17. listopad a já....

Jak se tak dneska dívám z okna, tak zhruba stejně ošklivý den byl před 22 lety. Zamračený, pošmourný a trochu větrný. Nikdo z nás to ráno tenkrát netušil, jak vlastně skončí. A co s skončí. Následující dny plné euforie si všichni pamatujeme, takže nemá cenu se o nich sáhodlouze rozepisovat....I když.... už tu jsou generace, které nemají vlastně skoro ani páru o tom co se před těmi 22 lety vlastně dělo a co jim předcházelo. Pro ně je vše už naprostou samozřejmostí....

Možná to je dobře, možná ne. Má smysl se neustále přehrabovat v minulosti, vzpomínat nostalgicky jak to bylo za bolševika, přemýšlet jestli to nakonec nebyla chyba? ....já si myslím že smysl to má, měli by jsme si neustále připomínat co byli někteří lidé zač a co vlastně bolševik napáchal za škody. Na lidech, jejich duších, na této zemi...

Jenže vývoj posledních deseti let mi připadá jak jeden velký políček do tváří lidí, kteří dlouhé hodiny mrzli na Letné nebo na Václaváku. Lidem kteří od roku 68 věřili, že se dá ledacos změnit a s tímto přesvědčením o to bojovali. Lidem kteří se snaží žít čestně a poctivě a jsou za to odměněni jen dalšími a dalšími výmysly úředníků na ministerstvech které jim jejich práci a hlavně zasloužené výdělky likvidují jen proto, aby stát mohl dál prohrávat miliardy v arbitrážích, utápět v nesmyslných nákupech, nebo předražených projektech. Je to políček všem těm, kteří volili s dobrou vírou ty, kteří se dnes jak malí zpovykaní frackové hádají, navzájem urážejí a vlastně nic neřeší. A když tak věci nepodstatné a malicherné, ale ty na kterých závisí naše další budoucnost tím neustále odkládají.

Nelíbí se mi situace, do které jsme byli všichni nechtěně vmanipulováni, ale také si za ní i můžeme. Tím, že jak ovce skloníme hlavu a necháme si na ní kálet od těch, kteří se jen díky nám dostali tam kde jsou. Je to ale těžké, kde brát v dnešní době lidi s vysokým morálním kreditem, kterým jde o opravdovou demokracii a kteří se nebojí zvednout ruku v hlasování proti svým spolustraníkům když jsou přesvědčení o tom, že to co se schvaluje je naprostý paskvil. Tyto lidi zničilo těch čtyřicet let komunismu a lidovosti, kdy se heslo Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu stalo mantrou všech. Noblesa a elegance, slušné chování a džentlmenský přístup byl zadupán a místo něj nastoupila vláda lidu, dělnická pěst a boj proti buržoazním přežitkům.

Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Asi jsme zřejmě hodně ubohý národ, když máme takové vlády jaké se nám tu během těch uplynulých 22 let vystřídaly. A tak těch několik desítek lidí, kteří nad nimi vysoko vyčnívali (pan president Havel, chartisté a všichni ti, kteří se proti komunismu postavili) by si zasloužili aby to, v co oni věřili a za co byli pronásledování zůstalo zachováno a nemělo to onu trpkou pachuť zbytečnosti a marnosti.....

Já osobně přiznávám jsem na těch shromážděních nebyla, a necinkala ani klíči, sledovala jsem ale všechno se zatajeným dechem a doufala, že se nám opravdu začalo blýskat na lepší časy, ale bylo to tak opravdu? Dokonce si dneska v koutku duše říkám, že jsem tomu i ráda. Protože to co se děje dnes nemá s tím v co jsme tenkrát doufali nic společného....

Tato písnička zněla v dobách kdy náš národ bojoval o svou budoucnost, a stala se neoddělitelnou součástí jeho dějin, protože nejen lidé, ale i písně měli své místo v dějinných událostech....

Mezi těmito dvěma provedeními je 21 let, jaká byla víme všichni, a neměli by jsme na to proto nikdy zapomenout.....

To je takový můj malý dnešní vzpomínkový článek k 17.listopadu 89.......