lítali jsme a hrabali a zavrtávali se do sněhu. Jediný co nám trochu zrovna nevyhovovalo byla závěrečná koupel doma. Panička nás totiž namočila do teplý vody aby na nás roztály ty děsný bambule...i když to nemám rád musím uznat, že to nebyl špatný nápad, protože jsme se jich zbavili okamžitě a nemuseli jsme nějak dlouho roztávat na pelíšcích.....

Mates je prostě těžko vyfotitelný pes, je neskutečně živý a chvíli nepostojí. Takže většina jeho fotek je víc či míň mázlých....

Trošku jsem se zpronevěřila.....

....tomu, proč vlastně vznikl tento blog....

Když jsem si tak prohlížela zpětně obrázky a články, zjistila jsem, že jsem se dost v poslední době odklonila od toho, kdo vlastně způsobil vznik tohoto blogu. A od té činnosti která s ním souvisí. Tedy od Bobeše a výstav. Pravda, od prosincové výstavy v Rakousku žádná nebyla, tedy byla, ale neúčastnili jsme se protože jsem musela dál pokračovat v upravování abychom byli ready na únorový DUOCACIB. Páni, už vlastně čtvrté zahájení výstavního roku....toto letí....

Nikdy by mne nenapadlo, že se budu něčemu takovému věnovat. A navíc že mě to bude i bavit a dokonce si budu i sama pesana upravovat. Zřejmě vcelku i úspěšně, protože se nám podařilo ulovit jak Českého junior šampiona tak i Českého šampiona ve dvou a půl výstavních sezónách. A pokud všechno dobře dopadne tak by jsme za ten DUOCACIB měli dodělat i Grand šampiona, čímž by zbyl na domácí půdě k ulovení už jen jeden titul a to Šampion ČMKU (pro neznalé zkratka Českomoravské kynologické unie). Všechny tituly jsou tituly krásy, takže náš Bobeš je vlastně takový zatím dvojnásobný missák. Pak už by nám zbylo jen uchvátit ještě titul Interšampiona a jsem spokojená....

Dost lidí se mne ptá jestli mne to baví. A to i ti kteří někdy psa vystavovali. Odpovídám že ano, i když na tom vlastně nic moc zábavného není. Lítání okolo hafušáka, upravování, a čekání, a to někdy hodně dlouhé a když se zadaří dopoledne tak i čekání na odpolední soutěže, to je vlastně celá náplň vystavování psů. Pak vám ho ještě nějaká děsná baba/blbec rozhodčí neocení tak jak si myslíte že si váš miláček zaslouží a dostane to zrovna ta obluda vedle, která vypadá jako úplně jinej pes než má být, neumí pořádně odlepit packy od země, zatímco váš miláček se vznáší jak na obláčku. A srst? Škoda mluvit, vždyť vypadá jak smeták a ne výstavní pes!!! I tak někteří berou vystavování. Já ne, jezdím tam hlavně kvůli tomu, že se tam potkám s lidmi s kterými si mám co říct, je tam ruch a rumrajch který já naprosto miluju a když ještě se navíc zadaří tak je to taková třešnička na dortu.

Takže za necelý měsíc zase hurá do nové výstavní sezóny v které se nakonec uvidí jestli veškerá vynaložená snaha přinese také zasloužené ovoce.

A taky pár Bobíškových foteček by možná nezaškodilo .

Pohodář v křesle...velmi oblíbený kus nábytku, hned po naší posteli....

Pohled kterým jsme pronásledování pokaždé když máme v ruce něco, o čem je Bobeš přesvědčený že je k jídlu....

A ještě jedna z křesla..... a druhá z postle. Nerušit prosím !

To je páteční předpříprava na sobotní výstavu, taková malá generálka....

A že sledování večerníčku není jen zábavou a výsadou malých dětí, ale i malých dandíků....

Tchýně, pomsta a uzený.....

