Včera jsme už sice zahlédli část vrcholu Liliensteinu
nicméně na úplný vrch nám ještě zbývá dost dlouhá a náročná cesta po
mnoha železných schodech místy docela příkrých. Ještě že u nich bylo zábradlí
(ovšem velmi vtipně zcela nedávno natřené a ještě lepivé) a ještě
že jsem mohla maskovat to že mám dost tím, že jsem fotila. Nejpříkřejší
výstup byl na sedlo, dělící Lilienstein na větší část kde se nacházel hrad, nachází
restaurace a vyhlídky a část patřící hlavně skalním lezcům. I tady jsou vyhlídky
které už ale spojují želené můstky přes mnoho skalních průrev.
Přiznávám, že na tuhle vyhlídku, na kterou stoupají návštěvníci už jsem neměla sílu šlapat.
Přece jen vidina možnosti si sednout a dát si jedno pivko (a to nejsem pivař ani náhodou)
byla silnější ...
Zasloužená vrcholová prémie ...
A jelikož vám tu neustále vyprávím o krásných výhledech do kraje, a moc jsem
jich zatím nenabídla, zítra se tedy podíváme do kraje.
Vrcholová prémie je skvostná.
OdpovědětVymazat[1]: A byla i dobrá. Jen jsem byla na vážkách jestli weis bier oder schwarze bier. Ale jelikož moc pivo nemusím, tak když už si dávám tak to černé. Jak jsem zjstila o pár dní později, Radeberg je nejstarší pivovar v Němcích.
OdpovědětVymazatNádhera, pro ty výhledy žádné schody nemohou být překážkou
OdpovědětVymazat[3]: No musí mít člověk trochu lepší fyzičku a pak to je hračka. Jenže to já zrovna už dlouho nemám...
OdpovědětVymazat