Při pohledech z pevnosti Königstein vás upoutá
několik větších či menších stolových hor, kterými tento národní park
věru oplývá. Větší, menší, vyšší i nižší .... tajuplně vyvstávají z labské roviny.
A propo, pojmenování Saské Švýcarsko vzniklo v druhé polovině 18. století.
To se tudy tenkrát toulal švýcarský malíř a mědirytec Adrian Zingg a zdejší
krajina mu velmi připomněla jeho švýcarskou domovinu.
Lilienstein, šesky Liliový kámen je z nich nejvyšší, měří 415 m.n.m. a působí velmi majestátně.
z jejího vrcholu vidíte ze tří stran na Labe obtékající horu a ze další se vám otevřou
pohledy do kraje. Ale než se na ten vrchol dostanete, čeká vás 110 m vysoký svah
po němž se dá vcelku lehkým (říkám vcelku, pro netrénované a shnilé jako já
už tohle dalo zabrat, ale když jsem viděla jak to zvládají dámy o několik generací
starší a čivavy, tak jsem se zařekla, že to prostě MUSÍM dát taky) traverzem
který vás dovede k dalším, už podstatně výživnějším 65 metrům vysokých schodů.
Po nich se dostanete na vrcholovou plošinu. Na ní se nachází vrcholová prémie
v podobě výletní restaurace! a úžasných pohledů !!
Ale najdete zde i jemně patrné zbytky hradu z 14.století.
Temeno hory se dá obejít, stejně jako Königstein, skoro celé kolem dokola.
Tím pádem se vám otevřou nádherné panoramatické výhledy na skoro celou
německou část národního parku.
Lilienstein je i velmi oblíbeným místem lezců po skalách, když jsem funěla nahoru, několik
jich lozilo sem a tam po skále a jiní se teprve na výstup nebo sestup chystali.
Vyhlídek, se zábradlím nebo pro silnější povahy BEZ zábradlí je tu spousty
a spojují je železné můstky, takže stejně, byť na vrcholu i tady neustále ještě chodíte
do dalších a dalších schodů. A to jsem netušila, co mne ohledně schodů ještě čeká
v Bastei. Popravdě, po návratu domů jsem už těch pár schodů k synově bytu, kde jsem měla útočiště
vyšla s obrovskou nechutí. Kdyby k výtahu nevedly OPĚT schody, tak jsem s ním ostudně jela.
A ještě ve středu mne bolela lýtka až hrůza.
Takže po všech výstupových útrapách jsem s velkou chutí zasedla ke stolku na venkovní terase
restaurace a poručila si schwarze bier. A zasyčelo do mě jedna dvě.
Díky tomu jsem nestihla (opět a pokolikáté) obejít si celou vrcholovou plošinu až k pamětnímu kříži.
Ovšem klidně jsem mohla, protože po návratu jsme ještě čekali půl hodiny přes daný čas srazu
na dva pány kteří dokonale na vršku zakufrovali. Což tedy ovšem nějak moc nechápu jak se jim to podařilo.
Ono tam zas není až tak moc možností jak z hory dolů, pokud nechtějí tedy skočit nebo
slézt po skalách....
Lilienstein při pohledu z Königsteinu
Cesta nahoru vede romantickým bukovým a březovým lesem.
Tam nás taky dohnal lehký déšť, ale moc kapek se přes listí dolů nedostalo,
takže se vlastně vůbec nic nedělo
Typické komůrkové zvětrávání pískovce
Nad námi se tyčí vrcholová část Liliensteinu.
Ale nahoru to je ještě daleko