....jsou nejlepší studený.... To jsem kdysi kdesi četla už nevím kde. Jestli v knížce, nebo v nějakém časopise či jen tak někde načmárané na zdi nevím. Ale nějak mi to zůstalo v podvědomí a teď to vyplulo na povrch. Za sebe mohu říct, že s tchýněmi jsem vždy vycházela bez problémů, spíš naopak, obě mne dost hýčkaly a rozmazlovaly.... ale asi to bylo tím, že jsem nikdy nemusela s tchýní bydlet pod jednou střechou a když, tak jen velmi krátký čas.

S tím uzeným je to částečně pravda, ale já dávám přednost uzenému teplému.... voňavému a čerstvě vytaženému z udírny.

A teď ta pomsta. To už je oříšek. Nejspíš to znamená, že pokud se mám někomu pomstít musím to dělat s chladnou hlavou a rozmyslem aby bylo dosaženo opravdu kvalitní pomsty která se navíc neobrátí proti mě. Či že si mám nejdřív všechno rozmyslet a teprve pak jednat? Také se říká, že pomsta je sladká... Já nevím, nejsem člověk pomstychtivý tudíž ani s pomstou nemám žádné zkušenosti, nebo alespoň s pomstou s velkým P. Takové ty drobné pomstičky ve škole sice nějaké byly a jak se tak probírám pamětí právě mi došlo, že byly z "horké" hlavy a vlastně na nic. To když jsem se spolužákovi chtěla pomstít tím, že jsem mu chmátla po učebnicích a vyhodila je ze třetího patra školy na dvůr a vedle stojící zcela nevinný spolužák prohlásil, že sice jó na efekt pěkný, leč ty učebnice byly jeho... nebo když mne stejný spolužák vyprovokoval svými stupidními řečmi k tomu, že jsem ho zlila kýblem vody a on zareagoval tím, že se na mne vrhl s takovou tou širokou železnou lopatkou na smetí a chtěl mne s ní bít do hlavy. Naštěstí jsem si dala před obličej ruku, takže jsem to odnesla "jen" rozseknutým palcem....

Čímž se dostáváme opět k tomu, že mstít se máme s rozmyslem a chladnou hlavou aby se pomsta neminula cílem a zároveň jsme se nestali její obětí.....

Pravdou je, že spíš jsem vždy byla pozorovatelem pomsty někomu jinému a jejího výsledku než že bych já byla mstitelem. Tedy tím fyzickým, tím kdo tu pomstu vykonává. Mstitelem myšlenkovým a hlavně snovým byla a jsem stále za to excelentním. Ale opravdu jen ve svých myšlenkách a snech dál nikomu dalšímu netlumočených. Tam se mstím, o jé, jak já se mstím. Zorro Mstitel je proti mě slabej odvárek. Pomsta stíhá pomstu, oběti jen nestačí zírat jak se jim rozpadá všechno čeho doposud dosáhli.

Je to takové malinké odreagováníčko, a když se ráno vzbudím jsem zase svěží a s radostí vstupuji do nového dne.

Na pomstu jako takovou prostě nemám ani žaludek a ani nervy a říkám si, že síly na ní vynaložené raději napřu jiným směrem. Jak už jsem říkala, nejsem člověk pomstychtivý...

Ale varuji vás, nesnažte se mě nějak hóódně moc naštvat, protože pak v tom případě pomsta bude strašná!!!!!!!

Velké hlasy.....Marta Kubišová

S Velkým hlasem tohoto týdne zabrousím zase jednou do domácích vod. Opět zpěvačka s hlubokým sametovým hlasem a nešťastným osudem, který se sice trochu upravil k lepšímu, nicméně ta nejlepší zpěvácká léta jí byla ukradena a mi všichni ochuzeni o její možné nové a krásné písničky. Ale i člověk který právě proto, že byl natolik pronásledovám, se snaží pomáhat druhým a to jak lidem tak i zvířatům. To je Marta Kubišová.....

