Jak jsem (ne)fotila nového ....

.... prezidenta, čili i když mám sebou nové baterky

zas mě nechal foťák ve štychu.... tak a asi si teď říkáte co to tu blábolím nebo že mi už definitivně hráblo. To se zatím bohudík ještě nestalo, i když ve čtvrtek jsem k tomu měla docela blízko. Ale musím začít pěkně popořadě. 

Ve středu o půl desáté večer mi cinkla zpráva, ať jsem druhý den před devátou připravená na stanovišti u obchodu, jede se na inaugaraci. Psala mi ta moje fotokamarádka. Ovšem ona nemůže protože jí dva dny předtím trhaly čtyři zuby a že jí to stále bolí, navíc davy lidí jí taky nedělají moc dobře. Ale jelikož ví,  že já jsem pravý opak, tak mne nahlásila jako náhradnici. No kdo by takovou možnost zamítl? Cesta zaplacená, možnost se projít po Praze a nakonec se zúčastnit sice jen z nádvoří, ale přeci jen na vlastní kůži akce, které jsem se nikdy neúčastnila. Když měl inauguraci Václav Havel, bydleli jsme tady a byly trochu jiné starosti, další dva prezidenti stáli no však víte za co, a tak teď jsem si konečně mohla užít. A s foťákem. 

Na Hrad se nezamířilo rovnou, na hlaváku byl rozchod protože si původce této výpravy potřeboval zařídit své věci a tak jsem se šla podívat k Jubilejní synagoze v Jeruzalémské ulici. Okolo ní jsem chodila při návštěvách Prahy mnohokrát na cestě z nádraží na tramvaj, dokonce ještě jako puberťák při toulkách Prahou, ale nikdy jsem jí nefotila. Cvakla jsem pár snímků a vydala se podél kostela sv. Jindřicha k Jindřišské věži. Její návštěvu, hlavně tedy vyhlídky jsem měla v plánu už dost dlouho, navíc jsem tu na jednom z blogů viděla snímky, takže když už jsem stála před ní volba byla jasná. Hurá na věž! Tedy hurá výtahem kterým jsem vzala zavděk. Výhledy na Prahu luxusní, obsáhnete jí skoro celou kolem dokola a pohledy dolů taky za to stojí. Z věže jsem to vzala na metro, protože mi psal vedoucí výpravy že se o něco zdrží, což mi ani nevadilo, protože jsem měla na místě srazu, na stanici Malostranská v úmyslu dát si ještě v klidu kafe. Vzhledem k času který jsme ještě měli, zašli jsme si na oběd ke Schnellům. No pro mě velké zklamání. Výběr jídel, nebo spíš minimální výběr i provedení tedy nic moc na to že se jedná o jednu z vyhlášených pražských restaurací. Za to ceny byly tedy opravdu jak za velmi luxusní jídla. Pak už jen výstup Nerudovkou k Hradu, projít rámem (čekala jsem co se bude dít,  protože jsem poprvé procházela s kovovým kloubem v ruce, ale všechno OK) a najít si na nádvoří místo odkud se bude vše sledovat. Skončili jsme hned pod balkonem, ale v takovém odstupu aby jsme viděli na něj a ne na jeho spodek. A tady se dostávám k důvodu mého málem skorohrábnutí. Když jsem si všechno pěkně odzkoušela, nastavila a připravila foťák umřel. Prostě přestal cokoli dělat. Měnila jsem baterky, vypínala, zapínala, přemlouvala, prosila, nadávala a vyhrožovala, všechno marné.... 

Tudíž to, na co jsem se nejvíc těšila jsem musela fotit mobilem, což se na kvalitě fotek samozřejmě silně podepsalo. Další šok jsem pak utrpěla ve vlaku, když jsem při vystupování zjistila, že nemám v kapse klíče od našeho domu, od dcery i od bytu syna. Navíc jemu už jsem je jednou ztratila, což mi ještě prošlo, ale teď už by mě vykostil.

Koukala jsem všude, pod sedačku, za sedačku do všech mezer ale nic. Už jsem se smířila s tím, že prostě tenhle výlet se zas tak nepodařil, když jsem najednou klíče nahmátla v kabelce, kam jsem je dala nevím kdy. Prostě takový ten absolutně neuvědomělý pohyb na který si později vůbec nevzpomenete. Doma jsem jen vyndala foťák, zapadla do křesla a s chutí si dala víno a konečně si nějak srovnala v hlavě, že máme zas po třiceti letech prezidenta který nám nebude snad dělat ostudu, vzhledem k tomu, že není profesionální politik tak vidí problémy země ne z výšin kde nikdo neví co to znamená žít za normální, nebo podprůměrný plat či důchod, ale z pohledu těch kdo za ně žijí. Kdo se doufejme nebude stávat loutkou v rukou jiných ale bude se umět rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

A kterého opravdu lidé budou mít stále tak v oblibě jak se ukázalo právě při inauguraci ....

Angličané říkají Bůh ochraňuj krále! já bych si dovolila takovou malou parafrázi Svatý Václave, ochraňuj tohoto prezidenta, bude to mít sakra těžký!