Já optimistou byla....

Já optimistou a snílkem kdysi byla

a jen v to lepší jsem vždy věřila...

Však záhy život ideál mi vzal,

jak se mnou vláčel hned sem a hned zase tam.

I tak jsem zas a znovu uvěřila že mohu

dál se optimistou zvát. Že bude líp, že

již osud svou temnou práci vzdal.

Ale když nová rána mě do kolen srazila

já opět na chvíli jsem jím nebyla....

Můj optimismus vystřídal smutek a žal,

pesimismus nade mnou svou vládu převzal.

Jen tu a tam se vrátí snílek, a přijde

i pár krásných chvilek...

Dnešní doba optimistům moc nepřeje,

ubíjí jejich radost a jejich naděje.

Snad věřit máme dál, že by se nějaký

zázrak stal? Že bude líp? Že radost ne žalost

bude naším životem se nadále nést?

V tom bych chtěla optimistou být, a nedat

se ničím porazit. Pevně si za svým stát

a dál se optimistou zvát. Snílkem zas jsem

snad....když chci aby život lehčí byl,

když životních ubývá sil. Že tvrdý k nám či

krutý byl, a o spoustu radostí nás připravil.

Já optimistou, ba i snílkem byla kdys,

a stále bych chtěla být....

však za pravdu mi nedává nic že lepší měl

by náš svět v brzku být....