A je mi jasné že výběr písní bude hodně těžký, protože než byla režimem odstavena patřila mezi naše nejpopulárnější zpěvačky a nahrávala písní opravdu dost.

Chtěla jsem vybrat ty méně známé skladby, jenže těch je tolik, že by to vydalo na několik pokračování, takže jsem vybrala některé písničky z recitálu Proudy, který natočila Československá televize v roce 1969 ale na obrazovky se ve skutečnosti dostal až po revoluci, protože hned po dohotovení šel do sejfu. A jak je vidět uměly se u nás natáčet krásné videklipy už tehdy.

Pro každého jiná....

...může být cesta za lepším životem. Záleží na tom, co zrovna ten dotyčný prožívá. Pokud je to peklo domácího násilí či psychického teroru, může tou cestou být rozvod a odchod od trýznitele. Pokud je to nespokojenost s prací, potřeba se realizovat jinak, či vystoupit ze stínu méně schopného ale třeba víc protěžovaného spolupracovníka, je tou cestou hledání jiného zaměstnání nebo odchod za prací do zahraničí. Pro jiného je cestou za lepším životem nákup drahého auta a tím snaha dát všem na vědomí " Podívejte se já budu za chvíli lepší než vy všichni kolem ". A jiní nachází svou cestu za lepším životem v tom, že pomáhají nezištně druhým, nebo se snaží pomáhat týraným a opuštěným dětem. A další se snaží najít lepší cestu životem opuštěným a také mnohdy krutě týraným zvířatům. Mezi těmi lidmi jsem v poslední době díky sociálním sítím našla spoustu dušiček spřízněných a zatím virtuálních kamarádů, kterým v jejich snažení fandím a držím palce. A hlavně jim závidím tu odvahu a vervu z kterou se za ta opuštěná a nešťastná stvoření perou. O to aby ti ztracení našli zase co nejdříve své pány, a ti ostatní se co nejdřív dostali k někomu, kdo je bude mít rád a dá jim zapomenout na to hrozné co se jim v jejich zvířecím životě stalo, a co jim někteří z nás říkající si Homo sapiens provedli. A že to někdy jsou hrůzy všech hrůz, čeho jsme schopni se ať už na dětech nebo zvířatech dopouštět.

Ale já sama ze své zkušenosti vím, že cestou za lepším životem může být i jedna jediná operace. Pro mne se začala před sedmi lety. Kdo někdy trpěl déle trvající bolestí mi určitě dá za pravdu, že zbavení se této je nádherná chvíle. Je to jak znovuzrození. Já mám vrozenou vadu páteře, kdy mi sebemenší vyhřeznutí plotýnky působí silné bolesti. A dostala jsem se do stádia, kdy ty bolesti byly už nesnesitelné a co hůř skoro žádné prášky už na ně nezabíraly. Prochozené noci v obýváku, kdy jsem bolestí nemohla spát, v sobě čtyři pět nejsilnějších Brufenů smíchaných s dalšími analgetiky a čekání kdy se buď zhroutím z předávkování nebo alespoň na chvíli ten mix bolest utlumí a já na dvě hodiny usnu. Každý večer stejné trauma z noci, žaludek už odmítal všechny ty brufeny, nimesily, tralgity a jiná svinstva a bolel. A čekání....na to jestli někdo onemocní a nebude moci jít na naplánovanou operaci a já budu moci místo něj. Dokonce jsem i začala chápat lidi, kteří to v takovém případě řeší tím, že prostě od té bolesti utečou navždy. Je to totiž neskutečně vyčerpávající a ohromný nápor na nervy všech. Rodiny i toho koho se ta bolest týká.

Měla jsem ale ohromné štěstí, že jsem si tohle stádium "užívala jen" měsíc a půl, pak mne bylo oznámeno, že mohu nastoupit k operaci. Veškerá rizika a obavy z narkózy mi byla v tu ránu ukradená, protože ta vidina toho, že se z ní vzbudím (nic jiného jsem si ani nepřipouštěla) a bolest bude pryč byla něco nádherného.

