Celý minulý týden .....

.... jsem se cítila na hraně. Na hraně života single městského člověka

a člověka kterému se pomalu vyvrací kořeny jeho rodného bytí. Na ten první

pocit jsem si hned zvykla a vklouzla do něj nezvykle rychle, skoro jako kdybych vůbec

nebyla z Prahy odešla a bylo mi docela příjemně. Ten druhý pocit už tak

příjemný není. Vidět jak vám pomalu odchází nejbližší člověk a s ním vaše

rodné kořeny podléhají hnilobě nepříjemné skutečnosti, že až ta vaše blízká

duše odejde, už nebude nic co by vás k rodnému městu poutalo, už nebude kam se

vracet. Ztratíte to svoje zázemí kam se člověk mohl uchýlit při jakékoli krátkodobé

návštěvě nějaké akce, vědomí že vždycky najde tu svou střechu nad hlavou.

Uvědomila jsem si, že tak jak jsem a kde poslední týden žila, je už zřejmě

naposledy.

Na hraně vědomí a jiných světů je vlastně i moje mamina. Vlastně už delší dobu.

Teď co je v nemocnici je to ještě markantnější. Zatím mě poznává, poznává i sousedku

když za ní přijde na návštěvu, ale taky mi vypráví jak za ní přišli "kluci ze skautu".

Na tom by nebylo nic divného pokud by ovšem ještě žili. Tedy na živu jeden je, to

je ten mamčinej znovunalezený přítel, ale ten tam ještě v době kdy mi to říkala nebyl.

Na hraně byla organizace sobotního rozsvěcení vánočního stromu na Staroměstském náměstí.

Co si pamatuju, vždy se chodilo všemi ulicemi a uličkami které na náměstí ústí. A stejně tak se

i mohlo chodit zpět. Tentokrát bylo všechno co šlo od Příkopů, Uhelného trhu či od

Stavovského divadla směrováno jen Železnou, která byla v tu ránu naprosto dokonale ucpaná.

Nešlo to tam ani zpátky, lidé nahuštění jeden na druhého, občas někdo zpanikařil, což nebylo

zrovna dobré, protože se začal horempádem cpát pryč a dost nevybíravě přitom do všech

strkal. Chvílemi to dav natolik rozkolísalo, že hrozilo že začnou lidi padat na zem. Musím

říct, že já pražský ruch, množství lidí mám a vždy jsem měla ráda. Nicméně to tentokrát

bylo moc i na mě. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli se na náměstí vůbec dostanu. Nevěděla

jsem co mám hlídat dřív. Jestli foťák nebo okolí a ty kteří se snažili vedrat do

sebemenší skulinky a dělali to opravdu dost hrubě. Kdo v tom vedl byli němečtí, italští

a španělští turisté.

A co mi tedy připadalo dost v tomhle studeném počasí na hraně, byl výskyt mnoha

následovníků herce Pavla Nového, chodících v kraťasech. Potkávala jsem je všude,

každý den a kdekoli a jakoukoli denní dobu. Vedl týpek, který si přisedl do kupé v Pardubicích.

Ten svůj letně - zimní outfit dovedl k dokonalosti. Tričko s krátkým rukávem, bermudy a trekové boty.

A spokojeně si tak jel do Prahy. Mezi zababušenými ostatními souputníky vystupujícími

z vlaku byl opravdu k nepřehlédnutí...

A dneska jsem už byla na hraně toho, že budu vraždit. Měla jsem momentálně v tuhle chvíli co píšu článek

sedět v křišťálové lodi a spokojeně si plout po Dunaji, nebo se procházet po vánočních trzích

v Linci. Měla, ale nejsem. Moje drahá polovička nejen že místo aby si nařídil buzení na třetí

hodinu ranní, takže samozřejmě zaspal, protože si nařídil oba telefony na čtvrtou, ale zaspat se podařilo i mě,

a vrcholem všeho bylo, že když jsme tedy jeli na druhé místo srazu do Ústí došla nám v půlce města nafta.

Obě benzínky které tu jsou mají samozřejmě otevřeno jen do půlnoci, a navíc jsme neměli sebou ani kanystr,

což je pro mojí polovici naprosto zbytečná věc. Auto se tedy odstavilo u servisu a vydali jsme se pěšky

zpátky domů. Pro mne bylo alespoň malým zadostiučiněním to, že vím jak polovice nesnáší chůzi pěšky.

A že si to bude muset zopáknout ještě jednou a s kanystrem. Bohužel, potkal ho synátor který jel vyzkoušet

opravené auto. Ještě víc mne dožralo, že když jsem se ráno vzbudila svítilo nádherně sluníčko.

Možná to bylo nějaké znamení, že mi to nadvakrát zabránilo jet, nevím. Třeba to tak mělo být, kdoví ...