A všechno dopadlo tak jak jsem si představovala. Nic, nic, nic, žádná bolest po probrání, ohromná úleva a i taková maličkost jako že měsíc nesmím ABSOLUTNĚ A V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ sedět mne nějak nedokázala z té euforie vyvést....

Každý máme nějaký způsob který pro nás znamená cestu za lepším životem, pro mne to byla jedna jediná operace na neurologii v nemocnici Na Homolce. To, že ta cesta už napořád bude provázena určitými obtížemi a omezeními jsem již zjistila, ale stále i tak platí, že pro mne byla a je Cestou za lepším životem...... a možná za životem vůbec.

My Tři králové.....

Všichni to znáte, zazvoní zvonek u dveří a když otevřete za nimi stojí Tři králové a zpívají svou písničku....My Tři králové, mi jdeme k Vám, štěstí zdraví vinšujem Vám....

Nebylo by na tom nic až tak divného, kdyby ti Tři králové kteří se přišli poklonit podle Bible Ježíškovi byli opravdu králové. Spíš než králové to byli mudrcové, hvězdopravci, babylonští Zarathustrovi kněží. Až ve středověku je začali nazývat králi. A další věcí která není tak jak se nám zdá, je ono K+M+B a letopočet. Já sama jsem se, stejně jak mnozí Biblí a latinou nevzdělaní, že to jsou iniciály Kašpara, Melichara a Baltazara, což ovšem také jsou jména o kterých se vůbec nedá doložit, že se tak pánové jmenovali. Ale je to velký omyl stejně tak jak se to píše. Písmena K M B nebo také C M B znamenají zkratku latinského CHRISTUS MANSIONEM BENEDICAT čili Kristus ať obydlí žehná či Požehnán buď tento dům.

Mezi písmeny se totiž nedělala klasická + nýbrž se kreslil kříž a tři kříže proto, že označují nejsvětější trojici.

Ať tak či tak, zvyk koledovat na Tři krále je zvyk milý a když je, jak je v posledních letech zvykem, spojen i s charitou zvykem bohulibým. Jen nějak to počasí nepřeje.....

Mé zahradnictví aneb tohle všechno na jaře ven a na podzim dovnitř.....

Mám ráda kytky. Mám moc ráda kytky, a tak se je snažím co nejúspěšněji pěstovat a mít jich hodně. Nemáme sklep. Nemáme ani garáž, ale za to máme ještě jednu velkou půdu.(Tu menší si syn předělal na pokoj). A mám bolavá záda. Hodně bolavá a tak aby se jim bolelo ještě víc a lépe, tahám každé jaro z půdy dolů všechny přezimující květiny a zase každý podzim je na půdu tahám zpět. Někdy mi pravda pomáhají děti, ale zpravidla v době když je nutno narychlo natahat kvůli počasí kytky zpátky jsou na potvoru v práci buď na denní (dcera do šesti večer) nebo má syn v servise nějaký špek na motoru a pachtí se s tím do osmi do večera. A na podzim se kvapem dny krátí a tak čekat až se dostaví domů, najedí a jsou schopni nějaké činnosti, znamená nosit kytky domů za tmy. Takže když hoří agrotechnické termíny musím je tam prostě natahat já. Na půdě pak chodím celou zimu kytkám domlouvat, opečovávám je, ostříhávám na fuchsiích narostlé vytáhlé výhony a s blížícím se jarem je i na půdě přesazuju. A ještě jedny obyvatelky tam mám. přezimují tam v sudu i rybičky z jezírka.

Na půdě pak kytky všude rozvěsím po trámech, naskládám na různá prkna a stolky a snažím se, aby mě při zalévání nepromáčely strop....

To je sbírka dceřiných fíkusů benjamína. Tedy těch menších, ještě má syn nacpaný v pokoji tři opravdu velké.....

Omlouvám se za ne zrovna upravené prostředí, ale je to v zatím ještě v nehotové části domu. Tedy spíš v nezrenovované....